Rolby mě vždycky braly, říká Češka, která bude žehlit led už na třetím světovém šampionátu

Do někdejšího ostravského Paláce kultury a sportu nastoupila Lapčíková krátce po jeho otevření v roce 1986 jako zámečník. „Ale ty rolby mě braly. Líbilo se mi, jak s nimi kluci jezdili, byli pro mě frajeři. No a já to taky chtěla zkusit,“ prozradila.

A žadonila tak dlouho, až jí jednou dovolili se svézt. „Bylo to jednou, podruhé, a pak nás nachytal mistr. A když zjistil, že mě to baví, tak mi navrhl, abych si udělala papíry na rolbu,“ popsala.

Po absolvování kurzu netrvalo dlouho, aby se mezi ostravské rolbaře prosadila natrvalo. „Jeden z nich onemocněl a já to vzala dočasně za něj, než se vrátí. No a už mi to zůstalo.“

Lapčíková upozornila, že i když sedí v rolbě ráda, není jen rolbařka. Pořád se v aréně věnuje i zámečnictví. „Mám na starost všechny dveře, opravuji kliky, zámky. Teď před mistrovstvím jsem vyměnila ani nevím kolik vložek ve dveřích,“ poukázala.

Jestliže auta se dělí na tzv. manuály a automaty, dnešní rolby jsou jen automaty. „Mají spoustu čudlíků, které musíte pomačkat, abyste za jízdy všechno stihl,“ řekla na adresu strojů, kterým přezdívá princezny. Za nejtěžší, zvlášť pro nováčky, považuje Lapčíková tzv. trefit lajnu. „Uděláte jeden pruh a pak další hned vedle. Musí se jen těsně překrývat, nesmí se nechat mezera mezi pruhy, ani se nesmí moc překrývat,“ vysvětlila.

To, že by měla někde následovnici, ostravská rolbařka neví. „Znala jsem jen jednu kolegyni ve Frýdku-Místku. Ale už skončila.“ Na dotaz, proč tomu tak je, krčí rameny. Pak se smíchem vyhrkne: „To je ta diskriminace, že to můžou dělat jenom chlapi. Nebo se do toho holky tak necpou. Já jsem se vecpala,“ směje se.

Kolik hodin už na rolbě proseděla a kolik kilometrů po ledě ujela, Lapčíková neví. „Bude toho dost. Tisíce hodin,“ odhaduje žena, která si při jízdě po ledě vždy pouští rádio.

„Rádio musí být. Když se objednávaly do arény poslední rolby, tak kluci se smíchem připomínali, ať mi tam hlavně nezapomenou dát rádio,“ poznamenala žena, která si úpravu ledu pro světové mistrovství považuje.

„Šampionát je, myslím, nejprestižnější akce, to by každý rolbař chtěl zažít,“ míní Lapčíková, která se chystá už na třetí šampionát. I tak se, jak sama řekla, těší jako malá holka. „Už teď mám husí kůži,“ ukazuje ruku.

Strach má rolbařka z jediného, aby se jí při turnaji nezastavila uprostřed jízdy po ledě rolba. „Panebože, to bych nechtěla nikdy zažít. Protože to musíte zvednout korbu, povolit všechny ventily, zvednout ručně radlici a odtlačit to,“ vysvětlila.

Jízdu na rolbě si Lapčíková i po osmatřiceti letech stále užívá. A sní o tom, jaké by to bylo upravovat alespoň jednou v životě led pro NHL. „Jenže to se mi nemůže podařit,“ povzdychne si nad nesplnitelným snem. „Nebo bych chtěla zažít úpravu ledu pro zápas pod širým nebem,“ uzavřela.