Radka Pavlovčinová: Je těžké určit si hranice

Přiběhla nadšeně ze svého nového bytu ve Vršovicích, který si poprvé v životě zařizuje úplně po svém. „Zatím tam vládne šílený nepořádek, všude krabice s věcmi, teprve nakupuju nábytek, skříně…, ale je to hezké,“ vysype ze sebe pěknou, mile změkčenou češtinou třiadvacetiletá rodačka ze slovenské Senice, která žije v Praze už osm let.

„Miluju staré věci, základem mého obýváku je proto nádherná, dominantní starožitná skříň, kterou jsem dostala od mamky. Takže všechno kolem jí musím přizpůsobit. Ale ráda kombinuju styly podle toho, co je mému srdci blízké. A dobře se cítím mezi veselými barvami,“ rozhazuje rukama a široce se zubí. Jižní temperament a nekonformnost potvrzuje i strakatá letní kombinéza a jakýsi ležérní polosvetr.

„Že vypadám exoticky? Oba moji rodiče jsou čistokrevní Slováci, aspoň mi to tvrdí celá rodina. Taťka má velkou pusu a předkus, ale ostré rysy, maminka je zase taková kulaťoučká. No nevím. Můj vzhled je asi mix známých i neznámých předků. Děda mi říkal: Nepátrej po tom, stejně to nezjistíš, nevíš, kdo kde s kým se svezl…“

Do konce června Radka hrála v muzikálu Quasimodo a teď si užívá divadelní prázdniny. Letos pracovat nebude - možná vyrazí s bývalou partou z konzervatoře do Francie a Španělska. „Jsou to muzikanti, berou velký karavan a budou hrát na ulici. Navrhli mi, že můžu hrát na perkusy, zpívat, tančit, stepovat… Nevím, jestli to zvládnu, ale přitahuje mě to hodně. Bude to trošku punk, divočina,“ těší se na dobrodružství.

Divoká povaha byla odmala a maminka si zaslouží diplom krotitelky pytle blech. „Zaměstnala mě natolik, že mi nedala vůbec prostor zlobit. I když neposedná jsem byla velmi, nevydržela jsem ani sedět u jídla. Běhala a skákala jsem kolem stolu, vždycky jsem si vzala sousto a utíkala pryč. A když mě konečně usadila, vibrovala jsem aspoň nohama pod stolem a obvykle jsem všechno shazovala.“

Od tří let chodila do rytmiky, kde přičichla ke scénickým tancům, modernímu disku, hiphopu… Brzy přibylo piano a dramatický kroužek, ale tancování vyhrávalo. „Tančit jsem vlastně nepřestala nikdy, jen ve třinácti jsem musela kvůli operaci ruky na rok vypnout. Dělala jsem pořád stojky a zkoušela break-dance, takže se mi z námahy udělala bolestivá boule. Dneska už bych se na ruce asi neudržela,“ směje se.

V devíti letech ale vyhrála dokonce mistrovství světa v diskotancích. „Tanec je pro děti opravdu krásná věc, díky němu jsem neměla tendenci chodit extrémně na mejdany, pařit nebo tajně za rohem kouřit, i když ani to mě úplně neobešlo. Ale díky posedlosti tancem jsem prošla kritickou pubertou bez větší újmy.“

Že se nakonec přihlásila na herectví, leckoho překvapilo. „Jsem v rodině černá ovce, jako první jsem se vydala kumštýřským směrem. Ostatní jsou doktoři, právníci, inženýři… Maminka podniká, nevlastní taťka je záchranář. Pokrevní otec nevím, on nikdy nic moc nedělal, nikde nevydržel, byl svérázný. Ale můj šestnáctiletý bratr jde v mých šlépějích.“

Kamarád Radce vychválil pražskou konzervatoř, a tak se v patnácti ocitla v metropoli. „Maminka se o mě samozřejmě bála, ale protože věděla, že jsem živel, kterému stejně v ničem nezabrání, podporovala mě.

