Robert Mikluš: Kdo z nás někdy není jako Topinka

V Divadle Husa na provázku mě viděl režisér seriálu Doktor Martin Petr Zahrádka a nabídl mi roli policisty. Dlouho jsem to zvažoval. Vstoupit do mainstreamového seriálu znamená ztrátu anonymity, nebyl jsem si jistý, zda to chci a zda to ustojím.

Život se mi vzhůru nohama neobrátil. Dalo mi to spoustu zkušeností, před kamerou jsem jich moc neměl. Navíc jsem dostal možnost zahrát si s perfektními herci jako Miroslav Donutil, Jana Štěpánková, Norbert Lichý, Jiří Bartoška, ani nedokážu všechny jmenovat.

Hodně lidí mě varovalo, že mě sláva změní a stane se ze mě vůl. Myslím ale, že jsem pořád ten synek z Ostravy. Rozhodně ze svých výkonů neomdlévám a neunáším se sám sebou.

Co se ale změnilo, je vztah některých lidí ke mně. Když se potkám se starými známými, vidím, že se ke mně chovají jinak než při dřívějších setkáních. Jako by se na mě dívali jinýma očima. Není to příjemné.

S tím nápadem přišel producent Vráťa Šlajer a já ho s tím tenkrát poslal k šípku. Zdálo se mi, že dělat spin-off Doktora Martina je úplná magořina. Nevěřil jsem tomu. Pak jsem si o tom u piva povídal s kamarádem a spolužákem z JAMU Frantou Skopalem (syn herce Svatopluka Skopala) a ten mě přesvědčil, že mám takové příležitosti využít, protože se už nemusí opakovat.

Nakonec jsem byl rád, že jsem mohl pokračovat v práci s výborným týmem. Natáčeli jsme opět v nádherném prostředí Beskyd, i když nám tamní počasí dávalo pořádně zabrat. A navíc když měl někdo představení v Praze, musel počítat s pětihodinovou cestou.

To, že ho dali, je úspěch. Ještě větší úspěch by byl, kdybychom s tímhle seriálem prorazili do zahraničí. Je to jediný spin-off Doktora Martina ve světě, přestože se natočilo devět jazykových mutací.

Funguje to jako ve Spidermanovi, obleču si ji a jsem Topinka. Hraje vlastně za mě, inspiruje mě ke koninám. Když mám něco, po čem mohu uklouznout, hned to udělám.

Jako horlivého troubu, takového inspektora Clouseaua po česku. Je trapný, ztřeštěný, zranitelný, ale kdo z nás takový někdy není? Proto si ho diváci oblíbili. Slabosti lidi pojí víc než ctnosti. Je to zkrátka vůl se smyslem pro spravedlnost.

Jsem spíš topinkovský.

Stává a je to milé. Určitě je lepší, když se usmívají, než kdyby se ušklíbali. Problém je, že když se se mnou dají do řeči, ukáže se, že Topinka tak úplně nejsem, a na chvíli znejistí. Nakonec ale zjistí, že se mnou sranda je. Asi bych takovou roli nemohl hrát, kdybych nějaký smysl pro humor neměl.

Když jsem se dozvěděl, že David Ondříček bude točit film o havířích, chtěl jsem v něm hrát. Jsem z Ostravy, můj táta byl havíř, vyrůstal jsem v tom prostředí, mám k němu vztah.

Byl jsem přesvědčený, že by o těch chlapech měl být natočený film, který by o nich pravdivě promluvil, a chtěl jsem k tomu nějak přispět. David Ondříček mě prosadil na poslední chvíli. Myslím, že jsme ani jeden nelitovali.

Přestože táta celý život fáral, poprvé jsem se do šachty dostal při natáčení. Věděl jsem, že pracoval v těžkých podmínkách, vždyť si tam zhuntoval zdraví: onemocněl vazoneurózou, což je nemoc z povolání způsobená dlouhodobou prací se sbíječkou a projevuje se necitlivostí rukou.

O dramatické chvíle nebyla v havířských rodinách nouze. Pamatuju se, že se jednou tátovi namotaly vlasy do nějakého stroje a musel si je vytrhnout, jinak by mu to zlomilo vaz. Myslím, že každý, kdo dělal delší dobu pod zemí, zažil okamžik, kdy na něho sáhla smrt.

Pamětníci byli vděční, že si jejich osudů někdo všiml. Ve své době byli dělnická šlechta. Nepotřebovali se ani dál vzdělávat, když se pak doly zavíraly a oni ztratili práci, těžko si nacházeli nové uplatnění. I kvůli podlomenému zdraví, které v nějaké míře postihlo snad každého. Cítili se pak totálně vyřazení. Film jako Dukla 61 jim vrátil kus sebevědomí a důstojnosti.

