Rehana Ježková: Podnikání je škola trpělivosti a jednání s lidmi

Ráno ještě řešila rekonstrukci nové provozovny v centru Tábora, protože už nemá kam usadit své zaměstnance, a tak jí relaxace nad cappuccinem přišla vhod.

„Hledala jsem objekt v dochozí vzdálenosti s možností parkování, protože začínáme brzy ráno a já často odcházím pozdě večer. To jsou dnes moje hlavní starosti a radosti. Kromě dětí,“ směje se čtyřiatřicetiletá brunetka.

Mám blízký vztah se švagrovou, která nosila své miminko před třinácti lety ve speciálním baby vaku. Moc se mi to líbilo a rodičům to zachránilo nervy, protože malá trpěla kolikami, které mírný pohyb ve vaku tlumil.

Za čtyři roky jsem řešila první dítě i já a počítala jsem se stejnou technikou nošení. Šátky jsem nejdřív odmítala, bála jsem se, že je nebudu umět navázat. A právě takové „nikdy“ se většinou splní. Měla jsem rizikové těhotenství, a tudíž čas šmejdit po internetu, kde jsem se dostala na diskusi k nošení dětí – a už mě to chytlo. Šátků tehdy u nás bylo ještě málo…

Historie šátků je dlouhá, hlavně v zemích jako Afrika a Jižní Amerika. Ale i u nás se tak děti běžně nosily až do doby Marie Terezie. Osvícená panovnice přenesla výchovu z matky na chůvu a k nutnému převozu dětí vznikly kočárky, užívané v různých obměnách dodnes.

Ke vzkříšení šátků v Evropě došlo roku 1970. Podnikavé Němce Erice Hoffmannové se narodila dvojčata a ona řešila, jak si ulevit. Natkala 4,7 metru dlouhé šátky, vymyslela varianty úvazů na nošení – a její firma Didymos se stala doslova hitem.

V Německu od té doby běží spolupráce s odborníky – fyzioterapeuty, psychology – a výsledky jsou výborné. O psychických kladech není pochyb a fyzická stránka souvisí s tím, že je nutné dodržovat určitá pravidla, vázat správně. Pozitiva jsou prokázána zvlášť pro nedonošené děti, které potřebují pohybovou stimulaci. Díky nošení se u nich svalové skupiny vyvíjejí lépe.

U nás se stále občas setkávám s názorem, že jde jen o módní vlnu, a hledají se zbytečně mouchy. Ale zájem o oděvy na nošení raketově roste…

Ne, ten jsem koupila. Po třech měsících jsem začala spolupracovat s porodní asistentkou a pořádat vázací kurzy. Ale když přišla zima, nevěděla jsem, jak dítě nosit, aby to bylo pohodlné pro nás oba. Pokud ho oblečete do kombinézy, musíte si nechat rozepnutou bundu, nebo ho nějak vecpat pod ni, což je nepohodlné. Takže jsem si ušila do staršího kabátu speciální vsadku a přešila zipy u bundy.

Pak jsem koupila jednu velkou drahou bundu, která se mi nelíbila, ale byla ideální pro úpravu na nošení. Ovšem šlo v ní nosit dítě jen na břiše, ne na zádech. A tak po porodu dcerky vznikl první kabát ušitý speciálně pro obě varianty. Pomohla mi s ním tchyně, která je švadlena.

Ještě ne. Šla jsem se svým nápadem za jednou táborskou firmou s tím, že mi za to ušijí bundu. Když jsem to nadšeně hlásila rodičům, řekli: To je skvělé, ty jim dáš své know-how a šanci zaplnit díru na trhu… a co z toho budeš mít ty? Jednu bundu?

Mysleli, že jsem spadla z nebe. Po tomhle nakopnutí jsem se rozhodla do toho jít sama. Určitě mě ovlivnily i hormony, protože budovat firmu s dvěma malými dětmi je docela bláznovství. Šila jsem po nocích…

Trvalo pár měsíců, než jsem doladila své představy a zadala výrobu podniku, od něhož jsem pak odkupovala hotové výrobky. Taky jsem si zavedla e-shop. Naštěstí jsem věděla, komu nabízet.

