Richard Genzer: Ženy a humor k sobě nejdou

Docela jo. Mně to ale nevadí, pokud zrovna nejsem uprostřed oběda. Když se ale ten člověk slušně chová, vstanu, vyfotím se a dojím to studené. Rozhodně je to příjemnější, než když mi někdo u baru řekne: Hele, vole, řekni fór.

Hele, vole, dej mi pět set.

To možná v dřívějších dobách, když tu všichni měli rifle a škodovky. Teď, když krasavice vyrazí s někým, koho zná z televize, a vedle zastaví frajer s auťákem za čtyři mega, tak se na šaška z televize vykašle.

Byla to moje první velká filmová role, a bez konkurzu - na ten bych asi nešel. Zavolala mi režisérka Alice Nellis, že se jí na toho hajzla hodím - jako by nevěděla, že jsem úplně jinej, že jsem dobrák.

Byli na mě slušní. Nosil jsem jim totiž dárky - nějakou tu lahvinku koňaku, dortíky. Ráno jsem jim uvařil kafe, nalíčil jsem je, učesal, vyčistil boty… Pak na mě byli hodní.

Taky na mě byla hodná. Měl jsem strach, aby mi třeba neřekla: Zahraj to jako Radovan Lukavský. Nebo jako Oldřich Nový. To bych nevěděl, jak se to dělá. Úplně mě nechala být. Vždycky slyším, jak herci bojují s režisérem, a mně se až chvílemi zdálo, že na mě dlabe.

Větší filmovou roli jsem sice dostal poprvé, ale v televizi jsme dělali sedm let Tele Tele. Každý týden půlhodina, kdybychom to sečetli, tak jsme možná natočili víc filmů než Adina Mandlová.

Kdybych měl čekat na roli, tak se jí taky nemusím dočkat. To je stejné, jako když čekáte, že vám někdo uvaří. Líp si to uděláte sami. Takže teď s Michalem píšeme filmový scénář.

Budou tam čtyři hlavní role…

Víte, že jste se trefila?

Bude to o starých lidech. Víc nechci říct, aby nám to někdo neukradl.

Ano, bude se teď vysílat na Prima Cool, myslím, že se na to dívají hlavně mladí lidé, takže tam Partička patří. (Rozhovor vznikl ještě před rozhodnutím vedení televize, která pořad vrátila na hlavní kanál TV Prima - pozn. red.)

Dřív to bylo těžké v tom, že jsme se učili, jak to dělat, jak ten žánr pochopit a naplnit. To už teď umíme, ale zase je to těžké v tom, že chceme, aby to bylo perfektní. Jelikož to je improvizace, perfektní to být nikdy nemůže. Není tam scénář, podle kterého se udělá pointa, nemůže se to připravit. Chcete tu scénku někam dostat, ale ono to nejde, protože ten druhý přemýšlí jiným směrem. Což je smyslem toho pořadu.

Nás to, že nevíme, co budeme hrát, hrozně baví. Když to skončí, sedíme v šatně v mentálním suterénu a jen na sebe koukáme jako dementi.

Už jsme to dělali dlouho a bylo to jako chodit do práce: přijdu na šichtu, vezmu si paruku, nalepím si knír, jednou si trochu zašišlám nebo zakulhám. Po sedmi letech nám přišlo, že už vykrádáme sami sebe, a kvůli vlastnímu pocitu jsme to ukončili. I když televize stála o to, abychom pokračovali. Partička bude vždycky jiná. Třeba i po pěti letech, protože i když zahrajete každý den stejnou hru, pokaždé bude jiná.

Těžko říct, když jsme něco podle sebe napsali, stáli jsme si za tím. Proto mi zprvu přišlo zvláštní, že mám říkat věty, které jsem si nenapsal. Nebo že se postavím, kam mi řeknou. My jsme si vždycky choreografii dělali sami. V Partičce přijdeme, řekneme čau, převlíkneme si triko, zavolají naše jména, my jdeme na pódium, Dano Dangl (režisér a moderátor pořadu - pozn. aut.) nám řekne, co máme dělat, a my to uděláme. V podstatě je to, že na nás neleží autorská odpovědnost, úleva.

