Roman Vojtek: Manželku si někdy spletu

Krátké vztahy mě bavily, když mi bylo „-náct“, pak jsem hledal spíš zázemí a jistotu. Bylo to tím, že jsem ztratil brzo oba rodiče. Nepřelétávám, protože potřebuji mít pocit domova.

Já i můj švagr už je poznáme, ale zrovna včera jsme slavili narozeniny jednoho našeho kamaráda a já jsem držel za zadek tu druhou. Byla ke mně zády, tak jsem ji poplácával a ona se na mě zle podívala. Asi vteřinu jsem nechápal, proč se moje žena na mě takhle dívá, a pak mi došlo, že je to Kristýna. Takže někdy se to stane, ale ne často.

Jak je znám už dlouho, vím, že se trochu liší, ale v podstatě mají stejný vkus v oblékání, vyznávají stejný životní styl, obě sportují, rády lyžují, milují hory, potápění se šnorchlem. To, co je rozděluje, se dá počítat jen na promile.

Protože jsem ji potkal dřív, navíc Kristýna už tenkrát byla zadaná. Já ale samozřejmě rozdíl mezi nimi vidím a miluji Terezku. Pro mě je to jiná žena.

Vůbec ne. Předtím jsme bydleli v Řepích, což je na kraji Prahy, a do divadla mi to trvalo jen o pět minut méně než z Řitky.

Sice minimálně, ale potkáváme. Nejsme úplně sousedé. Pravidelně se vidíme u nás na návsi den před Štědrým večerem, kdy na pódiu hraje kapela, prodává se svařáček a my to s Helenou moderujeme. Městský úřad připraví dětem balíčky a za písničku nebo básničku dostanou odměnu. Někdy zpíváme i my dva.

Něco ano, ale moc jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si na obchody, kde se třeba prodával jeden druh sirupu, sto lahví bylo naskládaných v řadách, z jednoho druhu konzervy zase postavili obrovskou zeď. Také nebyly mobily a internet, lidé se víc tmelili, chodili častěji na návštěvy, jezdilo se na chalupy. Možná si to ale trochu idealizuji. O to víc se těším na filmování osmdesátých let. To už jsem došel do puberty, poprvé jsem se zamiloval, poprvé jsem se opil, poprvé jsem šel na diskotéku a na mejdan.

Asi byly nejzajímavější ty počátky, rok 1964. Hráli jsme v dobových kostýmech, které byly ze strašných materiálů. Pohybovat se deset hodin v silonové košili je strašné, to se člověk potí úplně všude. Hezké zážitky mám z exteriérů, kdy jsme jezdili starými auty, bydleli jsme v bytech, které byly úsměvně zařízené. Člověk si přitom mnohé ujasní.

Muzikálové herectví jsem vystudoval. Aktuálně hraju v Kalichu v muzikálu Jack Rozparovač, v Hybernii v Baronu Prášilovi, v karlínském divadle v Producentech a v Noci na Karlštejně a chystá se crazy muzikál na Broadwayi Je třeba zabít Davida. Příští sezónu bych měl hostovat v Plzni v krásné hudební komedii Miluji tě, ale… Tu už jsem hrál osm let v Praze.

Poprvé to bylo za brněnskou verzi muzikálu West Side Story a podruhé za Producenty v Karlíně. Samozřejmě mě těší, že si mého výkonu někdo všimne, ale já nehraju kvůli cenám. Moje práce je opravdu můj koníček.

Bohužel neuvidíme. Roztočila se ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Je to zimní pohádka a potřebovali jsme hodně sněhu, jenže přišla obleva a sníh roztál. Takže letos točíme hlavně interiéry v chalupách a příští zimu se budou dotáčet exteriéry.

Asi nejhorší bylo, když mi v šestnácti zemřela maminka na rakovinu. Najednou stojíte před faktem, že jste bez mámy, hrozně to bolí a nedá se s tím nic dělat. A máte dvě možnosti: buď se celý život litovat, nebo to ustát. Tak jsme si se sestrou a tátou pomáhali. Nedělá mi problém vyprat si, vyžehlit košili, uklidit, uvařit, umýt nádobí. Postavil jsem se na vlastní nohy.

Selhalo mu srdíčko. O tři roky mladší Edita zůstala v rodném Vsetíně, já jsem studoval JAMU v Brně. Dva roky poté se sestra odstěhovala do Bolívie. Ona! Ta vždycky tichá a nesmělá dívka a teď takové dobrodružství! Chtěla ale změnit prostředí, na všechno smutné zapomenout. Ve Vsetíně na ni všechno padalo. Tak se vypravila tak daleko.

