Ředitelka Nadace Konto Bariéry Božena Jirků: V Česku se lidem nežije špatně

Tuto nadaci, založil v roce 1978 ve Švédsku František Janouch. Finančně pomáhala disidentům v Praze. Když František Janouch její práci „překlopil“ v roce 1990 do Prahy, byla jsem ještě televizní redaktorkou. Františka Janoucha jsem potkala v pořadu Vysílá studio Jezerka, kde byl mým hostem. Krátce poté mi volal, jestli bych mu nepřišla s prací v Nadaci Charty 77 pomoci. Byla to pro mě výzva, nová, neprošlapaná cesta. Nadace tehdy měla tři zaměstnance. Naší první velkou akcí byla sbírka na Konto Míša. Nasbírali jsme za dvanáct měsíců sto miliónů korun. Vždycky říkám, že jsme s Janouchem učili tuhle zemi charitě. Tady lidi nevěděli, co to jsou to nadace.

Pomohla mi novinářská zkušenost. Novinář má mít všeobecný přehled, a když ho má, všechno ostatní se naučí. Co bylo tenkrát účelem? Sehnat peníze, a ne malé, 100 miliónů korun. Představte si to, psal se rok 1991 a 1992. Přišla jsem večer domů, dívala jsem se na televizi, tam už začínaly úspěšné firmy, ale v té době ještě státní podniky, inzerovat formou reklam (pan Vajíčko). Psala jsem si firmy, které inzerovaly, ráno jsem hodila sekretářce seznam a rozesílali jsme dopisy. Jedno bylo úžasné. Pod těmi dopisy byl podepsán František Janouch a Olga Havlová. A to mělo váhu.

Nechci to zlehčovat, ale když se dnes dívám zpátky, charita se dělala docela snadno. Pak se situace v neziskovém sektoru hrozně znepřehlednila. Postupně tu vzniklo 600 nadací. Já s nadsázkou říkám, že každý si založil svou nadaci v obýváku. Naštěstí tohle v roce 1998 napravil nadační zákon, který stanovil pravidla a od té doby si myslím, že nadační sektor je přehledný. Každá nadace se dá prověřit. My jsme velká nadace, která má povinný audit, takže nás si může prověřit každý. Mělo by to tak být.

Samozřejmě, to doporučuji pořád, každému. Nepřispívejte organizacím s nejistou adresou, zahalenou nějakým P. O. Boxem. I dnes se potkávám s tím, že člověk naletí, ale určitě je to míň, než to bylo v devadesátých letech. Já sama každého dárce zvu: přijďte se k nám podívat. Ověřte si, jak pracujeme. Mám setkání s dárci ráda, s nadsázkou říkám, že je to moje nejmilejší práce. Ale stejně úžasné je pomáhat potřebným, rozdělit zodpovědně peníze, které získáme a v našem případě jsou to desítky miliónů korun.

Konto Bariéry vzniklo poté, co jsme nasbírali zmíněných sto miliónů a koupili gama nůž. Před jeho předáním k nám přišel člověk a řekl: mám nápad, ukážu vám storyboard. A předložil nám rozkreslený příběh kloučka, který se před zrcadlem maloval na malého klauna. Vlastimil Brodský svým neopakovatelným hlasem pod tyto záběry říká: „Co všechno budou muset tyhle děti udělat, abychom si jich všimli.“ V tu chvíli jsem si řekla, že to je krásný nápad pomáhat handicapovaným dětem. Zavolala jsem pana profesora Matějíčka, Jiřinu Šiklovou, Honzu Kačera, doktora Šturmu…… dali jsme dohromady v té době úplně novou instituci, radu projektu na pomoc handicapovaným. A byla to právě Jiřina Šiklová, která první vyřkla slovo bariéry a tak vznikl název.

S reklamní agenturou jsme vytvořili kampaň, která oslovila padesát tisíc dárců. Ti nám začali pravidelně přispívat. Za těch dvacet let nám z těch dárců zůstalo 40 000. A to jsme prošli různými peripetiemi. Například nám třikrát krachla banka, ve které jsme měli účet veřejné sbírky. Vždycky jsme začínali znovu. Vždycky se nám to povedlo. Byl to neopakovatelný nápad a přesvědčili jsme lidi. Ukázali jsme jim, že mezi námi žijí lidé s jiným a těžším osudem, ale že patří mezi nás. Je úžasné, že máme stále po dvaceti letech ty desetitisíce dárců.

Představte si, kolik lidí už odešlo do důchodu, kolik změnilo zaměstnání. Někteří skončí v práci a už nemají těch dvacet, padesát korun na to, aby přispěli, a zase přijdou další. Já považuji dárce Konta Bariéry za takovou stále se obnovující komunitu dárců. Nikomu jinému se už něco takového u nás v charitě nepodařilo opakovat. Nejkrásnější na tom je, že už dvacet let můžeme pomáhat a vytvořili jsme velkou komunitu lidí, kteří se na naší práci mohou podílet.

