Richard Genzer: Udělal jsem plno krávovin

Já metrem jezdím rád. Je mi líto Brna, že nemají metro, je to skvělý dopravní prostředek. Léta jsem jezdil autem, že to jde i metrem, mě naučila až přítelkyně. Už mám i Lítačku. Nevadí mi, když mě lidé poznávají.

S rouškami je to teď víc anonymní, poznají mě nanejvýš podle vlasů. Navíc si říkají: „Ne, to nemůže bejt on.“ Jednou na mě nějaký starší pán vyštěkl: „Narovnej se v tý televizi!“ Koukám, co si to dovoluje, a pak jsem i přes tu roušku poznal svého profesora z konzervatoře. Oba jsme se smáli.

Mají. Hlavně chtějí vědět, jestli jsem opravdu tak blbej, že v Partičce nic neuhodnu. Pokud jde o StarDance, dlouho mi nedocházelo, jaký to je fenomén. Překvapilo mě, kolik lidí, u kterých bych to nikdy neřekl, se společenskému tanci kdysi věnovalo a pořád to sledují. I to, v kolika městech je nějaká taneční škola nebo klub.

Mám sice taneční konzervatoř, ale společenský tanec jsem nikdy moc rád neměl. Věnoval jsem se baletu, lidovému a modernímu tanci. Když jsem si to v roce 2018 ve StarDance zkusil (zaskočil za zraněného Václava Koptu), zjistil jsem, jak to je těžké i pro zkušeného tanečníka s dobrou pohybovou pamětí.

Samozřejmě poznám, jak mají jednotlivé tance vypadat, jak má vypadat držení, co mají dělat ruce, nohy, pánev, kdy má jít špička, kdy pata. Nechtěl jsem ale nikdy hodnotit, jestli někdo našlapuje víc nebo míň přes patu nebo jak udělal pánví osmičku.

Snažil jsem se o nadhled s vědomím, že nikdy není nic perfektní. Kdyby tomu tak bylo, tak by na olympiádě byly jen stupínky s prvním místem. Šlo mi o příběh, celkovou choreografii, nápad.

Ne, protože ten pořad je tak noblesní, že některá slova prostě neříkáte. To je jedna z věcí, pro kterou jsem tam byl rád. Vrátilo mi to emoce.

Některé výkony mě dojaly k slzám. Marek Eben tehdy poznamenal: „I cynik pláče.“ Připadal jsem si jako v kouli vytržené z toho všeho, čím jsme teď obklopeni. Nestřílí se tam, nevraždí, nic vážného se neřeší, je to čistě příjemná věc. Bylo fajn být toho součástí. Jenže stačilo po StarDance sednout do auta, někdo na mě zatroubil a byl jsem zpátky v realitě.

Najezdil jsem toho fakt hodně, jezdíme pořád s Partičkou po republice. Jsem v autě rád. Přítelkyně mi sice říká, že jezdím brzda-plyn, ale já si myslím, že jezdím dobře, hahaha.

Za volantem se pozná charakter lidí. Když je někdo kretén v normálním životě, je kretén i za volantem. Léta dělám s lidmi, blba poznám na kilometry. Vyleze z bouráku, má tričko s krátkým rukávem se zvednutým límečkem, na nohou semišky - a je mi to jasný.

Jednou na mě jeden takový zatroubil, já vystoupil z auta, a když mě frajer viděl, tak se zamknul.

Zaťukal jsem mu na okénko a povídám: „Dobrý den, promiňte, já bych se jen rád zeptal, jakou jsem udělal chybu, abych se jí příště vyvaroval. Aby na mě zase nějaký kokot netroubil.“

Je zajímavý, že když jsme starší, pořád někam spěcháme, ale jezdíme pomaleji. Jako mladí nikam nespěcháme, ale jezdíme jako blázni. To je jako s prachama. Mladý je nemají, přitom by si je užili, pak když v šedesáti už nějaké mají, jsou jim k ničemu. Jak by s nimi řádili?

Furt mám. Neumím udržet korunu. Jakž takž se mi teď daří, nechci si stěžovat. Rok a půl jsem nebyl v práci, ale protože jsem předtím něco vydělal, musel jsem dál platit všechny zálohy, i když jsem nic nevydělával.

