Richard a Karin Krajčovi: Cestu k sobě jsme si proklestili

Richard: Písnička vznikla a byla nahrána už před dvěma lety. Nevěděli jsme tehdy, kdy vyjde, byli jsme s manžely Gottovými domluvení, že nejdřív půjdou Srdce nehasnou a až po delší době Vánoční. Klip se začal tedy dělat až po jeho smrti. A předtočit s ním nějaký záběr, aby byl do zásoby, nemělo žádný smysl.

Karin: Rozhodně jsem to ani nechtěla. V době, kdy to Ríša s Karlem točil, na tom pan Gott nebyl dobře, přišlo mi zcela nevhodné pořizovat záběry „do šuplíku“. To, jak Ríša pojal Karla Gotta jako nedílnou součást našich Vánoc, kdy si ho všichni pouští z desek nebo cédéček, mnohem víc odpovídá vyznění.

Richard: Karel byl na našem koncertě v O2 Aréně, kde nás poprvé viděl hrát živě, a zavolal mi, že se mu to moc líbilo, že máme fenomenální žesťovou sekci a výborné zvukaře. To mě natolik povzbudilo, že jsem ho o několik měsíců později požádal, zda mu mohu poslat píseň Vánoční, aby zvážil, zda by v ní zazpíval.

Snad za pět minut, co jsem mu to poslal, mi odpověděl, že to rád udělá. Krátce nato se manželé Gottovi ozvali znovu, že je napadlo, jestli bych nezkusil napsat píseň pro Karla a jeho dceru Charlottku. A tak vznikla Srdce nehasnou, která pak paradoxně vyšla jako první. Vánoční po naší dohodě počkala do letošních Vánoc.

Richard: Jsou to lidé, kteří jsou blízcí nám a zároveň se s panem Gottem znali. Třeba s paní Batulkovou, která představuje moji maminku, jsme se potkali na oslavě jeho osmdesátin. S Ivou Janžurovou se znám z Národního divadla, byla také Karlovou kamarádkou a zůstala kamarádkou Ivanky.

Pokud jde o Aloise Švehlíka, tak šestnáct let hraju v Ungeltu s jeho synem Davidem a vždycky jsem si přál zahrát si i s Lojzíkem. Když jsme uvažovali, kdo bude můj dědeček, byl první volbou. Moji ženu hraje Lucka Štěpánková, což je moje spolužačka z ostravské konzervatoře a taky kolegyně z Ungeltu.

Pavel Rímský má se svým zádumčivým hlasem speciální historku. Když se jednou s Gottovými potkal, Ivanka mu řekla: „Vy máte, Pavle, ten nejkrásnější hlas v Praze.“ Což bylo v Karlově přítomnosti docela humorné. Pro mě to je umocněné tím, že je hlasem Sylvestra Stalloneho, což je můj nejoblíbenější filmový hrdina. No a pak tam hrají naše děti.

Karin: A všichni byli neskuteční. Točili jsme počátkem září v malinkém bytě, venku bylo třicet stupňů. Měli jsme zatemněná okna, takže se nedalo větrat. Všude svítily lampy, bylo tam šílené vedro. Na herce jsme pouštěli větrák, aby nám neodpadli. Mezi záběry seděli ve stínu pod stromem, kde odpočívali, než zase vstoupili do atmosféry Štědrého večera.

Richard: Vzájemnými fanoušky jsme rozhodně kdysi nebyli. Měli jsme k sobě mírně řečeno výhrady. Nějaké věci, které jsem řekl, se pana Gotta dotkly, ačkoli vůbec nebyly myšlené osobně. Vzniklo tak několik nedorozumění. O to krásnější pak bylo setkání s naší skutečnou realitou, poznání, jací skutečně jsme.

Richard: Pokorný, s úžasným smyslem pro humor, naprostý profesionál. Pro mě bylo naše setkání hodně osobní, nebude teď pro mě snadné to popsat.

Byl největším idolem mého dědečka, a když jsem začal hrát s kapelou, měl jsem Karla pořád na talíři. Že když chci dělat hudbu, tak ať si poslechnu, jak by to mělo vypadat. Byl jsem z toho na nervy, že máme hrát jako „Goťák“.

Bylo mi patnáct šestnáct, byl jsem spíš pankáč, rocker, co na tu kytaru ani pořádně neuměl. Jenže dědečka jsem nesmírně miloval. Takže jsem někde ve skrytu duše miloval i toho Karla.

Když jsme se setkali a začali spolupracovat, měl jsem pocit, že jsem se svým dědou. I proto jsem byl za to setkání tak vděčný. Přišlo mi, že jsem s dědečkem strávil tři čtvrtě roku navíc.

