Renia Spiegelová – „polská Anna Franková”

Proč jsem se rozhodla začít psát svůj deník právě dnes? Prostě chci mít přítele. Chci mít někoho, s nímž mohu hovořit o svých každodenních strastech i radostech, píše 31. ledna 1939 patnáctiletá studentka dívčího gymnázia v jihopolské Přemyšli Renia Spiegelová.

Její život se v tu chvíli příliš neliší od života jejích vrstevnic. Do deníku zaznamenává své často kousavé postřehy o učitelích, spolužácích, kdo se komu líbí, kdo koho naštval, ale i o sobě – o svém vzhledu, píli i upřímnosti k druhým.

Na druhé straně překvapuje svými znalostmi literatury, hudby, historie a zejména vyspělou vášnivou poezií. Není divu, že na gymnáziu vyhrává literární soutěže, píše o ní místní tisk. Exceluje však i v dalších předmětech.

Netrvá dlouho a hlavním tématem se stává milostné vzplanutí. Přišla jsem o rozum? Zkoušky za dveřmi, do konce pololetí zbývají jen tři dny! A já se nenaučila absolutně nic, bloumám, sním, přemítám... Na zkoušky se vůbec neučím. Já prostě nemůžu! Zygovy oči jsou zelené, jeho rty jsou nejkrásnější. Tak krásné rty! svěřuje svému deníku 13. května 1941.

Láska to je veliká a po obvyklých teenagerovských peripetiích oboustranná. O rok starší Zygmunt Schwarzer je synem místního lékaře a chce jít v otcových stopách. Netuší, že jeho rukou budou jednou napsané poslední řádky deníku jeho milé.

Ještě jedno téma prostupuje téměř 700stránkovým deníkem od počátku až do konce: stesk po matce, od které ji oddělila válka a ke které se neustále obrací s nekonečnou zbožňující láskou.

Renia se narodila 18. června 1924 Bernardu a Róže Spiegelovým na rodinném statku ve vesnici Uhryńkowce na jihovýchodě Polska, dnes součásti Ukrajiny. O šest let později tam přišla na svět její sestra Ariana.

V deníku na to místo vzpomíná jako na idylu. Ta skončila rozchodem rodičů. Rosa se s dcerami odstěhovala ke svým rodičům do Přemyšli a svoji vynalézavost a energii napřela do herecké kariéry Ariany, která začala slavit úspěchy ve filmu a na divadle.

Poláci si roztomilé děvčátko s kudrnatými tmavými vlasy zamilovali jako „polskou Shirley Temple“ (ve 30. letech hollywoodská dětská filmová hvězda). Obě cestovaly po Polsku, kde se malá herečka účastnila konkurzů, hrála ve filmech a v divadlech, zatímco Renia zůstávala u babičky a dědy v Přemyšli.

V září 1939 odjela Róža kvůli pokračování dceřiny kariéry do Varšavy – a právě v tu dobu došlo k brutálnímu rozdělení Polska (důsledek Paktu Ribbentrop-Molotov o neútočení mezi Německem a SSSR): západní část včetně hlavního města obsadil wehrmacht, území za řekou San lemující Přemyšl se stala kořistí Rudé armády.

První válečná brutalita, které byla Renia svědkem, byly deportace spoluobčanů do Sovětského svazu, prováděné NKVD.

Dívky se s matkou neviděly dva roky, mohly si pouze psát. Otce Bernarda naposledy spatřily v srpnu 1940, kdy ho navštívily na rodném statku. Pak navždy zmizel ve válečné vřavě.

Matce se ve Varšavě podařilo získat novou identitu, nechala se pokřtít. Hovořila výborně německy a díky tomu získala práci v honosném hotelu Europejski, kde bývali ubytováni důstojníci wehrmachtu.

Dcerám často psala, v září 1941 se odvážila přijet do Přemyšli. Konečně jsem se ocitla za řekou a setkala se s Mámou. Jak jsem se sem dostala? To je tajemství. Věz pouze, že jsem toho musela projít hodně a měla jsem hrozný strach. Sny se prakticky vyplnily, vidím se s Mámou a mám dopis od Zyga, zní tajemný záznam z 29. září 1941.