Je šťastně vdaná, má třináctiletého syna Samuela, desetiletou Amy a zrovna před pár dny se jí narodil další syn Roman. Jinak má firmu a zařizuje všechno kolem svateb. Učím se kvůli její rodině španělsky.

Pro Terezku šila svatební šaty bez toho, aby si vzala míry. Edita je moc šikovná, podívá se na vás a stříhá podle oka. Když jsem se ženil, vedla mě k oltáři. Za svědka mi šel Braňo Polák.

Ano, bydlí tam teta a strejda a máme tam chalupu.

Nejprve v roce 1996, kdy jsem přišel do Prahy. Měl jsem krásné role, ale vždycky jsem alternoval někoho slavnějšího, takže mě lidé neznali. Hrál jsem hlavní roli ve Vlasech, v Pomádě, ve West Side Story, v Miss Saigon. Hlavní zlom nastal v roce 2006 taneční soutěží Když hvězdy tančí, kterou jsme s Kristýnou Coufalovou vyhráli. To byla nádherná práce, snad nejhezčí, jakou jsem kdy zažil. Od té doby jsem se dostal do povědomí veřejnosti a nabídky se začaly hrnout.

Pořád. Divím se, že nás spolu ještě chtějí vidět. V letošní plesové sezóně jsme měli spoustu práce.

Už dvacet let mám partnerky ve znamení Kozoroha. Nikoli programově, asi k nim jako Beran inklinuji. Já jdu do všeho po hlavě, jsem chaotický a kozorozi jsou pečliví, systematičtí, pořádní. Terezka mi hodně pomáhá, bez ní bych asi skončil v samých zmatcích, pro život takovou osobu potřebuji. Dává mému životu řád. Ale není to jenom moje manažerka, velice ji miluju a moc se těšíme na mimčo. Uvidíme, co to s námi udělá.

Můj první film byl v režii Jaromila Jireše Dvojrole s Terezkou Brodskou, která za výkon dostala Českého lva. To jsem ještě studoval na JAMU. Hrál jsem jen malou roličku, ale bylo to poprvé. Pak si mě vybral Dušan Klein do role faráře ve filmu Svatba na bitevním poli. Objevil jsem se také ve filmu Líbáš jako bůh a v pohádce Peklo s princeznou. Třeba se opět něco naskytne.

Znáte rčení - Chceš-li rozesmát boha, vyprávěj mu svoje plány? Takže já neplánuji, nikam se necpu, nikomu se nenabízím, držím se jen svého diáře. Když budu dobrý, najdou si mě sami. Doufám, že příležitost se naskytne, ať v muzikále, v divadle nebo při natáčení. Budu nejšťastnější, když mi bude fungovat rodina a zůstanu u práce, která mě baví, a nerad bych bral úplně všechno. Když to půjde dál jako teď, budu spokojený.

Léto si zařídíme až podle miminka. Nevíme, jestli bude hodné nebo bude zlobit. Na konci léta bychom chtěli odjet někam k moři. Snad se nám to podaří, uvidíme.

Ano, schytal jsem jich třeba dvacet za trénink, ale výsledky se dostavily. Byl jsem jako žák dvacátý v republice a Vsetín vyhrál v soutěži družstev krajský přebor. Gymnastika mně hodně ulehčila život a práci. Mám docela dobré pohybové návyky, hodně z toho čerpám při hraní. Ale holčičky přece bývají klidnější.

Dáme ji tam, i kdyby byla hodná. Vidím na sobě, co mi to dalo. Jsem neustále pohyblivý a zvládám věci, které bych normálně nezvládal.

Už moc ne, ale hýbu se pořád. V zimě jezdím na lyžích a na snowboardu, občas vytáhnu kolečkové brusle. Předloni jsem objevil krásný sport a asi v létě odjedu na další kurz. Je to free diving, potápění bez přístrojů na nádech. Koukám se pod vodou na korály, na rybičky a je mi dobře. Neumím moc plavat na hladině, ale dole si připadám jako ryba. Nejsem omezen lahví, kterou bych si nesl na zádech, nekontroluji čas, nemusím dělat dekompresní zastávky, cítím se volnější. Dostal jsem se do hloubky šestatřiceti metrů a rekord pod vodou mám pět a půl minuty. To se měří u břehu, kdy jen volně ležíte na hladině. Ale také se rád ochomýtám doma kolem zahrady, buduju okolí, mám rád stavební práce. Počítám s tím, že časem budeme náš domek rozšiřovat. Už kvůli dětem. Chceme jich mít víc.

Často si na ně vzpomenu, dívám se na fotografie, občas zapálím svíčku, v duchu si s nimi povídám. Mrzí mě, že mě nikdy nezažili v divadle, ale doufám, že mě odněkud vidí.