Radka Fišarová: Mí andělé museli hodně makat

Vysloužila jste si přezdívku „česká Édith Piaf“. Nemrzí vás, že jste se ocitla ve škatulce?

Když to prvně zaznělo, cítila jsem spíš velkou zodpovědnost. Samozřejmě vím, že nemám na repertoár Édith Piaf žádný monopol, a o to víc mě to potěšilo. Je to pro mě závazek a beru to velmi pokorně. Možná i proto, že jsme s Édith narozené ve stejný den! Beru ji opravdu jako své osudové setkání. A škatulkování se nebojím. Někdo škatulky zkrátka potřebuje, mě se osobně netýkají. Naše koncerty s česko-francouzským programem jsou už dnes takovou malou poctou jejímu odkazu, s řadou šansonů jiných francouzských zpěváků, filmové muziky nebo autorských skladeb.

Na koncertech působíte velmi energicky, ale v civilu jste prý introvert.

Spíš někdy zalézám do jakési ulity. Tam můžu relaxovat, přemýšlet a tvořit, nějak vnitřně růst. To v hluku moc nejde. Jsem určitě ráda ve společnosti, ale mám ráda svůj okruh rodiny, přátel, fajn sousedů. Je pro mě hodně důležitá důvěra a jsem vděčná za ty, které mám ve své blízkosti. Jinak velkou společnost moc nevyhledávám. Ale myslím, že takto to má spousta mých kolegů. No a jeviště je takové magické místo, kde mizí horečky, bolesti, jakékoliv neduhy a vyskočí na povrch ten vnitřní „kašpárek“. Ale asi to ve vás stejně musí nějak být. Vím, že pro někoho je naprosto nepředstavitelné vystoupit před lidi a třeba něco říct, pro mě je naopak zajímavé, jak se může někdo na jevišti bát.

Jste nejenom zpěvačka, ale i mentorka, která podporuje mladé talenty. Kdo v dětství směroval vás?

Určitě můj táta, který byl sice strojař, ale hrál na mandolínu, banjo, prostě, na co sáhl. Nás se sestrou podporoval, abychom se muzice taky věnovaly. Vypadalo to tak, že jsme přišly ze školy, hodily tašku do kouta a sáhly po kytaře. Tenkrát nebyly mobily, sociální sítě, takže nás nic nerozptylovalo. A pak tu bylo několik skvělých učitelů. Musím zmínit pana Horkého, učitele z lidušky, který po revoluci otevřel oddělení populární hudby, což byla tenkrát naprostá pecka. Jeho snem bylo vychovat zpěváka, který půjde na konzervatoř. No a já pro něj byla to vyvolené dítě, kterému uvěřil. Věnoval mi spoustu času, energie a péče. A často na něj vzpomínám, když se teď snažím něco předávat svým žákům.

Říká se, že děti jsou našimi největšími učiteli. V čem inspirují vás?

To už říkal Komenský a já jen mohu souhlasit. Děti jsou naše lepší já. I když se dívám na svého dvanáctiletého Oskara, často si řeknu: Tohle bych zase chtěla umět. Nebo někdy obdivuji jeho reakce v různých situacích. V přítomnosti dětí jsem moc ráda a věřím, že zde vyroste lepší a pokornější generace, než jsme my.

Zní to neuvěřitelně, ale hudbou žijete už čtyřicet let. Co vám dává?

Je to můj život. Zpívání rozhodně neberu jako práci, mnohem víc se mi líbí pojem povolání. Hudba je duchovní rozměr v životě a podle mě je důležitá pro všechny. První, co dítě po narození vnímá, je hlas matky a otce, je pro nás přirozené vnímat barvy zvuků. Já si myslím, že všichni mají určitý hudební nebo alespoň zvukový sluch. Pro mě navíc hudba představuje pocit bezpečí, můj vnitřní a vlastně i vnější domov. Mám tak domovy dva – tam, kde je moje rodina, a pak na jevišti s kapelou za zády.

Jak vlastně vypadají vztahy v českém showbyznysu?

Vztahy jsou takové základní silné téma a řekla bych, že vůbec nezáleží na prostředí, kde máte práci. S někým si prostě sednete a s někým ne, ale to neznamená, že i tak nemůžete mít fajn, respektující vztah. Mně na vztazích mezi lidmi dost záleží, jsem ráda tam, kde je hezká atmosféra, a můžu říct, že jsem vždycky měla štěstí na lidi ve svém okolí. Opravdu až na malé výjimky. Stejně většina komplikací v komunikaci vzniká z nějakého nedorozumění nebo špatné nálady. A nikdy nevíte, proč se někdo cítí zrovna dnes zle nebo proč je pro něj nějaké téma citlivé. Nemám proto ráda rychlé soudy, nebo vlastně žádné soudy. Každý je někdy ve slabé chvilce a v tu chvíli je rád za pochopení. Nechce se mi nikoho hodnotit podle nedostatků, ale spíš se snažím vždycky vidět to hezké v každém. Moje okolí je pak mnohem hezčí, doporučuji všem vyzkoušet.

