Radůza: Udělat občas chybu je poučné

Dneska docela dobrý: ráno jsem odvezla děti do školy, přijel brácha a šli jsme něco řešit na úřad, pak jsem doma uklidila, vyprala, jela pro děti... A jsme tady.

Samozřejmě taky pracuju. Obvykle moje cédéčka natáčíme hekticky a ve stresu za tři dny, to nové chci točit v klidu, dát si čas. A vydáme ho až na podzim. Začala jsem už psát písničky na další desku a taky hudbu pro divadlo v Mladé Boleslavi a melodram pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, kde se propojí balet, písničky a mluvené slovo. Kvůli tomu jsem nedávno letěla do Londýna, abych okoukla podobné formy. Zaujalo mě pár muzikálů a chystám se ještě na operu.

Je. Nepotřebuju k tomu vůbec nic. Akorát hlavu. Kdybych čekala na absolutní klid, nedočkala bych se. Muzika i texty mě napadají průběžně kdekoli, v tramvaji, v autě, při vaření. Někdy mám nejdřív slova, jindy hudbu, občas obojí najednou. Zapíšu si to jen tak do mozku, bez papíru. A když mám chvilku, zkusím si to u piana, nahraju na diktafon, a je to.

Jako asi každý dávám do svých věcí to, co jsem prožila. Zpívám o tom, co dělám, cítím, co chci nebo nechci, co mě trápí i těší. Můj život běží tak rychle a prochází tak obrovskými změnami, že to ani nestíhám zaznamenávat. Proto jsem ráda, že něco můžu využít pro další interprety.

Musím myslet jinak, vžít se do odlišné osobnosti i hlasu, vyhovět požadavkům žánru. Konkrétně otextovat vánoční cédéčko pro Lucku Bílou, zvlášť když jsem chystala k Vánocům i vlastní, byla velká škola, procvičila jsem si představivost a slovní zásobu. A naše spolupráce bude možná pokračovat.

Mám jich vždycky rozepsaných několik, teď ta poslední je o milencích z roku 5856. Po ní už vznikají obrysy další desky. Plánovala jsem, že až ji natočím, dám si pauzu. Jenže už mě zase něco napadlo, pořád mi jede motorek, ukládají se informace. Potřebovala bych chvíli vypnout a nemyslet.

Třeba se mi vybavila scénka z doby konzervatoře: před kadeřnictvím stáli manželé a dohadovali se, jestli se pán půjde ostříhat, nebo ne. Nakonec mu paní dala facku a on šel.

Nebo písnička Žluté gladioly vznikla tak, že jsem šla na veřejné záchodky, na stolku stála kytice gladiolů a já si vzpomněla, jak je moje babička pěstovala. Mám sloní paměť a vzpomínky se mi propojují s věcmi, které si představuju dnes nebo by se mohly odehrát v budoucnu.

Je to taková pocta trampským a country písním, mým rodičům a indiánským příběhům, které jsem jako holka hltala. Znala jsem skrz naskrz Karla Maye, Coopera, Jacka Londona… a milovala písničky z 30. let, které rodiče zpívali u ohně.

Opět jsem k tomu sepsala knížku ve stylu mayovek. Sleduje příběh člověka, který žil mezi bělochy i indiány. Některé písničky s ním přímo souvisejí, jiné jsou volně „k ohni“. Já jsem byla prvně pod širákem už v prenatálním stavu, stejně jako moje dcera.

Nedovedu si představit, že bych nechodila do lesa. I když jsem bydlela v Praze v garsonce, trávila jsem veškerý volný čas venku, ideálně v Českém ráji nebo v Lužických horách.

Pokud kamarádi nemohli, jezdila jsem klidně sama, jen s pejskem Čertíkem, karimatkou a spacákem. Přespala jsem v krmelci, udělala si ohýnek. Dnes bydlíme na Kladně, kde žila moje maminka. Kolem jsou jen zahrady, pravda, i rozpadající se hutě, ale přes silnici máme les, a když sedneme do auta, jsme za čtvrt hodiny na kraji křivoklátských lesů, kde se můžeme toulat celé dny.

