Role v Kukačkách přiměla Evu Hacurovou zkontrolovat, zda je dcera skutečně její

Nemůžu začít ničím jiným než vaší hlavní rolí v televizním filmu Až budou krávy lítat (2019), kde byla vrcholem taneční scéna. Předvedla jste krásný výkon v burlesce.

Je to už docela dlouho, přesto dodnes potkávám lidi, ve kterých ten film rezonuje… Když ho nedávno reprízovali, zase se zvedla vlna milých zpráv. Většinou od žen. Často mi píšou, že mají problém se sebevědomím a sebepřijetím kvůli své vyšší váze.

Kromě toho mi taky spousta lidí říkala: Konečně po dlouhé době něco, co není kriminálka!

Dokonce se občas stane, že někam přijdu, někdo mě pozná, a ukáže se, že za to nemůže ani seriál Ulice, na který se dívá denně přes milion lidí, ani divadlo, ale právě tenhle televizní film. To je pro mě vždycky ohromně milé zjištění. Hlavně proto, že jsem před natáčením měla obavy z negativních poznámek ohledně mého těla. S tím jsem se naštěstí za celou dobu nesetkala.

Měla jste tedy obavy tu roli přijmout? Přece jen jste se musela odhalovat…

Když mě z České televize pozvali na casting, vůbec jsem nevěděla, co je burleska! Vzala jsem si předepsané tepláky a šla. Nevím přesně, kolik nás tam bylo. Možná deset jedenáct, většinou to byly tanečnice a ještě ke všemu dost štíhlé. Říkala jsem si, co tam vůbec dělám.

Když mi pak režisérka Tereza Kopáčová volala, že si mě vybrala, vůbec jsem to nechápala. Každopádně jsem se zaradovala, že budu točit, ale ona mě přibrzdila, abych si nejdřív přečetla scénář. Teprve když jsem ho měla v ruce, vygooglila jsem si, co to ta burleska vlastně je.

Co jste si v tu chvíli pomyslela?

Vzala jsem si týden na rozmyšlenou. Zvažovala jsem veškeré aspekty včetně toho, jak moc mě to do budoucna může profesně ovlivnit, abych neskončila ve škatulce jako herečka, která nemá problém ukázat se nahoře bez.

V první řadě jsem samozřejmě zvažovala, jestli na to vůbec mám, bylo jasné, že to bude pohybově náročná role.

A byla?

Několik měsíců jsem dvakrát týdně trénovala, příprava byla opravdu náročná. A celou tu dobu jsem se bála, jak to lidi přijmou, protože i plus size modelky jsou v naší zemi zatím vlastně tabu. Ale jak už jsem řekla, naštěstí žádné negativní ani oplzlé řeči nepřišly. Zpětně to tedy vidím tak, že by to byla chyba, kdybych tu roli nevzala.

Vypadalo to však, že tanec v sobě prostě máte a že jste se mu zřejmě v minulosti už věnovala.

Jak se to vezme. Od první třídy jsem tančila ve folklorním souboru a samozřejmě jsme měli pohybovou průpravu na herecké konzervatoři v Brně. Intenzivněji jsem se ale tanci nikdy nevěnovala a opravdu se za tanečnici nepovažuji. Myslím, že jsem si to během přípravy na natáčení spíš vydřela.

Měla jsem naštěstí úžasnou choreografku Janu Burkiewiczovou. Naučila mě spoustu věcí. Například čím je člověk vyšší, tím větší pohyby musí při tanci dělat. Do té doby jsem si myslela opak, že musím být spíš minimalista, aby mě při mojí výšce nebylo na scéně moc. Na tuhle její radu myslím dodnes i v divadle.

Přesto se mi zdá, že jste k tanci asi musela tíhnout. Vy totiž i skvěle zpíváte a po konzervatoři v Brně jste původně chtěla studovat muzikál na JAMU. Proč jste si to rozmyslela?

V Brně se bohužel obor muzikál otevírá vždy tři roky po sobě a čtvrtý je pauza. Na konzervatoři jsem skončila právě v době, kdy ho neotevírali. Pokusila jsem se tedy místo toho o činohru na DAMU v Praze. Měla jsem potom štěstí, že jsem se na konci studií na DAMU dostala do angažmá v Divadle v Dlouhé, kde se hodně dělá hudební divadlo. Od začátku jsem tedy na jevišti dost zpívala, dokonce jsem se naučila hrát na saxofon a oprášila jsem akordeon…

Myslím, že jsem si tím svoji potřebu hudby naplnila. Hrajeme představení, kde je třeba čtrnáct písniček, to je na činohru mimořádně hodně. Jsou to vlastně takové malé muzikály.

Vraťme se ještě na chvíli k burlesce. Přinesla vám ta role další nabídky?

