Článek
Berete to jako změnu k horšímu, nebo k lepšímu?
Pro mě určitě k lepšímu, odpolední zprávy jsou totiž zaměřené jen pozitivně. Aby si lidi, kteří přijdou z práce třeba ve špatné náladě, sedli na gauč, zapnuli televizi a naše zprávy jim vylepšily náladu.
Dáváme tam zábavné, zajímavé věci, příběhy se šťastným koncem. Moderuji ve dvojici se Sandrou Parmovou a jsem zároveň vedoucím vydání. Rozhodně to neberu jako degradaci, je to výzva, nový pořad, návrat k novinařině. Střídáme se s kolegou, takže mám pravidelný režim od pondělí do pátku. Poprvé po letech si zvykám, jak je příjemné mít volné víkendy.
Proč jste se vůbec stal novinářem?
Já už v pěti letech lítal po baráku a křičel, že budu reportér. Pak asi v osmi, když jsem začal hrát fotbal, jsem chtěl být sportovní komentátor. Vždycky se to točilo kolem novinařiny, ani nevím proč, kde se to ve mně vzalo. Asi ze zvědavosti. Rodiče jsou přitom úplně jinak zaměření - mamka má ekonomické vzdělání a taťka je letecký inženýr.
Šel jste si za svým přáním přímo?
Od páté třídy jsem chodil na sportovní školu v Uherském Hradišti, ale měl jsem jasno, že po maturitě se přihlásím na žurnalistiku. Nebyl jsem žádný grafoman, psaní slohů mě moc nebavilo, ovšem rád jsem četl, byl jsem schopný ležet v knížkách klidně do šesti ráno.
V sedmnácti jsem začal pracovat pro regionální Slovácké noviny, což byla skvělá škola: přičichl jsem k běžnému i sportovnímu zpravodajství, psal jsem komentáře, glosy… Bylo to velmi pestré a naučil jsem se řemeslo od píky.
Od pěti let chtěl být reportérem a svůj sen si splnil.
Jak jste se ocitl v televizi?
To se vyvinulo spontánně. Na žurnalistice jsme se ve druhém ročníku rozdělili na specializace a chodili do ČT na přednášky. Na té poslední ohlásil tehdejší šéf zpravodajství Zdeněk Šámal, že má dvě volná místa ve směně, což jsou takoví ti helfři, kteří nosí kazety a občas něco napíšou. Tak jsme si popovídali a od 1. ledna 2000 jsem nastoupil.
Už po měsíci jsem byl převelen do zahraniční redakce, kde jsem dost psal a jezdil do zahraničí. Později jsem začal moderovat zprávy na ČT 24 a dělal ještě jeden magazín. Takže jsem vyzkoušel práci editora, moderátora i redaktora, bylo to pestré a moc mě to bavilo.
Proč jste tedy odešel na Primu?
Přišla nabídka… Bral jsem to tak, že nabídka na hlavní zprávy se neodmítá, je to podle mě jeden z možných vrcholů novinářské profese. Ještě předtím jsem uvažoval, že bych se pokusil dostat na post stálého zahraničního zpravodaje, ale tahle volba pro mě byla jasná. V ČT mi vyšli vstříc a rychle mě uvolnili.
Liší se zásadně práce ve veřejnoprávní a soukromé televizi?
Jiná je hlavně v tom, že v soukromé televizi je mnohem větší tlak na výsledky, pokud možno okamžité. Živí ji sledovanost a reklama, takže jakákoliv změna se dělá daleko rychleji než v ČT, což je větší instituce a všechno musí procházet složitějšími mechanismy. V Primě se udělá rozhodnutí a zítra je vše jinak, v novém režimu. I to mi vyhovuje, mám rád ten adrenalin.
Jste spíš kliďas, nebo jste musel bojovat s trémou?
Dnes už jsem před kamerou v klidu, žádnou nervozitu necítím. Ale v začátcích jsem trpěl velkou trémou, přišlo mi divné vylézt před lidi a něco jim říkat, nebyl jsem zvyklý na upřenou pozornost. Samozřejmě než jdu do studia, musím se rozmluvit, což dělám obvykle v autě na cestě do práce. Opakuju si speciální básničky, takže ostatním řidičům musím občas připadat jako blázen trpící samomluvou. Ale je to nutnost. Pravidelně taky spolupracuju s paní Postlerovou, která dohlíží, abychom vystupovali kultivovaně.