Scenáristé dlouze hovořili s desítkami pamětníků, mezi nimi i s jistým panem Erwinem Urbanczykem, který byl v té době záchranář. Podle jeho příběhu pak napsali moji postavu.

Ještě dříve než já se však do natáčení zapojila moje maminka. Na jednom ostravském divadelním festivalu, kde vystupovalo Dejvické divadlo, se seznámila s Marthou Issovou, daly si spolu nějaké to pivko a padly si do oka.

Když se Martha připravovala na roli v Dukle 61, vzpomněla si na mámu a navrhla Davidovi, aby jí dělala hlasovou poradkyni. Docela mě jako absolventa herecké fakulty překvapilo, že maminka, která dělala různá povolání, od řidičky vysokozdvižného vozíku po hospodskou, bude jednou poradkyní u filmu. Je fakt, že ostravštinu má zažitou.

Mám to někde vzadu v hlavě, sloužilo mi to jako kompas. Slýchával jsem ji hlavně po ostravských hospodách, kde vysedávají staří mazáci. Každopádně je umím dobře napodobit. Mohl jsem radit i ostatním kolegům.

Žádný velký handicap to ale nebyl. To, že jsem z Ostravy, jsem považoval spíš za devízu. A nemyslím jazykově. Vyrůstal jsem v prostředí, kde lidé zažívali hraniční věci a neřídili se trendy, protože na ně ani neměli.

Když jsem přišel do Brna, měl jsem pocit, že jsem se ocitl na lázeňské kolonádě. Že tam lidé řeší samé capiny (malichernosti). Hroutí se, už když o tom vyprávějí, a mně to přijde srandovní. V Praze i Brně je život mnohem pohodlnější, člověk se tam stává otrokem své pohodlnosti. Snažím se tomu nepodlehnout.

Rodiče neměli velké vzdělání a byli přesvědčení, že pro jejich děti je hrozně důležité vystudovat vysokou školu. Měl jsem proto přísnou výchovu. Maminka mě směrovala na práva, myslela si, že pak zbohatnu a budu se mít dobře.

Když jsem se vydal jinou cestou, nebyla zrovna nadšená. Teď jí sice nemůžu koupit auto nebo ji poslat na měsíc do lázní, ale když třeba vidí moji fotku s Mirkem Donutilem, je šťastná. Už mi odpustila.

Na gymnáziu jsem hrál v ostravském amatérském divadle Dividlo a v divadelním souboru Tajfun při Matičním gymnáziu.

Dostal jsem se na JAMU, ale věděl jsem, že uchytit se v tomhle oboru je těžké. Každý rok vychází z různých hereckých škol asi 100 mladých herců. Když se zadaří a dostanou místo v divadle, zjistí, že to je na hranici životního minima. A stráví při tom veškerý čas a energii.

Já měl štěstí v tom, že jsem v Brně udělal konkurz do Divadla Husa na provázku. Strávil jsem tam osm let plných uměleckého kvasu. Bylo to asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Cítil jsem delší dobu potřebu změny, ale Husa na provázku byla jako rodina a od rodiny se těžko odchází. Rozhodujícím impulzem byl odchod mé přítelkyně do pražského angažmá.

Je, ale mám zakázáno o ní mluvit.

O ničem z našeho osobního života nemám mluvit.

Velice. Budu určitě pozorný táta, k dětem mám výborný vztah, mám dva o hodně mladší sourozence, o 5 a 10 let, které jsem částečně vychovával.

To si pište! Na provázku hraju už dvanáct let v Láskách jedné plavovlásky Mildu, kterého ve Formanově filmu představoval Vladimír Pucholt. Ve filmu mě asi prvoplánově do milovnické role neobsadí, ale zahrál bych ji skvěle!

Tam se ještě bude topit pod kotlem. (smích) Chystá se festival žen, které se o mě budou ucházet!

S Bohdanem Slámou začnu natáčet film Krajina ve stínu. Odehrává se v pohraničí za války a těsně po válce. Budu tam hrát místního řezníka. Sympaťák to nebude.

Ve Stavovském divadle účinkuji v Kouzelné zemi, což je dramatizace románu Jáchyma Topola. Hraji tam esenbáka a s ním taková legrace jako se strážmistrem Topinkou ani trochu není. Je to svině a trochu i chudák. Považuji si toho, že mě režisér Jan Mikulášek oslovil, Národního divadla jako instituce si vážím.

Knírek jsem odložil do šuplíku a občas se na něj chodím dívat. Pokecáme spolu. Třeba mu vyprávím, co jsem měl k obědu, a on mi závidí a nadává mi, že se nepodělím. Znovu ho nasadím, až bude potřeba. Jsme kámoši.