Režisérka Daria Kashcheeva: Nominace na Oscara mi otevřela dveře a pomohla získat české občanství

Co dělá úspěšná režisérka animovaných filmů a studentka FAMU uprostřed léta?

Snažím se skloubit cestování po festivalech s psaním diplomky a v září mě čekají státnice na katedře animované tvorby. Nestihla jsem magisterskou práci napsat kvůli premiéře mého nového filmu Electra. Uvedli jsme ji na slavném festivalu v Cannes i v Annecy (největší festival animovaného filmu na světě – pozn. red.). K vidění byla také v Karlových Varech v sekci Imagina. Hlavní festivalová sezona se ale naplno rozjede až na podzim.

S jakými dojmy a zážitky jste se vrátila z premiéry v Cannes?

Cannes je hodně hektické, v něčem přehnané a svým způsobem šílené. Vzhledem k tomu, že jsem tam jela už potřetí, jsem ale věděla, co mě čeká. Nejvíc jsem se těšila na setkání s diváky. Zajímalo mě, jak bude publikum festivalu, na němž jde především o hrané snímky, reagovat na animovaný film. A byla jsem překvapená, že mě lidé zastavovali na ulici a říkali, jak moc je Electra zasáhla.

Doprovázela mě i část štábu, včetně českých producentů Zuzany Křivkové a Martina Vandase z MAUR filmu. Dorazili i slovenští a francouzští producenti. V této sestavě jsme se vydali na oficiální party. Pak jsme ale ještě měli soukromý večírek na trávníku se šampaňským, které jsme koupili v obchodě. Tenhle neoficiální jsme si nakonec uprostřed pompézního Cannes užili mnohem víc.

Prvopočátkem Electry, kde po boku panenek Barbie vystupují herci, byly prý náhodně poskládané obrazy, ke kterým jste hledala dějovou linku. To není úplně standardní postup, ne?

Nevím, jestli vůbec existuje standardní postup. Pravda je, že všechno vznikalo velmi intuitivně. Těžko se mi to popisuje. Už na konci bakalářského studia jsem dostala nápad propojit animaci a živé herce. Mé rozhodnutí, že s nimi budu pracovat na absolventském filmu, ještě podpořilo cvičení, které jsme měli v rámci čtvrtého ročníku. Přemýšlela jsem pak, jaké mám technické možnosti a co vše si mohu dovolit.

Musela jsem vzít v úvahu, že lidské tělo není statická loutka. Těžko se ovládá. Zkoumala jsem proto, jak s ním pracovat, a vyšlo mi, že samo o sobě se hodí jako nosné téma. Rozhodla jsem se proto zkombinovat loutky s herci. Odtud byl jen krůček k použití panenek Barbie, které otevírají téma, jaká těla vnímáme jako krásná.

Ikonické panenky se staly rozporuplným symbolem popkultury. Pro jednoho nereálným ideálem, pro jiného kýčem. Co znamenají pro vás?

Vyrůstala jsem v 90. letech v Rusku a tehdy pro mě bylo mít barbínu téměř nedosažitelné. Symbolizovala vytouženou panenku, kterou měly všechny holky. Dlouho jsem si ji přála, tak mi naši jednu koupili. Pak jsem dostala další od tety. Na rozdíl od kamarádek jsem však neměla k panenkám žádné domečky, auta a další vymoženosti. Ty dvě barbíny jsem ale různě převlékala a byla fascinována tím, jak vypadají.

Nechápala jsem, že se tak liší od toho, jaké tělo má moje máma. Pamatuji si, jak mě rozpor mezi reálným ženstvím a představou krásy přitahoval. Když jsem si později dělala rešerše k filmu, zjistila jsem, že tahle panenka má za sebou celkem bizarní historii. Paní Mattel (vlastním jménem Ruth Handlerová, spoluzakladatelka firmy – pozn. red.), která barbie vymyslela, se nechala inspirovat velmi podobnou postavičkou.

Šlo o zhmotnění vyzývavé a ambiciózní ženy. Jakési erotické hračky určené pánskému publiku, která se prodávala v Německu v trafikách i nočních klubech (na základě oblíbeného komiksu vydávaného v deníku Bild vznikla plastová panenka Bild Lilli – pozn. red.).