Když Němci v roce 1939 zničili most přes řeku San, lidé mohli na druhý břeh přecházet jen po mostě železničním. Na něj však Židé neměli přístup. Proto muselo být překročení řeky zahaleno tajemstvím.

To, že by si matka s falešnými papíry mohla do Varšavy okupované nacisty odvézt přes půl Polska své dvě židovské dcerky, představovalo pro všechny tři smrtelné nebezpečí.

V červnu 1941 Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem a Přemyšl obsadili nacisté. Pro Židy nastala doba temna. Museli nosit na rukávu bílou pásku s modrou hvězdou, zákazy postihly všechny sféry života včetně školní docházky. Veškeré vzdělávání probíhalo v tajnosti. Židovští učitelé byli vyhozeni ze škol, a tak se učilo v domácnostech.

Včera jsem viděla, jak bijí Židy. Nějaký příšerný Ukrajinec v německé uniformě mlátil každého, kterého potkal, napsala 28. července. Museli jsme to všechno v tichosti snášet. A v tu chvíli mi jedinou útěchou byla myšlenka na pomstu, ach ano, pomsta je sladká, ale neměla by být krvavá. A já chci žít do chvíle, kdy budu moci vysoko zvednut hlavu, kdy budu rovnocenný, svobodný člověk ve svobodné demokratické zemi!

Renia přišla o rodičovskou péči, domov, školu, záliby, svobodu. Zůstal jí deník, psaní básní, dopisů matce, prarodiče, několik kamarádek a láska k Zygmuntovi.

Doma je to tak smutné. Dnes odnesli klavír, takže byt je prázdný. Půjdu do postele, ale ne spát, ne! Budu si trošku snít... Jak sedím v útulném pokoji s krbem. Je to ten malý domeček, kde bydlíme se Zygušem, večer tam pracujeme v záři ohně. A já píšu, hodně píšu a nohy mě nestudí jako teď. A potom jdu do druhého pokoje a tam spí naše děti, nádherní andílci, není nic sladšího. Ale musí být teplo, musí být naprosto teplo, protože mám strašně studené prsty, zapsala 10. října 1941.

V Přemyšli, až donedávna poklidném městě stranou válečné vřavy, je zhruba 22tisícová židovská populace vystavena perzekuci a hromadným popravám.

Kamkoli se podívám, tam je krveprolití. Tak strašlivé pogromy. Zabíjí se, vraždí. Bože všemohoucí, po xté se před Tebou skláním, pomoz, zachraň nás! Pane Bože, zachraň nás, úpěnlivě Tě prosím, já chci žít! Prožila jsem toho v životě tak málo, nic. Já nechci umřít, napsala 7. června 1942.

Začaly deportace a bylo zřejmé, že se schyluje ke „konečnému řešení“. Devatenáctého června, den po svých osmnáctých narozeninách, Renia napsala: Bůh zachránil Zyga. Celou noc odváděli lidi pryč. Pozatýkali 1260 kluků. Byla to hrozná noc, příliš hrozná, aby se dala popsat. Ale Zyguš je tady, můj milý, milý, milující. Tulili jsme se a donekonečna líbali.

O necelý měsíc později byli všichni Židé nahnáni do ghetta. Na sbalení dostali 24 hodin, každá rodina si s sebou mohla vzít 25kilogramové zavazadlo.

Pamatuj si tenhle den, pamatuj si ho dobře. Od dnešních 8 hodin jsme zavření v ghettu. Svět je ode mne oddělen a já jsem oddělena od světa. Dny jsou strašlivé a noci nejsou o nic lepší. Každý den přináší víc obětí a já se neustále modlím k Tobě, Bože Všemohoucí, abych mohla políbit svou drahou Mámu, svěřuje deníku 15. července 1942.

Bylo jen otázkou dnů, kdy nastoupí obyvatelé ghetta do transportu nebo budou postříleni v lesíku za městem. Zygmuntovi se podařilo udržet si pracovní povolení (byl přidělen na práce ve vojenském skladu), a měl tudíž kontakty za zdmi ghetta.