Tak tolerantní jste byla vždycky?

Nevím, jestli je to tolerance. Ke spoustě věcí či témat nejsem tolerantní vůbec. Nebo se mě dotýkají a popichují mě. Ale možná jsem trpělivější, to určitě ano. A samozřejmě se pohybuju jinde než třeba ve dvaceti letech, ale to je dobře. I když možná právě v těch mých dvaceti přišel takový první start nějaké mojí „cesty“. Prvně jsem začala hrát Evitu, což byla velká zodpovědnost, a pak jsem začala vztah s partnerem, který měl zdravotní potíže. Musela jsem se hodně vnitřně přeorganizovat a začít na sobě makat. Po čase se mi z té cesty chtělo utéct a strčit hlavu do písku před vším, co takzvaně nevoní, ale rychle jsem pochopila, že to nejsem já. Že moje volba je něco pochopit. To jsem ovšem v tu dobu netušila, pro jakou zkoušku jsem se rozhodla. Ta zásadní přišla před deseti lety.

Pokud dobře počítám, vážná nemoc vás zastihla, když vašemu synovi nebyly ještě ani tři roky.

Když mi objevili nádor, zanedbaný, až bych řekla zbytečný, bylo Oskárkovi dva a půl. Čekala mě velká zkouška fyzická, mentální i duchovní. Nevěděla jsem, co bude, a pořádně ani, co chci. Tehdy jsem zažila svoji první velkou ulitu, abych se se sebou mohla domluvit, jak to chci dál, kdo jsem, co v životě potřebuju, po čem volám tak moc, že to potřebuji demonstrovat na svém těle…

Tři dny jsem strávila v takovém zvláštním odpojení od všeho a ode všech a pak jsem se rozhodla jednat. Měla jsem štěstí na péči ve VFN u pana profesora Cibuly, který mi velmi pomohl i po psychické stránce. A i když při operaci nastaly velké komplikace a musela jsem po několika měsících zpět na sál, tak jsem v tu dobu prošla neskutečnou vnitřní proměnou. Došla jsem k vnitřní radosti, a hlavně ke vztahu sama k sobě. Což bylo zásadní.

Jaký moment v tom hrál největší roli?

Když jsem zjistila, že budu muset ještě na jednu operaci, na rekonstrukci močovodu. Byla jsem nastavená na návrat, a vše bylo náhle jinak. Čekalo mě pár měsíců s vývodem z ledviny a pak další zásah. Byl to opravdu bod pod „bodem mrazu“. Jakási rezignace. V tu dobu ti mí andělé opravdu museli hodně makat. Když se dnes ohlédnu, říkám si, jak jsem tomu mohla předejít. Dnes můžu opravdu doporučit, aby se všechny ženy nechávaly pravidelně testovat na HPV virus, už se nabízí i samotestace a jsou dostupné informace. Je tu takzvaný GoDay nebo Nadační fond Hippokrates. A jestli vám nevěří váš lékař, pryč od něj a hledat jiného odborníka. Vlastně jakákoliv prevence je moc důležitá.

Co nebo kdo vám tenkrát vlil pomyslnou energii do žil?

Andělů strážných bylo kolem mě moc. Rodiče, sestra, která se k nám v tu dobu nastěhovala, kamarádky, přátelé, kapela, kolegové, ale i lidé z vedení divadla. Mohla bych jmenovat hodně jmen. Paradoxně jsem tehdy zažila veselé období, dokonce mě čekala odměna ve formě představení Mamma Mia! v pražském Kongresovém centru. Dali mi najevo, že tam své místo stále mám. Premiéru jsem ještě hrála s hadičkou v těle.

Jak se vám dnes žije, a navíc jako matce samoživitelce?

Je to samozřejmě někdy náročné a musím říct, že obdivuju všechny svobodné matky. Člověku chvíli trvá, než se vypořádá s tím, že se mu rodina rozpadla a musí se z něj stát máma i táta v jednom. Nejenom láskyplně pečovat, ale taky pevně držet určité mantinely. Musíte se ohánět. A nutno dodat, že bez pomoci maminky by to vypadalo také o dost jinak. Musíte mít kuráž ustát mnohdy ponižující soudy. Prostě jednoduché to není. Ale tak jsem si to vybrala a ze srdce cítím, že správně. Spousta žen má velký strach nefungující vztah ukončit, a nakonec zjistí, že je vše na nich, tahají tašky, platí složenky, a ještě se starají o někoho, kdo jim vůbec není oporou, spíš naopak. Nakonec dojdou k naprosté ztrátě sebelásky. Bohužel to pak často přebírají jako koncept jejich děti a jde to pořád dokola. Takže jsem sice s Oskarem sama, ale můžu být sama sebou a myslím, že jsem tímto rozhodnutím zachránila nakonec všechny zúčastněné.

