Radka Fišarová: Mou „anorexii“ vždycky řešil někdo zvenčí, ne já

Je fakt, že jsme já i můj přítel Jirka Hána dost vytížení a museli jsme oba zrušit nějakou práci, abychom si udělali týden čas pro sebe a odjeli na ostrov Brač. Samozřejmě i s Oskárkem, bez něj by to nebyla správná dovolená. Moc jsme si to užili, ale bylo to krátké.

Společné chvilky využíváme doslova po hodinách. Většinou pracujeme na zahrádce doma nebo na chalupě, to je pro nás opravdu relax. Nebo jedeme na výlet na kolech, letos sice vládly tropy, ale počkali jsme si vždycky na večer.

No, je pravda, že zahradu na chalupě obstarává především maminka. Ale letos tam přítel zasázel osmdesát sazenic rajčat, takže jich máme celkem sto dvacet - a měli jsme z nich velkou úrodu! O ty se stará výhradně on.

Já jsem se vždycky starala o zahradu u domu, dnes mám pod křídly hlavně část s japonskými borovicemi. Ostatní převzal do rukou pevně Jirka a už mě tam skoro nepustí. Stejně tak rád vaří a žehlí - v tom nade mnou taky vede.

Ano. Šlo o roztomilou odlehčenou komedii Branky, body, striptéři, režírovanou Petrem Butkem. O fotbalistech, kteří na konci vystupují jako travestité - a Jirka byl převlečený za Marii Rottrovou, což je moje nejoblíbenější česká zpěvačka, tudíž neodolatelný. Už je to pět let…

Z mojí strany rozhodně! To si dělám trochu legraci, až tak rychle to samozřejmě nešlo. Ale brzy jsme zjistili, že máme podobné priority.

Říká se, že chlapi i ženy jsou v podstatě stejní a liší se jen v detailech, ovšem ty detaily jsou nakonec dost podstatné. Já jsem typická ženská a Jirka chlap - a právě v detailech nám to pěkně spíná do společných hodnot.

Je pravda, že to představení vychází hlavně z jeho vlastních zkušeností. Já se tam taky ocitám a přidávám si něco svého. A diváci ve výsledku nacházejí leccos z toho, co znají z domova, jen to možná neumějí pojmenovat.

Co je konkrétně z našeho života? Například Jirka miluje své auto. Váží si ho a pečlivě se o něj stará, takže je radost s ním jezdit. Navíc je věrný škodovkám, které vlastníme oba, a pečuje i o moji, když už se na to nemůže koukat. A zkrátka když ho poprosím, aby uklidil, že přijde návštěva, můžu se spolehnout, že se vrátím domů - a naše auta budou dokonale uklizená. Nic víc…

Ne. Ani mi to nechybí. Myslím, že je lepší, pokud spolu nehrajeme, určitě bychom si do toho strašně mluvili. Stačí být jen takový sledovatel zpovzdálí, můžeme si říct svůj názor, ale nepitvat se v tom. Jirka je činoherec s hlavní scénou v MDP a taky natáčí - teď seriál V. I. P. vraždy. Já jedu v muzikálech (Romeo a Julie, Evita, Tři mušketýři, Kleopatra) a koncertech šansonů.

Je to určitě jiné. Za prvé jsou úplně nové texty, jiná situace, režisér…, ale i celkově beru Evitu jinak. Tehdy jsem se s ní hodně ztotožňovala, měla jsem tendenci být jako ona, zdálo se mi, že jsem to já. Dnes mi jde spíš o to, sdělit její příběh. Jako když někdo čte druhému knížku, vypráví příběh, ale není jeho součástí.

To víte, že jsem si zavzpomínala na tehdejší Radku. Je fakt, že zrovna v době Evity jsem prožívala časově velmi náročné období, hrálo se i devětkrát týdně, takže mi ten muzikál zabral většinu času. Určitě jsem chtěla moc zpívat a hrát, taky mít rodinu… Ty cíle mám vlastně pořád stejné, jen v jiné intenzitě a možná s rozdílným podtextem. Dnes mi jde o to, dělat vše poctivě a něco druhým přinést, což můžete jak na jevišti, tak v rodině - třeba i v kuchyni.

A víte, že ano? Vždycky pro mě byla důležitá. Právě Evita představovala zlom, kdy jsem si uvědomila, jak je tahle profese těžká. Zpívala jsem od pěti let, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych chtěla udělat kariéru zpěvačky. Vždycky to bylo jen pro radost. A po Evitě mi došlo, že jsem se už profesionální zpěvačkou - od slova profese - stala, že je to můj chleba.

Ale vlastně ani dnes neberu zpívání jako práci. Třeba učení, které jsem taky vyzkoušela, je práce, předávání zkušeností. Zpívání pro mne pořád představuje zábavu, akorát že pro samou zábavu nemám vůbec čas na práci! (směje se)

To je těžká otázka, záleží hodně na tom, co máte psáno ve svém příběhu, a určitě i na úhlu pohledu. Víte, nemám pocit, že by mi něco chybělo nebo že bych toho udělala málo. Jsem vděčná, kde všude a s kým jsem mohla hrát a zpívat. Mediální úspěch znamená jen jednu stranu mince. A nemusí vůbec souviset s kvalitou.