Kdyby řekli: Hele, platil jsi všechno jak osel, tak ti ten rok, co jsi bez příjmů, počkáme. Nemám žádnou firmu, baráky, dvě eseróčka, kde kdeco odepíšu, mám jen svůj ksicht. Na ten si můžu odepsat akorát... Za každou korunou musím někam jet, něco vymyslet a říct. Rok a půl jsem ale nikam nemohl. Je nás takových hodně.

No já bych tady chtěl poděkovat za zvýšení důchodů, protože jsem si půjčil od matky.

Musel jsem. Poznám to na oblečení i na zdraví. Osvědčily se mi koktejly na hubnutí. Hlad je, co si budeme povídat, ale bez toho se nezhubne. To je jako když chcete běžet maraton: musíte každý den běhat, jinak ho neuběhnete, u hubnutí se zase musí tělo vypořádat s hladem. Hlad mě naučil jíst rád bílé jogurty a tvaroh.

Zeleninu stále ne. Nanejvýš rajčatový salát s cibulí nebo okurkový, ale že bych si pochutnal na grilované zelenině...

Moc a hrozně nemoderně. Buřt guláš, rajskou, svíčkovou, segedín, bramboračku. Nevadí mi, že to je pracný a dlouho to trvá, relaxuju si u toho. A taky mi to chutná.

Mám, ale miluju hlavně krevety.

Pozor, všechny pouštím! Žádnou bych nezabil. Když jsem byl malý, tak jsem každou práskl po hlavě a bylo to. Dneska mi jich je líto. Je to asi věkem.

Rybaření je skvělý. Určitě lepší než golf. Říká se, že čas strávený na rybách se do života nepočítá. Ten při golfu by se měl napočítat dvakrát. U vody mi je vždycky dobře. Ono se traduje, že rybáři sedí na břehu mlčky, ale v naší partě pořád krafeme.

Vůbec ne! Partička je čirá improvizace, na to nemyslím, ani když už hrajeme. U improvizace to buď přijde, nebo ne. Případně vám někdo z ostatních pomůže a vy se chytnete. Kdybych nad tím spekuloval, nebude to ono. Neznáme ani dopředu témata a ani nechceme. Vyberou je lidé v publiku.

Kdybych je věděl, začal bych kalkulovat a vymýšlet, aby to bylo vtipné. Vtipného bych musel hrát. To nefunguje. Tím, že to je hned, publikum hodně odpustí: když to uděláte dobře, je to dobře, když blbě, je to taky dobře. Jde vlastně o to, aby se lidi bavili. Pak to baví i nás.

Děláme to už deset let a pořád to funguje. Chtěli jsme to párkrát obnovovat a obohacovat, ale zjistili jsme, že tak, jak to je vymyšlené, to má zůstat. Člověče, nezlob se se taky staletí nezměnilo. Padne ti šestka, házíš ještě jednou...

To víte, že jo. O co ale jde? Nejsme doktoři. Když udělá chybu doktor, umře pacient. Když uděláme chybu my, pomyslí si o nás lidi, že jsme kreténi. A někomu tím i uděláme radost.

Aspoň ode mě nikdo nic nečeká. A mám za to stejný prachy jako ti ostatní. Každý jsme si našli svoji cestu: Michal Suchánek je šéf, Michal Novotný je chytrák, který má všechno načtené a všechno ví, kde stojí jaká socha nebo památeční strom, Jakub Kohák je mimozemšťan, ten je mimo všechny kategorie.

Já jsem prosťáček, který když neví, tak se zeptá. Je to pro mě pohodlné. Nebudu nikoho přesvědčovat, že doma na pohovce vím všechny odpovědi v A-Z kvízu nebo že v Na lovu (vědomostní soutěž na Nově) mám s prstem v nose v kapse čtyřicet tisíc.

Baví mě hádat. Tady to je v jiné skupině než v Partičce. Ani tam ale nikdo nedělá chytráka ani se nehroutí, když to nejde. Já se přitom hrozně snažím. Jsem soutěživý, ale nevadí mi, když prohraju.

