Režisérka Natálie Císařovská: Jako dokumentaristku mě svět porna nezaskočil

Snímek nepochybně vzbudí pozornost tématem i zpracováním. Nadějná sportovkyně totiž po vážném úrazu přesedlala na zcela jiný obor, kde se také proslavila – pornoprůmysl. Její životní oblouk skončil bohužel velmi brzy, ve 27 letech. Film vznikl hlavně na základě vzpomínek mladší sestry Lucie.

Jaký je váš osobní vztah k vodě a sportu?

K vodě velmi pozitivní, jsem narozená ve znamení Ryb. Takže když se jede k moři nebo nějakému rybníku, trávím v něm hodně času, to miluju. Líbí se mi i sledovat vodní sporty, jsou vizuálně krásné. To je i jeden z důvodů, proč jsem si vybrala jako hrdinku filmu skokanku do vody. Jinak v naší rodině je vztah ke sportu spíš vlažný, což je dáno zaměřením rodičů (maminka sochařka Erika Bornová, otec malíř Tomáš Císařovský – pozn. red.). Chodili jsme sice po horách, lyžovali a plavali, tím to ale končilo. Cesty vedly za uměním po Evropě, na návštěvy muzeí a galerií…

Co dalšího ovlivnilo vaši volbu tématu?

Před pár lety mě táta upozornil na zprávu v novinách, kde se v kostce psalo o Andreině životě a předčasném úmrtí. A mě to strašně vzalo. Jde o velmi silný dramatický příběh, který se opravdu stal v 90. letech v Česku. Druhá rovina je křehčí, dává divákovi prostor zamyslet se podle naturelu nad vztahem ke svému tělu. Jak ho vnímá a nakolik by byl ochotný ho dát všanc. U naší postavy se vše točilo kolem výkonu a slávy, tomu neváhala obětovat cokoliv. Šla až za hranici, která je pro většinu lidí neschůdná a odsouzeníhodná. Motiv těla jako nástroje výkonu a také motiv sesterského vztahu Andrey a Lucie, jejich úzké propojení, to pro mě byl základ. Ovšem hodnocení, zda šlo o pád z vrcholu na dno, jsem se snažila vyhnout.

Mají prostředí sportu a porna něco společného?

Já tam určité podobnosti vidím, včetně filmařské atraktivity. Nemyslím, že vrcholový sport je něco zdravého. Rekreační pohyb nezpochybňuju, zahrát si tenis nebo zaplavat je naopak skvělé. Když ale člověk dělá sport vrcholově, zažívá velký tlak na psychiku, musí počítat se sledováním společností, pozitivním i negativním, a kolem profesionálního sportu se točí i velké peníze. Zvlášť u žen je výrazný tlak také na fyzické tělo, které pak ani nemenstruuje… Je to zneužívání těla kvůli výkonu. Jak zazní ve filmu: Vždyť je to jenom tělo, pojďme ho teď a tady co nejvíc vyždímat. No a v pornoprůmyslu je to obdobné.

Jenže tělo má své hranice a u Andrey se vzbouřilo.

Osobně vidím možnou spojitost obou těchto sfér s Andreinou nemocí. Nepodávám to tak, že by šlo o nějaký trest, ale pro mne je tam velký otazník, roli zřejmě sehrála i psychosomatika. Pokud člověk neřeší psychiku včas, tlačí trable před sebou a navenek dělá statečného, což ona byla trochu takový stroj, může se to odrazit v nemoci. Hovory s pornoherečkami, které jsem kvůli filmu dělala, potvrzují, že člověk musí být hodně silný a „splachovací“, aby tu profesi unesl a nezničila ho.

Povedlo se vám skvěle obsadit hlavní postavu. Má v sobě tvrdost i animálnost.

Hledala jsem typ, u kterého budou věrohodná obě prostředí a nebude působit prvoplánově sexy. Chtěla jsem, aby z naší herečky vyzařovaly ambice, tvrdost i síla, až se jí člověk trochu bojí, zároveň krása, svůdnost, ženskost a animalita. Aby v ní byla vášeň i led, vše trochu obestřené tajemstvím… Pro chemii celého projektu vyhrála casting výborná Natalia Germani ze Slovenska.