Richard: Hodně fanoušků nám po zhlédnutí klipu napsalo, jak se těší na Vánoce s rodinou. Já taky. Miluju Vánoce jako z amerického filmu, kdy se všichni sejdou a je jim dobře.

Karin: Ríša má plno krásných vlastností, ale jedna z těch nejhezčích je, že se permanentně snaží o to, aby všichni kolem byli šťastní. Někdy to hraničí s posedlostí. Pořád někomu plní přání, takže Vánoce jsou pro to ideální příležitost. Většinou už od srpna sestavuje seznamy, jaké dárky komu dopřát.

Karin: Letos jsme dětem oznámili, že je Ježíšek v karanténě. A že nepůjde tak moc o dárky, ale o to, abychom se ve zdraví sešli. Vloni nás bylo dvanáct. Každý rok střídáme Prahu a chalupu v Krkonoších, letos to vyšlo tak, že budeme na Štědrý den v Krkonoších, kde žije i Ríšova maminka.

Ríša měl hrát už v Pusinkách, které jsem točila asi šest let před Křídly Vánoc. Jenže natáčení se o rok odložilo a to on už měl jiné závazky. Jeho roli pak hrál Filip Blažek.

Když jsem začala připravovat Křídla Vánoc, zvažovaly jsme s producentkou muzikál. Jí v tu chvíli přišel jako ideální představitel hlavní role Richard Krajčo. Když jsem ale začala psát scénář, zjistila jsem, že muzikál nenapíšu, že to bude normální příběh. Přesto jsme mu poslaly scénář a on to vzal.

Karin: Hned. I když u Ríši ještě rychleji než u mě. Cestu k sobě jsme si ale museli zdlouhavě proklestit. Dohromady jsme se dali, až když jsme oba odešli od svých stávajících partnerů. Ani jeden nemáme náturu na to, abychom provozovali paralelní vztahy.

Richard: A já se od té doby nad tím filmem dojímám každý rok. Mám z toho skoro tradici. Bohužel to ale obvykle vysílají pozdě.

Karin: Podezřívám Českou televizi, že ten film nemá ráda. Napsala jsem jim dokonce, že si ho od nich odkoupím a nabídnu jiné televizi. To ale nechtěli.

Richard: Čeká nás společný divadelní projekt. Od Milana Heina z Divadla Ungelt jsme dostali nabídku na inscenaci v režii Karin. Dlouho a těžko jsme hledali text, protože Deštivé dny, které tam hrajeme s Davidem Švehlíkem už devátou sezonu, nasadily laťku hodně vysoko. Nakonec jsme našli skvělého Sběratele od britského autora Johna Fowlese.

Richard: Sto lidí, sto názorů. Každý jsme epidemiolog a ministr zdravotnictví v jednom, všechno bychom dělali jinak. Vůbec tím nechceme naše fanoušky zahlcovat a přesvědčovat je o našem názoru. Ve výsledku jako všichni čekáme, jak se situace v celém světě bude vyvíjet.

Karin: Každý se ocitá tváří v tvář epidemii v jiné situaci. Někdo se cítí sám ohrožený, někdo se bojí o své blízké, někdo se nebojí vůbec. Problém je, že se k nám dostávají informace přežvýkané médii, která bohužel často hlavně přesvědčují o svém vlastním názoru. Neškodilo by víc pozitivních zpráv a méně strašení.

Jako u každé nemoci je i tady důležitá psychika. Budu-li pořád slyšet, jak jsou ohrožení obézní nebo cukrovkáři, tak být v jedné téhle skupině, tak budu prožívat takový strach a stres, že na tom budu fakticky hůř.

Richard: Mýlíte se. Museli jsme přeložit jedno turné, festivalovou sérii Kryštof Kempů, dva vyprodané předvánoční koncerty v O2 Aréně, celkem přes sto tisíc prodaných lístků.

Ale údělem komedianta je lidi bavit a dělat jim radost, takže zaplaťpánbůh za možnost stýkat se s fanoušky momentálně aspoň virtuálně. Často s Karin streamujeme a snažíme se je pobavit a rozveselit, s kapelou jsme vypustili už tři písničky, které měly být na nové desce.

Až se obávám, že než tu desku vydáme, bude už celá vlastně venku. Mezi nimi je i písnička na rozloučenou s Milanem Barošem, který je spojený s mým milovaným Baníkem.

Richard: Tak na to mám ještě hodně času. Jarda je neuvěřitelný v tom, že chce pořád hrát.

Karin: Na narozeninách Karla Gotta vloni v červnu. Když to všechno skončilo, stál tam sám v rohu a my zase v druhém, tak jsme mu řekli, ať jde k nám, ať tam takhle stojíme tři. Stalo se a hned ten večer jsme si padli do noty. Má neuvěřitelný smysl pro humor, zároveň je nesmírně duchovní. Od té doby naše setkání končívají za svítání.