Pomohl svým rodičům ukrýt se v domě svého strýce, který byl členem Judenratu, jakési židovské samosprávy, pověřené například registrací nebo distribucí potravin, a mohl tudíž žít mimo ghetto. Z ghetta propašoval i svou dívku a dovedl do úkrytu rodičů. Dvanáctiletou Arianu odvedl ke statečné rodině Leszczyńských, s jejichž dcerkou byly kamarádky ze školy. Ti ji za dramatických okolností odvezli do Varšavy, kde se shledala s matkou.

Jiní matčini přátelé jí obstarali falešné papíry, statečný kněz ji pokřtil, stejně jako předtím její matku. V nových dokumentech měla jméno svých zachránců: ze Židovky Ariany Spiegelové se stala katolička Elzbieta Leszczyńská.

Příběh její starší sestry tak šťastné pokračování neměl. Poslední její zápis do deníku má datum 25. července večer: Můj drahý Deníku, můj dobrý milovaný příteli! Prošli jsme spolu tak strašnými časy a teď je nejhorší okamžik před námi... Mámo! Miluju tě celým svým srdcem. Miluju tě, zase budeme spolu. Bože, ochraňuj nás všechny a Zygmunta a prarodiče a Jarošku (sestřina přezdívka). Bože, do Tvých rukou se svěřuju.

Další stránku deníku už napsal Zygmunt. Je po všem! Nejdřív ze všeho, drahý Deníku, prosím odpusť, že se snažím pokračovat v práci někoho, jehož nejsem hoden. Renuška nedostala razítko pracovního povolení, které potřebovala, aby se vyhnula deportaci, takže musí zůstat ukrytá. Mým drahým rodičům byla pracovní povinnost rovněž zamítnuta. Přísahám při Bohu a historii, že tyhle tři lidi, kteří jsou mi nejdražší, zachráním, i kdyby mě to mělo stát vlastní život.

Na poslední stránce deníku s datem 31. července 1942 je už jen jeho zoufalý výkřik: Tři výstřely! Tři ztracené životy! Stalo se to včera v 10.30 v noci. Osud se rozhodl vzít mi moje nejdražší. Můj život skončil. Slyším jenom výstřely, výstřely... výstřely. Moje nejdražší Renusio, poslední kapitola tvého deníku je hotová.

Na základě udání vtrhlo gestapo do podkroví činžovního domu v ulici Moniuszcko č. 10, vyvleklo tři lidi, kteří se tam ukrývali, a na místě je zastřelili ranou do týla.

V roce 1943 bylo ghetto v Přemyšli definitivně zničeno a transportu tentokrát neunikl ani Zygmunt. Deník předtím uschoval u neznámé důvěryhodné osoby. Přežil Osvětim a Sachsenhausen.

V táboře pro uprchlíky se seznámil se svou budoucí ženou a vystudoval vysněnou medicínu. V roce 1949 odjel do Spojených států a jakýmsi zázrakem se mu podařilo najít Reniinu matku a sestru. „Něco pro vás mám,“ řekl a předal jim dohromady sešité tři tlusté svazky. Obě propukly v pláč.

Není jasné, co se do konce války s deníkem jeho milé dělo ani kdo mu ho přivezl do Ameriky. Když doktor Schwarzer prodal svou úspěšnou pediatrickou praxi na Long Islandu, odešel do důchodu a ve svém sklepě si vytvořil prostor pro Reniin deník. Okopíroval všech jeho sedm set stránek a pečlivě je rozprostřel a hodiny a hodiny si v nich četl. Ze stěny na něho shlížela Reniina fotografie.

Krátce před svou smrtí v roce 1992 napsal: Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce...

Ani jedna z žen nedokázala deník pročíst, uložily jej do bankovního sejfu. „Neuměla jsem se s ním vypořádat. Mnoho let jsem se schovávala před ním i před svou minulostí," svěřila se později Reniina sestra.