Jde o motivy, které se promítly i do příběhu vaší Electry?

Ano. Jiná těla vidíte v časopisech a jiná v létě na pláži. Ten první obraz dost často ničí vztah ženy ke své postavě. Ambivalentní rozpor mezi fantazií a realitou je tak určitě pro film podstatný. Objevují se v něm ale i další motivy.

Vycházela jsem z antického Euripida, který zpracoval mýtus do divadelní hry. A také z teorie K. G. Junga, jenž v Elektřině komplexu (termín používaný v psychoanalýze k označení milostné náklonnosti dcery k otci – pozn. red.) na mýtus odkazuje.

Zaměřila jsem se na rodinné vazby, protože hodně holek dnes vyrůstá pouze s mámou a přítomnost otce jim chybí. Dívka, kterou táta opustí, si ho však adoruje, takže tím ztrácí napojení na matku. Ta pak těžko přijímá, že dcera preferuje zrovna někoho, kdo rodinu zradil a opustil.

Dívka přitom postrádá mužský vzor, bojí se navazovat vztahy, protože má strach, že i ji chlap opustí a ublíží jí. Zůstává osamělá a utíká do iluzorního světa.

A barbíny?

Ty se nabízely jako motiv kamarádek, které s osamocenou dívkou vyrůstají. Zároveň jsou i dárkem od táty. Naznačují, že když dívka bude taková a maková, může ji mít táta rád. Použila jsem i motiv z antického divadla, kde vystupuje chór. Vypráví záměr autora hry nebo vysvětluje myšlenky hlavní postavy a může být i jejím alter egem.

K dějové lince vztahující se k Elektřinu komplexu jste došla cíleně?

Na myšlenku, že by mohlo jít o vhodnou spojnici k tělu, sexualitě i technice, kterou jsem chtěla použít, mě přivedl jeden ze školních kurzů. Jmenoval se Psychologie osobnosti a vedl ho psychoterapeut Karel Malimánek. Právě on mi poté pomáhal se scénářem. Posílala jsem mu jednotlivé verze, které mi připomínkoval. Potřebovala jsem se ujistit, že věci v něm obsažené dávají z hlediska psychoanalýzy smysl.

Hodně jsme řešili strukturu filmu, kdy se prolíná realita, fantazie a vzpomínky, což se děje i během terapeutických sezení. Člověk nevypráví věci posloupně, ale vrací se k situacím, které ho vědomě či nevědomě trápí. Různě přeskakuje z jedné události na druhou a pokaždé o ní hovoří jinak. Terapeut se až postupně dozvídá, co může být zdrojem traumatu.

Vím, že i váš film začíná nevinně, a až na konci zjistíme, co přesně se stalo.

Na začátku má malá holčička Electra krásný make-up, dokonalý narozeninový dort. Postupně dospívá, líčení se roztéká, sloupávají se jednotlivé vrstvy masky, všechno se kazí. A až na konci se dozvíme pravý důvod toho, proč je dívka namalovaná. Postupně se odkrývá i soupeření mezi matkou a dcerou.

Pracovat s živými herci je asi mnohem náročnější než tvořit loutky z toaletního papíru, jak jste to dělala u filmu Dcera. Co vám dalo nejvíce zabrat?

Herce znehybnit. I když sedíte, nedokážete úplně ovládat všechny svaly – dýcháte, hýbou se vám žíly, chvějí se víčka. Ve chvíli, kdy natáčíte metodou pixilace (také stop motion technika, kdy se člověk stává objektem animace – pozn. red.), okénko po okénku, jsou tyto mikropohyby problém, protože akci ruší. Potřebujete zakondenzovat čas.

Proto jsme s kaskadéry vymýšleli, jak tělo co nejvíce zafixovat, a vytvořili pro herce „mučicí židli“, která měla hodně opěrných bodů, včetně hlavy. Divák křeslo nevidí, protože je schované za postavou a mimo úhel kamery. Také jsme herce nutili potlačovat herecké projevy a soustředit se pouze na fyzickou práci s tělem. Záběry vyžadovaly opravdu velké soustředění na otevřená či zavřená ústa či oči, povolené či zatnuté svaly a podobně.