Naštěstí v budově školy fungoval internát s přísným pedagogickým dozorem. Párkrát jsem ho ovšem obešla, byla jsem tak tenká, že jsem prolezla mříží u výtahu a zdrhla. Brouzdala jsem po škole v pyžamu a čmárala na tabuli. Legrace!“

Zpočátku jezdila každý víkend domů, brzy si našla blízké duše i v Praze. „Bydlela jsem na pokoji se dvěma dalšími Slovenkami, které mě hned zapřáhly a ukázaly město. Fascinovalo mě hlavně to, jak Češi holdují pivu. Měla jsem spolužáka, který jich vypil třeba třináct! Jinak mě Praha neustále mile překvapuje a mám ji moc ráda.“

Dnes už se Radka nevrací do Senice, ale do vesničky, kam se její rodina přestěhovala. Kolem je zahrádka a les. „Tam jsem nejšťastnější, v přírodě, máme psa, kočku… Mamka pěstuje hlavně kytky. A sousedi chovají prasátka, slepice, prostě klasický venkov. Objevila jsem, že mi dělá dobře rýpat se v hlíně, zahradničit. Vůbec manuální práce je úžasný odpočinek.

Po příjezdu vždycky dva dny spím, porazí mě ten silný vzduch. A pak začnu pomáhat.“ Tohle střídání dvou světů se jí líbí. „Jednou jsem nahoře a jednou zase dole, chvíli vyhledávám společnost a pak potřebuju samotu. Jako noční pták dovedu řádit až do extrému, ale pořád bych tak žít nemohla.“

Z dětské soutěživosti Radka vyrostla a učí se nechat život kolem volně plynout. Ale když o něco opravdu jde, umí se zapřít a máknout.

Herecký křest zažila ve filmu Rafťáci. „Jsem obrovská trémistka, při castingu i během natáčení se mnou cvičí emoce. A čím jsem starší, tím je to těžší. Už totiž vím, že musím příští měsíc zaplatit nájem. Je mi jasné, že zrovna tahle motivace není správná, stejně tak jako po nějaké roli moc toužit,“ rozumuje.

V seriálu První krok vystřihla baletku Silvii a ráda se na něj dívá. „Mám krásné vzpomínky. Dal mi spoustu lásky, zkušeností a přátel. Nejde o velké umělecké dílo, ale je dobře, že vznikl, přinesl radost. A ukázal temperament, který tu postrádám, české seriály jsou na můj vkus moc monotónní, chybějí jim vášeň a dynamika.“

Přestože měla dobré taneční základy, trénovala poctivě s ostatními. „Od té doby mi už zase trochu ochably svaly, takže se chystám znovu zabrat.“ Neodříká si ani tanec s muži, i když teď nemá žádného stálého.

Následovaly seriály Ulice a Cesty domů, kde Radka odehrála menší role. Tvrdí, že i v takové velkovýrobně zábavy se lze něco naučit. „Je to úplně jiné herectví než na divadelních prknech. Tam jde o čistou energii, která je v tu chvíli jedinečná.

Na kameře je to naopak, herec musí být klidný a jen si to myslet v hlavě, s čímž mívám problém. Mám velké rysy, a když mě kamera zabere v detailu, volají: Zubejdo, proboha, zavři pusu! V pubertě mě moje zuby dost trápily, dneska se jen usměju.“

Divadlo si zkusila v muzikálu Robin Hood a hned byla za roli čarodějnice nominována na Cenu Thálie. Druhou rolí je Esmeralda ve zmíněném Quasimodovi, na niž jsou taky pěkné ohlasy.

Když má Radka volno, zavolá profesorovi jevištní mluvy Jaroslavu Pížlovi a dají si energetickou zahřívačku. „Projdeme si nějaké texty, naposledy jsme místo herectví boxovali. Přinesl rukavice a dva pytle, nechal mě do nich chvíli mlátit, pak mě zastavil a povídá: A teď mi to řekni! Začala jsem mluvit a on byl spokojený, s takovým nasazením bych prý měla hrát vždycky. Má zvláštní, až kontroverzní metody výuky, ale u mě úspěšné.“

Radka se narodila ve znamení Vodnáře. „My Vodnáři jsme vzdušné znamení a býváme velmi komplikovaní, často létáme hlavou v oblacích a nohama nestojíme na zemi. K tomu jsem v čínském znamení Draka, což napovídá dominanci. Občas se mi zdá, že v sobě mám tisíc osobností. Někdy nespoutaná divoška, jindy intelektuální puťka,“ vysvětluje a směje se na celé kolo. Někdy se zavře a čte, právě teď knihu Dvě smrti od Tolstého.