Asi by to nebyl problém. Ale teď jsem se s dětmi nadchla pro střílení z luku, jsme lukostřelci. Přála jsme si to odjakživa a pořád jsem měla zábrany, až jsme šli na výstavu o Tutanchamonovi a já uviděla, že měl v hrobě luk. Tak jsem si řekla, že nechci čekat, až budu mrtvá, a našla jsem oddíl, kde jsem se naučila základy.

Dnes jezdíme i po závodech, to obvykle spíme ve stanech. Dokonce se chystám na mistrovsví Evropy, a kdybych se umístila někde uprostřed, budu šťastná. Ale děti vozí placky často.

Střílíme 3D, to znamená, že jsou po lese rozmístěny gumové figury zvířat a my se trefujeme z různých úhlů a vzdáleností. Nebo se střílí ATL (Asociace tradiční lukostřelby), kde je nasimulován nějaký středověký boj. Míří se na jezdce na koních, na lodě, zachraňuje se rukojmí. Je to fajn zábava, už proto, že jde o sport, kde se nepřehazují velké peníze. Zatím je mladý, ale třeba se jednou dostane i na olympiádu, divácky je každopádně moc zajímavý.

Z maminčiny linie: strýček, praděda i děda byli amatérští, ale velmi talentovaní muzikanti. A maminka zamlada jezdila s bigbeatovou kapelou, taky hrála na ulici s dechovkou, ovládala bendžo, kytaru, piano a tahací harmoniku.

Já byla podle slov příbuzných hrozné dítě, pořád jsem si zpívala. O tom, co se kolem děje: že babička přivezla nová káčátka, narodili se králíci... Na dotaz, co je na tom hrozného, mi děda řekl, že zpívám hrozně falešně!

Každou středu a neděli se tam scházeli trampové, dělali hloučky kolem soch, hráli na kytary a zpívali. Bydlela jsem tehdy na Starém Městě a chodila kolem do tanečních, takže někdy jsem nedošla a zůstala tam v plesových šatech s nimi. Jednou mě dokonce chtěli sebrat policajti.

Pak jsem začala chodit s mladíkem, který hrál na saxofon a foukačku. Když mu nepřišel parťák, vrazil mi do ruky kytaru, ukázal tři akordy a řekl: Tohle je blues, hraj! Začali jsme spolu hrát, projeli jsme kus Itálie… Nakonec jsme se rozešli, ale u muziky jsem zůstala.

V šestnácti mě přihlásila teta do hudební soutěže, zpívala jsem písničku Joan Baezové, jenže jsem neprošla do finále. Po maturitě na gymplu jsem myslela, že půjdu pracovat do dětského domova, ale nedokončila jsem sociálněprávní nástavbu. A tak jsem dál zpívala na ulici.

Za tři dny jsem vystoupila na jejím koncertě. Byla na mě dost přísná, říkala, že neumím hrát, zpívat, skládat ani harmonizovat a jsem nerytmická čili všechno špatně. Na jiné tak drsná nebyla, ale asi měla pocit, že to má smysl.

Poslala mě na konzervatoř a doporučila harmoniku, což bylo zásadní, protože já jsem vůbec netušila, že je možné tenhle obor studovat. Setkala jsem se se světem vážné hudby a spoustou talentovaných lidí, s některými spolupracuju dodnes, třeba s Janou Vöröšovou, s níž jsem dělala hudbu k filmu a koledy.

U harmoniky jsem zůstala jako u hlavního nástroje, učarovala mi i fyzickou náročností, moje je malá, přesto váží skoro deset kilo a hrát na ni je trochu sport. Chodí za mnou holčičky, že by se chtěly taky učit, ale chudinky netuší, jak strašný záběr to znamená pro záda.