Jezdíme hlavně tam, odkud to mají lidé do televizního studia daleko. Chceme také lidem ukázat, že je to opravdu improvizace. Vezměte si třeba Seznamku. To diváci vždycky chtějí, abych dělal já, protože mi to nejde. Ne že by mi to trochu nešlo, mně to nejde vůbec. Vždycky zapomenu, co jsem se ptal před půl minutou. Tehdy nám uvěří, že to je čistá improvizace. Diváci mohou sami spontánně vymýšlet témata, která se třeba týkají místa, kde bydlí, nebo něčeho, co se u nich stalo v poslední době zajímavého. Představte si, že je plno měst, kde se nestalo vůbec nic.

Stává, a klidně to přiznáme. Nedělá nám problém říct: Jsem blbej, nevím. Pokud by si to řekl třeba doktor, tak někoho zabije, ale tohle je zábava. Kdyby nám to všechno šlo na sto procent, tak nám to lidi asi neuvěří. Navíc jim udělá dobře, když doma u televize můžou říct: Mámo, koukni na něj, ten debil to neví!

Je mi to jedno, jen když je vtipný.

Je to trochu blbý, ale nedávno, když jsme byli s dcerou v nákupním centru. Měli tam tak vyleštěnou výlohu, že jeden pán do ní koukal, až do ní narazil. Ale tak, že mu museli zafačovat hlavu. Představoval jsem si, jak přijde domů z nákupu s rozsekanou hlavou a řekne manželce, že to má z toho, jak narazil do výlohy. A ona: Nekecej, chlastal si s kamarády, vožral ses a upadl. To prostě nemohl vysvětlit. Takové situace mě hrozně pobaví, hlavně mě baví je domýšlet.

Michal Suchánek. Pak se rád koukám na staré filmy s Al Pacinem a Dustinem Hoffmanem.

Já koukám na horory. Ty béčkový, kde hrají samí neznámí herci. Musí tam cákat hrozně krve, baví mě třeba dítě s motorovou pilou. Čím jsem starší, tím víc se u toho bojím.

Jo. Pamatuju se, že když jsem poprvé viděl Mlčení jehňátek, všude jsem rozsvítil. Pak miluju animované filmy.

Shreka nebo Terkel má problém.

Je. Všechno se zrychluje a jde dopředu. Vím, že se společenskému tlaku zase nemá jít úplně naproti, ale když to dítěti budete zakazovat, jednak ho mezi spolužáky znevýhodníte, jednak to má jako encyklopedii, kde si všechno najde. To mají oproti nám velkou výhodu. Když jsme my byli hodní, dostali jsme rohlík, dnes dostanou tablet. Naši rodiče brali jako rozmařilost barevnou televizi.

Nejsem. Kdybych byl, tak dceru držím pod krkem, aby zůstala u basketbalu. Chtěl bych, aby se něco naučila a bavilo ji to. Synovi je pět, tomu je to fuk.

Já ještě nejsem rozvedený…, s dětmi se můžu vidět, kdy chci.

Tohle není téma, o kterém bych se chtěl bavit.

Ano, žijeme spolu. Ani o ní nebudu mluvit, není ze světa showbyznysu, vůbec nemá o nějakou publicitu zájem. Vím, že by jí nebylo příjemné, kdybych o ní mluvil. Takže nebudu.

Souhlasím, absolutně.

Žena chce vypadat pořád dobře - ať jde o vizáž, nebo povahu. Jsou výjimky potvrzující pravidlo jako Veronika Žilková, která s námi dělala Tele Tele, nebo Táňa Vilhelmová, Iva Pazderková. Chlapi jsou prostě v humoru lepší.

Ve fotbalu, v lezení na stromy a ve vaření.

Ženský. Pořád se od nich nechávají buzerovat.

To jo. Musím ale přiznat, že taky rád buzeruju. Proto taky umím hrát ženské postavy. Na obranu žen musím říct, že se ani humorem nemají kde zabývat. Chlapi si sednou do hospody nebo jdou na fotbal a vykládají si vtipy. Ještě jsem neviděl, že by si ženský sedly u kafe a říkaly: Hele, holky, slyšely jste tenhle? Jako by je humor vůbec nezajímal.

Asi se stydí. A taky jsou vymluvený. Furt si něco štěbetají. Kdy by pak vymýšlely vtipy?

Jsou zdrženlivější. Až mám někdy pocit, že jim není příjemný, protože to hned vztahují na sebe. Jako jestli to není o ní.

