Radka Třeštíková: Když mě někdo podceňuje, tak mě to motivuje

Tancování je skvělé, moc mě baví, ačkoliv začínám úplně od nuly, nechodila jsem do tanečních ani nemám žádnou taneční průpravu. Je trochu ostuda neumět ani polku, když pocházím z jižní Moravy, kde děti vytančí mámám z dělohy rovnou v kroji. Ale rodiče nás s bráchou k tanci nevedli a já sama si k němu cestu nenašla.

Ne. Můj muž taky netančí, když hraje hudba, dokáže stát jako socha. To nechápu. Se mnou to strašně šije, vždycky začnu poskakovat a vlnit se, klidně vlítnu na prázdný parket.

Ale nejsem zvyklá tancovat podle nějakých pravidel ani v páru, to je pro mě úplně nové. Se svým tanečníkem Tomášem Vořechovským se paradoxně cítím bezpečně, mám to najednou obráceně. Na parketu je to můj zachránce, pořád ho očima hledám.

Byl to trochu šok. Pořád si říkám, že kdyby nepřišla, měla bych všechno jednodušší. Jsem v půlce rozepsané knihy, právě se točí film Bábovky, u kterého jsem chtěla být, Ela začala chodit do první třídy a já s ní trávím hrozně málo času a dost mě to mrzí.

Ale když už ta nabídka přišla, bylo by mi líto vzdát to předem. Věřím, že v životě se všechno děje z nějakého důvodu a tahle zkušenost mi má něco dát.

Zároveň cítím, že jsem si od psaní potřebovala na chvíli odpočinout, je to samotářská činnost a mně, ačkoliv mi samota nevadí, už chyběl kontakt s lidmi.

Teď jsem po letech znovu v situaci, kdy od někoho dostávám pokyny, což je strašný nezvyk. Jako autorka jsem pánem svého času i tvorby, dělám jen to, co chci opravdu dělat, naprosto svobodná. A najednou se musím neustále někomu přizpůsobovat a poslouchat, to je taky dobrá škola.

To jsem si myslela, že bude, ale hlava se mi nějak přenastavila. Pravda je, že mi s nástupem tréninků přestalo jít psaní knížky, plánovala jsem ji v zimě dokončit a odevzdat. To se bohužel nepodaří, neumím se přepínat z jedné aktivity na druhou.

Jediné, čeho jsem schopná, je dělat si nějaké poznámky a dokola si číst už

napsaný text, abych ten příběh v sobě pořád měla. Vpřed se moc neposunuji.

Když píšu, jsem zvyklá se svými postavami trávit celé dny, alespoň v myšlenkách, znám je pak tak dokonale, že mi nedělá problém o nich psát, když si sednu na chvíli k počítači, klidně o půlnoci.

Ale teď všechny postavy musím z hlavy vyhodit, kdykoliv vstoupím na parket, a když si pak k tomu počítači sednu, jsou mi ti lidé cizí, nevím, co si myslí, co prožívají, a nemůžu tak o nich psát.

On je na mě strašně hodný a nepeskuje mě vůbec. Nejspíš mu došlo, že po zlém by to se mnou stejně nešlo, má se mnou neuvěřitelnou trpělivost a pořád všechno bere s velkou lehkostí a humorem. To obdivuju, já už bych se zabila, kdyby někdo posté nepochopil, co po něm chci a pořád to dělal blbě.

Já Tomáše navíc kolikrát ani neposlouchám a dělám si věci po svém. Jsem Býk s ascendentem v Býku, když se zabejčím, nikdo se mnou nehne. A pokud mě chce do něčeho vmanévrovat, musí to dělat opatrně, abych si toho ani nevšimla. To Tomáš umí skvěle, díky bohu.

Když se rozčílím, tak mi dopřeje klid, povídá si se mnou o tom, čemu nerozumím, protože já všemu potřebuju rozumět a potřebuju cítit správně hudbu. Jsem schopná se naučit kroky a lítat po parketu, ale ne bez souznění s hudbou.

Já jsem byla za outsidera považovaná vždycky. Když jsem začala psát knihy, když jsem pak začala psát scénáře…

Dost by mě tedy překvapilo, kdyby to zrovna v tanci bylo jinak. Nejsem hvězda televizních seriálů ani nemám na sociálních sítích statisíce fanoušků, moje tvář většině lidí nic neřekne. Dosud jsem byla ráda, když mé knížky nespojovali s mojí osobou, měli ode mne jako autora odstup a našli si k nim cestu, i když jsem jim třeba osobně nebyla sympatická.