Úplně všechno. A zasáhlo to i moje děti, nesly to taky špatně. Před rokem a kousek jsem byla těhotná, ale pobodali mě sršni, takže jsem o dítě přišla. Stalo se to tak, že můj tehdejší manžel omylem v lese kopl do sršního hnízda, a ti se bohužel vrhli na mě, vůbec netuším, kolik jich bylo, pobodali mě i do mízních uzlin v podpaží.

Normálně nejsem alergická, mockrát mě poštípaly včely nebo vosy, a nic. Tohle bylo fakt drsné, zřejmě kvůli těhotenství. Vzápětí mi v rozmezí jednoho měsíce zemřeli maminka a táta. A rozvedla jsem se.

Ano, Ale nechci o něm mluvit. Poznali jsme se nad filmem Tenkrát v ráji, ke kterému jsem napsala hudbu. Už předtím jsem složila písničku do Krásky v nesnázích.

Spolupráce s filmem mě hodně zaujala, je hezké vytvořit muziku, která doprovází a pozvedne příběh. Člověku z mého oboru se navíc málokdy naskytne možnost psát pro symfonický orchestr!

Hlavně děti. Díky nim jsem zase našla vnitřní vyrovnanost. Ale neřekla bych, že se dnes dívám na svět jinak. Vždycky jsem si uvědomovala, že je život hrozně krátký a může skončit každou vteřinou. Člověk by měl žít naplno, nezdržovat se věcmi a činnostmi, které ho nezajímají, nebo žít s lidmi, s nimiž žít nechce.

A už vůbec nemá smysl zabývat se tím, co si o nás myslí někdo jiný. Ideální psychoterapií je pro mě i hraní. Hraju hlavně kvůli sobě, vytvářím si tak svůj hezký svět. Jsem naštěstí rozená optimistka, nic neberu jen negativně.

Nechápu ale, kde se vzala myšlenka, že jsme se narodili, abychom byli šťastní!? Lidi si často myslí, že mají právo na štěstí, a pokud jim chybí, jsou vzteklí a snaží se ho dožadovat. Je to hloupost, svět přece není spravedlivý. A my si musíme za každé situace najít cestu, aby nás to co nejméně deformovalo.

Ano, asi dva roky, byla jsem trochu houmlesák. A hraní na ulici je de facto žebrota. Peněz bylo málo a podmínky, v nichž jsem bydlela, hodně punkové. Jak to brali rodiče, nevím, my jsme se tehdy moc nestýkali, odešla jsem z domu na své triko.

Zní to možná romanticky, ale nedávno jsem viděla video mého souputníka z té doby, a to romantické nebylo vůbec. Bylo zoufalé. A moje děti? Věřím, že k tomu neinklinují. Zatím je jim devět a jedenáct a tvrdí, že se o mě chtějí starat.

Nemyslím, že jim jdu ideálním příkladem, skoro je nevychovávám, ale jsou strašně hodné. Že přijdou špinavé, neberu jako zlobení. Hlavně nejsou zlé na lidi a na zvířata, není jim lhostejné utrpení. Syn se zhroutil, když viděl poprvé bezdomovce, a jeho sen je založit organizaci, která by jim pomáhala. Jsou empatické a citlivé, taky důvěřivé a málo lžou, což nejsou zrovna nejvhodnější vlastnosti do dnešní doby.

To jsou příliš soukromé záležitosti, ale určitě v tom nebyla ani kulturní, ani jazyková bariéra. V tradicích žádný problém nebyl, naopak s jeho rodinou jsem vycházela výborně a dodnes se máme velmi rádi. Prostě jsme si přestali rozumět, neshodli jsme se úplně stejně, jako kdybych žila například s Janem Novákem.

Díky tomu se děti domluví ve více řečech. Obě mají velký literární talent a fantazii, vymýšlejí nádherné příběhy. U syna se zajímavě kloubí s východnějším stylem, používá neobvyklá slova, archaismy, vyprávěcí linku má košatější, něco jako Šeherezáda.

