Rodiče na pár měsíců

Na písmeno Ch se, pravda, moc křestních jmen vymyslet nedá. Když vezmeme v úvahu, že se může vyslovovat se Š na začátku, už je výběr širší. A tak se teď Rakoušovi ve svém panelákovém bytě v Praze 5 starají o čtyřměsíční Šarlotku.

Vyzvedli si ji teprve před několika týdny z kojeneckého ústavu. „Je to bezproblémové dítě. Milé, čilé, veselé,“ říká jednapadesátiletý Pavel Rakouš o holčičce, kterou jeho o tři roky mladší manželka Simona chová v náručí. „Už jsme měli komplikovanější případy, hlavně zdravotně,“ přiznává.

Šarlotka je jméno, jak s nadsázkou říkají, určené pro styk s veřejností. To skutečné nesmějí nikomu odtajnit, stejně jako další údaje, které by prozradily, odkud je nebo kdo jsou její biologičtí rodiče. „Ale pojmenovat si ji musíme. Když s kočárkem někoho potkáme a on se zeptá, musíme mu říct nějaké normální jméno, a ne číslo devět,“ vysvětluje Pavel Rakouš.

Vykládat celý příběh zvědavcům, kteří nakukují do kočárku, je podle něj zbytečné. Nikdo nemusí vědět, co jsou zač děti, které nejen vozí na procházky, ale i krmí, přebalují nebo k nim v noci vstávají. Tedy všechno to, co by měli dělat jejich skuteční rodiče.

Jenže to je právě důvod, proč Šarlotka skončila u nich. Narodila se matce, pro kterou nebyla prvním potomkem a stejně jako o ty předchozí se o ni nedokáže postarat. Pomoct nemůže ani zbytek její rodiny. Matka je navíc drogově závislá a v tělíčku Šarlotky se po narození našly stopy drog. Naštěstí netrpí abstinenčními příznaky, které se v takových případech mohou projevit.

U Rakoušových to vypadá jako v každé jiné domácnosti s miminkem. To znamená lehký nepořádek, v němž hrají hlavní roli velká balení plenek, hromada chrastítek a dalších hraček, skříně s dětským oblečením nebo postýlka v obýváku. Dá se říct, že to všechno jsou jejich pracovní pomůcky.

Být pěstounem na přechodnou dobu je skutečné povolání a služba hrazená státem. Profesionálním pěstounem může být vždy jen jeden z partnerů, v tomhle případě je to paní Simona. Její manžel, profesí úředník ve státní správě, jí s tím pomáhá.

Ve svém věku by mohli mít právo na volný čas, věnovat se jeden druhému, a ne se budit několikrát za noc, aby utěšili plačícího kojence. Vědí o tom možná víc než jiní, protože sami vychovali sedm potomků, z nichž čtyři s nimi stále bydlí. Díky nejstarší, osmadvacetileté dceři už jsou několik měsíců i prarodiči.

Když se do pěstounské péče vrhli, nikdo z okolí je nepopichoval poznámkami, jestli jim sedm dětí nestačilo. „To by možná řekla moje maminka, která už nežije. Dělala by si z nás legraci, jestli jsme jich měli málo,“ říká Simona Rakoušová. S nápadem přišla ona a nad důvody dlouho nepřemýšlí: „Vždycky jsem se o děti starala ráda, přišlo mi, že to je to nejhezčí, co znám.“

Když se dozvěděla, že taková možnost je, neváhala. Sama však o tom rozhodovat nechtěla. „Manžel mě trochu překvapil. Myslela jsem, že se mu po sedmi dětech nebude chtít.“

„Pořád ještě může přijít nějaký případ,“ pokračuje Pavel Rakouš, „třeba neřešitelný zdravotní hendikep nebo těžké abstinenční příznaky, že nás to fyzicky i psychicky zničí a nebudeme chtít pokračovat,“ připouští.

Jak reagovaly jejich děti, když jim to oznámili? „Nebylo to oznámení,“ skočí do řeči paní Simona. „Radili jsme se s nimi. Kdyby to někomu vadilo, nešla bych do toho,“ říká s tím, že synové i dcery jim dobrovolně pomáhají.

Určité pohodlí, které musela obětovat, třeba klidný spánek, nebere jako překážku. „Mám výhodu, že zase hrozně rychle usnu. Byla jsem zvyklá vstávat v noci docela dlouho, než jsme těch sedm dětí vypiplali. Vytvořila jsem si mechanismus, že usnu kdykoli během třeba tří minut. O víkendu dopoledne mě zastoupí manžel a já se dospím.“

Rakoušovi si coby pěstouni vybírat nemůžou. Jaké dítě je zrovna potřeba umístit do rodiny, takové dostanou. Nejkratší doba, po kterou je měli ve své péči, byla 2,5 měsíce, nejdéle skoro rok. To je taky obvyklá lhůta, již úřady berou jako nejzazší pro vyřešení situace.

Výchova v rodině je pro novorozence nenahraditelná a odborníci poukazují na to, že i „cizí“ rodiče jsou lepší než pobyt v některém ústavním zařízení.

Pěstounská péče na přechodnou dobu je legislativně upravena od roku 2000, dvakrát od té doby byla ještě zpřesněna. Zatímco před čtyřmi lety nalezlo dočasné útočiště u těchto lidí pouhých 15 dětí, loni už jich bylo 302. Stoupá i počet pěstounů. Ministerstvo práce a sociálních věcí jich na konci loňského roku evidovalo 421. A další zájemci se hlásí. Kolik jich bude celkem potřeba, se nedá tak snadno vyčíslit.

„Adekvátní počet odpovídá stavu, kdy není třeba děti umisťovat do ústavní péče jenom proto, že pro ně v danou chvíli není k dispozici žádný pěstoun,“ vysvětluje Petr Kocián z tiskového oddělení ministerstva.

Úřad chce podle jeho slov v budoucnu mnohem více podporovat původní, biologickou rodinu. Pokud v ní dítě nebude moci zůstat, pak na druhém místě bude náhradní rodina, nikoli ústavní péče. Teoreticky by tedy pěstouni na přechodnou dobu mohli třeba kojenecké ústavy zcela nahradit. I jiné evropské státy k tomu směřují.

Rakoušovi by mohli přijmout i puberťáka, odebraného původní rodině třeba z důvodu týrání, ale to jsou spíše výjimečné případy. Nejčastěji jde o novorozence a děti do jednoho roku. Proto si pro ně zatím pokaždé s výjimkou Šarlotky, kterou v kojeneckém ústavu zdržely administrativní úkony, jeli rovnou do porodnice.

A jak vzpomínají, první miminko – Adámek – bylo celou dobu tak v pohodě, že si mysleli, že to bude snadné povolání. Jenže přišly i vážnější případy. „Jeden chlapeček měl těžké abstinenční příznaky, první půlrok plakal, byl v křeči, sevřený,“ popisují. „Teď je nádherný, zdravý a má skvělou rodinu, která je z něj nadšená. Můžeme mít radost, že jsme asi udělali všechno, co šlo.“

Přechod k novým adoptivním rodičům bývá pozvolný a Rakoušovi si dávají záležet, aby si jejich svěřenec co nejlépe zvykl na nové tváře i prostředí. Jsou sice, jak říkají, profesionálové, ale držet si odstup při loučení s človíčkem, který je několik měsíců vnímal jako svoje rodiče, není podle nich možné. „Slza občas přijde. Někdy u mě, někdy u manžela. My se střídáme,“ směje se paní Simona.

Po splnění „mise“ se sejde rodinná rada a manželé se ptají svých potomků, jestli mají dál pokračovat. Zatím nikdo neprotestoval. „Když je miminko předáno a našim je občas smutno, tak se mají na koho obrátit,“ vidí výhodu v šesti sourozencích nejstarší dcera Pavla. „Snažíme se je rozptýlit, poslat někam do divadla, do kina, aby přišli na jiné myšlenky. Citové těžiště mají ve svých dětech, a to je nejdůležitější.“

Říká se, že člověk si pamatuje, co dělal, když se dozvěděl důležitou novinu. „Jeli jsme zrovna na kole z Turnova za naší maminkou na chalupu do Miletína,“ vzpomíná dvaapadesátiletý Petr Šeferna. V tu chvíli zazvonil telefon a s manželkou se dozvěděli, že jejich žádost o zařazení mezi pěstouny na přechodnou dobu byla schválena.

„Já si přesně pamatuju na třetí dítě,“ přidává se jeho manželka Marie. „Stáli jsme v Jeseníkách nahoře na sjezdovce, když nám zavolali. Měla jsem hroznou radost, protože jsme si říkali, že jsme připraveni a mohli bychom přijmout další.“

Chlapeček, o kterého se právě starají, je jejich čtvrtým svěřencem. Na cyklovýlety, horské túry nebo kolečkové brusle, jimž se dřív hodně věnovali, už mají čas jen ve chvíli, kdy jedno dítě předají adoptivním rodičům a na další čekají. To bývá různě dlouhá doba. Někdy týdny, někdy jen dny. Otázku, jestli chtějí obětovat prakticky všechen volný čas, si tedy museli vyřešit už na začátku. „Uvědomovali jsme si, že o něj přijdeme, ale řekli jsme si, že když do toho chceme jít, tak bychom měli využít naše síly,“ říká Petr Šeferna.

Něco obětovali, něco naopak získali. Co konkrétně, není podle nich snadné pojmenovat. „V něčem je to normální práce jako každá jiná. Vždycky jsme měli vztah k dětem, organizovali jsme tábory, jarní prázdniny. V našem věku už si netroufneme řádit někde s náctiletými, ale tohle je činnost, kterou je možné ještě dělat a má smysl,“ shodují se.

Vychovali čtyři syny, vnoučata zatím nemají. Že si to nahrazují pěstounskou péčí, je tvrzení, které jim okolí často podsouvá. Sami to tak necítí, ačkoli Marie Šefernová cituje jejich syny, kteří říkali: „To je skvělé zaměstnání pro naši maminku. Aspoň se nebude vrhat do cizích kočárků.“

A s úsměvem dodává: „Měli pravdu, chybělo mi to. Malé děti mám ráda, a když někdo přijel s kočárkem, měla jsem touhu si miminko pochovat,“ říká, pokládá přitom ani ne osmiměsíčního Sebastiana na deku a políbí ho na čelo.

Dobrý vztah k dětem se u zájemců předpokládá. Mít vlastní potomky je podmínkou, aby měli zkušenosti a nekompenzovali si tím neukojené rodičovské potřeby. Celý proces od podání žádosti na nejbližším orgánu sociálněprávní ochrany dětí až po schválení zabral v případě manželů Šefernových osm měsíců. Obnášel prohlídku domácnosti, pohovory s manželi i jejich syny, kurz zaměřený na zdravovědu a psychologii a na závěr psychotest se stovkami otázek včetně „záludností“ typu Fascinuje vás oheň?

Jaké bylo první dítě? Samozřejmě úžasné. „První měsíc jsme vůbec nekoukali večer na zprávy, protože jsme koukali na to miminko,“ směje se Petr Šeferna. Následující případy včetně Sebastiana už nebyly tak veselé. Zvlášť jedna holčička s těžkou drogovou závislostí, zděděnou po matce. Pěstouni jí museli podávat prášky, chodit s ní po vyšetřeních, často plakala, byla neklidná…

Kromě prvního chlapečka se jednalo o děti částečně romského původu. I to je důvod, proč u nich zůstávaly dlouhou dobu. Faktem je, že o děti jiného etnika mají adoptivní rodiče menší zájem.

Šefernovi na nic takového nehledí a o každé se starají tak dlouho, jak je potřeba. „Nejdůležitější okamžik nastane, když dole zazvoní jeho noví rodiče. Že se těžko loučíme a obrečíme to, je náš problém. Na ně bychom to neměli přenášet,“ říká Petr Šeferna. „Když vidíme, že se přechod do nové rodiny podařil, miminko na ni reaguje dobře a směje se, víme, že jsme úkol splnili,“ dodává paní Marie.