Která část filmu byla pro natáčení nejnáročnější?

Každá měla jinou výzvu. První přinesla obtíže technického rázu. Zjistila jsem, že sehnat dublérky pro složité skoky z vysokého můstku není snadné. Tento sport je u nás momentálně za zenitem, takže jsme objížděli Evropu, nakonec jsme našli dvě špičkové olympioničky v Německu. Natalia Germani musela také absolvovat praktickou přípravu a nakonec byla tak statečná, že sama šla v té výšce deseti metrů až do náznaku skoků. Přiznám se, že tahle část filmu mě bavila moc vizuálně, šlo o nakouknutí do krásného, ale značně rizikového sportu.

Druhá část možná někomu vyrazí dech – uvidí i nefalšované porno. Jak se vám točilo?

Točilo se mi dobře všechno, na place jsem nejšťastnější. Celkový ruch a šedesát lidí kolem sebe, jako úl plný včel, to mě stimuluje. Mám ráda pohodu, když vše funguje. Ale pokud něco neklape, nesedí mi kostým nebo rekvizity, dovedu být rázná. Jako dokumentaristku mě svět porna nezaskočil. Přišlo by mi absurdní točit hraný film a nepřizvat lidi, kteří v tom prostředí žijí a jsou autentičtí. Ideál je namíchat je s herci. O pauzách si společně povídají, nasají informace, leccos odpozorují. Natáčení reálného porna mě nešokovalo, ovšem sama jsem cíťa a nemohla bych to dělat. Zdálo by se mi, že jdu naruby se svými vnitřnostmi. Ctím soukromí a sex je pro mě něco posvátného, co má zůstat za oponou. Neříkám, že mě nefascinuje, když to má někdo naopak.

Herci věděli, do čeho jdou?

Jistě, cítila jsem zodpovědnost i za ně, aby netrpěli nebo neměli pocit diskomfortu. Takže jsme o každé scéně dopředu podrobně mluvili. A pornoherci, ti to mají na háku, chodí nahatí po place… My s kameramankou jsme to jako maminy zvládly, zato mladí asistenti se chytali za hlavu, že se na to nemůžou koukat. Překvapilo mě, jaká je ve společnosti citlivost k těmhle věcem. Ale když už jsme si to téma vybrali, nešlo obcházet z dálky. Dostal se tam, myslím, i humor a absurdita situací.

Myslíte si, že porno může přinést nějaké poselství?

Naše hrdinka říká, že hlavní je užívat si život. Není to můj názor. Porno je málo citlivé, aby mohlo někoho povznášet. Je to byznys a obchod s bílým masem.

Naopak se mi líbí americké přísloví, které ve filmu také zazní: Když vám život dává citróny, udělejte si z nich limonádu. Andrea byla úrazem vyřazená ze sportu, hledala náhradu – a našla ji v pornu. Končí tak i některé baletky.

Dělala jsem si rešerše a právě u profesí, které jsou zvyklé pracovat s tělem (jako s nástrojem), jako např. baletky, tanečnice, herečky, nebylo v 90. letech tak neobvyklé přejít k roli erotické tanečnice v nočních klubech, společnice. To už je jen malý krok k pornobranži. Hranice mezi obdivovaným a opovrhovaným je paradoxně strašně tenká.

Nejtěžší asi bylo natáčení závěru.

Ano. Závěr je nejdrastičtější a paradoxně byl i nejtěžší. Nechtěla jsem, aby celek vyzněl kýčovitě, prvoplánově, proto jsem se snažila udržet jistou civilnost, suchost výrazových prostředků, minimalismus, čtení mezi řádky. Vše se odehrává v jedné místnosti…

Jak se vy sama díváte na Andreu a její vývoj? Chápete ji, nebo odsuzujete?

