Režisérka Agnieszka Hollandová: O Praze se mi stále zdává

Setkáváme se na její domovské FAMU, jejímiž chodbami několik let procházívala. V české metropoli si našla přátele na celý život i svého manžela. „Byla jsem tehdy malá holka, skoro dítě, když jsem dorazila do Prahy na příjímací zkoušky,“ směje se při vzpomínce staré bezmála padesát let. Na její dokonalé češtině byste ten časový odstup nepoznali ani náhodou.

Protože do Londýna by mě tehdy z Polska nepustili, a hlavně československé kino bylo tehdy jedním z nejúspěšnějších, nejlepších v Evropě. V Praze už navíc studoval kamarád. Ukázal mi cestičku. Podpořila mě i máma. Byla novinářka, šéfredaktorka polského časopisu pro mládež, který měl partnerství s vaším Mladým světem. Poprosila tak české kolegy, aby mi po příjezdu do Prahy pomohli. Opravdu to udělali, i když asi nikdo z nich té malé holce v šanci dostat se na FAMU nevěřil. A já v těch přijímačkách nakonec byla nejlepší.

Krásný žluto-hnědý odstín. Září v ní patinované omítky starých zdí. Když se mi o ní občas zdává, vidím ji právě takovou, jako byla za mého mládí. S normalizací jako by zešedla. Ztratila ten svůj výjimečný lesk, pobledla. Nastalo takové zataženo a dusno.

Různě. Já jsem začala na kolejích v Hradební ulici. Míchali se tam studenti HAMU, DAMU, FAMU. Samí budoucí umělci. (Smích) V malém pokoji jsme byly v prváku čtyři. Já a tři „damačky“: činoherní herečka a dvě holky loutkoherečky. Soukromí neexistovalo. Nicméně právě tahle stísněnost mi přinesla přátelství na celý život. Když jsem zatoužila po svobodě, odstěhovala jsem se na Strahov, následně do Podolí a pak se nám podařilo s manželem (režisér a scenárista Laco Adamík – pozn. red.) pronajmout byteček na Zahradním Městě.

Hm… (následuje dlouhé přemyšlení – pozn. red.). Víte, lidské osudy jsou takové. Člověk si může klást otázky, ale odpovědi na ně nezná. Jsou prostě složité. Úspěchy velmi záleží na náhodách, na vašem charakteru a na setkáních v těch správných okamžicích. V mé kariéře se vše sešlo dohromady. V pravý čas mi důležití lidé podali ruku a já dostala šanci tvořit… Určitě mi pomohlo i to, že jsem zvědavá. Právě zvědavost je v životě hodně důležitá. Nestačí, že se zajímáte sám o sebe, ale musíte také ukázat ostatním, že vás zajímají. Snad to mé filmy umějí.

Předně, žiju hlavně v Los Angeles. Právě toto město je mým hlavním domovem. Měla jsem tam dlouho dům, ale před časem jsem ho prodala. Teď tak víc pobývám i v milované Francii a samozřejmě v Polsku. A kde jsem nejraději? Určitě v té Bretani, ve stavení na venkově, v němž odpočívám, hledám inspiraci k tvorbě, píšu scénáře nebo stříhám natočený materiál.

Ano, Pavel Hrdlička byl tak hodný, že za mnou do Bretaně přijel. Podobné to bylo i s prací na Hořícím keři. Vlastně, co vám budu říkat, všechny své poslední filmy, práci pro televize jsem dělala s různými mistry střihu právě ve svém venkovském sídle. (Smích)

Nejdřív k tomu bretaňskému počasí. Vítr je opravdu pro tvůrce dobrý, profouká vám mozek. A k cenám. Přiznám se, že jsem v Berlíně dojatá byla, jenže mládí je mládí. Vše prožíváte mnohem intenzivněji. Já ve svém věku již vím tohle: je příjemné, že lidi mají stále vaši tvorbu rádi, jenže život na cenách nestojí a potlesk vyprodaného sálu vám skutečný svět nenahradí…

Já bych hlavně chtěla zůstat dobrým člověkem a ještě něco dobrého natočit. A jestli se to podaří? Nechávám to na osudu. I tohle už vím: úspěch záleží také na dobových a politických náladách. Zažívám to ve svém Polsku. Poprvé v životě jsem v situaci, že můj film odsuzují lidi, aniž by ho vůbec viděli. Ani mu nedají šanci. Podobné je to v Americe.

Vy jim chcete říkat elita?

