Článek
Za svůj pobyt na festivalu k tomu přidal ještě jeden rys: muž, který se rád směje, není ho vidět jinak než v dobré náladě a často dává najevo přátelský vztah k divákům a fanouškům.
Při svém pětidenním karlovarském pobytu, což je doba rozhodně delší, než zde obvykle hvězdy tráví, podával při každé příležitosti ruce těm, kdo ho přišli pozdravit, autogramů rozdal rozhodně víc, než bylo společensky bezpodmínečně nutné, vyfotil se i s uklízečkami v hotelu Thermal, když ho o to požádaly, a v Puppu odmítl dárky, které hotel pro své hosty tradičně připravuje.
Troufnu si tvrdit, že přitom nikdo neměl pocit, že jde jen o pózu nebo show hvězdy, která dělá, co se patří a co chce, aby bylo vidět v médiích.
Stejně upřímně působil, když se nadšeně divil tomu, že ho v letním kině na Pretty Woman bouřlivě vítalo skoro sedm tisíc diváků. Podobně jako publikum si točil neopakovatelnou atmosféru večera na mobil.
A když naboural natáčení Ebenova pořadu Na plovárně ve Velkém sále Thermalu tím, že pozval na jeviště své spolupracovníky z filmu Franny včetně režiséra Andrewa Renziho, kterému bez rozpaků předal mikrofon a uvolnil křeslo, bylo jasné, že rád dopřává vlastní hvězdný prostor i druhým.
Také rozhovor, který ve Varech Právu poskytl, vyvolal zřetelný dojem: ryzí sympaťák.
Přijel jste představit divákům dvě své novinky Time Out of Mind a Franny, ale všichni se těšili hlavně na vaši legendární Pretty Woman. Máte ten film po pětadvaceti letech vůbec ještě rád? Popularitou nejspíš zastiňuje jiné, kterých si vy sám ceníte natolik, že se podílíte na jejich vzniku i jako producent.
Spíš bych řekl, že teď už Pretty Woman rád mám. Upřímně řečeno, tehdy mě ten scénář nijak zvlášť nepřitahoval. Nebyl vůbec zábavný, natož okouzlující. Měl to být velice temný film o šlapce a sebestředném podnikateli, který ji nakonec vyhodí zpátky na ulici s předem domluvenou částkou.
Když jsem se setkal s režisérem Garrym Marshallem a s Julií Robertsovou, řekl jsem si, že by to mohlo být něco víc než romantická televizní komedie.
Takže se ta moje postava vlastně za celý film nezměnila, představovala ze všeho nejvíc věšák na oblek, a to může hrát i kůň, na to nepotřebují herce.
Co se s tím původním scénářem stalo?
Můj kamarád, který v té době řídil studio, také nechtěl takový temný film natočit. A napadlo ho udělat z toho romantický příběh o dvou naprosto rozdílných lidech, kteří se do sebe zamilují, a prostřednictvím své lásky si změní celý život.
To už byl děj, který jsem měl chuť natočit, zvlášť když se mu pak začal věnovat režisér Garry Marshall. On ví totiž velice dobře, jak takové věci udělat. A když jsem se setkal s ním a s Julií Robertsovou, řekl jsem si, že by to mohlo být něco víc než romantická televizní komedie.
Nakonec se z toho stala legenda…
Ale to my jsme dopředu nevěděli. Když něco začínáte dělat, tak si určitě neřeknete: „Teď natočím legendu.“ Ta vzniká prostřednictvím nějakého zázraku, to je magie, která se rodí velmi často právě spojením konkrétních lidí. Kdyby obsadil jiné herce, asi by to tak nefungovalo, ta magie v určitou chvíli vznikne, a nemusí se už nikdy zopakovat.
My jsme s Julií natočili ještě další romantickou komedii Nevěsta na útěku. A přestože jsme si rozuměli, navíc už jsme se dobře znali, nefungovalo to mezi námi na plátně zdaleka tak dobře. Nikdo z nás by neuměl říct proč.
Jedna z nejpopulárnějších scén v Pretty Woman, alespoň u českých diváků, je ta, v níž má Vivian – Julia Robertsová u večeře jíst šneky. Slova „svině klouzavý“ vešla do běžného slovníku, je to jedna z nejpopulárnějších filmových hlášek. Jak ta scéna vznikala, bavili jste se při ní?
To víte, že jsme se bavili. O to víc, že vůbec nebyla ve scénáři. Byl to nápad Garryho Marshalla, aby se Vivian snažila tu ulitu otevřít a vyndat maso ven. A pointu dodal herec, který hrál číšníka: jeho napadlo chytit škebli ve vzduchu!
Byl to komediální herec – Garry zná všechny komediální herce na světě – a navíc jeho přítel. Taková blbinka, a dodnes je slavná.
Natočil jste řadu velmi slavných filmů od Amerického gigola přes Nebeské dny k Chicagu, ale v poslední době se věnujete spíše těm nízkorozpočtovým, nezávislým. Jak vznikl snímek Time Out of Mind, v němž hrajete hlavní roli a podílel jste se na něm i jako producent?
Spolupracuji se skupinou, která zastupuje bezdomovce, stará se o jejich práva, o jejich potřeby. A protože jsem chodil do útulků, seznámil jsem se s nimi, nějakou cestou se ke mně dostal scénář.
Už si ani moc přesně nepamatuji, jakou cestou to bylo, je to víc než dvanáct let, ale vím, že se mi vlastně moc nelíbil. Jenom měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Tak jsem ho nakonec koupil a těch dvanáct let jsem ho vyvíjel, pracoval na něm, hledal režiséra. A jsem rád, že mi to trvalo tak dlouho, protože v tom dlouhém procesu moje myšlenky o této problematice vyzrály.
