Rodové kroniky odkrývají stará tajemství

Určitě téměř každý zažil situaci, kdy měl pocit, že místo, které náhodou navštívil, je mu povědomé. Nebo se mu zdá, že situaci, kterou právě prožívá, už také někdy zažil. Ten pocit, kdy si člověk řekne: „To je déja vu.“ (z francouzštiny přeloženo jako „již viděno“)

Tímto slovním spojením se v psychologii označuje stav, kdy má člověk intenzivní pocit něčeho již dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. Přesně tyto okamžiky mohou být impulzem k tomu, aby se jedinec rozhodl začít pátrat po svých kořenech.

O své předky a prostředí, ze kterého vzešli, se lidé asi zajímali vždycky. V současné době však jejich touha dozvědět se víc narůstá. I proto více vyhledávají služby lidí, kteří se na pátrání specializují, tedy genealogů. Hojně také navštěvují genealogické kurzy, kde se naučí, kde a jak efektivně shánět informace, a jak například sestavit rodovou kroniku.

Zvýšení poptávky potvrzuje i genealožka Helena Voldánová. „O vzdělávací kurzy, besedy, výstavy a další akce pořádané Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze je obrovský zájem,“ říká.

Podle ní tento nárůst zájmu o pátrání po vlastním rodu odstartoval pořad České televize „Tajemství rodu“, kde známé osobnosti hledaly své kořeny a historické souvislosti, které ovlivňovaly životy jejich předků i životní osudy jich samotných.

„V posledních pěti letech je v archivech prováděna digitalizace matrik a dalších archivních materiálů. Tento hlavní zdroj informací pro sestavení rodokmenu je tímto způsobem přiblížen široké veřejnosti. Rodopis je krásný koníček, který sbližuje nejen generace, ale hlavně celou rodinu,“ vysvětluje Helena Voldánová.

V archivních dokumentech se podle ní dají najít faktické údaje o narození, svatbě a úmrtí našich předků. Ale nejen ony: „Najdeme zde informace, kde bydleli, kolik měli dětí, jaké vykonávali řemeslo či povolání. Nebo zjistíme, jaké měli postavení ve vesnici (rychtář, kostelník, porodní bába nebo žebrák). Nahlédneme i na příčinu smrti. Můžeme také dohledat, jaký měli naši předkové majetek. Můžeme dokonce zjistit i původ svého příjmení.“

S čím se na genealogy lidé nejvíce obracejí? „Zájem o zpracování rodokmenu je hlavně u zvláštních příjmení. Nebo má rodina velmi zajímavou historku o svém původu, kterou si chce potvrdit. Motivací je často i důležitý životní okamžik: lidé se o tyto informace začínají zajímat třeba při založení vlastní rodiny, přivítání prvního potomka nebo naopak v čase, kdy se rozloučili s rodiči. Rodokmen může být i neobvyklým dárkem.“

Většinou se pátráním v matrikách, archivech a dochovaných kronikách dozvíme, proč máme vztah k určitému místu nebo například k nějakému řemeslu, které se po generace v rodině dědilo. Někdy však zjištěné informace mohou postavit na hlavu to, co si předávaly už generace jako zajímavý či fantastický příběh. Helena Voldánová tyto případy dobře zná: „Skutečnost, že podle dochovaných archivních materiálů nepotvrdíme rodinné vyprávění, které se předává z generace na generaci, může být určitým zklamáním.“

Jako příklad uvádí jednu rodinu, ve „které měl být zapomenutý francouzský voják, ale dokumenty ukázaly, že rod žil

celých 350 let v jednom regionu“.

Jednou ze slavných tváří, které pátraly v archivech, byla herečka Květa Fialová.

„Opouštím Slovensko a místa, která jsem dobře znala, a nevím, nevím, jestli bylo dobré se vracet. Nevím, jestli se člověk má vracet na stará místa, která měl v srdci a která se během let změnila. Možná by bylo lepší, kdybych si zachovala ty staré vzpomínky z dětství,“ uvedla podle knihy Tajemství rodu poté, co se dozvěděla nové věci o svých předcích a také navštívila rodné Slovensko.

„Člověk je složený z několika ingrediencí, kterých jsem se teď dotkla. Něco máme po předcích, něco jsme dostali a za všechno musíme děkovat,“ řekla Květa Fialová.

Pátrání podle knihy mj. potvrdilo, že její dědeček z matčiny strany, Adolf Šetek, byl lesním radou. Se ženou a dcerou Květoslavou (hereččinou maminkou) žil a pracoval na ruském šlechtickém sídle, kde se staral o lesy a parky.

Po říjnové revoluci a pádu carského Ruska byli násilně zadrženi a ocitli se v pracovním táboře. Životní podmínky tam byly takové, že osmnáctiletá Květoslava dostala sarkom do nohy, o kterou posléze přišla. Celý život pak pod sukní ukrývala vysokou protézu.

„V lidské přirozenosti je touha dozvědět se, odkud člověk pochází. Zajímá mě, kdo byli moji předkové, co tady na světě dělám já, co mému narození předcházelo,“ uvedl herec Viktor Preiss.

Dozvěděl se, že jeho prapradědeček František Preiss bojoval za císaře Františka Josefa I. v roce 1859. Pradědeček, litograf Vilém, narukoval v roce 1892 k c. k. pěšímu regimentu téže rakouskouherské armády, ve které strávil 12 let.

Dědeček, malíř Vilém, narukoval do první světové války a otec, student techniky Viktor Preiss, prožil útrapy války druhé světové. Byl totiž totálně nasazený na práci v rakouském Linci a poté, kvůli sabotování válečného úsilí třetí říše, byl do června 1944 vězněn v koncentračním táboře Traun-Enns.

Na konci války se aktivně zúčastnil Pražského povstání, kde byl na barikádě postřelen ostřelovačem.

„Je téměř nemožné, aby se v pupku Evropy, jako jsou Čechy, člověka nedotýkala celá řada historických událostí. Jsme v epicentru dění, kde se křižují lidské rody a osudy,“ zamýšlela se herečka Tereza Kostková.

Kořeny jejího rodu sahají až k praotci herectví, jímž byl Hynek Mušek. Byl to předek tatínka Terezy – herce Petra Kostky. Jeho nevlastní bratranec Ivánek byl jedním z lidických dětí, které nepřežily nacistické běsnění.

Ze strany maminky – herečky Carmen Mayerové – má Tereza babičku Antonii, horkokrevnou Španělku, dceru z mallorské rodiny Martorellů. Ta ve třicátých letech odcestovala za lepším živobytím do Francie, kde potkala svého budoucího manžela, sudetoněmeckého malíře Karla Mayera. S ním pak měla dvě dcery: Aidu a Carmen.

„Španělské, německé a české geny se ve mně zajímavě namíchaly. Umím si stát za svým názorem, v některých věcech jsem velmi precizní. Například nikdy v knize nepřeskočím stránku a musím v ní přečíst naprosto všechna písmena. Jsem dochvilná, ale nevadí mi, když někdo přijde pozdě. Miluju, když je někdo pořádný, ale sama mám binec v zásuvkách. Cítím v sobě vítr, sůl a moře. To je nepřenosné sdělení. Nepotřebuju jet k moři na dovolenou, ale potřebuji ho jako mateřské mléko,“ vysvětlila Tereza v knize Tajemství rodu.