Roman Vojtek: Vždy jsem toužil žít na vesnici

Popravdě řečeno, nijak se nad tím nezamýšlím, což je pravděpodobně důkaz toho, že mě to netrápí a není nic, co by bylo potřeba řešit. Pravda je, že seriál Vyprávěj, který se vysílal asi pět let, byl zřejmě v tomhle ohledu zásadní. Někteří lidé si mě totiž dodnes spojují s Karlem Dvořákem, kterého jsem tam hrál. A když mě dnes vidí v seriálu Hvězdy nad hlavou, tak jim to nejde moc dohromady, protože v něm jsem k ženám „poněkud otevřenější“.

Míru toho, jak moc budu v médiích vidět, mám stále ve svých rukách a například si nepouštím novináře domů. Zrovna nedávno mi volala kamarádka, že by se mnou chtěla něco natočit u nás doma. To už je ale hranice, za kterou nejdu. Mám ale poměrně silný Instagram, a cokoli mám na srdci a chci to sdělit lidem, kteří o mě mají zájem, sdělím to tam.

Ale abych se vrátil na začátek: kvůli popularitě se v mém životě nic dramatického neděje. Ani se nepovažuju za nějakou megastar.

Hranici mám, ale často mě na ni upozorní moje žena, která pro ni má větší cit, protože já jsem asi ochoten zajít hodně daleko...

Na Instagramu máte většinou úspěch, když lidem přinášíte nějakou hodnotu – když je vzděláváte, anebo je pobavíte. Na vzdělávání se necítím, takže se je snažím spíš pobavit. Petra není žádný můj soudce, ale já si kolikrát – ve své ješitnosti – myslím, že jsem ohromně vtipný, jenže ono to je navenek spíš blbý. A ona mi to vždycky hezky řekne.

Ale aby to nevyznělo tak, že mi schvaluje fotky: jen se jí občas pro jistotu zeptám.

Samozřejmě chápu, že hodně sledované jsou fotky krásných žen a vysvalených mužů v pěkném oblečení a autech... Jenže mně přijde daleko upřímnější a pozitivnější fotka v montérkách s mojí starou sekačkou trávy nebo jak vytáhnu ze zahrádky mrkev, protože mám radost, že jsem si ji vypěstoval sám. Nebo mě těší, že jsem se naučil jezdit na vodě na jet surfu, takovém motorovém prkně...

Tak to prostě natočím a sdílím. Pro mě je to daleko hodnotnější než fotka s novým lamborghinim, které tedy nemám a ani bych ho mít nechtěl.

Editce je jedenáct let a v poslední době se mnou na mém Instagramu být nechce. Má totiž svůj vlastní. A když jsme někde spolu celá rodina, já nás vyfotím a chtěl bych to sdílet, vždycky musím udělat pro jistotu ještě verzi bez ní, protože ona mi jen tak něco neschválí. Benedikt je mladší, ten to ještě neřeší a rád se mnou blbne.

Tohle by bylo téma na celý rozhovor... Zaprvé, každý z těch dvou rodičů si musí dobře rozmyslet, nakolik se chce svým dětem věnovat. A já jsem v žádném případě nechtěl být víkendový tatínek, který vidí děti jednou za čtrnáct dní. Chtěl jsem se na jejich životě dál aktivně podílet a být s nimi, co nejvíc to bude možné. A kdyby z nějakého důvodu někdy byla na pořadu dne výhradní péče, vůbec se jí nebojím.

Po týdnu. Pro děti to samozřejmě není ideální, protože ideální by bylo, kdyby žily v harmonické rodině plné lásky a porozumění. Pokud tomu tak ale není, tak si myslím, že mnohem lepší je, aby děti měly dva harmonické domovy, ve kterých se s jedním nebo s druhým rodičem cítí v pohodě a v bezpečí. Je to podle mě určitě lepší než žít v rodině, kde je napětí, hádky, nesoulad, neporozumění a neláska.

Každý takové situace samozřejmě řeší jinak, každý je jiný a žije v jiných podmínkách. Proto nikoho nesoudím, ale taky bych nerad, aby někdo soudil mě.

Já na vesnici už pár let žiju...

To určitě není a všichni jsou tam v pohodě s tím, že bydlí na vesnici...

Myslím si ale, že tak jako v té seriálové vesnici to už asi nikde na venkově nechodí. Vždyť si to vezměte: když má v seriálu někdo kolo, je to vždycky staré kolo a podobně je to i s autem.

