Článek
„Chcete to v kuchařském rondonu nebo jen v košili?“ ptá se před rozhovorem a ochotně nabízí, že se kvůli focení v kuchyni Pražského kulinářského institutu půjde převléknout. „Já vlastně nemám čas vůbec,“ dodá, když usedáme ke stolu, ale je to spíš postesknutí nad plným diářem než výtka vůči zájmu novinářů, protože se nám následně věnuje tak dlouho, jak je potřeba.
Je spousta hvězd i hvězdiček, které si na svém mediálním obrazu zakládají a novináře ke své kariéře potřebují. Roman Vaněk ale není ani herec, ani zpěvák, ani politik. Jeho kariérou, dá-li se to tak nazvat, je jídlo. Přesto se v novinách i v televizi objevuje stále častěji, čemuž nahrává doba – přibývá kauz šizených potravin, víc se zajímáme o to, co jíme, a také o to, kdo by nám s tím mohl poradit.
Roman Vaněk se k tomu vyjadřuje často a rád, a tak se stalo, že mu novináři i veřejnost přiřkli roli jakéhosi mluvčího boje za poctivé potraviny a gastronomii vůbec. Netvrdí, že ho tahle role nebaví, i když se brání: „Nepřísluší mi být v tomhle nějakou nejvyšší autoritou. Je strašně složité v sobě najít odvahu říct vlastní názor nahlas. I ten ale pochopitelně musí být něčím podložený, protože já netvrdím, že jsem chodící encyklopedie.“
Peklo na talíři
Kdyby jen pořádal kurzy vaření ve svém Pražském kulinářském institutu neboli Prakulu, který před pěti lety otevřel, pravděpodobně by ho dnes neznalo tolik lidí. On ale nechtěl být nevšímavý vůči tomu, co kolem sebe vidí. Za pravděpodobný počátek své „mediální kariéry“ považuje pět let starý rozhovor v Reflexu, který dal svému dlouholetému kamarádovi Bohumilu Pečinkovi, s nímž na začátku devadesátých let spoluzakládal Studentské listy.
„Byl jsem nakrknutý, co se v téhle zemi děje, na jaký kulinářský dluh žijeme, jakým způsobem se potraviny zhoršují a my si to jako ovce necháme líbit,“ popisuje svoje tehdejší rozpoložení. „Přemýšlel jsem, jak to říct nahlas. Zavolal jsem Bohoušovi a udělali jsme rozhovor, v němž zazněla ta památná věta, že jsme odpadkový koš Evropy.“ Tahle věta prý něco nastartovala a to něco Roman Vaněk rozvíjí dál.
Byl jsem nakrknutý, co se v téhle zemi děje, na jaký kulinářský dluh žijeme, jakým způsobem se potraviny zhoršují a my si to jako ovce necháme líbit.
Jeho největším úspěchem na poli osvěty je pořad Peklo na talíři internetové televize Stream.cz, kde ve svých rozborech potravin často zabrousí na úplné kulinářské dno – nebo spíš ještě pod něj, jak napovídá název pořadu. Jednou pitvá mražené šunkové pizzy, v nichž jsou dva čtverečky šunky, jindy cereálie tvářící se jako zdravé nebo olivové oleje, které tají, že jsou z pokrutin, tedy ze zbytků oliv.
Odhaluje, kolik chemie se v jídle používá a jak jsou obaly výrobků často zavádějící. Nebojí se přitom ukázat etikety na kameru a jmenovat prodejce i výrobce. „To víte, že hrozí žalobami, soudy, ale zůstává to vždycky v rovině řečí, protože za vším, co jsem kdy řekl, si tvrdě stojím. Na lumpárny v jídle je třeba upozorňovat, ale aby vás v tom fičáku, který žijeme, lidi vnímali, musíte říct pěkně nahlas: Potká šmejd šmejda,“ nebere si stejně jako ve svém pořadu servítky. „Když to řeknete hezky, kulantně, lidi tomu nebudou věnovat pozornost.“
Ze skromného, několikaminutového pořadu, který se natáčí v jeho institutu, se stal fenomén. „Viděl jsi poslední Peklo na talíři? To je síla,“ píšou si lidé na sociálních sítích a odkazy na jednotlivé díly si přeposílají. Všechny epizody mají dohromady desítky miliónů zhlédnutí. Přitom ani do téhle role se Roman Vaněk nijak necpal. „Byla to velká náhoda, že se u mě objevili zástupci Streamu s tím, že by chtěli udělat něco o jídle. Ani ne za dvě hodiny jsme to vymysleli a já jsem řekl: Pojďme to nazvat Peklo na talíři.“
V září byl hostem skupiny Zachraň jídlo, která na Václavském náměstí upozorňovala na plýtvání potravinami.