Dnes v podstatě všechny maminky, už je nerozděluji na alternativní ortodoxní šátkařky a ostatní. Jde často o ženy, které mají pod kočárkem šátek a občas ho vytáhnou, půl na půl, což je ideální. Myslím i na tatínky – viděla jste chlapa s šátkem? To je přece velmi krásné a sexy!

Povedlo se nám navzorovat pro ně pěkné mikiny a bundy a zájem je překvapivě velký. Specializuji se na oděvy pro nošení miminek, ale občas si do toho střihnu jako bonus třeba sérii letních sukní…

Moje generace byla odkázaná na šikovné maminky, protože v obchodech nic nebylo. Já jsem dlouho odolávala, až ve třinácti jsem si ušila první sukni a top. V patnácti jsem začala závodně tančit, a protože mám ráda originální šaty, musela jsem si je ušít. To mě bavilo moc.

Dlouho jsem se chtěla tancováním živit, jenže k tomu potřebujete dobrého partnera. Ten mi chyběl, a tak jsem ve dvaceti skončila. Tanec jsem potom tři roky učila od malých dětí až po taneční. Nádhera!

To tak je, pokud nepatříte k vyvoleným, kteří uspějí na mistrovství… Už to přestal být můj svět, narodily se mi děti, ve výuce mě nahradila kolegyně a já zjistila, že mi to ani nevadí.

Vše se točilo kolem práce s lidmi. Nejdřív jsem chtěla být porodní asistentka, což mi technicky zaměřená rodina rozmluvila. Vystudovala jsem aspoň zdrávku a dělala pečovatelku. Mám velké sociální cítění a nelituju jediného dne, práce s dětmi byla úžasná. Jenže ten systém mě ničil. Tak jsem šla na humanitní studia…

Portfolio mých zájmů je fakt široké – když se bavím s religionistou, chci studovat religionistiku, když s architektem, baví mě architektura. Potřebovala jsem se konečně zastavit. A pokud si nevyberete sama, vesmír to vybere za vás. Zcela logicky mě tedy vrátil zase k mateřství.

Bratr má softwarovou firmu, je typický ajťák. Maminka je stavařka a oceňuje nemovitosti, táta vede strojařskou firmu. Já dlouho podnikatelské geny neprojevovala, jako malá jsem vázala do kytiček fialky – a na potkání je rozdávala.

Měla jsem v sobě hlavně touhu dělat druhým radost. Ovšem maminka tvrdila, že mám silného obchodního ducha. Jsem zvláštní směsice introverze a extroverze, dovedu se navenek obstojně projevovat, ale soukromí si pevně střežím. Umím ovlivnit a vést druhé, ale tak, že si toho oni ani já nevšimneme.

Jasně že v počátcích podnikání jsem se musela spoustu věcí naučit, netušila jsem vůbec, co to obnáší. Při sestavování cen jsem hodiny seděla s tátou u tabulek a každá mě neuvěřitelně děsila. Dnes mě už poměrně baví.

Největší roku 2012. Končila mi mateřská, dcerka šla do školky, já se rozváděla a zároveň přecházela z přivýdělku na práci na plný úvazek. Musela jsem uvažovat mnohem ekonomičtěji. Bála jsem se, že to nedám. Ale dotkla jsem se dna a znovu se odrazila, což bylo moc dobře. U lidí, kteří jdou jen nahoru, je nebezpečí velkého pádu hrozivé.

Získala jsem určitou obezřetnost, nahlížím na věci jinak. Důležité je, že vím, co prodávám, a svým produktům naprosto věřím. Pokud jsem o něčem silně přesvědčená, mám zkušenost, že to vyjde. Dala jsem tomu všechno – vášeň i rozmysl.

