Režisér Biser Arichtev: Práce na dobovkách mě baví

Asi ta, že jsme dotočili třetí sérii První republiky a že další už, i přes vysokou spokojenost diváků, rozjíždět nebudeme. Co se změny v soukromém životě týká, přestěhovali jsme se z betonové džungle města na kraj Prahy. Dosud jsem vždycky bydlel ve městě a musím říct, že tato změna je pro mě poslední dobou nejzásadnější. Ten klid a pohodu si teď opravdu užívám.

První řada měla dvaadvacet hodinových dílů. S producenty jsme se shodovali, že chceme vytvořit seriál, na jaký diváci z domácí produkce nejsou zvyklí. Chtěli jsme, aby to byla vkusně stylizovaná dobovka. Pracovali jsme na tom, aby byla atraktivní, aby tam nechyběla láska, napětí, tajemství nebo hra o peníze. A romantická historická rodinná sága na pozadí první republiky skrývala v tomto smyslu velký potenciál. Úvodní řada se nadechla svobodné atmosféry po první světové válce, ve druhé už se rodina potýkala s krizí, děj byl také temnější a více detektivní. A třetí řada už se dotkla témat rozšiřujícího se německého nacionalismu. Každá série má trochu jiný ráz. To je asi také to, co diváky hodně na První republice baví. Nejsou to jen oblíbené postavy a herci, ale i její celková atmosféra.

Ze začátku to byl trošku boj. Původně jsem ani neuvažoval o tom, že by Veronika roli Magdaleny hrála. Vnímám ji v osobním životě trochu jinak. Nicméně producent seriálu inicioval, aby přišla na casting, protože odpovídala věkem i typem. Všechny nás nakonec mile překvapila. Rozhodovalo se mezi více herečkami, a nakonec jsme obsadili Veroniku, jako méně známou herečku. Myslím, že si tu roli obhájila. Měla sice zkušenosti z Ordinace v růžové zahradě, kde hrála šest let, ale to byl jiný typ práce. Tam se točí rychle, práce s hercem je minimální, jde o to, efektivně natočit seriál. První republika byla odlišná. Zpočátku se mluvilo o tom, že v ní hraje manželka režiséra, což velmi rychle opadlo.

To je dokonalé klišé. Víte, všichni se mě ptají na Veroniku, ale málokdo ví, že mnohem víc práce mi dalo obsazení postavy Vladimíra, kterého hraje Slovák Ján Koleník. Jeho jsem musel obhajovat celé čtyři měsíce. Panovaly kolem toho velké obavy. Nakonec je to herec, bez kterého si diváci ten seriál ani neumějí představit. Ján do té doby v Čechách nikdy nehrál a na Slovensku byl obsazovaný zásadně do záporných rolí. Úplně jsem Slovákům otočil pohled na multitalentovaného herce a skvělého člověka.

StarDance je aktuální kapitola našeho života. Víte, Veronika absolvovala hereckou konzervatoř, přesto nikdy netancovala. Opravdu nevím, jak se jí tomu podařilo vyhnout, ale podařilo. Představte si, že jsme spolu byli na Plese v Opeře a zatančili jsme si jediný tanec – ploužák. Když se rozhodla vstoupit do taneční soutěže, začal její boj samé se sebou. Myslím, že si dokonce vyhlásila válku. Veronika kromě toho, že nikdy netančila a všichni, kdo jsme její pohyby viděli, jsme měli za to, že je dokonce pohybový antitalent, je navíc velká trémistka. Vystoupit v přímém přenosu v taneční soutěži pro ni tedy znamenal jeden z nejtěžších bojů. Tady se navíc nemohla schovat za žádnou roli. Byla sama za sebe. Obdivuju, jak to zvládla. Pomáhám Veronice, jak můžu, a velmi jí fandím, protože vím, co musela překonávat.

To neumím říct. Vnímám díky tomu dějiny úplně jinak, než jak jsem je vnímal ve školních lavicích. Když opravdu studujete dějiny, je to vlastně spousta historek a příběhů, které utvářejí nějaký celek. Objektivita neexistuje. Pro mě jsou klíčem, jak historky interpretovat, jejich hrdinové. Ve Vyprávěj bylo důležité ukázat, že i v době plné absurdit a těžkostí si tady lidé našli způsob, jak žít. To je vlastně pro Čechy hodně charakteristické.