Ženská by to zničila! Pořád by se hlídala a přenesla by to na nás. My si vystačíme. Když je potřeba hrát ženskou, beru to já. Je to tak lepší.

Ze života. A to pro všechny postavy. Když narazím na nějakého zmetka taxikáře, přečtu si na licenci jeho jméno a hned použiju jeho jméno na nějakého hajzla. Vůbec si tak vyřizuju účty.

Vařím i jím rád. Problém je, že mi nechutná zelenina. Přijde mi divné něco vytáhnout ze země a sníst. Další problém je, že když jsem tancoval, mohl jsem jíst, co jsem chtěl. Teď netancuju a jím, co chci, a podle toho vypadám. Uvařit umím všechno, klidně udělám svíčkovou, rajskou, guláš, polívky. Mě to baví.

S muzikálem Dracula. Tam jsem začal i zpívat a hrát. Odtamtud jsem šel do dalšího muzikálu, Krysaře, kde jsem dělal i choreografii. Tam jsme se potkali s Michalem Suchánkem. My jsme byli kamarádi už od konzervatoře, ale při práci jsme se tam setkali poprvé. Tehdy měl nabídku na zábavný pořad do Novy a nabídl mi, abych s ním ten scénář psal. Já jsem to vůbec neuměl, musel jsem se to všechno od něho učit.

To v člověku zůstane napořád. Sice to už není takový estetický zážitek, ale když v Partičce dojde na nějaký taneček, nemám s tím problém.

Jednou jsem se ocitl v dětském tanečním souboru Valášek, docela mi to šlo i mě to bavilo, a tak jsem se přihlásil na konzervatoř. Po studiu a vojně, kterou jsem taky protancoval, jsem deset let jezdil po světě s taneční skupinou UNO. Že bych někdy psal scénáře, to mě ani nenapadlo.

Třeba auta mi nic neříkají, ale libuju si v hodinkách. Taky mám rád moderní elektroniku, i když jí vůbec nerozumím. Fascinuje mě, že můj telefon mluví s mým tabletem. Že si z telefonu můžu pouštět věci do televize. Já nerozumím ani sirce, ale fascinuje mě, jakým neuvěřitelným tempem jdou tyhle věci dopředu. Je to pro mě magie.

V dětství jsem hodně hrál fotbal, ale ten už mě hodně bolí. Hraju pořád tenis a se Suchošem jsme se dali na badminton.

Ne, vůbec nemám potřebu vyhrávat. Někdo šílí radostí, když doběhne do cíle první, ale mně je to úplně jedno, stačí mi, že tam dojdu. Stejně tak v autě.

Kdepak, to mě vůbec nezasáhlo. Já naopak jezdím pomalu, aby si mě každý prohlídl.

V tom jsem na tom stejně jako se soutěživostí. Když máme něco s Michalem napsat, tak zabereme, až když hrozí termín. Vždycky říkáme, že to změníme, že budeme věci dělat dopředu, a ne na poslední chvíli. Na druhé straně, když máme prostoje mezi nějakými projekty, tak si připravujeme scénáře. Pak přijde nějaký televizní projekt, dostaneme nějaké peníze a zase nic neděláme. Teď ale připravujeme film a ještě jeden internetový projekt.

Oba říkáme, co nás napadne, i když to na první pohled vypadá jako blbost, nestydíme se před sebou ani nehrajeme na body, kdo těch nápadů má víc. Prostě píšeme spolu a je nám jedno, koho co napadne první a kdo toho víc vymyslí.

Já to nečtu. Ale ne z nafoukanosti, ale proto, že jsem posera. Začal bych se v tom šťourat, pak bych se šťoural sám v sobě a stejně bych se nepředělal. Navíc co člověk, to jiný vkus a jiný názor. Já se můžu utlouct po koprovce, támhle frajer by se jí ani nedotkl. Co s tím?

Měl. Celý život.

Že mám zdravé děti, že jsem se potkal s Michalem Suchánkem, že dělám práci, která mě baví, a ještě za ni dostávám peníze, že když mě lidi vidí, tak na mě nejdou s klackem, že zatím držím pohromadě… Kdyby to všechno skončilo třeba zítra, řeknu si, že jsem si to skvěle užil.