Já bez vášně nefunguju, jsem hodně emotivní člověk. Rodiče se kdysi smáli, že dřív prožívám a pak teprve myslím. Což se dnes snažím vybalancovat, jinak nelze řídit podnik. Ale ani bez vnitřního zápalu bych daleko nedošla.

Nabízí se to. Sice spolu od pěti let nežijeme, ale nějaké kořeny v té emoční stránce a vášni budou. Studoval přírodní vědy a stále bydlí a pracuje v Táboře. Pozdravíme se, jsem vděčná, že mi dal život a geny, ale víc už tam není…

Přesto bych se ráda jela podívat do Bangladéše, své kořeny by měl poznat každý. Mám řadu přátel, kteří prošli Indií, já na to ještě nejsem připravená. Nenechám se moc ovlivňovat filmy, ovšem naprosto mě dostal Milionář z chatrče. Uvědomila jsem si, že v každém trpícím indickém dítěti bych viděla příbuzné. Možná se tam vypravím, až moje děti trochu odrostou. S nimi.

Nebyla to úplně moje volba. Když doktoři pohrozili, že pokud nebudu mít děti hned, nastanou komplikace, řekla jsem si: proč ne, známost jsem měla… Absolutně toho nelituju, děti moc miluju a s bývalým mužem máme dobré vztahy, ale kdybych volila jen za sebe, asi bych se rozhodla pro mateřství později. Zase by mi možná trvalo déle, než bych se někam pořádně nasměrovala.

Zpětně vidím věk kolem pětadvaceti třiceti jako ideální. I dvacetiletá máma může být skvělá, i když většinou ještě nepřišla na to, co chce sama od života. Naopak po třicítce je každý rok znát a projevují se i negativa – v přístupu, toleranci, trpělivosti…

Začalo se rozpadat kvůli rozdílným názorům na život. Dnes jsem úplně jiný člověk než na začátku vztahu. Oba jsme byli hodně aktivní, já do noci tancovala, bývalý muž je hokejista, takže jsme se vídali málo. Po narození dětí se můj život naprosto změnil a přeskládaly se mi priority. Pro něj se nezměnilo nic. Jsem dost tolerantní, ale už to zkrátka nešlo skloubit, každý očekával něco jiného. Samozřejmě k tomu moje podnikání dost přispělo…

Děti rozvodem netrpí, jsou v mojí péči, aby věděly, kde jsou doma. Ale se svým tátou jsou často a hezky spolu vycházejí. Že to nevyšlo nám dvěma, neznamená, že to nevyjde s dětmi. Kolem vidím spoustu rozvedených rodin, které opravdu nefungují, a to je špatné.

S rostoucími zkušenostmi jsem pochopila, že se musím osamostatnit úplně. Že je lepší shánět si i materiál, protože tak lze ušetřit, a se stávající výrobou už nemůžu spolupracovat, protože je drahá a nekvalitní.

Stalo se třeba, že jedna várka mikin byla špatně ušitá a musela jsem celou vrátit, přestože na ni lidi čekali. Takže jsem si založila vlastní dílnu. Pamatuji, že jsem to tátovi oznámila cestou do práce a on povídá: Už je na čase!

Sehnala jsem prostory a přesně jsem věděla, koho tam chci – hlavně skvělou technoložku. Je můj nejdůležitější člověk ve výrobě, ohromně si sedíme, podíváme se na látku a vidíme stejnou věc, ráno se sejdeme se stejným nápadem. A za ní přišli další lidi, dnes jich mám třináct a od září v novém jich bude ještě víc.

Riskla jsem to a poslala naši nabídku známé holandské recenzentce. Věděla jsem, že takových výrobků jí chodí mraky, ale pokud si nějaký oblíbí, neustále o něm mluví. Což se stalo. A pak už to šlo ráz na ráz, během první noci přišly nabídky z celého světa.

Z původní kapacity sto padesáti mikin měsíčně jsem najednou měla možnost prodat toto množství jediné firmě, což byl úspěch i průšvih, protože nezbylo zboží pro nikoho jiného.