Že bude mít pořad takový dopad, v to od začátku doufal. „Nebaví mě dělat zbytečné věci. Přál jsem si, aby se na to lidi dívali a rozhlíželi se kolem sebe, což se snad podařilo.“
Od obuvi k vínům
Na jeho názory týkající se stravování se dnes ptá kdekdo, ale v minulosti by se možná našla jiná témata k hovoru. Před pětadvaceti lety by se s Romanem Vaňkem dalo zaníceně debatovat o fotografování, protože vystudoval střední výtvarnou školu a fotografování pro něj tehdy představovalo celý jeho svět. Pracoval jako fotoreportér pro ČTK, Studentské listy a pro Lidové noviny, ještě před revolucí se ucházel o práci v Ústřední vojenské nemocnici – ano, jako fotograf.
„Fotily se tam různé operace a pitvy, měli tam jedno z nejmodernějších studií v republice. Kvůli špatnému kádrovému profilu mě nevzali. Jeden strejda v Německu, druhý strejda a babička v Kanadě,“ vysvětluje.
Fotografii později přebilo podnikání, takže před dvaceti lety by se s vámi možná podělil o zkušenosti s obchodováním s obuví z Indonésie a především z Brazílie, která se na šestnáct let stala jeho přechodným domovem. Gastronomie poprvé profesně převážila zhruba před deseti lety, kdy se z bot přeorientoval na vína a jako první začal brazilská vína dovážet do Evropy. Od té doby je jídlo jednoznačným tématem číslo jedna.
Manželka řídí veškerý můj čas, ať už pracovní, nebo volný... Bez ní by můj život nefungoval.
I když se v životě ubíral různými cestami, gastronomie ho jako koníček a dnes i práce provází celý život. Když se vracel z obchodních cest po Jižní Americe a manželce doma ukazoval fotky, na kterých bylo převážně jídlo, ptala se, jestli tam vůbec pracoval. Manželka Jana, která se na rozdíl od Romana Vaňka publicitě brání, nebyla v Brazílii za celá léta kupodivu ani jednou.
„Když jsem tam jezdil pracovně, tak to ani moc nešlo. Ale snad už to vyjde, máme to v plánu. My jsme ale stejně na první pořádné dovolené byli asi po deseti letech manželství,“ směje se. Zatímco on podnikal, ona se starala o jejich dvě dcery, dnes je jim patnáct a dvanáct. Pražský kulinářský institut založili společně, protože záliba v gastronomii je spojuje, a podle Romana Vaňka by to bez manželky nešlo. „Ona řídí veškerý můj čas, ať už pracovní, nebo volný, a stará se o takové „podružné“ věci, jako jsou peníze a faktury. Bez ní by můj život nefungoval.“
Největší zvěrstva: šmakulády
Teprve po založení institutu se začal víc objevovat v médiích. Televizní diváci ho zaregistrovali v Ano, šéfe!, kde se mihl vedle svého kamaráda Zdeňka Pohlreicha, nebo v kuchařské soutěži Na nože!, která se v Prakulu zčásti natáčela. Jako host se objevoval v zábavných talk show a zdálo se, že se před kamerami cítí dobře, netrpí nervozitou a že kuchařská osvěta našla toho správného mluvčího. Dokazuje to i v Pekle na talíři, kde si svou průvodcovskou roli evidentně užívá.
„Jsem extrovert, exhibicionista, trému nemívám,“ přiznává a dodává: „Vždyť je to vlastně všechno zábava. Když něco řeknu blbě, tak se lidem omluvím, ale nejhorší je tvářit se, že jsem sežral všechnu moudrost.“
Devízou jeho pořadů je fakt, že se na rozdíl od školených moderátorů nehlídá, mluví otevřeně, lidově, nespisovně, nestydí se použít ani ostřejší slovo. I při rozhovoru emotivně gestikuluje, snadno ho něco rozesměje nebo rozčílí. Jeho mluva je stejně typická jako jeho vzhled. Diváky Pekla na talíři vítá pozdravem Ahoj, kamarádi, pro největší kulinářská zvěrstva vymyslel slovo šmakuláda, a když je sarkastický, často používá zdrobněliny – vařeníčko, hubnutíčko, mazlíci… Gril máme rozpálený, tak je otevřeme, mazlíky, říká v epizodě o balených marinovaných masech ze supermarketu.