Je ale pravda, že se natáčelo v reálných lokacích, ve skutečných domech skutečných lidí, nic se nestavělo a nedotáčelo ve studiu, takže vesnice je opravdová. Jen ten příběh je přibarvený.

Pocházím z Moravy a ta v tom rozhodnutí asi nějakou roli mít bude. Žili jsme sice ve Vsetíně, což je menší město, ale jezdívali jsme často k babičce na chalupu, kde jsem prožíval další život, skutečně vesnický, od sázení brambor po sušení sena. Ale jako kluk jsem ho samozřejmě ve velké lásce neměl, jak už to bývá.

Když mi pak bylo dvacet třicet let, byl jsem rád, že můžu žít v Brně a později v Praze, ale už tehdy jsem měl sen mít někde za městem vlastní dům. To byla moje představa domova. Po bytě jsem nikdy netoužil.

Všechno. Hodně mě baví i místní cvrkot, akce, které pořádáme, to sousedství... My tam k sobě většinou máme věkově blízko a máme i podobně staré děti, takže se často scházíme a jezdíme spolu i na dovolené. Kdežto v bytě v Praze často ani nevíte, kdo žije ve stejném vchodě.

Zahrada v tom má určitě taky prsty. Když můžete ráno otevřít dveře a jít si natrhat maliny nebo jahody nebo jenom skočit do jezírka a zaplavat si, to je prostě pecka!

Nemám bazén a ani bych ho nechtěl. Děti na mě sice tlačí, ale nedotlačí mě. Naštěstí máme ještě loď na Slapech, takže se jezdíme koupat i tam.

Asi před dvaceti lety jsem se poprvé ocitl na dovolené na plachetnici s partou kamarádů a mojí tehdejší přítelkyní a ohromně se mi to zalíbilo. Hlavně pocit svobody, který tam člověk zažívá.

Pak jsem o vlastní lodi dlouho jen snil, až jsem si jednou řekl: Dokdy chceš čekat? Až ti bude osmdesát a nebudeš se moct hýbat? Nějaké peníze jsem měl, něco jsem si půjčil a před pár lety jsem ji konečně koupil. S mojí manželkou Petrou jsme si oba udělali kapitánské zkoušky a na lodi teď trávíme několik měsíců v roce.

Myslím, že je. Na vodě se cítím zásadně jinak než na zemi, vnímám i jinak čas, okolí, všechno...

Plavat moc neumím a taky to celý život dost nesnáším, ale paradoxně jsem si zamiloval freediving, potápění na nádech, a miluju šnorchlování.

Tak to se mi taky líbí. Občas si proto v zimě prokopu v našem koupacím jezírku na zahradě led a aspoň si tam skočím. (smích)

Nejsem ale kdovíjak aktivní otužilec, jen to občas zkusím. Zaujal mě totiž Wim Hof, největší současný propagátor otužování, který tvrdí, že otužilý organismus je schopen odolávat nejrůznějším nákazám. Podstupoval dokonce různé pokusy, aby si to prověřil, a neonemocněl.

Pořádá kurzy otužování, na jednom z nich byla moje kamarádka. Po týdnu pod jeho vedením jste schopná vyjít ve čtyřstupňovém mrazu na Sněžku v plavkách.

Právě že zvládla! Naše představy o tom, co dokáže tělo, se totiž od reality často dost liší. Když jsem například jel na první kurz freedivingu, nikdy předtím bych nevěřil, že bych se na jeden nádech mohl dostat až do hloubky čtyřiceti metrů a vyplavat nahoru. A ono to jde. Je to jenom v nastavení mysli.

To je pořád ještě poměrně nová věc, jet surf. Dokonce je to český vynález, vymysleli ho totiž kluci z Brna a udělali s ním díru do světa. Má ho třeba Ecclestone, majitel stáje formule 1, zpěvák Justine Bieber nebo herec Sylvester Stallone...

Ta brněnská firma funguje tuším už přes deset let, ale já to prkno objevil náhodou až před dvěma roky. Je to podobné, jako byste měla na nohách snowboard, jen trochu silnější, a má navíc motor, spalovací nebo elektrický. Jezdí proto po hladině až šedesátikilometrovou rychlostí – takže je to veliká zábava.

Jsou to v podstatě taneční choreografie, ale s prvky gymnastiky, takže se v tom propojuje umění a sport. Jsem rád, že se rozvíjí v obou směrech. Věnuje se tomu už řadu let.