A tak poslední rok stále navyšujeme, máme šedesátinásobně zvýšenou kapacitu a obrat kolem deseti miliónů. Šijeme pro osmadvacet zemí včetně Kanady a Austrálie. A další, například Chile, jsou rozjednané.

Neměla jsem žádný plán, nejsem vizionář, jsem tvůrce. Dnes musím dělat i strategii a umím si v tom najít něco zajímavého, ale nejtěžší pro mě je brzdit myšlenky, v noci se vzbudím s novým nápadem, honem ho nakreslím – a ráno už jedu s technoložkou na stejné vlně, že nás nikdo nestíhá.

Při podnikání potřebujete určitou dávku tvrdohlavosti, je to i škola trpělivosti a jednání s lidmi. V tom jsem o tisíc procent otočila, dřív jsem chtěla všechno hned. Ovšem jsem i dost cílevědomá, a když se pro něco rozhodnu, jdu za tím tak dlouho, jak je potřeba. Stojím si taky za heslem: nechci být nejlevnější, ale nejlepší. Zpočátku mě to trápilo, vím, jaká je u nás mateřská, takže jsem se snažila dostat na nejnižší ceny. Zároveň ale nechci, aby to bylo na úkor kvality. A vyplácí se mi to.

Ano. Srovnat priority mi pomohl bratr. Viděl mě ve stavu letícího blesku a upozornil mě, že jestli nezačnu pravidelně dobíjet baterky, je všechno, co dělám, k ničemu. Protože jednoho dne přijde vyhoření. Takže na prvním místě u mě jsou dnes děti, naučila jsem se s nimi užít čas tak, že nejsou přítěž, ale naopak dobíjení. Už jen jít spolu ven, sednout na kolo…

Nebo přijdou, dají mi na počítač karty se slovy: Mami, jdeme hrát! Já vše odsunu stranou a jsem jejich. Každý den od čtyř, to neošidím. Jsem za ně šťastná, protože díky nim zpomaluji a užívám si i ten obyčejně neobyčejný život.

Už ano, osobní prostor je fakt hodně důležitý. Ráda běhám, dřív jsem běh nenáviděla, ale musím se při něm soustředit na přežití a krásně si vyčistím hlavu. Taky při plavání, józe, s přáteli… Nebo si jen tak sednu na balkón s knížkou. A přichází doba, kdy si můžu občas dovolit výlet po světě. Cestování je moje zatím neukojená touha a destinace snů Brazílie…

Dlouho jsem jela nonstop a žádný se mi do časového rozpisu nevešel. Nebyla bych si ani jistá, jestli v něm vidím záchranu, nebo je to skutečný partner. Dnes jsem už stabilizovaná, hlídám si volné víkendy a dovedu si to představit. Zatím jsem ale sama. Muži se možná bojí, že jsem velké sousto, workoholička, která nemá o jejich rámě zájem. Asi se dívají víc na můj mediální obraz než na mě – a já jsem přitom úplně normální křehká žena.

Ani já nejsem nenáročná. Lidi se musí v pár věcech sejít, včetně trávení volného času. Nemusíme oba běhat nebo se lámat v ásanách, ale pokud toužím cestovat, chci, aby to byla i jeho vášeň. Jinak to skřípe, což jsem zažila. A pokud neklapne napoprvé porozumění s dětmi, neklapne vůbec. Nejhorší je nenaplněné očekávání, to ničí vztahy…

Šiju už jen pro dceru, začala taky tancovat, tak se realizuju v jejích šatech. Miluje převlékání, takže místo kostýmu za tři stovky nakoupím látky za tisíc a ušiju ho. S tancem je to slabší, od rozvodu jsem netančila, ale aspoň si doma pustím muziku a vlním se po obýváku.

Tanec, teď myslím v páru, je nejúžasnější projev intimity i hierarchie mezi mužem a ženou, na parketu je to on, kdo vede, a žena se musí nechat vést. V dnešním světě, kdy jsme hnané k emancipaci, je to jediné místo, kde můžu být žena a on muž.