Článek
Kdo vás k tanci přivedl?
Táta. Přestože měl sportovní minulost, vytušil, že mě bude bavit. Bratra nasměroval k lyžování, mě k umělečtější cestě. Tatínek byl všímavý.
Vyrůstal jste jen s ním a s bratrem. Jaké bylo dětství v ryze mužském obsazení?
Naši se rozvedli a my zůstali s otcem. Dětství jsem ale měl skvělé. Někdo může namítat, že chyběla ženská síla, ale táta to kompenzoval zdatně. Žádnou újmu jsem nepociťoval.
Váženého občana, doktora Moulineta, hraje v komedii Dámský krejčí. Uvádí Těšínské divadlo.
O tatínkovi mluvíte hezky, jaký jste měli vztah?
Velmi pěkný. Před pěti lety však zemřel. Zůstali jsme s bratrem sami.
Podpořil vás otec v herecké dráze?
Značně. Na základní škole v patnácti letech, kdy se dělá zásadní rozhodnutí o budoucí životní dráze, jsem ještě moc rozumu neměl. Málokdo dokáže plně dohlédnout, kam jeho rozhodnutí povede. A já ani nevím, zda jsem na hereckou konzervatoř chtěl jít. Věnoval jsem se tanci, zpěvu, gymnastice, plaval jsem a tak to vyplynulo. Původně jsem chtěl dělat tanečního mistra, nakonec to dopadlo takhle, za což jsem věčný. Já se na konzervatoři nějakou dobu nemohl najít. Neuměl jsem si představit, kam dál.
Kdy přišlo poznání, že herectví je to pravé?
Když jsem dostal první profesionální příležitost v Těšínském divadle, kde jsem teď v angažmá. Připravovali jsme inscenaci se Zdeňkem Bartákem na motivy Noci na Karlštejně a pan šéf mi tam připsal roličku šaška. Speciálně pro mě, protože viděl, že jsem pohybově zdatný. Za tu roli jsem byl jmenovaný do širší nominace na Cenu Thálie. Bylo mi sedmnáct a tehdy jsem začal o herectví přemýšlet vážně. Do té doby pro mě byla konzervatoř spíš obdobím hledání a obhajoby, že herectví má smysl.
Se svou přítelkyní Nikolou, původně baletkou, nyní studentkou psychologie.
Pochyboval jste?
Ano, protože člověk nepotkává jen ty, co mu fandí. A prosadit se bývá těžké, herců je mnoho a všichni mají ambice hrát velké role. A tak jsem se držel trochu zpátky. Věděl jsem, že věci chtějí svůj čas a nedají se uspěchat.
Měl jste jako kluk čas zlobit?
Zcela jistě. Byl jsem živé dítě, se kterým to nebylo jednoduché. Na druhou stranu, když nad tím přemýšlím, nevím, jestli šlo o zlobení. Třeba to byl jen nadbytek energie. Moje přítelkyně studuje psychologii a nedávno jsme se bavili o tom, že problémy v dospělosti mají původ v dětství. A jestli je v dětství vůbec nějaký prostor pro zlobení? Není to třeba jen snaha upoutat pozornost? Což netvrdím o sobě, ale třeba jsem jen testoval hranice, kam až mohu zajít.
Žijete v Ostravě, o níž se říká, že leží v drsném kraji. Souhlasíte?
Často se tvrdí, že je tam těžký život. Ostrava s sebou nese dědictví průmyslového města a je fakt, že zdejší práce vyžadovala přímočaré lidi. Vždyť šlo o život. Je pravda, že lidi se tu s ničím moc nemazlí. Přímočarost mám ale rád.
Ostravané mívají pocit, že musí stále něco dokazovat, nebo ne?
Ano, ale zbytečně. My Češi se vůbec podceňujeme, přitom máme být na co hrdí. Když se ohlédneme do minulosti, a třeba právě do období první republiky, tak tam to je znát. Měli jsme šikovné podnikatele, výborné spisovatele, skvělá filmová studia, vyráběli jsme dobrá auta. Nemáme se za co stydět, a v Ostravě už vůbec ne.
Jiří Vyorálek a Ján Koleník, jeho starší bratři Valentovi v seriálu První republika.
Navíc umělecké podhoubí má v Ostravě tradici.
Ano, napadá mě Richard Krajčo a Kryštof, herci jako Filip Čapka, Radúz Mácha, Patrik Děrgel a spousta dalších šikovných lidí.