Benďa chodí na gymnastiku a trošku se věnuje i atletice. Oba dva jsou dost živí. Jako dítě jsem byl stejný a právě na gymnastice jsem si mohl tu svoji energii beztrestně vybít. To je její první výhoda. Za druhé vám dá základy prakticky pro každý sport kromě šachů, což se vám neztratí. Já z ní čerpám celý život. Je to jeden z nejlepších sportů na světě.

Jednoduše. Doma mi to prostě oznámili. Už si to moc nepamatuju, byl jsem malý kluk. Ale nakonec jsem ji dělal vrcholově a o jiném sportu jsem ani neuvažoval.

Rád jezdím s dětmi na kolečkových bruslích, to spolu jezdíváme na různé cyklostezky... Ale cyklista nejsem, ani nemám kolo. V zimě lyže a snowboard. Občas si zajdeme zablbnout do jedné haly, napůl gymnastické. Chodíme taky lézt na boulderové stěny, ale to je všechno. Prakticky to jsou základní věci.

Myslím, že to bude hodně podobné tomu, co vám řekne spousta dalších lidí. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem zpomalil, protože najednou jsme byli všichni doma a začali jsme konečně hrát všechny ty deskové hry, které máme.

Na druhou stranu jsem byl trochu nejistý, protože lockdown přišel loni na jaře zrovna ve chvíli, kdy jsme s Petrou začali tušit, že je těhotná. Oba jsme herci a ze dne na den jsme přišli o veškerou práci. A to jsem se tedy trochu vylekal. Naštěstí jsme to ale zvládli.

Ono to ale mělo nakonec i dobré stránky. Petra totiž hraje v divadle role, které jsou i fyzicky náročné, ať už je to ve Vlasech, nebo v Tarzanovi, kde třeba leze na skály a houpe se na liáně, což by nebylo v těhotenství moc dobré. Taky jsme to nemuseli moc tajit, protože jsme seděli doma a měli jsme klid. Mohl jsem být celou dobu s ní, byl jsem i u porodu...

Kromě toho jsme si udělali na zahradě vyvýšené záhony, začali pěstovat mrkev, řepu, rajčata a salát a naučili jsme se spoustu věcí. Na covidovou dobu tedy vzpomínám dnes hezky.

Do původních kolejí se to zatím nevrátilo. Jestli si třeba někdo myslí, že divadla se rozjela v původním režimu, tak ne. Lidem se ještě moc chodit nechtělo, což se vlastně nedivím, protože se začali bát rostoucího počtu nakažených.

Zajímavé taky je, že jsem měl nasmlouváno dost práce do voleb, třeba moderování. Ale na dobu po volbách spousta agentur a lidí, kteří dělají plesy, nic nenaplánovala. Jako by se všichni obávali, co bude a že přijde další lockdown. Nijak se z toho ale nehroutím. Zvládli jsme už horší věci.

V muzikálech jsem hrál dvacet let a teď zažívám první období, kdy v žádném nejsem. Na repertoáru mám vlastně jediné hudební představení. Přišly sice nějaké nové nabídky, ale nic mě neoslovilo natolik, abych jezdil do Prahy dva až tři měsíce zadarmo zkoušet a nevěděl, jestli se to nakonec vůbec bude hrát.

Pokud se ale v budoucnu objeví nějaká pěkná příležitost, rád se vrátím. Vždyť muzikály byly doteď můj život, mám jich za sebou víc než čtyřicet a většinou hlavní nebo větší role. Pořád je mám rád, pořád se cítím být v první řadě muzikálovým hercem, ale nemusím v nich být za každou cenu.

Na tohle divadlo nikdy nezapomenu! Považuji ho za nejlepší muzikálové divadlo u nás. S muzikálem tam začínali v roce 1993 a od té doby se mu systematicky věnují. Mají s kým a na čem stavět. Nebojí se brát ze školy nové a nové lidi a dát jim šanci jako tenkrát mně. A díky tomu všemu tam dělají dobré věci. Takže asi bych raději jezdil po šílené dé jedničce do Brna, abych si zahrál v dobrém muzikálu, než třeba do Prahy.

Nechci se nikoho dotknout a není to něco, co platí obecně, ale v Praze se často dělá muzikál jinak. Já tomu říkám „písničkál“. Obsadí se do něj hlavně lidi, kteří jsou vidět večer v televizi, a divadlu nevadí, že netancují, někdy nevadí i to, že ani moc nezpívají. Protože jsou slavní. Kdežto v Brně vystupují v muzikálech herci, kteří vystudovali muzikál a umějí všechno: zpívat, tancovat i hrát.