Ani jedno. Spíš mě vždy fascinovala, zajímalo mě, jak někdo může prožít takový život, ocitnout se a fungovat v takových prostředích a situacích. Přivedlo mě to k otázce, jak vychovávat dítě. Andreu rodiče odmala tlačili do vrcholového sportu, k výkonům, ctižádosti a soutěživosti, být nejlepší.

Nesli tedy část viny za její osud?

Nevím, protože stejně tlačili i druhou dceru – a ta žila a žije úplně jinak. Roli sehrály jejich povahy. Svým způsobem rodiče i chápu, chtěli, aby jejich děti žily líp, měly peníze, mohly cestovat, něco dokázaly… a ze svého pohledu pro to dělali maximum. Já mám tříletou dceru a budu se snažit vypozorovat, pro co má talent a co ji baví, ale určitě ji do ničeho nechci tlačit. Jenže co když u ní objevím obrovský talent třeba pro tanec? Těžká volba. Kdo ví, možná jsou průměrní lidé s obyčejnými radostmi šťastnější. Je to vždy souhra okolností a cest. Věřím, že každý má svůj osud napsaný, že nic není náhoda a věci se mají takhle stát. Že někoho potkáme, něco fatálního se stane.

Bylo těžké přemluvit ke spolupráci Andreinu sestru Lucii?

Už když jsme za ní přijeli poprvé do Pardubic, kde bydlí, byla pro. Scénářů vznikalo paralelně víc a náš se jí zdál nejempatičtější, nehledáme senzaci ani nemanipulujeme realitou. Když se po letech podařilo sehnat peníze a začalo se točit, přibrali jsme ji do týmu jako trenérku. Hotový film už viděla, byla to pro mě emotivní chvíle, protože přijel i tatínek, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Muselo to být pro něj velmi bolestivé téma, dokonce se kdysi kvůli Andree s manželkou rozvedli. I proto se rozhodli, že mluvčím rodiny bude jen Lucie. Bála jsem se, jak film přijmou, točit po dle skutečných příběhů je citlivé. Otec místy odvracel hlavu, ale záběry ze sportu pochválil a naznačil, že jsme se trefili i v domýšlení detailů. Bylo to silné…

Vy máte také sestru, Rozárku. Pomohla vám znalost „sesterství“?

Určitě. Ten vztah je velmi křehký, sourozenci se snadno naštvou, pohádají, ale pak je fajn, že se zase dají dohromady. Je to přece jen rodina a ta má držet při sobě. I my jsme každá úplně jiná. Už třeba tím, že potřebujeme žít v odlišném prostředí. Vyrůstaly jsme obě na Vyšehradě. Sestra vystudovala UMPRUM a vdala se za kluka, kterému patří bývalá fabrika s galerií a penzionem ve Šluknovském výběžku, v Doubici. Jsou tam šťastní, Rozárka maluje, její dílo je hodně inspirované severskou přírodou a florou. Já bydlím s rodinou v Nuslích a jsem typická Pražačka. Teď jsme sice koupili domek v Jizerkách, který opravujeme a chceme tam jezdit na víkendy, ale hlavní hnízdo musím mít v Praze. Miluju vír města, atmosféru, hektiku, svým způsobem se mi líbí hluk tramvají a špína velkoměsta. Tlačenice, šrumec, konflikty, různé osudy na ulici – to je život. O něm přemýšlím a čerpám z něj podněty k práci. Na venkově bych se cítila izolovaná, tady musím pořád flexibilně reagovat.

I během léta?

To letošní se rozdělilo na pracovní fázi a na chvíle se širší rodinou právě na severu Čech, kde si čerstvě, na starší kolena, pořídili chalupu i rodiče. Přináší to nové zkušenosti: je třeba pořád sekat trávu, teď taky vyměnit radiátory… A pak jsem připravovala další hraný film, opět s producentem Viktorem Schwarzem. Pracovní název je Divoši a jde o pohled do zákulisí natáčení reality show na tropickém ostrově. Do cynismu televizní zábavy, která chce z protagonistů vymáčknout maximum, často až za hranou etiky. Bude to hodně psychologické a doufám, že i vizuální. Ráda bych, aby se točilo na Bali nebo na Filipínách, protože když se lidi ocitnou daleko od svého zázemí, chovají se jinak, spoustu věcí si dovolí.