Richard Gere jako bezdomovec ve filmu Time Out of Mind.
Říkáte, že jste dlouho hledal režiséra – co vás dalo dohromady s Orenem Movermanem?
S Orenem jsem se setkal při práci na dokumentu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. Byl spoluautorem scénáře, a mně se zdálo, že by to mohl být ten pravý muž i pro můj projekt. Vzal jsem ho do útulků pro bezdomovce, mluvili jsme do velké hloubky o tom, o co se vlastně pokoušíme, a on napsal fantastický scénář.
Ale neměli jsme na to pořádné peníze, určitě to není ten film, na který chce někdo vydat statisíce dolarů. Byl to nejnižší rozpočet, s jakým jsem kdy pracoval. Takže nikdo nedostal zaplaceno – což vlastně filmu o bezdomovcích docela sluší, nemyslíte? Natáčeli jsme 21 dnů, víc jsme na to neměli. Ale zase to bylo možná dobře, protože jsme museli velice přesně vědět, co chceme udělat.
Jak vypadalo natáčení?
Pracovali jsme kvůli kolemjdoucím se skrytou kamerou. Buď byla schovaná ve speciálním stanu, nebo se točilo třeba ze střechy. Na ulici jsem byl jen já, nic nebylo upraveno, vše zůstalo tak, abychom mohli co nejvíc využít energii města.
Já se běžně nemohu jen tak pohybovat po ulicích, lidé si mě všímají, a to by natáčení určitě rušilo. Takže jsme to nejdřív zkoušeli, a přitom se stalo něco, co jsme přece jen nečekali: stál jsem na rohu a žebral o peníze do kelímku od kávy. A za celých 45 minut si mě nikdo nevšiml, nikdo mě nepoznal!
A přitom jsem to byl pořád já, neměl jsem žádnou náročnou masku – jen jsem vypadal unaveně a měl jsem na sobě hnusný kabát. Zkrátka šaty dělají člověka, to je jasné. A pro mě to byla velmi silná a hluboká zkušenost – tady v Karlových Varech jsem teď s filmem za hvězdu, mám odpovídat na vážné otázky o světě a o životě, ale nedávno jsem žebral na rohu ulice a nikoho jsem nezajímal.
Před pěti lety se v Karlových Varech uváděl film Terrence Malicka Nebeské dny z roku 1978, kde jste hrál svou první velkou roli, a který lze považovat ve vaší práci za zlomový. Přitom prý jste procházel dost složitým castingem – je to pravda?
Ano, a bylo to proto, že celý ten film stojí na výkonu tří protagonistů. Terrence pořád zkoušel a vymýšlel, byl z toho zoufalý, protože si nebyl jist, kteří tři se k sobě nejlépe hodí. Já už jsem toho měl dost a zavolal jsem mu, že to takhle dál nejde.
„Buď mě obsadíš, nebo ne, to je mi jedno, ale rozhodni se, na další casting už nepřijdu, protože bychom se z tebe všichni zbláznili.“ Tak se rozhodl, a obsadil Brooke Adamsovou, Sama Sheparda a mě.
Několikrát jste byl vyhlášen nejpřitažlivějším mužem planety – jak se s takovou popularitou a obdivem člověk vyrovnává, aby se z něj nestal nafoukanec?
Nikdy jsem na to nemyslel a nemyslím. Nikdy. Ani když jsem byl mladý, nikdy jsem herectví a vše, co s ním souvisí, nebral jinak než jako svou práci. Neměl jsem pocity hvězdy. To se mě vůbec netýkalo.
Ale uznejte, že to není úplně obvyklé, popularita a peníze umí velmi často člověka změnit docela zásadně. Jak to, že vám se to nejen nestalo, ale říkáte, že na to ani nepomyslíte?
Myslím, že to bude tím, že pocházím z velice stabilní rodiny, stabilního prostředí, a můj náhled na to je ryze pracovní. Nikdy jsem si kariéru nijak promyšleně nebudoval, neorganizoval ani neplánoval. Kromě toho nemám prakticky žádná očekávání.
I když to beru velmi vážně, je to přece moje práce. Ale když přijdu z práce domů, jsem především otec. Žiji v New Yorku, a obvykle tam i točím, mám tedy klasickou pracovní dobu. Díky tomu není tak strašně těžké vyvážit soukromý a pracovní život.
Je známo, že jste buddhista, přítel dalajlámy. Co vás přivedlo k východní filozofii?
Myslím, že to je přirozený proces. Jak lidé rostou a postupně dospívají, je přece naprosto normální, že si začnou klást otázky. Úplně o všem, protože mají tendence všechno, co se do té doby dozvěděli a naučili, zpochybňovat. Pro mě byly zajímavější ty otázky než ty odpovědi.
A buddhismus odpovědi nedává…
Nedává. Připomíná mi to něco, co řekl Pablo Picasso, když se ho jednou ptali na počítače: „Pro mě to tak úžasné není, moc mě to nezajímá.“ A když se ho ptali proč, odpověděl: „Počítače vám dají jenom odpověď, a odpověď není tak důležitá, důležitá je otázka.“ Takže právě otázky mě přivedly k buddhismu a k dalajlámovi.
Jsem jeho student, žák a přítel. Bere lidi velmi vážně, chce každému pomáhat, ale přitom má i humor, kterým dovede odlehčit situaci. A mě dodnes nezajímají odpovědi, ale cesta.