Ne že bych to očekávala, ale samozřejmě jsem doufala, že by ta role mohla být skvělý start. Film měl úspěch, ale bezprostředně potom se nestalo nic! (směje se)

Teprve až po delší době jsem dostala nabídku točit seriál Ulice. Ale myslím, že si mě našli spíš díky divadlu. Odtamtud si mě ostatně vytáhl i filmový režisér Jan Prušinovský. (Před dvěma lety hrála v jeho filmu Chyby a byla nominována na Českého lva za nejlepší ženskou vedlejší roli, loni pak ještě hrála v jeho snímku Grand Prix).

V seriálu Ulice jste ale nedávno skončila. Adrian Jastraban po sedmnácti letech ze seriálu odešel a vaše společná linka byla uzavřena. Vy jste kromě toho otěhotněla a odešla na mateřskou. Vrátíte se ještě?

V naší společné lince s Adrianem nás skončilo víc a všechno, co s tím souviselo, bylo v ději momentálně upozaděno. Pro moji postavu tam tedy není právě teď místo, ale je to stále otevřená záležitost. Až se budou vymýšlet další dějové linky, sejdeme se a uvidíme.

Vaše postava Alice je motorkářka. Je pro vás něčím inspirativní?

Musím říct, že jsem sice řidička, ale na motorce mě učil jezdit můj bratr, až když jsem byla těhotná. A to jsem to ještě nevěděla, protože bych si na ni určitě nesedla. Motorek se bojím. V autě se cítím víc v bezpečí. Na postavě Alice mě tedy více zaujal její přístup k životu, ke konfliktům, problémům, ke křivdám. Je to pohodářka.

Taky jste taková?

Snažím se, ale myslím, že se nechám často rozhodit a mám sklon být úzkostná. Příliš nad vším přemýšlím. Kromě toho, že si přitom stavím vzdušné zámky, taky pořád vymýšlím, co všechno by se mohlo stát…

Než jste porodila, hrála jste v Divadle v Dlouhé ve třinácti představeních. Dceři je teď zhruba devět měsíců, vracíte se už na jeviště?

Postupně jsem nastoupila do inscenací, kde jsem neměla alternaci a čekalo se s nimi na mě. Byly asi čtyři… Začínám se už vracet i do dalších, kde se střídáme, a hraju asi sedmkrát osmkrát měsíčně. Kvůli dceři si zatím nemůžu větší nápor dovolit.

Kromě divadla vás můžeme teď znovu vidět i na obrazovce. Nastoupila jste do druhé řady seriálu Kukačky. To byla docela náhlá nabídka, že?

Převzala jsem roli zdravotní sestry po Jitce Čvančarové, která se krátce po začátku natáčení ošklivě zranila. Nastoupila jsem tam dost rychle, Ladě byly čtyři měsíce a já byla týden po operaci žlučníku… Čekalo mě ale asi jen šest natáčecích dnů a objevím se myslím v pěti šesti dílech ze třinácti. Věděla jsem tedy, že to doma budeme schopni zvládnout.

Kukačky se volně inspirovaly skutečným případem výměny novorozenců v porodnici. Na něco takového se většině rodičů myslím nechce ani pomyslet. Jaké to bylo začít točit zrovna v době, kdy jste měla tak maličké dítě?

Protože jsem chtěla přijít na natáčení připravená, pustila jsem si celou sérii a pročetla scénáře všech třinácti dílů z druhé série. Jakmile jsem si to celé osvěžila, napadlo mě samozřejmě i to, jaké by to bylo ocitnout se v podobné situaci. Co bych dělala, kdyby se ukázalo, že naše Lada není naše. Šla jsem se pak podívat na fotky z porodního sálu a ujišťovala se, že to je stejná holčička, kterou máme doma.

Samozřejmě jsem si přitom pokládala hodně otázek. Jak to má asi nastavené muž, jestli spíš ctí vlastní krev, zatímco žena spíš miluje dítě, které odmalička vychovává, nebo jestli je to ještě úplně jinak… Musela jsem se do toho vžít, to je součástí herecké práce.

Pokud vím, začala jste trochu i s dabingem. Jaké to je?

K němu jsem se dostala teprve nedávno. Po prvních dvou půlhodinových návštěvách ve studiu jsem odcházela celá zpocená… Napotřetí už jsem se cítila trochu líp. Takže v mém případě je to pořád ještě v plenkách.

Mimochodem když jsme u té herecké práce s hlasem. V posledních letech hodně roste zájem o audioknihy. Taky je posloucháte?

Audioknihy miluju! Pro mě to je jediný způsob, jak přežít dlouhou cestu v autě. Mám už oblíbené herce, třeba Jiřího Dvořáka. Na audioknihách doma s Kryštofem (partner Kryštof Vondráček je překladatel a účetní) hodně ujíždíme, protože můj tchán a kolega z divadla Jan Vondráček se jim hodně věnuje. Máme jich od něj spoustu a pro mě je už mnohem příjemnější knihy poslouchat než číst.

Hlavně teď, protože s malým dítětem není na čtení moc času. Sama jsem zatím ještě žádnou nenačetla, ale třeba to jednou vyjde.