To se teď přetáčí, jdu vlastně tak trochu proti sobě, myslím, že přílišná popularita mému psaní spíš uškodí. To je jedna z věcí, kterou jsem řešila, než jsem do StarDance šla. Jestli mám, nebo nemám roli outsidera, je myslím úplně jedno. Když mě někdo podceňuje, tak mě to motivuje. Být sázkově na chvostu je pro mě ideální.

Snažím se. Natáčení je už ve druhé polovině, režisér Rudolf Havlík je spokojený, tak já taky. Věřím mu stoprocentně, už od začátku jsem chtěla, aby Bábovky režíroval právě on, to byla podmínka. Šli jsme do toho spolu a spolu to dokončíme.

Ale myslím, že na place mě vůbec nepotřebuje. Je to spíš jen moje přání, být aspoň občas u toho. Takže kdykoliv situace dovolí, běžím na plac.

Vztahy mezi muži a ženami a vztahy mezi rodiči a dětmi, to hlavně. Bábovky jsou o ženách a o dětech, podle mého názoru si každá žena musí otázku mateřství sama v sobě vyřešit, ať už se rozhodne dítě mít, nebo nemít, ať už ho chce, anebo nechce.

Já jsem Bábovky psala na druhé mateřské, tedy v době, kdy jsem emoce spojené s mateřstvím znovu silně prožívala a bavilo mě dělat si myšlenkově výlety k dalším ženám.

V knize nemají muži téměř vůbec žádné slovo, vypravěčky jsou ženy, takže jsou to ony, komu vidíme do hlavy a do duše. Ale ve filmu jsme mužské přece jen trochu posílili a dali jim hlas.

Obecně si myslím, že lidi mají rádi vztahové příběhy, to prostě funguje do omrzení. Můžete stokrát vyprávět stejný příběh o lásce – pokud ho budete vyprávět dobře, znovu tím zaujmete. Já nemám vyšší cíl než přesně tohle.

Chci být co možná nejlepší v žánru odpočinkové literatury. Chci, aby si moje knížky brali lidi na dovolenou, aby u nich strávili nějaké příjemné chvíle, to je všechno.

Píšu srdcem a vždycky budu, protože jinak to neumím a nechci. Psaní je pro mě emotivní činnost a čtenáři v tom nejspíš všechny moje emoce cítí, proto to funguje, proto si ty knihy kupují. Aspoň myslím, že to tak je.

Mně tyhle nálepky nevadí, pokud si mě čtenáři nebo novináři potřebují zaškatulkovat, ať si škatulkují. Michala Viewegha mám ráda, spoustu jeho knih jsem přečetla v době, kdy jsem ani netušila, že budu psát a prodávat knihy v takovém nákladu. Je to pro mě spíš pocta.

Stejně tak by mě lákalo napsat nebo natočit thriller, detektivku. Ale vždycky to bude o silném příběhu a emocích. Možná i proto, že u nás doma se víc řešilo, jestli bude k obědu kuře nebo řízky, než se povídalo, co koho bolí, jaký měl den. Měli jsme hodně legrace, jsme veselá moravská famílie, ale nebylo to vyvážené.

Hodně. Zejména pokud jde o linku mezi hlavní hrdinkou Eliškou a jejími rodiči. O hledání cesty k mámě a o ztrátě tatínka. Brácha chybí, asi proto, že máme vše vyřešené.

Na dětství vzpomínám ráda, na dospívání méně, protože jsem studovala střední školu jinde a ztratila kontakt s kamarády. Připadala jsem si často opuštěná a působila jako samotář, dost jsem četla, nosila jedničky a chtěla jít na práva. Pubertu jsem doháněla až v Praze…

Slohy celkem dobré, ale deník jsem si nikdy nepsala. A pořád si ho nepíšu, nejsem toho schopná. Několikrát jsem rozepsala deník pro své děti – a nedokončila ho. Neumím to. Neumím si psát dokonce ani diář.

