Radka Pavlovčinová: Všemu věřím a kdekomu naletím

I když se za deset let, co jsme se neviděly, vizuálně nezměnila, v životě o posuny nouzi neměla. Žila se zpěvákem Ondřejem Rumlem, pak se psalo o bouřlivém románku s Miroslavem Etzlerem, dnes konečně prožívá klidný harmonický vztah.

Stihla si také zahrát spoustu různorodých postav v řadě komedií, muzikálů i TV seriálů. A dozrála, jak sama říká – rozhodně už se do všeho nehrne bez rozmyslu.

Základní příběh je velmi vtipný a poměrně jednoduchý, což mám ráda, v jednoduchosti je ukrytá krása a často i odpovědi. Napsal ho Honza Svěrák, který sám žije v Braníku, částečně podle sebe.

Hlavnímu hrdinovi začnou mizet věci z dvorku, který se stává v noci majetkem občanů bez domova, přes den ukrytých v rokli. Co není přivázáno, zmizí. On se s tím snaží bojovat, dostane se až do jejich bezdomoveckého prostředí… a tam se právě uděje zázrak. Díky němu dozrává k vnitřnímu usmíření. Zjistí, že když přestane lpět na materiálních věcech a odstraní bazální strach ze života, z toho, že o něco přijde, něco ztratí, žije se mnohem snáz a většinou to riziko samo odchází.

Hraje ho Tomáš Klus, který napsal i muziku. K vidění jsme od 17. května v Divadle na Fidlovačce.

(směje se) Tentokrát jsem střízlivá policistka. Pracovně jí říkáme Milada a je to přísná, strohá paní, držící se pevně paragrafů. Představuje naši společnost, strnulost systému, ve kterém žijeme.

Není ochotná udělat ani krok navíc, řídí se jen podle daných pravidel. Ale docela si to užívám, v reálu jsem úplně opačná, je to protiúkol, naprostý minimalismus. A musím říct, že uniforma udělá snad 60 procent role, cítím se v ní úplně jinak, chodím jako chlap, trochu i jinak myslím. Působí to i na okolí.

Když jsme točili klip, šla jsem v mundúru kus pěšky po ulici a auta zastavovala na dvacet metrů, řidiči reagovali s velkým respektem jako na skutečnou policistku.

Jako mladší jsem brala role hodně vážně. Od té doby jsem se poučila, že je nesmím přenášet a pouštět do vlastního života úplně, protože by mi mohly zasahovat do psychiky. Je to vratká plocha. Naučila jsem se pomáhat si spíš technicky. S pendrekem se neprobouzím.

Jezdím šest let se společností Háta, kde hraju v osmi činohrách – komediích. Naposledy ve Svatbě bez obřadu a Kaktusovém květu. Taky vystupuju v divadlech Kalich a Minor. Tam máme krásnou hru Bratři naděje, která dostala cenu kritiky za scénografii. Dělal ji Jakub Kopecký, potomek slavných loutkářů, o nichž ta hra právě je.

Režisér Janek Jirků má zkušenost s přibližováním těžkých, velkých témat všem věkovým kategoriím. Mě hraní pro děti moc baví, malý divák se nedá obelhat, buď se mu to líbí, nebo dá hned najevo nezájem. Je to velká výzva.

Určitě tady, v Praze. Naši už ani v Senici nebydlí, přestěhovali se do vesnice Cerová, takže pokud jedu na Slovensko, tak jedině tam. Česky mluvím prý bez akcentu, ale slovenštinu mám pořád v sobě, zrovna teď často namlouvám slovenské verze reklam.

Tam teď žije mladší bratr, který vyhrál poslední SuperStar, a jsem na něho moc hrdá. A dojímám se pocitem, že ho můžu náhodou potkat na Václaváku, že tu je se mnou.

Já se odstěhovala do nové lokality – na Břevnov. Trochu jsem se bála změny, jsem konzervativní, ale můj partner pochází z druhé strany řeky a přemluvil mě. Přenesla jsem tam své oblíbené veselé barvy, příborník po babičce a spoustu kytek. Jak nemám ještě děti, pečuju o rostlinky. Celkem jich mám pětatřicet, vykvetl mi i jinak nudný tchynin jazyk, voní krásně po vanilce.

Bydlíme navíc blízko Ladronky, skoro v přírodě. Koupili jsme brusle a užíváme si to.

Cvičím už dlouho jógu, ta mě drží při životě. Moje profese je nepravidelná a tělo dostává velký záhul – fyzicky i psychicky. Jednou běhám na podpatcích, pak sedím deset hodin v autě cestou na zájezd, takže se ráda protáhnu na podložce. To je čas jen pro mě. Taky se chodím otužovat do kryosauny.

Určitě. Uvidíme, jak Pánbůh dá. Hodiny mi tikají.

Jsme spolu pátým rokem. Ale neosvědčilo se nám o tom mluvit do médií. Měla jsem v minulosti stalkerku: když vyšel v bulváru nějaký článek o mém vztahu, toho člověka si našla, začala mu psát a varovat ho přede mnou. Vůbec netuším proč.