Jaké jsou předpoklady dobrého moderátora?
Nejsem si jistý, jestli jsem se k němu už dopracoval. Obecně nesmíte mít vadu řeči a naštvávat lidi svým vzhledem. Je dobré mít jistou novinářskou erudici, aby vám diváci věřili.
Taky je potřeba umět se zkoncentrovat na daný okamžik, být pohotový a nenechat se ničím rozptýlit. Velkou roli hraje i zkušenost, protože občas řešíte nepředvídané situace, kdy se třeba nerozjede reportáž, spadne živý vstup a z režie nepřijde pokyn, co dělat. S takovými věcmi musí moderátor živého vysílání počítat a zareagovat podvědomě, jako když vzbudíte herce o půlnoci a má odříkat roli. A pokud ho to rozhodí, divák to nesmí poznat.
Ve zpravodajství je fofr, každý děláme chyby a ne vždycky je všechno dokonalé.
Za třináct let proběhly změny v technice i prezentaci zpráv - v čem konkrétně?
Když jsem začínal, vysílalo se složitě z páskových kazet. Reportér v cizině ji musel přivézt do místní televize, sestříhat s tamním střihačem a poslat přes satelit domů. Dnes všechno natočíte na kameru, natáhnete do počítače, ustříháte a pošlete odkudkoliv, kde je signál.
Zprávy jako takové se taky zrychlují, trochu klipovatí a funguje větší konkurenční tlak. Není problém sledovat většinu věcí v přímém přenosu, s příchodem nových médií už nemá televize tak dominantní postavení. Kdysi moderátoři působili jako ikony, bylo jich pár. Dnes je tolik televizí a médií, i internetové deníky mají své videosekce…
Moderoval jste se Světlanou Witowskou a Sandrou Parmovou. Zažili jste vážnější „krizovku“?
Měl jsem s oběma štěstí, jsou to pohodové holky. Světlana byla zkušená reportérka, měli jsme i stejný styl psaní, takže pokud došlo k zádrhelu, mohl jsem přečíst bez problému její zprávu, šla mi dobře do pusy. Sandra volí trochu jiná slova než já, každý jsme zvyklý na trochu jiný temporytmus, mně se něco hůř vyslovuje. Ale ve výsledku je taky fajn, můžu se na ni spolehnout.
Řada moderátorů mluví hrozně česky, kde vidíte mezní hranici?
Ve zpravodajství je fofr, každý děláme chyby a ne vždycky je všechno dokonalé. Jsme jen lidi. Ale je fakt, že když poslouchám v autě rádio, někdy mě to hodně tahá za uši, hlavně špatné skloňování číslovek.
Už po těch letech poznám, když není moderátor vypsaný a nemá načteno. Já si brousil jazyk právě tím čtením a psaním. Nepamatuju si pravopisné poučky, ale vycházím z jazykového citu. Snažím se balancovat na hranici hovorového stylu, bez archaismů, cizích slov, aby to bylo snadno stravitelné a dobře se poslouchalo. Konzultuju vše s jazykovými poradci a třeba místo méně a více dávám míň a víc, místo mohou můžou, místo policisté policisti…
Umíte si představit svůj život bez obrazovky?
To je otázka. Vystudoval jsem sice ještě mezinárodní vztahy, takže bych teoreticky mohl být diplomat, prakticky je to ale passé. Spíš bych se točil dál kolem médií, novin, rozhlasu…
Nebo bych se odstěhoval na Pálavu, pořídil si vinný sklípek, najal si vinaře a spravoval nějakou vinici. A samozřejmě degustoval. Jako Russell Crowe v mém oblíbeném filmu Dobrý ročník.
Jak nejraději relaxujete v reálu?
Dívám se v televizi na krimiseriály a sportuju: jezdím na kole, běhám, hraju fotbal s kamarády, fyzickou únavu mám rád. Úplně nejraději ale trávím čas se synem, to je poklad. Jsem na něj pyšný.