„Mám ráda realismus a ruskou klasiku. Stává se mi, že mám v hlavě zmatek z přemíry informací a nevím, čeho se chytit. V tu chvíli je nejlepší zklidnit se, vracím se třeba ke knize Čtyři dohody Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků nebo si pustím něco od Jaroslava Duška a řeknu si: Jojo, všechno je v pořádku, nemusíš se bát.“

Lákají ji meditace a indiánská sauna, chodí na jógu a je otevřená všem alternativám. Už si pomalu zvyká, že je řadě lidí, kteří ji znají jen povrchně, nesympatická. „Opakuju si, že všem se zavděčit nemůžu a nesmím to brát osobně. Problém nemusí být ve mně, ale v nich. Když je člověk sám se sebou spokojený a dokáže mě vnímat takovou, jaká jsem, žádné tření nevzniká. Naštěstí mám kolem své nejbližší, kteří mě milují, a já miluju je.“

Z natáčení Rafťáků si odnesla kontrolku: pozor na ženský kolektiv. Dnes se pozor změnil ve velký respekt. „Mezi ženami se pracuje skvěle, ale když se objeví závist a žárlivost, v mžiku se to může obrátit v peklo. Zlost je jen strach. Takže místo odsudku je mi takové osoby líto. Učím se takovým lidem odpouštět, což je velmi osvobozující. Měli bychom si víc důvěřovat,“ krčí rameny s výrazem stoleté vědmy.

V žertu dodává historku, že kdysi, když se podobnými věcmi velmi trápila, jí řekl profesor hudby: „Radko, nic si z toho nedělejte, tak to bylo vždycky. Když je někdo neutrální a hodí se tam i tam, nikoho nepobuřuje. Vy jste tak nepřehlédnutelná, že se musíte připravit na velkou lásku i nenávist. A měl pravdu. Občas dostávám hodně ošklivé dopisy. Negace má bohužel sílu, stačí jeden zlý mezi deseti krásnými - a v hlavě vám zůstane právě on.“

Radka ví, že sama není neomylná. „Může mi kdo chce co chce říkat, varovat, já si stejně na ta kamna musím sáhnout. Nejvíc jsem se spálila v lásce,“ přiznává. Ta první ale byla romantická. Hned v prvním ročníku jí zkřížil cestu starší spolužák Ondřej Ruml, známý ze soutěže X Factor. „Dlouho o mě usiloval, půl roku jsem ho nechtěla. Snila jsem o modrookém, tmavovlasém princi, a tak jsem Ondru posílala do háje. Byl neskutečně vytrvalý a v podstatě mi učaroval svojí osobností. Psal mi básničky, před dveře dával kytky, zpíval mi pod okny…

Podlehla jsem mu paradoxně v momentu, kdy on už si řekl: a dost. Takže jsem musela vynaložit trochu úsilí, abych ho zase získala,“ rozněžní se Radka.

Chodili spolu čtyři roky, ale jak se vyhraňovaly jejich osobnosti, došlo na hádky a rozchod. „Tlouklo se to, létaly i talíře, tehdy jsme to neuměli jinak. Měli jsme se zavřít každý do jedné místnosti a pak to v klidu probrat. Ale já věřím, že všechno, co se děje, tak má být, dnes už se vztekám míň… Kamarádi jsme každopádně pořád. Dokonce teď bydlím ve vedlejším domě, jsme sousedi.“

V seriálu Cesty domů Radka hrála feťačku Moniku, která prožije vášnivý vztah s Miroslavem Etzlerem. Po přečtení scénáře volala produkci, protože se ostýchala začít natáčení žhavou scénou, navíc s mužem o 24 let starším. Nechtěla se zapsat jako ta, která se klidně odhaluje. Nakonec souhlasila, ale byla velice nervózní, takže jí Etzler dodával odvahu a uklidňoval ji.