Spousta lidí, kteří mají jen minimální rozsah hlasu, plní stránky novin. Ale to, že je vás plný bulvár, ještě neznamená, že máte plné koncerty. O spoustě skvělých kapel se dozvíte až při předávání Anděla - a na festivalech mají narváno.

Na druhou stranu vám média můžou pomoci. Mám-li to shrnout, mohou být skvělým sluhou, ale špatným pánem. Já nejsem typ obíhající večírky, proč? Vždycky jsem chtěla vedle zpívání žít běžný život, mít svůj svět a přátele. Kdybyste se zeptala, co se mi v životě povedlo nejvíc, řeknu jednoznačně: Oskar.

To má dáno každý jinak. Nechci si nijak stěžovat na expartnery, ale měli odlišné priority a nebylo to vždycky povedené… Pokud nepotkáte správného chlapa, kterému byste věřila, že bude výborný táta, je lepší prostě vydržet. Na dobré věci se vyplatí počkat.

Kdybych mohla doporučit svému synovi ideální věk na založení rodiny, řekla bych: do třicítky je to super. Můj tatínek mě měl až v pětačtyřiceti, je mu tedy dvaaosmdesát. A strašně bych brala, kdyby mu bylo o deset let méně, protože ho pořád moc potřebuju. Z tohoto důvodu považuji za lepší mít mladé rodiče. Ovšem tátu bych nevyměnila!

Upřímně, setkaly jsme se na zájem divadla, kvůli propagaci. Tak se to dělá. A věřte, že mou „anorexii“ vždycky řešil někdo zvenčí, ne já! Diety nedržím, jen mám období, kdy jím víc a kdy méně. Můj metabolismus na to rychle reaguje. Zdravý životní styl se zakládá na zdravém rozumu! Poslouchat své smysly. Jíst to, co se mi líbí, voní a chutná, když mám hlad. Stejně tak s pohybem. A mít se rád.

Každý přece ví, kdy se přejídá a kdy nepřirozeně hladoví. Dnes se považuje za zdravé jen to, co je dietní. Když k tomu zavalíte ženám hlavy fotkami vyretušovaných neexistujících hubenin, začnou z toho blbnout. Přitom jde jen o kšeft.

Pro mě to je určitě výhoda. Jsem Střelec, tedy střelená. Hlava člověka s tělem zvířete - a záleží na tom, co v konstelaci zrovna převládá. Ale vážně, neumím si představit chlapa s jinou profesí, který by mohl chápat mne a můj režim. Fakt, že neexistuje žádný volný víkend. Neznám nikoho, koho by to bavilo déle než tři měsíce. My si nemusíme vůbec nic vysvětlovat, jestli se jeden z nás někde zdrží nebo mění z hodiny program… Bereme to jako normální.

Jak kdy. Ale myslím si, že máme trochu bláznivý režim i s dítětem. Oskárek sám je taky dost svobodomyslný a svobodný. V čem máme být zodpovědní, v tom jsme určitě oba. Pro někoho možná nemáme až tak pevné mantinely, spartánskou výchovu u nás nenajdete. Ale když mi situace přeroste přes hlavu, prostě zakročím.

To ne, cokoliv amerického mi nevyhovuje. Uvedu raději příklad: měli jsme dva chrty. Tatínek šel s jedním kolem cvičáku, kde učili psy chodit u nohy. A naše Františka to jediná zvládla bez vodítka, přitom se říká, že chrti jsou primitivní plemeno. Jenže pokud je dobře vedete a dáte jim základní pravidla, můžete jim věřit a chodit s nimi klidně na volno.

Podobně dítě když ví, co je dobré a špatné, může mít v životě velkou svobodu. Nemusíte ho bičovat a přivazovat na pomyslné řetězy. Každé samozřejmě zlobí a brečí. A to jsou momenty, kdy vycházím z intuice, a ne z nějaké poučky. Jen kniha Koncept kontinua mě upozornila, že stačí vnímat, protože dítě a matka si řeknou vše i beze slov.

Ano, mlátí jako o život do bubnů, které mu koupili moji rodiče. To se nám pomstili! A já ho musím doprovázet na piano. Travička zelená či Holka modrooká jsou naše hitovky. Nebo hudba z filmu Zvíře, tu si Oskárek tak chtěl pouštět, až jsme ji zaranžovali a začali hrát s kapelou. Hudbu určitě miluje. Ale sama mu zpívat nesmím, to křičí: „Nepípej!“

A Jirka taky. No, nikdy neříkej nikdy. Moje sestra je starší o pět let, což pro mě byla vždycky jednoznačně výhoda a pro ni nevýhoda. Jednak mě měla pořád na krku, ale hlavně si musela všechno vydobýt, zatímco já jsem se s ní už jen svezla. Třeba se směla dívat na televizi do půl desáté - a já samozřejmě s ní. Byla jsem typické mladší dítě, co má už krapet předšlapanou cestičku.