Možná v sobě měla nahromaděnou zlost nebo závist a mě si vybrala jako hromosvod. Bylo to velmi nepříjemné.

Uvedu jen to, že partner je moc fajn, velký introvert a není ze stejné profese. Poznali jsme se v divadle, kde pracoval jako technik. Okouzlila mě jeho upřímnost a skromnost. Vyrůstal v divokých podmínkách a stačí mu ke štěstí málo.

V našem vztahu jsem to já, kdo chce víc: zážitky, novou sedačku. On by se mnou žil spokojeně i ve stanu. Cením si, že nemá přemrštěné ego, i toho, že už mě zažil ve všech emočních polohách a nezměnil na mě názor.

Myslím, že už ne, dnes jsem poměrně klidná. Ale mám v sobě pořád velkou vášeň, která se někdy probudí, a potřebuju zažít dobrodružství, adrenalin – třeba jít do lesa, vylézt na skálu, skočit si bungee jumping nebo padákem. Přítel jde do toho ochotně se mnou.

Ale boxovací pytel jako kdysi už doma nemám, nepotřebuju se vybíjet tímhle způsobem. Na odreagování si dám spíš sklenku prosecca. A taky jsem absolvovala druhé sezení u psychoterapeuta, který mě zbavuje myšlenkového přetlaku.

Nejsem typ, co hází problémy na okolí, naopak jsem vrba, která vstřebává ty jejich, sedí a poslouchá. Na vlastní osobní růst mi proto vyhovuje mít oponenta – profesionála.

Byla jsem opravdu hodně temperamentní, divoký živel, takže mě musela velmi zaměstnat, aby mi nezbyl prostor na zlobení. Ale tím, že mě bavilo od tří let tancování a brzy hraní, nebylo to až tak těžké. Zapsala mě na dramaťák, piano, hudebku, malování…, a přestože nikdo z rodiny neprojevil múzické sklony, já šla jednoznačně tímhle směrem.

Mladší bratr pokračoval. A maminka nás nedávno překvapila tím, že se vrhla na malování, je úžasná, měla už řádku úspěšných výstav. Já zase laicky restauruju nábytek, když je mi líto vyhodit starou komodu, přebrousím ji a natřu jinou barvou. V čem jsem po biologickém otci, netuším, neviděla jsem ho spoustu let…

Asi ano. Maminka vnímala moji touhu realizovat se po nepříliš idylickém dětství podle svých představ. Věřila mi a pustila mě s tím, že si stejně udělám, co budu chtít. Jsem jí za to vděčná, kdyby nebylo umění, stal by se ze mne úplně jiný člověk, častěji rozzlobený.

Divadlo a muzika pro mě byly vždycky balzám. Dnes nechápu, že jsem se nebála jít do neznáma, v Praze jsem neznala živou duši. Nevím, jestli bych to svému dítěti povolila.

Přitom jsem svobodu nezneužívala, dostala jsem život do vlastních rukou a cítila zodpovědnost. Úletem bych nazvala snad jen výpravu na ledovec, bez zkušeností. Dali mi mačky, cepín – a lezlo se. Tam se ve mně něco zlomilo, uvědomila jsem si svoji fyzickou sílu a možnosti, že je tělo úžasný nástroj.

Ani nevím. Jako malá jsem milovala Whitney Houston a film Bodyguard, to byl první naivní impulz. Pak mi všechno tak přirozeně šlo… Samozřejmě jsem brzy zjistila, že sláva a bohatství nepřijdou samy a herectví je tvrdá, nevyzpytatelná dřina.

Každý měsíc na volné noze vypadá jinak, nejtěžší je proto najít stabilitu a oporu sám v sobě. Naštěstí jsem nikdy netrpěla nouzí, role přicházely, z herectví jsem ani okamžik odejít nechtěla, jen z pár konkrétních projektů. Pokud bych vážně musela změnit profesi, asi bych skončila v přírodě, na farmě, kolem kytek. Nebo u humanitární práce.

Největší zásluhu na tom má můj kolega, choreograf a tanečník Lukáš Vilt. Když nastal v pandemii chaos v uměleckém sektoru, kompenzační bonusy fungovaly nedokonale a mnoho lidí na volné noze na ně vůbec nedosáhlo, ani nevěděli, jak to změnit.

My jsme tomu nějak rozuměli a začali pomáhat, až se to dostalo na úroveň komunikace s vládou. Kvůli tomu jsme museli založit organizaci, aby nás někdo vůbec poslouchal. A v krátké době jsme získali obrovský dosah. Teď se dějí primárně jiné věci, válka pozastavila ekonomiku, takže jsme na ocase zájmů, ale stále se snažíme řešit status umělce.

Nemáme ani IČO, jen DIČ, takže stát nás v systému neumí aktuálně rozpoznat. K tomu se musejí potkat lidi z vlády, právníci a umělci a najít funkční cestu, právně proveditelnou. Je to vyčerpávající.