Richard: On pořád hrál v cizině hokej, moc nás nestíhal sledovat. Když jsme se seznámili, přiznal se, že nás nikdy neviděl hrát naživo.

Richard: Ano a poprvé to bylo docela kuriózním způsobem. Přímo za naší zahradou má fotbalové hřiště SK Ďáblice. Když klub slavil sto let, slíbil jsem jim stadionový koncert. Tehdy se mě Jarda ptal, kde hrajeme v nejbližší době. Říkám, že u nás v Ďáblicích, ale že to je taková záležitost pro místní, žádná VIP místa, žádné skyboxy, jen vesnické lavičky.

V den konání mi najednou přišla esemeska: „Vyrážím z Kladna, za chvíli jsem tam.“ Takže takhle nás viděl poprvé. Od té doby už to zopakoval několikrát. Vypadá to, že ho bavíme.

Karin: Vidíte, to jsme nestihli. Pozvání na Kladno sice máme, ale jednak byl zraněný, jednak byly stadiony zavřené. Už prý ale začal trénovat. Že teď hraje druhou ligu, nám ani trochu nevadí. Těšíme se.

Richard: Zrovna dneska jsem si všiml, že mi ve vousech rostou tři šediny. Když jsem to sdělil Karin, řekla, že už je tam mám dlouho a že jsem si toho jen nevšiml.

Abych ale odpověděl, mám pocit, že to je s přibývajícími lety pořád lepší a lepší. Zbavil jsem se mnoha věcí, které mě v životě tlačily a dusily, začínám si ho víc užívat. Je to možná tím, že jsem na hodně z toho, o co jsem usiloval, dosáhl.

Za zlom považuju koncert na Strahově před třemi lety – ve chvíli, kdy na vás přijde sedmdesát tisíc lidí, máte prostě pocit naplnění. Jako bych se dotkl svého snu. Od té doby jako bych jel po jiné cestě.

Richard: Tam jsem po ní vyšel dřív. Před osmi lety, když jsem poznal Karin.

Karin: Já doufám, že si jich ještě pár splním. Změnila jsem, takříkajíc na stará kolena, povolání, z režie jsem přešla ke spisovatelskému řemeslu.

Mnoho let jsem psaní až nesnášela. Na celém procesu tvorby filmu bylo vždycky nejhorší psaní scénáře. Přišla jsem tomu na chuť, až když jsem začala psát svůj blog. Pak jsem chystaný filmový scénář Za sny přepsala do knížky a zjistila jsem, jak je psaní oproti filmařině osvobozující.

Nejsem svázaná financemi, producenty ani tím, jestli a jak štáb a herci naplňují moje představy. I když dost mých čtenářů tvrdí, že mají při čtení dojem, že se dívají na film. Zejména u mé poslední knihy Hvězdy na cestě je velmi častý komentář, že ji museli přečíst na jeden zátah, jak se jim příběh doslova odvíjel před očima.

Vydala jsem zatím tři knížky a hodlám v tom pokračovat. Nabízí mi to dlouhou perspektivu, protože oproti režii k tomu nepotřebuji tolik fyzických sil. Sedět za stolem dokážu i v požehnaném věku.

Richard: Já se hlavně těším, až zase vezmu kytaru a s kapelou budeme hrát před publikem, které před sebou vidíme.

Vždycky jsem měl cíle a plány. Za všechno mluví, že jsem měl plány do roku 2027, do své padesátky. Koncerty, kempy, desky. Teď je nemám. Přišel jsem na to, že pánbůh ví nejlépe, kudy mě povede, co pro mě chystá. Udělám nejlépe, když mu to předám.

Karin: Ale jeden společný cíl máme: opravit a vrátit svému účelu jeden kostel, o který se nikdo nestaral. Zároveň bychom tam rádi pořádali kulturní akce.

Richard: Věříme v boha, ale k žádné církvi nepatříme.

Vážně si to myslíte?

Je fakt, že na to, že jsem začínal na učňáku v Havířově a s mladším bráchou nás maminka živila z platu listonošky, mohu říct, že jsem nějakou cestu asi ušel. Přijde mi pořád neuvěřitelné, že skládám písničky a ony se někomu líbí.

Když pomyslím, jak jsem v Havířově na Krásnohorské 27 sedával s kytarou na panelákovém dvorku na pneumatikách a hrál kamarádům Olympiky a Nedvědy, určitě by mě nenapadlo, že jednou budu skládat pro Karla Gotta či s ním zpívat. A že s Kryštofem vyprodáme Strahov. To všechno považuju za zázrak.