Ačkoliv můj program je totálně natřískaný od rána do večera, diář mám úplně prázdný. Všechno nosím v hlavě, úplně zbytečně si tím zaplňuju prostor, ale nemůžu si pomoct.

Z nějakého mně neznámého důvodu je pro mě jednodušší pamatovat si, kdy mají děti plavání, kdy mám zaplatit školku, dojít na rodičák nebo na desítky pracovních schůzek, než si to zapsat.

Ve chvíli, kdy jsem se jím dokázala uživit. Tedy v době, kdy jsem se měla po druhé mateřské vrátit na svoji pozici do právnické firmy, což obnášelo pevnou pracovní dobu, dobré peníze a klid.

Nebo zkusit na volné noze psát, což je samozřejmě nejisté, ale krásně svobodné. Své volby nelituju.

Na Facebooku, sice tam už nejsem, ale kvůli tomu na něj nedám dopustit. Pořád mi vyskakoval mezi přátele, tak jsem mu jednou napsala, pak jsme zašli na pivo…

Byl už slavný reklamní fotograf, ale to jsem nevěděla. Pohybovala jsem se mezi developery a právníky a uměleckou sféru jsem moc neznala. O ruku mě požádal romanticky v Benátkách na gondole, na kterou jsem původně nechtěla, měla jsem hlad a byla strašně protivná. Říkala jsem si, že když zvládl tohle, má mě asi rád.

Myslím si, že ne, troufám si tvrdit, že mě lehce podceňoval jako většina ostatních. Bral to stylem: Jsi na mateřské, tak si klidně něco napiš. Některé texty se mu líbily, ale že vzbudí takový ohlas, ho určitě překvapilo. To překvapilo i mě, to asi překvapilo všechny.

Ale jak už jsem řekla, když mě někdo podceňuje, tak mě to nakopává a vyvolává potřebu ukázat druhým, co dokážu. Když se do něčeho pustím, dávám do toho maximum, pak mám čisté svědomí a jsem spokojená.

Moc ne, jsem vlastně permanentně unavená, ale pořád mám pocit, že všechno musím udělat sama, že když to nezvládnu, tak jsem selhala. A já nechci selhat, neumím si to pak odpustit a neumím si říct o pomoc. Nikdy jsem to neuměla, možná mě to rodiče zapomněli naučit. Možná se to naučit nedá.

Mně by nevadilo mít víc dětí, musela bych v tom ovšem cítit naprostou shodu s partnerem. Třetí těhotenství jsem zvažovala, blíží se mi čtyřicítka a tím poslední možnost. Ale Tomášovi dva potomci stačí. A mně s mojí prací vlastně taky.

Pokud bych měla třetí dítě, musela bych přestat psát, to už by prostě nešlo zvládnout. A já, když nepíšu, jsem protivná. To radši budu veselá máma pro dvě děti než protivná a strhaná pro tři.

Mě zpomaluje psaní. A uklidňuje, tedy až na chvíle, kdy mě stresuje, protože mi nejde. Obecně bych si přála přistupovat k životu s větší lehkostí a optimismem, jenže tohle já nemám v povaze.

Jsem realista se sklony k pesimismu, mám svoje úzkosti, propady a strachy, šíleně bujnou fantazii, živé sny, pořád něco řeším nebo spíš přeřešuju, zbytečně moc se emočně pokládám do věcí, které bych klidně mohla hodit za hlavu, všechno prožívám, do všeho dávám city.

Na druhou stranu to je to, co mi umožňuje psát. Takže bych asi neměnila nic.

Cestovala bych. Odjela bych někam do tepla a koukala na moře, to mě uklidňuje. S dětmi, s manželem a s počítačem, protože mít měsíc volna, to bych bez psaní stejně nevydržela.

Měla být z právnického prostředí, ale nakonec je z hor a právník tam není ani jeden, zato všichni po těch horách lezou.

O lezení nevím nic, takže jsem si všechno musela dohledat a dostudovat, sama nevím, proč jsem si to tak zkomplikovala, asi jsem se potřebovala v myšlenkách přesunout z města do přírody, ze země někam trochu výš.

Jednou možná ano, vůbec tu možnost nevylučuju. Je mi v podstatě pořád dost líto, že všechno, co jsem kdysi tak těžce nastudovala, už jenom zapomínám. Ale dokud to aspoň trochu půjde, budu psát. Když píšu, je mi hezky.