Sázeli jste kvůli tomu na typologie herců a charisma?

Ano, jak Zuzana Stivínová, která hraje matku, tak Robert Jašków coby otec se mi natolik hodili, že už nemuseli vůbec hrát. Na dospělou Electru jsem uspořádala casting, jehož součástí byla i zkouška, jestli dotyčná dokáže dlouho vydržet v jedné pozici. Intuitivně jsem tak vybrala Zuzanu Částkovou a podle ní pak hledala malou holku. Potřebovala jsem, aby si byly podobné a bylo jí deset let.

A narazila jste na Marii Verner, dceru zpěvačky Marty Jandové…

Maruška je autentické děcko, přitom už má v sobě cosi lehce ženského. Natáčení ji bavilo, i když bylo náročné. Ještě před castingem jsme udělali prezentaci pro rodiče, co by malá herečka měla dělat, abychom ji chránili před obsahem filmu. Jsou v něm totiž některé explicitní scény. Marta nám naprosto důvěřovala.

Za předešlý loutkový film Dcera jste byla nominována na Oscara. Nakonec jste získala „jen“ jeho studentskou verzi. Promítlo se prestižní ocenění do dalšího profesního směřování?

Ano, zvedla se mi šance snáze zafinancovat další projekty, což se projevilo u Electry. I když se jedná o studentský film, měl mimořádně dobré podmínky, které nejsou pro tento typ úplně obvyklé. Dostal podporu od Státního fondu kinematografie, Zlín Talents grant i od Plzeňské filmové kanceláře. Měli jsme koprodukci ve Francii a na Slovensku. Určitě velkou roli hrál úspěch Dcery. Hodně mi pomohl.

S jakými konkrétními pocity máte sošku Oscara spojenou?

Popsala bych je jako ambivalentní. Samozřejmě jsem cítila obrovskou radost, že někdo ocenil moji práci a že díky tomu můžu navštívit Hollywood, protože jsem na něj byla hodně zvědavá.

Samotný galavečer jsem si však nebyla schopna užít. Ten povrchní svět obřích rób, dokonalého make-upu a okázalého luxusu není nic pro mě. Americká extrovertní mentalita, která je založená na takzvaném small talku (zdvořilostní krátká konverzace – pozn. red.), mi jako introvertovi přijde úplně cizí.

V rámci programů ke studentskému Oscaru nás však odvezli podívat se do velkých studií, jako je třeba Disney nebo Dream Works.

Bylo zajímavé vidět zákulisí mnoha filmových projektů. Je to ale taková továrna, rozhodně ne místo, kde bych chtěla pracovat. Mnohem bližší je mi práce v menším štábu. Jsem ovšem moc ráda, že jsem měla možnost americký studiový systém výroby filmu poznat.

Pocházíte z Moskvy, kde jste měla poměrně slušně rozjetou kariéru zvukařky. Přesto jste se rozhodla odstěhovat a začít od nuly. Co vás na Praze tak uhranulo?

Vystudovala jsem na Moskevské hudební konzervatoři a už během studií jsem nastoupila do divadla, kde jsem byla podřízena režisérům. Nemohla jsem rozvíjet kreativitu tak, jak bych si představovala.

Bohužel pro mě v nahrávacím studiu, kde jsem po absolutoriu chtěla pracovat, nebylo místo. Práce v divadle mě tak sice bavila a skvěle živila, jenže nenaplňovala.

Také politická situace v zemi byla napjatá. Čím dál víc jsem měla přecpané Moskvy po krk. Měla jsem pocit, že jediné, na čem v ní záleží, jsou peníze a vliv. Manžel Saša (Alexander Kashcheev – pozn. red.) byl coby herec podobně nespokojený jako já.

Přemýšleli jsme, jakým směrem se vydat, a zaujala nás pražská FAMU, na kterou jsem měla od kamarádů dobré reference. Přijeli jsme dokonce na den otevřených dveří a odcházeli nadšení. Pro nás bylo podstatné, že jsme dostali možnost studovat zadarmo, pokud se naučíme česky.

