Rajko Doleček o obezitě, slávě a Mladićovi

Jsou životy, do nichž se vtěsnají dějiny. Ten uznávaného endokrinologa, televizní hvězdy z dob socialismu, obhájce srbského národa a přítele hned několika mužů souzených v Haagu za válečné zločiny k nim jistě patří.

Než se s Rajkem Dolečkem pustím do filozofování, poptám se ho jako odborníka na výživu, co snídal. On, jako mnohokrát poté, překvapí:

„Dva krajíce s pomazánkou, co mě naučila nebožka paní. To se umixuje lučina, tvaroh, nakrouhaná cibulka s florou, provensálským kořením a paprikou. Pak dva tousty: s medem, zavařeninou, pět vlašských ořechů. Vše jsem zapil kotlem zrnkové kávy s troškou umělého sladidla.“

Vysvětlí mi, že snídaně je pro něj hlavní jídlo dne: „Naopak někdy si večer uvědomím: kurva, sit venia verbo! (ať je mi odpuštěno – pozn. red.), pracuji již 65 roků v Ostravě, mohu si drsné slovíčko dovolit, já jsem nevečeřel!“

Pusa se mu nezastaví, všímám si. „Jsem z padesáti procent Čech, z padesáti Srb. Představuji se jako pravoslavný, věřící levicový intelektuál, vždy bezpartijní, který si – podobně jako Cyrano z Bergeracu – dává záležet na tom, aby měl čistý štít,“ vystihuje se a začíná vyprávět rodinnou historii.

„Tátovi Josefovi, když vypukla mobilizace za 1. světové války, chyběla do ukončení vysoké jedna zkouška. Místo ní narukoval a odešel do Terstu, do školy pro důstojníky v záloze. Přes Boku Kotorskou, kde viděl první mrtvé, pokračoval do Sarajeva, aby nakonec skončil jako velitel horské pevnosti.“

Zmíněný objekt stál blízko statku pravoslavných Srbů Tadićů, kde bydlela krásná dívka Milica. Mladí lidé v sobě našli zalíbení.

„Vzali se v srpnu 1918. Poté táta mámu importoval do Československa. Dostudoval a jako inženýr se vrátil do Srbska, kde opravoval a stavěl mosty zničené během opakovaných přechodů fronty,“ říká jejich jediný syn s tím, že on se jim narodil 1. června 1925 v Praze.

Dolečkovi už za rok nato odjeli do Bělehradu, který opustili až v roce 1949. Rajko tam proto vychodil základní i střední školu a dokončil dva semestry medicíny. A hlavně, v srbské metropoli prožil druhou světovou válku.

„Mám ji spojenou se zákazy: nočních vycházek, zábav, večírků… Tak se mnoho študáků, včetně mě, učilo cizí jazyky. Já za války docela obstojně zvládl ruštinu a angličtinu,“ říká. A kolika jazyky se tedy domluví? „Srbštinu a češtinu mám z domova. Válka nás nutila ještě zvládnout němčinu, na gymnáziu přibyla latina, francouzština,“ vypočítává.

Výbava polyglota mu zajistila význačné postavení mezi odbojáři. Přidal se k nim v létě 1944. „Řekli: tebe je na frontu škoda. Stal jsem se pak tajemníkem vojenského představitele Rudé armády pro Bělehrad,“ líčí.

Mezi jeho povinnosti patřilo tlumočení i věci praktické, třeba shánění leteckých motorů pro jugoslávskou armádu. Upřímně přiznává, že vůdce Josip Broz Tito, budující zemi po vzoru Sovětů, mu sympatický nijak nebyl: „Radši jsem měl roajalisty.“

Po skončení války pracoval v UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu – pozn. red.). „Tehdy bylo pravidlo: země obsazené rudoarmějci mohly přijmout americkou pomoc, nicméně šéfovat jejímu přerozdělování musel Rus, Američan byl jeho zástupce,“ přibližuje další období, kdy se mu hodila angličtina a ruština. Náhle zvážní. Vybaví se mu totiž událost stará sedmdesát let, kdy se s šéfem vydal do Itálie objasnit rozkrádání dodávek.

„Při cestě zpět domů sjel náš džíp ze silnice. Několik vteřin, kdy jsme se řítili do řeky Arno, jsem si říkal: jsi mrtvý. Naštěstí nás zastavil patník. Od té doby slavím svátek patníku jako druhé narozeniny,“ ohlíží se.

Zanedlouho poté odjel z Bělehradu do Prahy, aby tu pokračoval ve studiích medicíny. „Přijel jsem v roce 1946 a 20. října 1950 promoval na slavné Karlově univerzitě. Koho by nelákalo žít v metropoli ve střední Evropě?“ usmívá se.