Jak zvládáte vzdálenost Praha-Ostrava?
Ty tři hodiny ve vlaku jsou pro mě časovou investicí do projektů, které dělat chci. Například do První republiky. Stěhovat se zatím nebudu, ale pokud to jednou nastane, nebráním se tomu. Ostravu mám rád, mám tam zázemí a rodinu.
To mi říkal Norbert Lichý taky. A že by odsud neodešel.
Nemám to dáno striktně, ale pokud by mě to mělo stát zajímavou příležitost, asi bych se zvedl. Nemám ještě nic vybudovaného, a tak by pro mě bylo jednodušší sbalit kufry než pro někoho, kdo tu prožil celý život.
Někde jsem četl, že pan Norbert má Ostravu spojenou s Bezruči (Divadlo Petra Bezruče - pozn. red.), kde je mu dobře. Což chápu, i pro mě je důležité mít profesní zázemí a cítit se v angažmá příjemně. V Těšínském divadle (v Českém Těšíně - pozn. red.) ho mám a vážím si toho. Nemusí to tak být všude.
První řada První republiky obletěla celý svět. Čekal jste to?
Vůbec. Pro mě bylo přitažlivé, že na seriálu pracuje tým, který má za sebou pět řad Vyprávěj, za což sklidili mnohá ocenění včetně TýTý. Spolupráce s režisérem Biserem Arichtevem mě nezklamala. Byl od začátku příjemný a vytvářel dobré prostředí. Uvědomuju si, že dostat podobnou šanci v šestadvaceti, kolik mi bylo, když jsme začali točit, je štěstí. Někdo čeká mnohem déle.
Občas vystupuje i jako moderátor Radia Čas.
Druhá řada mi připadala vážnější a temnější než první. Ta se mi jevila pohádkovější, lyričtější. Bylo to znát třeba na postavě Elišky. V první sérii se jí zjevovali duchové, což někoho mohlo rušit, ve druhé to bylo posunuto do roviny vizí.
Vy jste zase do druhé řady trochu zmohutněl, že?
Všichni cvičí a já nezačal najednou. Na začátku natáčení jsem měl za sebou období, kdy mi zemřel tatínek a já se necítil nejlíp. Zhubl jsem a neměl na sebe čas. Po dokončení první série jsem se zranil, měl jsem přetržené vazy a zlomenou čéšku. Všechny okolnosti mě přiměly dostat se zase do kondice. Začal jsem dělat kondiční box a přibral kila. Vzhledem k tomu, že druhá řada navazovala po osmi letech, šlo mi o to, aby na Fredym byl vidět časový posun.
Jak se vám spolupracovalo s vašimi seriálovými bratry?
Oba, Jirka Vyorálek i Ján Koleník, jsou skuteční profíci a fajn lidi. Vůbec na natáčení jsem potkával jedny z nejlepších herců a to je štěstí. Čím větší jsou, tím i skromnější. Vybavila se mi scéna z první série, během níž jsem byl trošku nervózní. Točili jsme zrovna scénu s Jaroslavem, tedy s Jirkou Vyorálkem, a on mě vzal kolem ramen a povídá: To bude dobrý. Bylo to velmi lidské a milé.
Muži v seriálu chodili často řešit obchodní záležitosti do nevěstince. Co si o tom myslíte?
Freddy měl společnost hezkých holek rád, na druhou stranu neměl nikoho, komu by musel zachovávat věrnost. Ani nevím, zda to za první republiky skutečně tak chodilo. Samozřejmě z dnešního pohledu to neobstojí.
Věnujete se stále tanci? Zatančíte si například s přítelkyní?
Nedávno jsme byli na svatbě kamaráda a tam jsem vzal Nikolu do kola a vynahradil jí, že tančit moc nechodíme. Mně to stačí na jevišti.
V inscenaci Těšínského divadla vystupuje ve hře Někdo to rád horké jako Joe, Jerryho ztvárnil Ondřej Frydrych.
Pomáhá vám při studiu rolí, že přítelkyně studuje psychologii?
Je původně baletka. Potkali jsme se na muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Baletky a herci spolu často uzavírají přátelství. Ona se ale pak vydala jinou cestou. Jistě že se spolu o herectví bavíme, často ale říká, že nechce vše rozebírat, že se chce na něco dívat i nezaujatým pohledem. My herci máme tendenci někdy postavy řešit až moc, což může být i únavné. A tak jsem rád, když řekne dost, pojďme si povídat o něčem jiném.