Já si nemyslím, že bych měla podobný osud jako Milan Kundera. Jen na okraj, mám ho moc ráda. Kdysi jsem do polštiny přeložila i nějaké texty (mj. Nesnesitelná lehkost bytí – pozn. red.)… Ale mé postavení doma je jiné než to jeho v Česku. Já jsem na Polsko hodně napojená a Polsko je hodně napojené na mě. Polovina země mě vnímá jako tu „ona nám rozumí“.

Myslí si, že nejsem Polka, že jsem špinavá židovka (A. H. pochází z nábožensky smíšené rodiny – pozn. red.). Mé jméno prostě teď v Polsku vzbuzuje extrémní emoce. Stačí se podívat do internetových diskusí. Přinesla je moderní doba a záhy se v nich rozlila bezbřehá nenávist. Z lidí vyšla skrytá špína. Pokud má to jejich hejtování (výraz odporu – pozn. red.) nahradit války, tak ať si poslouží, ale nejsem si jistá, zda to není předehra k nim.

V televizi máte na vše míň peněz, což ale může být výhoda. Musíte diváky zaujmout jinak, přijít s něčím novým. Máte přitom větší tvůrčí svobodu. Nikdo vás na rozdíl od velkofilmu netlačí – zaplať do něj tu a tu hvězdu. Právě ony výrobu neúměrně prodražují. Vezměte si, že průměrný hollywoodský film, a to nijak velký, stojí zhruba 50 miliónů dolarů (asi 1,25 mld. Kč). Na jeho distribuci v kinech si musíte připravit minimálně stejnou částku… Sázíte tím na jednu, velmi neracionální kartu. Naopak seriál vám vydělává postupně, má více dílů. A diváci kvalitu ocení, kupují si totiž jen to, co opravdu chtějí.

Předně snímek Přes kosti mrtvých nestál milióny a milióny. Proto jsem si do něj mohla lidi obsazovat svobodně. A Krobot? On je jednoduše skvělý! Jakmile jsme s autorkou knižní předlohy i spoluautorkou scénáře Olgou Tokarczukovou začaly přemýšlet, jak má vypadat právě tahle postava, napadl mě Krobot. Role mu sedí dokonale.

Naučil se všechno, co jsem po něm chtěla, je svědomitý. Hraje navíc Čecha mluvícího polsky, takže se mu mnohé promine. Šlo mi hlavně o to, aby mu Poláci rozuměli a my nemuseli dělat titulky, což se povedlo. Drobné nedokonalosti jsme dotáhli ve studiu.

Už knížka se tam odehrává. Olga kraj zná dokonale, na polsko-českém pomezí plného mystické přírody bydlí. Právě tahle krajina je jednou z nepopiratelných hrdinek příběhu.

Je, jenže v mém oboru vám nic jiného nezbývá. Jako tvůrce nemáte jistotu, že to, co připravujete, se podaří zaplatit, vy budete natáčet. A já vážně nemám čas, abych zabila pět let na jednom projektu, připravovala ho zbytečně. S racionalizací souvisí i to, že si už dost dlouho nepíšu vlastní scénáře. Navíc odchodem z Polska jsem ztratila intenzivní kontakt s rodným jazykem, náhle jsem žila v realitě, jíž jsem do hloubky nerozuměla.

Ano, jmenuje se Šarlatán. Scénář k němu napsal Čech Marek Epstein. Pojednává o léčiteli Janu Mikoláškovi, jenž vše zlomové zažil za první republiky, za 2. světové války a v 50. letech se ocitl v politických otřesech, v nichž selhal. Nedokázal totiž čelit zlu v sobě.

My dva si přes věkový odstup hodně rozumíme. On je velmi talentovaný autor se starou duší a mladou energií. A s mladým se vše dělá líp, ne? (Smích) Když se ke mně dostal jeho první scénář Hořící keř o československých událostech konce 60. let, měla jsem pocit, že jej psal můj vrstevník, na něhož jsem zapomněla. Jako by vše skutečně zažil a viděl.

Já nic podobného ani dělat nemohla. Ona v něm vyrůstala. Viděla, jak žiju já, co dělá její táta i teta. Znala všechny stíny našeho řemesla, dlouho ho odmítala. Vcuclo ji postupně. Nejdříve se prosadila jako výtvarnice, pak začala v USA pracovat v reklamním průmyslu. Najednou potkala naši profesi z jiné strany. Jsem za to vděčná. Přináší mi to jen výhody. Když pro mě točí, scény si rozdělujeme, prosím ji, aby si vzala ty těžší. Je dobrá a já už mám svůj věk…