Saša se v té době už zajímal o dokument, natáčel filmy a stříhal je, a proto si zvolil jako obor střih. Vzali ho hned napoprvé, na rozdíl ode mne.

Na katedru animované tvorby vás přijali až na druhý pokus. Jak jste se tu na začátku protloukala?

Snažila jsem se zdokonalovat češtinu a učila se kreslit, abych se dostala na animaci. Ale moc se mi nedařilo. A to byl důvod, proč jsem u zkoušek neuspěla. Bylo to těžké období plné nejistoty.

V začátcích nám pomohly finanční rezervy a také rodina. Museli jsme se hodně uskromnit, přežívali na čočce a rýži. Setkávali jsme se i s předsudky, ale nepřestávali jsme věřit, že jde o správné rozhodnutí. Sice jsme několik let nejeli na dovolenou, ale měli jsme mnohem víc energie, než když jsme žili v Moskvě.

Nebylo by snazší hlásit se na obor, který znáte, než se vrhat do neznáma?

Pravděpodobně ano. Původně jsem se chtěla vydat jednodušší cestou, o zvuku už přece jen něco vím. Ještě v Moskvě jsem se však dostala do ateliéru režiséra animovaných filmů, který mě oslovil, abych udělala zvuk pro jeho absolventský snímek. Byla jsem úplně unešená, že uprostřed hektické metropole existuje místo, kde je ticho, samota a klid a kde z papírů a z věcí, které by jinak skončily na smetišti, vzniká unikátní dílo.

Uchvátila mě prostota, s jakou se dá téměř z ničeho tvořit, stačí jen kreativita a foťák. Chtěla jsem to také zkusit, přestože to byl obrovský risk.

Musela jste se tedy všechno naučit sama?

Ano, postupně jsem si začala vyřezávat kulisy, vyrábět loutky i další věci, protože jsem si jako režisérka nízkorozpočtového bakalářského filmu musela s většinou věcí poradit sama. To byl případ Dcery.

U Electry jsem už měla velký tým, včetně architektů, protože jinak bych podobný projekt nezvládla. Mohla jsem se naučit zase nové věci, včetně toho, jak zacházet se silikonem nebo jak lepit kachličky. To se mi teď bude hodit, protože se chystáme stěhovat do nového bytu a čeká nás pokládání obkladů v kuchyni.

S manželem jste propojeni i pracovně. Nelezete si občas na nervy?

Kdepak, naštěstí umíme přepnout! Jsme hlavně rodina, a když to není nutné, nechceme si kazit večer prací. Na druhé straně se tématu nevyhneme, protože se oba filmem živíme a máme ho rádi. Saša se na mých snímcích přirozeně podílí.

U mého prvního filmu Dcera jsem s ním námět konzultovala dost, zejména dramaturgii, Saša ho pak stříhal. U Electry to bylo jinak, protože už měl hodně rozjetých vlastních projektů a celkově má dost práce. Nečetl všechny verze scénáře, zaměřil se na střih.

Ještě před natáčením vytvořil storyboard (grafický organizátor, který plánuje příběh pomocí sekvencí kreseb, načrtnutých kompozic – pozn. red.) a sestříhaný byl i animatik (načasovaný storyboard, který se používá pro testování kreativního konceptu – pozn. red.). Později jsme pak i stříhali spolu.

Co s mužem podnikáte, když netočíte?

Hodně cestujeme, rádi jezdíme na výlety do lesa nebo na hory. Často také čteme a díváme se na filmy.

Takže v Česku už jste doma?

Ano, cítím se tak. Život mi ulehčilo i získání občanství. Po vyhlášení nominace na Oscara jsme měli tiskovou konferenci na ministerstvu kultury, které se zúčastnil i tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek. A ten mi u této příležitosti předal papír s doporučením ministerstvu vnitra, aby mi bylo uděleno české občanství.

S tímto pro mě vysněným papírem jsem pak šla na úřady a všechno šlo najednou rychle a snadno. Bohužel manžel zatím na své „češství“ čeká.