Naposledy jsem se vnitřně prala v seriálu Lajna s rolí manželky slovenského hokejisty, klasické zlatokopky. Ale šlo o nadsázku a na konci to mělo dobré vyústění. Myslím pro Slováky.

I když žiju v Česku, nechci, aby se na ně nahlíželo negativně, takže když si z nich někdo dělá prču, beru to trochu osobně. Režisér Petr Kolečko ve mně tohle částečně odboural.

Ale na český humor a sarkasmus si zvykám pořád, není mi vlastní. Jsem takové „krmítko“, všemu věřím a kdekomu naletím, protože neočekávám, že si ze mě jde dělat legraci.

Ráda vzpomínám na natáčení filmu Přes prsty, užili jsme si hezké léto s plážovým volejbalem. Ověřila jsem si, že se můžu rychle naučit jakýkoliv sport. Až na lyžování, z toho mám respekt, nesnáším ty velké věci na nohou.

Asi nominace na Thalii za muzikál Robin Hood. Ale ten opravdu velký úspěch zatím nepřišel, budu si na něj muset počkat, stejně jako na vysněnou roli. Líbilo by se mi zahrát si ve filmové detektivce nebo hororu, klidně vražedkyni.

A pak mám ráda ulítlé komedie. Nebránila bych se ani dlouhodobějšímu seriálu, hodně herců na ně jakoby nadává, ale pak s radostí přijmou nabídku.

Skvělý, klidný, moudrý. A malý, mně tak po ramena. Vzájemně jsme si padli do oka, oblíbil si mě možná kvůli zubům: moje jsou veliké, jeho zase děsně křivé. V pauzách jsme si povídali a dal mi svůj telefon, ať se ozvu, až přijedu do New Yorku.

K tomu seriálu jsem přišla náhodou: kamarádka Hanka Kalousková, fantastická choreografka, volala, že odpadli nějací britští herci a potřebují rychle lidi, kteří umějí dobře hrát, tančit i zpívat. Na role lesních zbojníků. Prošla jsem – a byla to fajn zkušenost.

Produkce se o nás starala pohádkově, měla jsem vlastní karavan i asistentku! Raději bych si pro kafe došla sama, ale nemohla jsem jí brát práci.

Je to už lepší, tréma odchází s praxí. A taky když vidím kolem ty mlaďochy bez zkušeností, zato s obřím sebevědomím… Nechci působit jako stará, ale mají neskutečnou suverenitu a všechno je pro ně brnkačka.

To mě uklidňuje, protože na rozdíl od nich vím, co jdu dělat, už jsem to dělala stokrát a mám se o co opřít. Mým rituálem je chvilka soustředěného dýchání. A od bratra, který si pro štěstí lakuje nehty, jsem dostala prstýnky s topasem, amazonitem a vltavínem. Beru je jako talismany.

Naše kapela se jmenuje Drama Queens a vystupuje nepravidelně. Jde o mišmaš popu a akustické hudby, neděláme vlastní skladby, ale vybíráme si písničky, které máme rádi, covery.

Ale v létě pojedu turné s Ewou Farnou, která změnila koncept svého koncertování a hledala tři zpěváky a zároveň tanečníky. Těším se, už dlouho jsem netančila a chybělo mi to. Časem si možná zazpívám i s bratrem, ale musí to přijít spontánně. Na rozdíl od něj, který zpěv vystudoval v Londýně a chce se mu věnovat profesionálně, pro mě je jen koníček.

No záleží na prostředí. Třeba na vystoupení pro Škodovku v Národním muzeu jsem si půjčila model od Kamily Vodochodské – a paradoxně „policie“ ho zkritizovala s tím, že potřebuju poradit od stylistky. Beru to s úsměvem.

V soukromí se mi styl dost změnil, už nevyhledávám šílené barvy a střihy, preferuju ležérní eleganci. Hlavní je cítit se dobře a pohodlně a vyjádřit oblečením sám sebe.

V poslední době se taky snažím zdravěji stravovat, od jistého věku se to na vás zrcadlí. Jak zajdu do mekáče, naskáčou mi pupínky. A když tiším stres sladkostmi, úplně mi zšedne obličej. Tak to už ne!

Jsem spokojená, všechno klape, cítím se ve správnou chvíli na správném místě. Aspoň v to pevně doufám. Samozřejmě někdy je člověk vyčerpaný. I tím, co se děje ve světě.

Doba je složitá a tlačí na psychiku. Válka kousek od nás mě velmi trápí a paralyzuje. Můj mozek se s ní nedokáže smířit, nerozumím jí. Snažím se pomáhat a přitom si zachovat svoji integritu.

Ale uvnitř jsem šťastná. Snad je to na mně i vidět. Před deseti lety jsem byla nezralé třeštiprdlo. Dnes líp řeším krizové situace, nebojím se tolik a nepanikařím, neskáču do všeho po hlavě. Jsem méně urputná. Vím, že některé věci prostě nezměním.