Ale seriál je taky o významu rodiny a hodnot. Což je i hlavním motivem První republiky. Vyprávěj znamenalo takové listování rodinným fotoalbem. Musíte cítit tu atmosféru, nostalgii, usmívat se i plakat, vidět absurditu některých skutečností. Například historky o tom, jak se jezdilo přes hranice, jsou dodnes živé a v celé generaci Čechů zůstává zvláštní pocit, když je přejíždějí. Chtěl jsem takové věci zachytit co nejautentičtěji, vše vycházelo z reálných příběhů, a že jich bylo hodně.

Jsme s bratrem první generace naší rodiny, která vyrostla v Čechách, všichni jsou Bulhaři. Původ asi hraje roli v tom, že mám malinko větší nadhled. Potkal jsem se se spoustou lidí, kteří mi ty historky vyprávěli. Zjistil jsem, že na každou historickou událost, kterou máme zachycenou v učebnicích, se žádný z přímých účastníků ani historiků nedívá shodně. Mým úkolem bylo udělat si názor z toho, co jsem se dozvídal, odečíst, kde jsou sympatie, antipatie, či dokonce nenávist, a hledat mezi řádky, kde je pravda. Vyprávěj je z absolutní většiny složeno ze skutečných historek skutečných lidí. Když jsem seriál rozjížděl, vůbec jsem netušil, jaký společenský dosah bude mít. Práce na dobovkách mě baví. Věřím, že prvním předpokladem dělat svou práci dobře je, že ji máte rád. Pak následuje hodně dřiny. A když má člověk i štěstí, tak se věci můžou podařit.

Kdybych dělal Stránského Zdivočelou zemi, nevypadala by jako Vyprávěj. Je to věc tématu a žánru. V jediném případě jsme nezalhali, dávali jsme si pozor, co vyprávíme a jak. Vědomí, že co jednou natočíme, se nedá smazat, je velký arbitr a cenzor. Žánrová a dramaturgická koncepce Vyprávěj je odlehčená, aby bylo srozumitelné i mladší generaci, která tu dobu nezažila a odmítá velká gesta a příliš dramatické projevy. Díváme se na tu dobu s nadhledem a laskavostí, odmítám názor, že bychom ji zlehčovali.

Zahlédl jsem ji v nějakém časopise. Líbila se mi. Potřeboval jsem typ bezvadné kámošky s pozitivní energií. Usměvavé, co všechno rozsvítí. Veronika mi tak přišla, i když jsme se neznali. Tak jsem jí zavolal a dopadlo to dobře.

Tam musím být trošku stratég. Veronika má ráda věci ve svých rukou. Ale je to zábavné, nebojujeme spolu. Většinou se shodneme, jsme schopni se domluvit. Nemáme zásadní záseky. Třenice trochu vznikaly, když jsme zařizovali byt. Co tam bude, kde to bude. Nakonec jsme se dohodli, že dáme do bytu jen věci, které chceme oba dva. A postupně si tam každý propašovává to svoje. Jak říkám, je to zábavné.

Ano, má vystudovanou filmovou školu v Čimelicích a FAMU a pracuje v televizi více než čtyřicet let. Byla produkční, producentka, pak dramaturgyně, pracuje i s autory, hledá vhodné náměty. To ji baví, je to její svět. V dětství jsem za ní chodil o prázdninách do práce, na brigády do komparzu. Když chtěl na place někdo něco přinést či okopírovat, tak jsem se nabídl. Naučil jsem se třeba pracovat s faxem. Koncem 80. a počátkem 90. let minulého století to byl velký zážitek. Postupně a nenápadně vzniklo, že jsem byl u mnoha natáčení, a moc mě to bavilo. Tak jsem asi přirozeně v řemesle rodinnou linii protáhl. Třináct let jsem pracoval jako pomocný režisér. To je profese, která je mezi produkcí a režisérem. Zařizuje přípravu i samotné natáčení spíš po technické a organizační stránce. Že režíruju, je vlastně shoda náhod.