„Pomáhal mi pochopit moji postavu, žertoval, říkal, že jsem velmi talentovaná. Navodil příjemnou atmosféru, takže se mi s ním nakonec hrálo velmi dobře. Brala jsem ho dlouho jen jako kamaráda,“ volí mladá herečka opatrně slova. Jenže jednoho dne zjistila, že je zamilovaná. Seriálové okouzlení skončilo tím, že Monika ze seriálu jednoduše vymizela. V reálu ale tak snadné konce nebývají. Vztah ženatého herce a mladé krásky vzbudil velkou mediální pozornost, zvlášť po zásahu Etzlerovy manželky Vilmy Cibulkové.

„Milovala jsem jeho fantazii a představivost, na kterou jsme ve výsledku i doplatili. Ale to tak bývá. On má opravdu velké charisma a dar vzbudit emoce. Na to, kolik je mu let, je chlapák,“ říká uznale. A přiznává, že hercům se stává dost často, že jim role přeroste do života.

„Je těžké určit si, kde je ta hranice, co je ještě morální a co už ne. Člověk najednou neví, kdo vlastně je. Poučila jsem se z toho velmi. Snadno si nasazuju růžové brýle, čehož se nechci vzdát, protože mám lidi ráda a věřím, že láska je jediná cesta, která nás může zavést ke štěstí a vyrovnanosti. Ale uvědomila jsem si, že někteří jedinci jsou zavření a musím si na ně dávat pozor. A taky už se vyhýbám ženatým mužům!“

Nejlepší relax je pro Radku spánek a cestování. „Potřebovala bych vydělat na nějaké reklamě balík peněz, abych se mohla třeba rok toulat po světě. Bavilo by mě cestovat jako reportérka a psát o svých zážitcích. Mám taky ráda adrenalinové sporty, právě se chystám skočit padákem. Ale největší adrenalin jsou stejně muži a hudba.“ Radka se nezamilovává snadno. Tvrdí, že od rozchodu s Ondřejem neměla dlouhodobější vztah. „Nepřišel nikdo, kdo by mě uchvátil, u koho by to opravdu zajiskřilo. A když přišel, nechtěl zase on mě.“

Ale doufá, že jednou pozná takového, který ji bude opravdu milovat, a budou k sobě pasovat bez výhrad. „Na vzhledu nezáleží, důležitá je chemie, dobré srdce a vzájemný respekt. Nesmí se bát vyslovit, co cítí, což je hlavní problém mezi muži a ženami. Každý mluví o něčem jiném a míjejí se, i když vlastně oba chtějí totéž. Jenže nejsme jasnovidci, jak máme vědět, co druhý doopravdy chce?“ rozohní se herečka. Dodává ale, že i hádky mají něco do sebe, hlavně romantické usmiřování…

Nedávno se psalo o jejím kamarádství s muzikantem a zpěvákem Davidem Krausem, nestartuje přece jen další láska? „Rozumíme si, nepopírám, že se mi líbí, je to velmi krásný kluk, ale zatím to nepřerostlo.“

Radka by přitom ráda zkusila ještě třetí disciplínu - zpěv. „Lákaly by mě vlastní písničky, jenže na to nemám zatím dost odvahy. Možná umím napsat text, ale potřebovala bych k sobě muzikanta, s nímž bychom si padli…“ Není to náhoda? Na ty ovšem Radka nevěří…

Zatím se pevně drží herectví. Potěšilo by ji, kdyby dostala roli v hororovém nebo detektivním filmu - a to přímo roli vražedkyně! A také člověka s handicapem. Má mezi nimi kamarády a obdivuje, jak se umějí radovat ze života.

Baví ji, jak se ten její mění podle role, kterou právě hraje. „I když nechci, přemýšlím o ní. A myšlenky jsou energie, která se nějak zhmotní. Třeba od doby, co hraju v Quasimodovi cikánku, potkávám v tomto etniku spoustu zajímavých lidí. Nebo když jsem hrála čarodějnici, udělala se mi bradavice. Teď mě čeká v Plzni muzikál Nine, kde budu hrát milenku ženatého režiséra. To už mám naštěstí za sebou,“ dodává se smíchem.