Jak k vám přišlo tohle téma?

Ideální pro mě je zažít námět na vlastní kůži, takže jsem se ho dotkla – byla jsem chvilku součástí štábu při natáčení jedné reality show. Právě kvůli etickým hranicím mi to nesedlo, ale přijde mi zajímavé zpracovat vše formou hraného filmu. Proto teď sleduju nejrůznější „reality“. Princip je vždy stejný: lidi v bikinách namíchaní tak, aby vznikly vyhrocené dramatické situace a vztahy, s čímž autoři umně manipulují. Překvapilo mě, kolik lidí napříč generacemi tento typ pořadu sleduje. Zatím jsme ve fázi, že se chystáme podat žádost o grant.

Reality show se tváří, že nás ukazují, jací opravdu jsme. Hnusní, prospěchářští, bezohlední. Člověk člověku vlkem. Jsme ale opravdu takoví?

Reality show se asi dá dělat i empaticky a citlivě, snad i takové pokusy jsou. Ale zdá se mi, že v ČR stále převládá typ, který divákovi dává pocit, že je něco víc než soutěžící. Že může doma ležet na gauči a pobaveně jimi opovrhovat a vysmívat se. Cítí se pak asi chvilku o něco líp, ale celkově je to špatná cesta. Pro hraný film je ovšem tohle podhoubí živná půda. Baví a zajímá nás, čeho jsou soutěžící, ale hlavně televizní štáb schopní vůči sobě navzájem. Jde o každodenní manipulaci, hierarchii, kde jsou nastolena šílená pravidla. Tady je člověk člověku opravdu vlkem. A projeví se ty nejtemnější lidské stránky.

Jsou podle vás v člověku už při narození, nebo jsme v jádru spíš dobří a až život nás „naučí“?

Jestli jsme spíš hnusní, prospěchářští… Myslím, že jsme i dobří. Někdy mne překvapí lidské zlo a někdy zase, že jsou lidé vlastně dobří, nápomocní, soudržní. Už i na dětech je vidět, že v sobě mají oba póly. Musíme se všichni o to dobro v nás snažit a pěstovat ho.

Lze dohlédnout vliv drsných filmů a počítačových her na dnešní děti? Jak chcete uchránit své vlastní?

Dceři jsou tři a snažíme se ji s manželem odstínit od zlých příběhů. Filtrujeme jak realitu (válečné hrůzy a krutosti), tak pohádky, filmy. Nic, kde se zbytečně straší nebo provádí násilí. V budoucnu se to asi úplně ohlídat nedá, zvlášť při docházce do školky a škol. Ale vidím na starších dětech v širší rodině, že jim velmi prospívá Skaut. Nesedí jen u počítačů, mají spoustu aktivit v přírodě, rodí se tam hluboká, a ne virtuální přátelství. Děti umějí rozdělat oheň, orientovat se v lese – neztratí kontakt s realitou a našimi kořeny. Takže víc přírody do dětských životů.

Jaké bylo vaše dětství mezi umělci? Nelákala vás výtvarná cesta, kde nejste na nikom závislá?

Dětství bylo strašně fajn, naplněné lidmi, kteří s láskou dělají svoji práci, jež je baví i živí. Sledovala jsem, jak kreslí, malují a sochají, jsou tvůrčí. Přitom měli čas se nám věnovat. Ve škole mě zaskočilo, že jiní rodiče to mají jinak.

Jistěže mě lákalo prostředí jejich ateliérů, jenže to byl posvátný prostor – nakouknout, ale moc nesahat! Máma udělala sochu z našich hraček a my to nesly jako malé trauma a křivdu, i když jsme si s nimi už nehrály. Zpětně to vnímám tak, že mám zajímavou mámu, jež tvoří z různých materiálů. Byli s tátou trochu jako děti, hráli si dál a dál.