„Neumím vysvětlit, proč mně bylo dovoleno žít, a proto jsem se od toho tak dlouho snažila odehnat své myšlenky. Strávila jsem léta snahou zapomenout, že jsem holčička, která se dokázala dostat z Polska živá, ale její sestra ne.“

Do Ameriky přijela jako Elzbieta Leszczyńská, ale její cesta za oceán připomínala románovou zápletku. Do matky se zamiloval německý důstojník, který bydlel v hotelu, v němž pracovala. Když v roce 1944 bylo potlačeno varšavské povstání a město bylo v plamenech, nabídl, že jí pomůže uprchnout. Zařídil potřebné papíry a matce s dcerou se podařilo dostat do rakouských Alp.

V květnu 1945 dorazili Američané a nezdolná matka si našla práci u americké armády a získala vstupní vízum do USA. Elzbieta začala po třech letech chodit do školy. Vystudovala ve skromných podmínkách střední i vysokou školu a léta učila na newyorských školách. Provdala se za vídeňského rodáka George Bellaka, s nímž vychovala dceru a syna. Za válečnou minulostí zavřela dveře.

Až když se její děti začaly ptát na rodinnou historii, trezor, který téměř půlstoletí ukrýval sestřin deník, otevřela. Dcera Alexandra dala v roce 2012 několik stránek přeložit z polštiny do angličtiny a bylo hned jasné, jaký literární i historický poklad trezor skrýval.

Poprvé byl 700stránový deník včetně 60 básní publikován v roce 2016 v Polsku, skutečné pozornosti se mu však dostalo až v září 2019, kdy vyšel souběžně v USA a Velké Británii jeho anglický překlad. Od té doby byl přeložen do mnoha jazyků, český překlad v loňském roce vydalo nakladatelství Zeď.

Hodně z těch, kteří knihu četli a hodnotili, ji přirovnávají k jinému ikonickému literárnímu svědectví o holocaustu, Deníku Anny Frankové. Obě dívky sdílely osud většiny evropských Židů za války, byly literárně nadané, vnímavé pozorovatelky lidí a událostí kolem sebe. Životy, touhy a naděje obou byly strašlivým způsobem zmařeny.

Rozdíl je bezpochyby v tom, že Anne Franková psala celý svůj deník v naprosté izolaci od okolního světa v tajném úkrytu v zadním traktu jednoho amsterdamského domu. První zápis nese datum 14. června 1942, dva dny po jejích 13. narozeninách. Poslední záznam je z 1. srpna 1944. O tři dny později do úkrytu vtrhla německá policie a všech osm obyvatel skrýše skončilo v koncentračních táborech. Někdy na přelomu února a března 1945 zemřela Anna na tyfus v táboře Bergen-Belsen. Její deník vyšel už v roce 1947, byl přeložen do desítek jazyků, vznikly filmové i divadelní adaptace.

Renia se svému deníku začala svěřovat až v patnácti, byla už tedy vzdělanější, sečtělejší, literárně i společensky obroušenější. Především však svůj deník psala nikoli uzavřená v tajném úkrytu jako Anna Franková, ale na svobodě, jakkoli relativní a omezené, v kontaktu s okolním světem. Do rukou svého milého ho svěřila ve chvíli, kdy mířila do ilegality.

S o to děsivějšími pocity čtenář sleduje, jak se do jejích zápisků o kamarádkách a spolužácích, rodině, škole, vztazích v partách, prvních láskách, i do horoucí poezie nezadržitelně vkrádá vše přebíjející brutalita války. Řádky s jejími prosbami a nadějemi svírají srdce, protože na rozdíl od pisatelky čtenář ví, že vyslyšeny nebyly.

V den svých osmnáctých narozenin 18. června 1942 píše: Někdy sním o tom, že budu slavná, že se budu vznášet ve výškách a létat světem. A někdy přitom chci být jen obyčejný člověk – ženská z města, matka. Chci, tak hrozně moc chci mít děti. Kdo ví, který z těch úkolů je šlechetnější, který je těžší?

Ani k jednomu jí nebylo dopřáno se přiblížit. Budoucnost jí byla upřena, ale díky těm, kteří deník zachránili, byla na rozdíl od bezpočtu jejích možná stejně nadaných vrstevníků a vrstevnic ušetřena zapomenutí.