Neradoval se ovšem dlouho. Po vysoké skončil na umístěnku v Ostravě. Od maminky, tatínka, od nových přátel a z kouzelné Prahy se mu nechtělo: „Teď jsem Homo Ostravicus, ostravský člověk, jenže začátky lásky byly tvrdé. Dorazil jsem v bílé košili a právě padaly saze. Nevěřícně jsem sledoval, jak mi mění barvu oblečení. Na Krajském úřadě národního zdraví jsem celý špinavý řekl, že chci dělat internu se zaměřením na endokrinologii.“

Dodává, že hormony se, až na výjimky, měřit nedaly, a proto obor někteří vnímali skoro jako pavědu, což jemu naopak otevřelo kariéru. „Po tříměsíčním školení v Praze poslali mě, zelenáče, abych zahájil 1. června 1951 činnost endokrinologické ambulance v Ostravě. Pak nastala vojna, i za ni jsem docela vděčný,“ shrnuje.

Pro mě překvapivě lituje dnešní mladíky, že nerukují: „Já nastupoval za obávaného Alexeje Čepičky (zeť Klementa Gottwalda – pozn. red.). Armáda ze mě udělala chlapa, dala mi zodpovědnost, vytvořila ducha kamarádství.“

Jako vysokoškolák prošel důstojnickou školou, po ní za Tachovem dohlížel na hloubení zákopů, skončil v Karlových Varech jako lékař u řady útvarů. Do Ostravy se vrátil v roce 1953. Nedlouho nato potkal zdravotní sestru Dobru, česky Dobroslavu. „Lepší manželku jsem si nemohl přát. Před deseti roky zemřela. Nastalo velké prázdno,“ posmutní.

Měl štěstí nejen v lásce, ale i ve volbě lékařského oboru – endokrinologie. „V ordinaci jsem si všiml, že spousta spoluobčanů má velká panděra, že je nadváha zdravotně ohrožuje,“ podotýká. Problém probíral také se zaměstnanci televize, rozhlasu.

„V šedesátém třetím jsem napsal scénář s názvem Nejstrašnější zbraně hromadného ničení. Pod ním byly nakreslené vidlička, nůž a lžíce. To mně, pochopitelně, zatrhli,“ směje se.

Televizním divákům se prvně představil jako moderátor pořadu Zdraví versus žaludek. Nad přeplněnými stoly je učil, co (ne)pojídat. Ovšem slavným se stal až v roce 1975, díky desetidílnému seriálu Nebezpečný svět kalorií. Vysílal se v exkluzivním podvečerním čase.

„Jednou mi přišel pohled. Bylo na něm napsáno: Zkouška vaší popularity. Adresu nahradilo: Rajko Doleček, Československo,“ vzpomíná s tím, že jej spoluobčané oslovovali na ulici. V restauracích mu nakukovali do talířů, zjišťovali, co jí.

„Lidé se stali kaloricky uvědomělejší, jenže neměli vůli odolat svodům. No a s kapitalismem přišly další. Takže teď vidím kolem sebe ještě víc tlustých. Dělávají často chybu, že přes den hladovějí a nacpou se na noc. Jaká může být doma milostná nálada, když on má přeplněné bříško a ona teřich?“ shrnuje.

Dobře míněné, zdraví prospěšné rady pacientům dodnes dvakrát týdně předává v jedné z ostravských ordinací. Doktorem je, jak rychle spočítá, 66 let.

„Někdy jsem sice unavený, no spíš upovídaný. Musím se přece lidí ptát na to, co je trápí, když jim chci pomoct. Nemůžu jen sedět na židli, koukat do počítače a cosi psát,“ říká. Že by jej nemocní vyhledávali kvůli slavnému jménu, si nemyslí: „To bývávalo. Za socialismu jsem tak mohl cestovat s rodinou po světě. Stačilo slíbit, že se vrátíme. My bychom ani neemigrovali. Měli jsme tady rodiče.“

Silné rodinné vazby, zkušenosti z mládí z něj v 90. letech udělaly nejhlasitějšího českého zastánce Srbů během války na Balkáně a při – jak on říká – uloupení Kosova. Jeho názory mu přinesly řadu oponentů i přátel, k nimž patří srbští vůdci souzení v posledních letech mezinárodním soudem v Haagu.

„Co je na tom špatného zastat se vlastního národa, když mu ubližují?“ pokládá mi otázku. Na odpověď nečeká: „Hodně se zapomíná. Konkrétně na agresi proti Srbsku, jak NATO 78 dnů a nocí bombardovalo zemi, včetně Bělehradu, bez povolení Rady bezpečnosti OSN. Škody na infrastruktuře, průmyslu byly nedozírné. Umřely tisíce lidí, další nálety zmrzačily. Ano, Radovan Karadžić, prezident bosenské Republiky srbské a jeho geniální vojenský stratég Ratko Mladić jsou mi blízcí! S generálem Mladićem si píšu.“

S obávaným armádním vůdcem se poprvé setkal jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců, když navštívil velitelství Vojska Republiky Srbské v Bosně.