Taky rády kreslí a jsou muzikální, syn hraje na kytaru, dcera na klavír. Často doma společně muzicírujeme a zpíváme si u táboráku. Po tatínkovi, který je profesí obchodník, jsou zase dobří na matematiku.

Říkám, že jsem taková „hrnečku vař“. Chtěla bych někdy zkusit aspoň chvíli se nudit! Zatím se mi to nepovedlo. Ale začala jsem konečně dělat něco pro zdraví: chodím na čínskou medicínu, piju bylinkové čaje a překvapilo mě, jak rychle zafungovaly.

Mám ráda saunu, v létě jezdím na kole, nově cvičím jógu. Pohybu mám dost kolem domu a zahrady, se synem, který dostal od Ježíška nářadí a je můj hlavní mužský pomocník, se zrovna chystáme opravovat vrata.

Byla jsem asi deset let, ale už nejsem. Musím držet bezlepkovou dietu, a kombinace obojího je tak složitá, že bych se skoro nenajedla. Doma bych si snad uvařila, ale na cestách to byl donedávna problém.

Dnes je osvěta a ochota uvařit bezlepkové jídlo lepší, i když stále narážím. Bratr je vegan, a když má hlad, koupí si rohlík nebo si dá v hospodě hranolky. Jenže ty já nemůžu, pokud jsou smažené v pánvi se zbytky drobečků od strouhanky z řízků, vadí mi.

S celiakií člověk špatně přijímá minerály a vitamíny z potravy, já mám navíc trable s trávením a nemůžu ani luštěniny. Takže jsem se vrátila k masu.

Strašně moc čtu, zejména historické romány, půjčuju si z knihovny tak deset knížek na týden. Čtu totiž rychle, což jsem zjistila na cestách s kapelou, než jsme dojeli do cíle, přelouskala jsem knihu. Mám ráda i detektivky. Zato s odbornou literaturou jsem skončila, dřív jsem dokázala číst třeba italsko-turecký slovník!

Hudbu poslouchám v autě, hlavně relaxační nebo vážnou. A protože se můj kytarista zajímá o novinky z populární muziky, vzdělává i mě. Půjčí mi cédéčko, pošle odkaz. Takže tuším, co se děje, bez podnětů zvenku by člověk zakrněl.

Ano, ale netrénuju to. Poprvé se to přihodilo, když mě táta vzal ve dvanácti na koncert Michala Davida. A já zírala, co mají hráči kolem hlavy za podivné ježky. Nebylo to osvětlením, což jsem pochopila později, když jsem totéž viděla na jakémsi ezoterickém dýchánku. To mi bylo už přes dvacet. Dál jsem nešla, ani nevím, co která barva znamená. A nevidím je pořád, jen za určitých podmínek.

Taky se stávalo, že jsem ve snech viděla něco z minulosti nebo budoucnosti. Jednou jsem spala ve Francii u cizí paní a zdálo se mi, že mě vede do neznámé místnosti, říká, že to je pokoj jejího bratra malíře a ukazuje mi obrazy. U snídaně jsem to vyprávěla a ona úplně strnula: měla totiž skutečně bratra malíře, který zemřel...

Nebo jsem spala v rodině lékařů a zdálo se mi, že jim patří lázně na léčbu pohybového ústrojí. Když jsem jim to řekla, přiznali se, že to je jejich tajné přání. Asi to někde lítalo ve vzduchu. Ale na vlastní život žádné předpovědi nemám. Možná je to lepší, udělat občas chybu je poučné.

Moji rodiče byli proutkaři. Člověk se ale musí rozhodnout, čemu se chce věnovat a dělat to pořádně. Pro „jasnovidnost“ bych se musela čistit, meditovat, jíst určitou stravu, opravdu se tomu oddat, nic není jen tak. To, že někdo soudí, že k tomu má dispozice, může taky znamenat, že je magor. Já se rozhodla, že budu v tomto životě dělat naplno muziku.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: