Robin Ferro: Jsem tak trochu asociál

Televizní diváci vás teď sledují v seriálu Zlatá labuť. Jak jste se k roli Kamila Pulkrába dostal?

Původně jsem dělal casting na jinou roli, ale nějak jsem jim prý padl do oka a rozhodli se, že vytvoří novou příběhovou linku židovských klenotníků. I když nevím, jestli mi to neřekli jen proto, aby mi udělali radost. Což jsem měl.

Byl jsem zpočátku hodně nervózní, protože to je na české poměry docela výjimečný projekt. Dobové seriály se u nás tak často nedělají. Když jsem viděl ty ateliéry, vzalo mi to dech. Chtěl jsem si to zkusit. Ne že bych chtěl seriálům věnovat velkou část svého života, ale zatím mě to baví.

Bylo to, co ve Zlaté labuti prožíváte, pro vás něčím neznámým, nebo jste ony historické souvislosti znal?

O historii jsem se vždycky zajímal, reálie jsem znal. Zajímavé pro mě bylo, jak to scenárista zpracoval. Přijde mi, že se mu na příkladu mé postavy a mého seriálového otce Tomáše Töpfera podařilo výstižně vylíčit tíseň židovských občanů, kteří celý život pracovali, o něco usilovali, a pak je o úplně všechno připravili.

Je paradoxní, že do osudu mé rodiny zasáhla válka ze zcela opačné strany. Můj otec je Ital a moje italská babička mi vyprávěla, že můj prastrýc musel narukovat do fašistické armády a zemřel ve Stalingradu.

Takže vy jste napůl Valach a napůl Vlach.

Je to tak, narodil jsem se ve Valašském Meziříčí a vyrůstal v Zubří, nedaleko Rožnova pod Radhoštěm.

Jak to přišlo, že se mladý Ital usadil pod Beskydami?

Na přelomu 80. a 90. let jezdili z Itálie ve skupinkách lidé, aby si po světě vydělali, vrátili se domů a postavili si dům. Cestoval tak i můj táta. Shodou okolností se dostal na stavbu na Moravě a potkal moji maminku. Studovala klavír, celý život učí na ZUŠ. Vzali se a zůstal tady. Do Itálie jsme pravidelně jezdili, trávili jsme tam prázdniny. Víc se ale cítím doma tady. Můj bratr se narodil v Itálii a víc se cítí doma tam.

Co máte na Itálii rád?

Jídlo. V italském supermarketu to vypadá trochu jinak než v našich. Když kousnete v Itálii do čerstvého ovoce, je to jiné než tady. To uznala i moje žena. Z domova jsem byl zvyklý na italskou kuchyni, tedy že první pokrm jsou špagety, jako tady polévka, a pak přijde hlavní jídlo. Ve školní jídelně jsem se hádal s paní kuchařkou, že mi dává špagety jako hlavní jídlo.

Původně jsem chtěl jít na kuchaře. Odjakživa mě bavilo vařit, obzvlášť péct. Nedávno se mi moc povedly masopustní koblížky podle Josefa Maršálka. Umím ale i casaty (tradiční sicilský dort). Rád dělám z kynutého těsta, na odpalované si ještě netroufnu.

Vaše žena je kolegyně?

Ne, je architektka. Potkal jsem ji v době, kdy jsem střídal jednu ženskou za druhou, předpokládal jsem, že to s ní dopadne stejně, ale kdepak. Vzali jsme se a jsme spolu šťastní.

Jaká byla svatba?

Zvláštní. Brali jsme se v době nejdrsnějšího covidu, kdy bylo na svatbě povoleno maximálně patnáct lidí. Já jsem pařič, plánoval jsem obrovskou svatbu, koncert. Nakonec jsme se brali na střeše jednoho domu v Ostravě, který se nám moc líbí. Vytvořili jsme na Facebooku skupinu, do které jsme pozvali všechny, které jsme tam chtěli mít, a obřad jsme streamovali.

Měl jste pochopení pro všechny ty restrikce, které na nás v době pandemie dopadaly?

Mé manželce zemřel na covid dědeček v domově důchodců. Nemohli mu ani vypravit pohřeb. Bylo to zlé. S těmi restrikcemi jsem plně souhlasil.

Lockdowny vás paradoxně profesně vystřelily. Mám na mysli ostravský internetový komediální seriál sKORO NA mizině, jenž na YouTube lámal rekordy sledovanosti.

Je blbé to říkat, ale je to pravda. Když začal covid, byli jsme na tom špatně. Naše divadlo Mír je soukromé, živí nás jen prodej vstupenek, což byla v lockdownu nula. Se Třemi tygry (ostravská improvizační show s Albertem Čubou, Štěpánem Kozubem, Robinem Ferro a Vladimírem Polákem) jsme vymysleli skeče, které jsme streamovali z divadla, a diváci mohli posílat peníze na další pokračování.

Na základě toho napadlo režiséra Vláďu Skórku, že bychom natočili komediální seriál o hercích, kteří zůstali bez práce. Tak vzniklo sKORO NA mizině.

Jak vznikli Tři tygři, jejichž skeče mají na YouTube téměř 75 milionů zhlédnutí?

Se Štěpou Kozubem jsme byli spolužáky na konzervatoři. Bylo zvykem, že se ve čtvrtém ročníku hrálo na začátku školního roku představení pro jednu ostravskou průmyslovku. Na zahájení mluvil její ředitel takovou echt ostravštinou a nám to přišlo tak legrační, že jsme to představení málem neodehráli. Pobavilo nás to natolik, že jsme si vytvořili postavy dvou Ostraváků, začali s nimi točit videa a dávali je na YouTube a sociální sítě.

Někdo to viděl a nabídl nám, abychom udělali stand-up v jednom klubu, který se otevíral. Přišel se tam podívat Bertík Čuba, který nás na konzervatoři učil jevištní pohyb, probral to s námi a Tři tygři byli na světě.

Velkým splněným snem bylo natočení filmu Tři Tygři ve filmu: Jackpot (2022), který je teď k vidění na Netflixu.

Na čem stojí vaše tvůrčí partnerství se Štěpánem Kozubem?

Na tom, že se známe hrozně dlouho. Nastupovali jsme na konzervatoř v roce 2011 a jsme od té doby pořád spolu. Bydleli jsme spolu na internátě a pak na privátě, máme stejný náhled na to, co děláme. Samozřejmě že jsme zažili hádky, dokonce jsme spolu nějaký čas nemluvili, ale to pouto se nedá zpřetrhat.

Tahounem je Štěpán, dostane nápad a hned ho realizuje. Já jsem pohodář. Baví mě hrát, ale psaní nějakých scénářů mě vůbec neláká. Když mám pár dnů volno, jsem rád, naplánujeme si se ženou nějaký výlet. Štěpovi začne tikat oko, že není co dělat.

Společně jste si zahráli i ve filmu Grand Prix režiséra Jana Prušinovského.

Obsadil nás díky sKORO NA mizině. Jeho syn je prý fanoušek videí Tří tygrů a upozornil ho na nás. Když mi volali, že o nás má Honza Prušinovský zájem, přiznám se, že jsem nevěděl, o koho jde. Znal jsem samozřejmě Okresní přebor, Kobry a užovky i Most!, ale nespojil jsem si je s jeho jménem. Práce s ním byla úžasná.

V Grand Prix jste hrál automobilového fanatika, který poznal podle sluchu, co je s motorem. Jste takový i ve skutečnosti?

Právě naopak. Tatínek se sice ve mně snažil probudit vášeň k automobilům, společně jsme sledovali závody formule 1, ale o autech nevím vůbec nic. Řidičák jsem si udělal z povinnosti, mám za sebou dvě havárie, při jedné jsem kamarádovi rozmlátil auto, které jsem musel z mrzkého platu ostravského loutkoherce platit. Řekl jsem si, že bych taky mohl na silnici potkat řidiče, jako jsem já, a tak raději neřídím.

V Grand Prix jsem samozřejmě řídit musel. Mrzí mě, že se do filmu nedostala scéna z Barcelony, kde jedu v našem otřískaném Volkswagenu Transporter na kruhovém objezdu přímo v centru. Měl jsem stažené půlky, ale zvládl jsem to. Jenže mi to nikdo nevěří, protože to ve filmu nebylo.

Vy jste začínal jako loutkoherec?

Ve čtvrtém ročníku na konzervatoři jsem se dostal do angažmá v Divadle loutek a poslední dva ročníky jsem už nedodělal. Za ty tři roky, co jsem tam byl, jsem se naučil nějaké základy. Dělají si ze mě legraci, že jsem od loutek, ale není to tak. Odjakživa mě to táhlo k činohře.

Sedí vám role exotů až autistů.

Tím, jak hodně hraju počítačové hry, jsem tak trochu asociál. Dokážu se hodiny bavit o Hvězdných válkách a počítačových hrách, což třeba Štěpu nebo Bertíka vůbec nezajímá.

Co nejvíc sjíždíte?

Teď nejvíc hraju S. T. A. L. K. E. R. Jistě znáte od bratrů Strugackých (ruští autoři vědeckofantastických románů) Piknik u cesty, podle kterého natočil Andrej Tarkovskij film Stalker (1979). Autory herní adaptace, která běží od roku 2007, jsou ukrajinští vývojáři. Vytvořili neskutečný atmosférický svět. Dobré počítačové hry považuji za formu umění. Jen to tak spousta lidí ještě nevidí.

Kolik tomu věnujete času?

Co jsem se oženil, řekl jsem si, že když bude Pája doma a můžeme být spolu, hrát nebudu. Když pracuje, tak to na hodinku dvě zapnu.

Jak se daří vašemu divadlu Mír?

Velmi dobře. Do půl hodiny od zahájení předprodeje máme vyprodáno. Už nám jednou kvůli velkému zájmu spadl server. Neusínáme na vavřínech, myslíme, že nastal čas předkládat divákům něco náročnějšího. Hořká komedie Ledvina, kterou hrajeme od ledna, je toho důkazem.

Jste teď díky natáčení Zlaté labutě často v Praze. Jak vypadá vaše srovnání pražské a ostravské divadelní scény?

Na Ostravě se mi líbí, že tam divadla fungují pospolu. Když se v jedné hospodě sejdou z Divadla Petra Bezruče a Komorní scény Aréna, tak na sebe nedští síru, ale sednou si k jednomu stolu a paří spolu. Slyšel jsem, že to v Praze takhle nefunguje.

Proto mě to v Ostravě baví a nechtělo by se mi odtamtud. Pořád se tam něco rodí. V Praze bych si asi nezvykl. Doby, kdy platilo, že kdo není v Praze, tak profesně neexistuje, jsou dávno pryč.