Maminka ke mně vstávala jako ke kojenci i třináctkrát za noc. A od deseti měsíců jsem běhala, takže ze mě byla opravdu na mrtvici. A pořád jsem zpívala. Oba rodiče jsou profesí strojaři, ale muziky bylo kolem vždycky dost. Táta hrál na mandolínu, banjo, na co sáhl… Sestra se učila na kytaru a já jsem ji odmala strašně moc chtěla přehrát, hrát všechno rychleji a hlavně víc nahlas.

Nejdřív jsme měli rodinnou kapelu Fišle - dva sesterské páry, Fišarovi a Šlengrovi. Pak už jsem asi moc překřikovala, a tak jsem za pomoci rodičů založila country kapelu Auris, latinsky ucho. S tou jsme hráli do mých devatenácti let. Pak jsme se rozešli každý k jinému žánru. Ale natočili jsme dvě cédéčka, jedno vánoční Koledování s panem Horníčkem. To bylo krásné období, měla jsem kliku, že jsem během studií na konzervatoři Jaroslava Ježka jezdila s pány Horníčkem, Sovákem, Brodským a s paní Zázvorkovou po republice s pořadem Hovory H.

Já jsem chtěla dělat hlavně muzikál. Jenže když skončila Evita, zavolal mi režisér Libor Vaculík z Plzně, že chystá představení o Edith Piaf s Petrem Maláskem, jestli nemám zájem. Kývla jsem, ale vůbec jsem nevěděla na co. Do té doby jsem šansony neposlouchala a jméno Piaf se kolem jen vzdáleně mihlo.

Až díky představení Edith - vrabčák z předměstí jsem začala pronikat do tohoto žánru. Nejdřív se mi to, co zpívala, vůbec nelíbilo, zdálo se mi, že tak divně bzučí a já to asi nikdy nedám. Pak jsem se dočetla, že jsme narozené ve stejný den, 19. 12., a řekla jsem si, že to je osudové a že na to musím jinak.

Přečetla jsem o Piaf, co se dalo, poslouchala jsem její písničky jinýma ušima a hodně jsem o nich přemýšlela. Asi půl roku po premiéře jsem dostala nabídku zpívat na francouzském večírku, a protože nerada zpívám na half playback, oslovila jsem jednu akordeonistku… Dnes mám třetího akordeonistu, postavili jsme kapelu jako klasický jazzový kvartet - kytara, bicí, kontrabas, klavír a akordeon. A náš program jsme rozvinuli i do symfonické verze, s níž vystupujeme s předními českými orchestry. S filharmonií je to něco jiného, ale díky tomu, že šanson stojí trochu mezi žánry, může oslovit i diváka milujícího klasiku.

Nejdřív jsem neuměla ani slovo francouzsky a paradox byl, že když jsem poprvé zazpívala v programu svoji českou písničku Potvora, došlo mi, jak mi strašně vadí, že nevím, co zpívám ve francouzštině. Tak jsem se začala rychle učit. Sice jsem skončila někde u desáté lekce, nicméně za těch patnáct let, co Piaf zpívám, jsem už do toho chtě nechtě trochu pronikla. Už si dokážu přečíst text, aniž by mi ho někdo musel vysvětlovat a radit, jak poskládat slova dohromady.

Skoro vůbec. V Paříži jsem byla jen jednou, říkám, že moje Eiffelovka je petřínská věž. Ale chtěla bych se tam ještě vypravit. Právě za Edith a poděkovat jí. Možná tím stejným dnem narození máme určité shodné povahové prvky, ale zaplaťpánbu úplně jiný život. Zásadní spřízněnost mezi námi vznikla až hudbou.

Zní to asi jako klišé, ale nejvíc energie beru právě z hudby a ze syna, ze všeho, kde se mi podaří něco dát - a tím pádem se mi to hned zase vrátí. Sama se skoro nehýčkám, s tím bych měla něco udělat. (směje se)

Chvilku jen pro sebe si užívám v autě cestou z vystoupení… A jak to jde, mizím v přírodě. Oskárek ještě po obědě spí, tak ho naložím do kočárku a vyvezu na procházku, poslouchám stromy, ptáky a brouky… Prostě moc si vážím toho, co mám, a to mi přináší radost, která mě dobíjí. Zní to vcelku jednoduše, že?

Je to tak, že parfém používám už třináct let stejný a nohu mám číslo 35. Kdo má tuto velikost, ví, že velký rozšup v nákupech prostě není možný. Berete, co je. A tak si musím nakupování zpestřit jinde. Jeden čas to u mě bylo výhradně o zahradě, stromech, kamenech, lampách…

Dnes utrácím nejvíc za Oskárka. Mít holčičku, asi by mě to zruinovalo.