Vývoj společnosti i naše postavení vidím dobře. Třeba v tom, že se z původně disidentského projektu stala lidová nadace. Nadace v sociální oblasti mají doplňovat stát, který dává více než pět set miliard na sociální účely. Zatím to nebude tolik, jako ve Švýcarsku, ale je to hodně. A zamysleme se nad tím, že v této společnosti utratí docela obyčejní lidé více než sto miliard ročně za hazard. Nejen v těch populárních automatech, ale ve všech sportkách a sázkách. Takže jsme bohatí? Přemýšlejme o tom.

Nedostává? Určitě jsou lidi, kterým se nežije dobře, ale přiznám se, že nemám ráda demonstrace v ulicích. Ani když se jedná o lékaře, nebo handicapované lidi. Protože tady se lidem nežije špatně. Taky bych chtěla, aby jako ve Švýcarsku, každý, kdo se zraní, dostal na ruku 200 000 švýcarských franků a s nimi hospodařil. A když pak získá odškodnění, tak ty peníze vrátí, když nezíská, tak si je ponechává. To zatím nemáme a možná ještě dlouho nebudeme mít. Ale jsme opravdu chudí? Pět miliónů lidí si každý rok dopřeje dovolenou v zahraničí. To není výčitka, to je souvislost.

Já lidem věřím. Opravdu. Ale pozor, na to si také stát musí nastavit mechanismy. A proč jsme dnes nedůvěřiví? Protože stát „prošustroval“ spoustu peněz. Nevíme to přesně, ale tušíme to. V nadaci se to stát nemůže. Říkám, chcete se podívat na čistý, průhledný byznys? Přijďte k nám. Přísný audit, přísná kontrola, ani koruna výdajů ze sbírek na to, na co nejsou určeny.

Co lidé pošlou, je pečlivě zúčtováno, naše režie se odvozuje především od nadačního jmění, které jsme získali z Nadačního investičního fondu a ze soukromých zdrojů. Zkrátka, když dostaneme dvacet korun od pravidelného dárce, stejnou částku, mnohokrát zvýšenou o další dary, dostane žadatel. Proto musíme být profesionální.

Je to byznys, ale byznys v tom smyslu, že náš zisk je prospěch druhých. Mám kvalifikované lidi v nadaci, všechny kolegyně mají vysokoškolské vzdělání, ale platy, které nedosahují zdaleka průměru. Práce jim dává něco jiného – uspokojení z pomoci jiným. Do nadace nejde člověk pracovat proto, aby si takzvaně vydělal. Ale funguje to. Mám stále nové zájemce, kteří by u nás chtěli pracovat.

Zhruba čtyřicet. To není málo. A stejně důležité jako získat pro financování sponzory, sehnat dost peněz je tyto peníze naprosto poctivě a průhledně rozdělit. Je to stejně náročná, ale moc pěkná práce. Máme dávno dobře nastavené parametry. Nedáváme peníze člověku jen tak na účet. Není to nedůvěra, ale chci vidět, že jsme zaplatili kus vozíku, sluchadlo. Jediné, kdy je dáme takzvaně do ruky, je případ stipendistů. Tak podporujeme 80 studentů. A to by bylo na další velký rozhovor. (Dárci mohou podpořit lidi s handicapem příspěvkem na transparentní účet Konta Bariéry u Raiffeisenbank: 17111444/5500).

Když prověříme člověka a zjistíme, že jeho žádost není v pořádku, tak nedostane příspěvek. Naše podmínky a nastavené parametry prostě musí splnit.

Já ji opravdu nepociťuji. Ráda spolupracuji. Podílíme se i na společných projektech s jinými nadacemi. V čem ale vidím konkurenci, a to mě vždy zamrzí, je, když má někdo lepší nápad. Lepší kampaň než máme my.

Tak to nevidím. Je to moje srdeční záležitost. Vždycky říkám, já jsem senior, který může dělat práci, kterou umí. Dvaaosmdesátiletý František Janouch, zakladatel naší nadace, stojí vedle mě, to je divoch. Někdy je těžké mu stačit. Ale je spousta seniorů, kteří to, co umí, dělat nemohou. Musí skončit, nikdo už jejich znalosti nepotřebuje. Seniorů je u nás víc než milión a do roku 2040 jich budou tři milióny.

Třetina téhle země budou senioři, kteří ovlivní její život, náš život. Když budou jen sedět za oknem, jíst léky a navštěvovat doktory, tak to pro tuto zemi nebude dobré. Zatíží to ekonomicky život celé společnosti, mladých lidí, kteří tomu třeba dnes nevěří. Proto jsme připravili projekt pro senzační seniory, jehož hlavním pilířem je aktivizace. Máme už šedesát dva klubů senzačních seniorů v celé republice. Vyhlásili jsme v těchto dnech cenu Senior roku.

Máte blízko vás někoho, kdo se hodí? Nominujte ho. To je smysl naší práce, náš cíl. Inspirovat. Až budou sebevědomých a aktivních seniorů desetitisíce, jako je přispěvatelů Konta Bariéry, budeme mít splněno. Ale pak určitě vymyslíme něco dalšího.