Stál jsem vždy po boku režisérů, aby věci, co jsme točili, byly co nejlepší. Všechno klapalo, než přišel seriál Horákovi. Něco se stalo a produkce musela sehnat rychle jiného režiséra. Kulisy stály, čas běžel, bylo třeba odevzdávat díly. Jako pomocný režisér jsem byl první na ráně. Ukecali mě. Minimální zkušenosti jsem měl, protože jeden z mých režisérů občas zaspal a já mu točil první ranní obrazy, aby herci nečekali a stíhali své závazky. Vědělo se, že v pohodě natočím obraz a jsem schopen ledacos zachránit. Kývl jsem tedy na týden režírování, ale přál jsem si, aby co nejdřív sehnali plnohodnotného režiséra. Producentům se ale moje práce líbila.

Musím říct, že mi tenkrát pomohli i herci. Pokračovat jsem v tom však nechtěl. Chtěl jsem se vrátit ke své původní profesi a bál jsem se, že když jsem jednou režíroval, tak už mě nebudou režiséři vedle sebe chtít. Dlouho jsem to tajil a přemýšlel i o pseudonymu. Nakonec jsem se za Horákovy postavil a dopadlo to celkem dobře. Pak jsem se vrátil ke své profesi s Vaškem Marhoulem a jako pomocňák dělal Tobruk. Bylo to fajn, než přišlo v roce 2008 Vyprávěj. Podobně jako u Horákových zase bylo těžké sehnat někoho, kdo by situaci mohl rychle řešit. Naskočil jsem a zpátky se už nevrátil.

Kryštof byla klukovská kapela z Havířova. Potkali jsme se jako parta kamarádů kolem divadla a rockových a filmových klubů. Měli jsme rádi kulturu, a tak vznikla kapela. Založil ji Richard Krajčo, myslím s Pavlem Studníkem, který vedl jedno amatérské divadlo. Já odešel studovat film do Písku a dál jsem nemohl v kapele působit. Dohodil jsem za sebe bráchu, který je tam dodnes a spolu s Richardem vlastně služebně nejstarší.

Ne, nejsem tak dobrý muzikant, abych byl skupině přínosem. Je to soukolí, které šlape, rozumí si, a i když jsou z toho podezíráni, není to typický produkt byznysu. Je to pořád parta kamarádů a je to z toho hodně cítit, což lidi poznají.

Už ne. Před revolucí jsme tam jezdili každý rok. Později jsem začal pracovat, život se stočil jinam. Jezdím tam míň a míň. Generace našich předků odchází a důvodů k návštěvě ubývá. Pro mého sedmdesátiletého otce je to vyloženě smutné. Těžce nese, že vesnice, odkud pochází, mizí. Já i můj bratr jsme patrioti. Máme v sobě bulharské tradice, část charakteru a krev, naši nás k tomu vychovávali. I když žijeme v Čechách. S tátou jsem hodně mluvil bulharsky. Žije tu přes čtyřicet let a pořád zápasí s češtinou, protože měl kolem sebe vždy samé Bulhary. Naši synové, brácha má dva a já jednoho, už budou jiní. My naše kořeny ctíme, nezapíráme je, poskytují nám určitý nadhled nad věcmi, které se v Čechách dějí. Jako malí jsme hodně času trávili v Bulharsku. Povaha lidí, energie, slunce, to vše nás dost ovlivnilo. Naše děti už to nezažijí.

Chci být hlavně šťastný. Chtěl bych také natočit seriál pro významnou zahraniční společnost, třeba pro HBO, prostě něco s přesahem našich hranic. To je pro mě největší sen. Nosím v kapse už asi tři roky projekt, který je realizovatelný jen na mezinárodní platformě. Je extrémně drahý. Těším se, že ho dotáhnu do stadia, kdy ho budu moci prezentovat.

V soukromí bych si přál, abychom s manželkou už měli děti. Na to se těším a myslím, že se to blíží. Odsouvali jsme to zatím z profesních důvodů, říkali jsme si, že nemá smysl zakládat rodinu, když jsme zavaleni prací. Bylo by to nefér vůči dítěti. Naše branže je atypická a nesourodá, práce je někdy málo, jindy až moc. Když točím, mají mé dny šestnáct hodin i víc.

První republika skončila, tak budu mít více volna. Třeba mi konečně vyjde čas natočit i nějaké reklamní spoty, které jsem z nedostatku času musel odmítat. Čeká mě jen dvoudílný televizní film z období druhé republiky a protektorátu. Mapování minulého století se mi pěkně zaplňuje. Takže by na rodinu nějaký čas vyzbýt měl.