Pokud vím, tak u vás nechyběl smysl pro humor. Dědečkem počínaje…

Děda Áda (známý malíř a výtvarník Adolf Born – pozn. red.) byl úžasný. Doufám, že jsem kus smyslu pro legraci a vtip podědila. Pro filmy si sice vybírám vážná témata, ale v každodenním životě mám humor moc ráda. Umět se zasmát čemukoliv včetně sebe, je strašně důležité. Nejlepší. Je ovšem pravda, že v pubertě jsem si přála být vážná, měla jsem pocit, že umění a hravosti je kolem dost. I z rodiny táty byl malíř kdekdo. Já byla brejlatá šprtka a chtěla jsem být historička. Až na škole jsem zjistila, že mě sice baví historie, ale pro historiky povrchní formou. Vysnívat si příběhy, jaké to bylo, co lidi prožívali, pustit fantazii na špacír… Neměla jsem dostatečnou kapacitu stát se vědkyní a bádat. Zato mě zaujaly historické látky jako náměty na filmy.

Takže jste přešla na FAMU a začala točit dokumenty?

Zajímal mě dokument i hraný film – a to platí stále. Dnešní kinematografie směřuje k tomu, že hranice mezi hraným a dokumentárním filmem mizí a postupy se často prolínají. Tohle mi určitě sedí a zajímá mě to prozkoumávat. Ve snímku Kolem Mileny Jesenské jsem si vyzkoušela žánr, kterému se říká dokudrama. Jde tu o to, že se archivy nebo autentické výpovědi pamětníků střídají s hranými pasážemi. Ale mám pocit, že se nestačí pořádně rozvinout ani jedno, ani druhé. Raději se držím čistých dokumentů nebo hraného filmu. Teď zrovna točím dva dokumenty pro ČT: o mražení ženských vajíček a o hospicech a umírání v Česku.

Učila vás dokumentaristka Helena Třeštíková. Jak vás ovlivnila?

Inspirovala mě hlavně svou pracovitostí a vytrvalostí, byla radost stýkat se s někým, kdo jde velmi systematicky za svým – dělá to dobře a naplňuje ho to. Co se týče stylu, mám jiný, mne časosběr nelákal, ale Helena byla otevřená a dávala nám tvůrčí svobodu. Kladla skvělé otázky, měla dobré nápady, ale nic nám nevnucovala.

Na škole jste poznala i svého manžela, že?

Přesně tak, jmenuje se Honza Rendl. Dlouho jsme byli jen spolužáci a kamarádi, jezdili jsme na různé workshopy, třeba do Izraele. Až při jednom večírku jsme si hodně povídali a nějak se to zlomilo. Máme si pořád co říct, je to povídací vztah plný legrace, ale i vášně… Čili příklad lásky až na druhý pohled, běh na dlouhou trať, což všem doporučuju. Předtím jsem to mívala opačně: rychlý skok do lásky, totální zamilovanost, rychle se spálit a spadnout na citové dno. Honza je také dokumentarista, teď se chystá točit o cirkusech, tak se těším, že s ním budu jezdit na obhlídky. Je fajn, že si můžeme i takhle pomáhat.

Máte spolu tříletou Rebeku, kdo vám pomáhá s hlídáním?

S mužem se střídáme podle toho, kdo zrovna potřebuje víc pracovat, je úžasný. Rodiče také rádi pomůžou, ale nejsou důchodci, takže v tom není pravidelnost. Myslím, že pro dítě je strašně důležité vnímat kolem sebe celou rodinu. Někdy malou vezmu i do televize, kde si v kostymérně něco zkouší, má spoustu vzruchů a vzorů, každý k ní přistupuje jinak, není to dítě, co zná jen domov a mámu. To podle mě ani není přirozené. Izolace nepřináší nic dobrého, obvykle jen frustraci. A když všechno klapne, přibude Rebece v lednu bráška nebo sestřička.