„Viděli jsme se od té doby víckrát. Napsal jsem o něm víc než tisícistránkovou knihu. Před dvěma roky jsem navíc v Haagu, konkrétně ve Scheveningenu, měl tu čest sejít se v místnosti nejen s ním, ale i s Karadžićem a s bývalým prezidentem Republiky Srbská krajina Goranem Hadžićem. Byla to pro mě hvězdná chvíle. Vidět tři výjimečné muže ve vězení, protože zachránili Srby od nové genocidy!“

Nevydržím to, namítnu, že všichni mají ruce od krve. Jeho to nerozhodí: „Každý chybujeme. Konflikt začala druhá strana, systematickým vyvražďováním Romů, Židů a Srbů ve čtyřicátých letech. Vše pokračovalo po roce 1991 dalším vypuzováním Srbů a jejich zabíjením. Jen z Chorvatska jich muselo prakticky ze dne na den odejít kolem dvě stě třiceti tisíc.“

Na tom, že Srbové byli oběti, trvá. Neopomene zmínit ani jejich zásluhy – pětisetleté vzdorování Turkům i to, že jako jedni z prvních na Balkáně hromadně přijali křesťanství.

„Bylo to za cenu obrovských ztrát. Od 16. a 17. století nás v boji významně podporovalo Rusko. Tady vznikaly nevymazatelné vazby, které vidíte dodnes. Stejné je to s krvavým řáděním chorvatských fašistů, ustašovců za druhé světové války. Nemůžete je oddělit od toho, co se dělo v 90. letech. Jako dospívající jsem viděl podřezané lidi, které řeka Sáva přinášela z Chorvatska. I ty, co nesl Dunaj z Maďarska,“ znovu se vrací v čase.

Viníky kruté řeže na Balkáně hledá jinde. Podotýká, že až do roku 1991 nekriticky fandil Britům, Američanům, Francouzům, jenže jeho sympatie zmizely při rozpadu Jugoslávie.

„Rychlá uznání nezávislosti Slovinska, Bosny, Chorvatska, bez dialogu se Srby, kteří tam žili, vlastně krvavou občansko-etnicko-náboženskou válku vyvolala,“ tvrdí. Je také přesvědčený, že by Jugoslávie byla životaschopná, kdyby Západ „nepřikrmoval národnostní antagonismy“.

Bytostné srbství projeví i v případě uznání nezávislosti Kosova. „Je to, jako by Němci obsadili Hradčany a Říp. A ostatní nám, Čechům, řekli: je jich hodně, dáme jim to, bude pokoj. V Kosovu a Metohiji (jihozápadní část Kosova – pozn. red.) vznikal srbský stát, tady jsme přijali pravoslaví. Slovanská většina tam byla až do příchodu Turků, islámu ve 14. a 15. století. Podívejte se na svatého Mikuláše, ten nám v boji s nimi pomáhal,“ ukazuje na ikonu na zdi.

Právě zmíněný světec zdobí jeho ostravský byt hned několikrát. Je totiž pevně spojený s jeho balkánskými kořeny, stejně jako s pravoslavím. „Naše srbská církev byla vždy chudá. Když nás někdo napadl, prvního napíchli na kůl popa,“ podotýká a obratem se k Mikulášovi vrací.

Maminčinu rodinu Tadićů provází po staletí jako ochránce. Připomínají si ho v rámci svátku slava, tedy dnu, kdy klan přijal od byzantských kněží křesťanství. „My ho oslavujeme 19. prosince. V posledních letech se scházíme s rodinou v Praze nebo v Ostravě,“ upřesňuje.

Oklikou přes výlet do dějin se vrací k plným balkánským stolům. Asi někde tam se zrodila jeho láska k zelenině, ovoci. A proto vás jistě nepřekvapí, že nejoblíbenější jídlo Rajka Dolečka je rajčatový salát. Zapíjený dobrou kohoutkovou vodou, sem tam zpestřený o skleničku kvalitního vína. Jeho chutím odpovídá po desetiletí stejná váha, kolem sedmdesáti kil.

„Naposledy jsem hodně, šest kilo, přibral na vojně, po přijímači. V něm jsme museli všichni po obědě spát. Když se kouknu na sebe teď, od mládí jsem se o osm centimetrů scvrknul. Ploténky se smrskly, co nadělám,“ směje se neodolatelný optimista.