Suchoš hrozně dobře píše, má za sebou celovečerní film i seriál. Mě to tak nebaví. Hlavně ty věci kolem, dohadování, čekání na peníze. Nedávno jsme si řekli, že je škoda, že jsme spolu dlouho nic nevymysleli. Vždycky jsme se u psaní pobavili. Něco chystáme, ale asi to nebude pro televizi.

Chystám taky svůj stand-up, chci s tím letos jezdit po divadlech. Potrvá to hodinu a dvacet minut bez přestávky, aby lidi neutekli, jak říkali Cimrmani. Bude to hodně o zážitcích z mládí, o vztazích.

Ne všechno vyšlo, většinou jsem si to ale zasloužil. Je to všechno o kompromisech, což někdy drhne. Udělal jsem plno krávovin a nejsem na to hrdej. Ale o tom nechci mluvit.

Expert na vztahy nejsem. Kolikrát jsem si myslel, že jsem něco udělal dobře, a ono to bylo úplně špatně.

Druhá věc je, že dobré věci se rychle zapomenou, pak uděláte jednu sviňárnu, a je to v háji. To zas musíte udělat dvacet dobrejch věcí.

Mám v životě člověka, kterého moc miluju a hodně mi v životě pomohl. Pavla mě vytáhla z bahna a dala mi novou sílu do života. Zřejmě mi ji poslal někdo seshora.

Vyslechne mě, když přijdu s nějakým problémem, pofouká, když něco bolí. Moc bych si přál, abych jí to mohl vrátit a dát jí jistotu a štěstí, aby vedle mě byla šťastná a spokojená. I když se mi to asi nedaří, moc bych si to přál.

Vůbec ne! Nejsem blázen, je mi pětapadesát. Přece si nenabalím třicetiletou. To bych s ní měl jezdit na skateboardu?

No jasně, ona ho hrozně miluje, protože je vrásčitej, má vytahaný břicho a nevyběhne kopec. To ty prachy mohl dát rovnou mně. Patnáct let rozdíl může ještě být o. k., jenže i tak je rozdíl ve vzpomínkách z dětství.

Když jemu bylo dvacet, jí bylo pět. On měl Rubikovu kostku, ona play station. Poslouchali úplně jinou hudbu. Hity, které měl rád, by měl raději pouštět její matce, ta by je znala spíš než ona.

Když vzpomíná, jak dal v Bělehradě Tonda Panenka gól z penalty, ona může jen dodat, že tehdy se její rodiče seznámili. Mám dvaadvacetiletou dceru, vím dobře, jak tihle mladí myslí. Nic pro mě.

Před lety všichni volali po politické satiře, což třeba dělali Zuzana Bubílková a Miloslav Šimek. Jenže jak chcete dneska dělat politickou satiru, když tu satiru vidíte dennodenně v televizi, to se vůbec už nemusí psát. Chcete-li z někoho udělat blbce, nemůže to být totální blbec, to je pak kopání do mrtvoly.

V TeleTele jsme si dovolili používat sprostá slova, jenže ta dnes běžně slyšíte ve zprávách. Dělali jsme si srandu ze všeho, co přišlo pod ruku.

Když mě někdo naštval, zeptal jsem se, jak se jmenuje. Řekl, že Votruba, a další týden už byl Votruba v TeleTele třeba jako pedofil. Jak by to asi dopadlo dneska? Navíc jsou sociální sítě, kde si každý může psát a ukazovat, co chce. Doba se posunula.

Je to něco jiného, než jsem dosud dělal. V Partičce uhodnu „mixer - židle - vidle“ a je to pryč. Tady něco zůstane. Voda a všechno kolem ní mě baví.

Starám se o PR, třeba tak, že jsem u mola v létě pekl palačinky. Jsou tam samozřejmě jiní vlčáci, ale uzavřený kruh, ve kterém jsem se dosud pohyboval, se pootevřel. Potkal jsem tam spoustu šikovných lidí, věřím, že to půjde.

Bráním se jim, ale v hlavě mi stejně běží. Nechci zase přibrat, chci, aby všichni byli zdraví, měli jsme se dobře, byli k sobě slušní... Ono se to vlastně nemění.

Oceňuju, že se nikdo z mých známých nezbláznil ani nezastřelil. Včetně mě. Seznámil jsem se se zajímavými lidi a staří přátelé mě neopustili. Takže dobrý.