O tmavé kůži kolem očí, na kterou se ho neustále někdo ptá, hovořil i v pořadu 13. komnata. Podle jeho lékaře jde o hyperpigmentaci po atopickém ekzému. I tím je pro diváky dobře zapamatovatelný.
Za všechno může jídlo
Popularita, kterou si Roman Vaněk v poslední době získal, ale není to, po čem by prvoplánově toužil. Jeho pořady, televizní výstupy, ochota, s jakou dává rozhovory, kurzy vaření, ale třeba i kuchařské knihy, které píše a vydává, zapadají do projektu, s nímž přišel asi před osmi lety, a další tři roky ho postupně realizoval.
„Dvacet let jsem nedělal nic jiného, než nakoupil, prodal, nakoupil, prodal, a to mě přestalo naplňovat, protože jsem měl pocit, že se přiživuju na práci jiných,“ přiznává. „Rozhodl jsem se, že přestanu cestovat a – jak to říct bez patosu – něco téhle zemi začnu dávat.“
Ač se vyučeným kuchařem stal teprve před dvěma roky, ve dvaačtyřiceti letech, už v minulosti jako fanoušek gastronomie absolvoval desítky kurzů vaření, seznamoval se s předními kuchaři u nás i v zahraničí, na svých cestách poznával exotické chutě a vůně a přemýšlel, jak vše spojit dohromady. Pražský kulinářský institut otevřel po třech letech příprav na začátku roku 2008 v Praze-Suchdole.
„Prakul byla od začátku myšlenka jakéhosi centra kulinářské edukace za pomoci nejlepších kuchařů v zemi. Mělo by sdružovat dobré kulináře, umět poradit a samozřejmě i nějak vystupovat navenek,“ vysvětluje. Obnáší to mimo jiné natáčení DVD a psaní kuchařek.
Z jeho knih Poklady klasické české kuchyně a Kouzlo kuchyně Čech a Moravy se staly bestsellery, z nichž první jmenovaná byla oceněna i na mezinárodní soutěži kuchařských knih. Publikace Sushi doma krok za krokem pak dokonce na stejné soutěži pronikla mezi pětici nejlepších japonských kuchařek roku. Aktuálně chystá knihu Klenoty klasické evropské kuchyně a slibuje, že bude psaná zase trochu jinak.
„Chtěl bych, aby i patnáctiletá holka díky ní doma zvládla steak s pepřovou omáčkou.“ Slibuje i nový pořad ve spolupráci se Stream.cz, který „rozvlní hladinu české gastronomie a pár lidem možná nadzvedne mandle“.
Základem Prakulu jsou nicméně kurzy vaření, do nichž se můžou přihlásit amatéři i profesionálové, a průběžně se tu točí na dvě stě dvacet různých kurzů. Sám Vaněk vede jen minimum z nich. „Prakul je založený na tom, že tady učí esa, nejlepší kuchaři v zemi, a těm já se nerovnám ani po kotníky. Vozíme sem i kuchaře z první stovky a dokonce i z první desítky nejlepších kuchařů na světě.“
Protože se celý jeho život točí kolem jídla, když má jmenovat nějakou mimogastronomickou zálibu, dlouho přemýšlí. „Lyžování. To je jediný sport, který mě děsně baví, jinak mám rád muziku a divadlo. A miluju spánek.“ Jeho největším koníčkem je však sbírání starých kuchařských knih a jídelních lístků…
Kvalitní život s úsměvem totiž pochopitelně souvisí i s kvalitou jídla.
Diváci i čtenáři vnímají Romana Vaňka jako rádce na poli gastronomické osvěty, což ho nutí vysvětlit, jak je to s touhle jeho přiřknutou rolí doopravdy: „Víte,“ zamyslí se, „mě strašně štve to české pomlouvání, nadávání, udávání se. V téhle zemi se úspěch neodpouští. Neumíme se nad věci povznést, usmát se, užívat si život. Jsme neustále nasraný,“ rozohní se.
Vzápětí vysvětlí, co se podle něj za tím vším skrývá: „Jídlo. Takoví lidé podle mě blbě jedí. To je to moje tažení, protože když tyhle lidi předěláme, tak se začnou usmívat, přestanou se udávat a být neustále naštvaní. Kvalitní život s úsměvem totiž pochopitelně souvisí i s kvalitou jídla.“