Jaký typ muže roste z vašeho syna?

Oskar je v mnoha směrech svéráz. Na svůj věk je velmi empatický a nikdy nepřehlédne, když je někomu smutno. Sice bych si přála, aby šel spíš technickým směrem, ale zatím to vypadá, že mám smůlu. Geny se zkrotit nedají, takže hraje na klavír, chodí do sboru a nedávno přišel s tím, že by chtěl zkusit herectví. Uvidíme. Mám z něho radost, je to super parťák a kamarád. A když mám jen chvilku času a možnost, tak mě moc baví společné cestování, jak do přírody, tak do města nebo třeba za historií.

Co vás čeká po pracovní stránce?

Právě máme zkoušky na jarní koncerty s názvem Mezinárodní dny rodin s Ústřední hudbou Armády České republiky, což je naprosto unikátní, úžasné hudební těleso s vedením, či velením, podplukovníka Jaroslava Šípa. Čeká nás série koncertů po republice spolu s kolegy z populární i klasické hudby. A zároveň naplno probíhá příprava nového projektu, prvního ročníku šansonového festivalu, komponovaného večera Šansony v zahradách, který plánuji letos v létě představit v nádherných zahradách pod Pražským hradem společně s předními šansoniéry naší scény. Na to se upřímně moc těším a doufám, že se nám povede dát divákům výjimečný zážitek. No a na konci měsíce se samozřejmě těším, že si zahrajeme na pálení čarodějnic u nás v obci na Zelenečských čárách!

Jako zpěvačka i pedagožka jste velmi vytížená, přesto k tomu všemu ještě studujete. Kde na to berete prostor a také chuť?

Asi jsem vždycky byla trochu studijní typ nebo mě minimálně vždycky něco zaujalo a chtěla jsem nakouknout pod povrch. A člověk se stejně učí pořád. Nicméně takové to vzdělávání, že chcete do sebe dostat nějaké znalosti nebo dovednosti, tak na to je také potřeba dost času, aby to mělo smysl. Ten přišel ve chvíli, kdy se vše zavřelo během covidu. Kultura byla společensky odstavená a museli jsme se k tomu všichni nějak postavit. Mně není úplně vlastní sedět v koutě a fňukat nebo nadávat, spíš mě baví tvořit si svůj svět. Takže jsem se nejprve rozhodla nakouknout tam, kde mám největší mezery, což bylo účetnictví. Tak jsem absolvovala rekvalifikační kurz, pak jsem zkusila počítačovou grafiku a poté kurz asistenta pedagoga. Na rok jsem pak nastoupila jako asistent ve Chvalské škole v Počernicích.

Jaká to byla zkušenost?

Úžasná, a to pro mě i coby rodiče. Nahlédnout do fungování jedné školy, mezi učitele, sledovat jejich možnosti a také snahu. Musím říct, že navzdory tomu, co všechno mají učitelé ve vzdělávacích plánech, obdivuji, že jsou i přesto schopni děti smysluplně vést. Klobouk dolů a kéž by mělo školství o trochu víc pozornosti. Když jsem pochopila, že covid nás jenom tak ze dne na den neopustí, řekla jsem si, že to rozhodně chce něco delšího, a nakonec jsem se pustila do studia vysoké školy. Zaujala mě andragogika, což je věda o výchově a vzdělávání dospělých. Vlastně i proto, že jsem jedním z mentorů v projektu MenART, kde spolupracuji nejen s talentovanými žáky ze základních uměleckých škol, ale také s jejich pedagogy.

Jaké to je, studovat ve vašem věku?

Hlava sice občas protestuje, už se jí nechce do sebe soukat všechny ty nové informace a vědomosti a stojí to opravdu hodně moc času, ale mě tenhle obor zaujal, myslím, že je v něm i velký potenciál. Mám pocit, že mnoho dnešních dospělých je v situaci, kdy hledá nové kvalifikace nebo zkrátka tápe, jak dál. A dnes už je tu opravdu dost velká nabídka pomoci, což je moc fajn. Navíc jsem měla velké štěstí na spolužáky. Neskutečně moc mi v poslední době chybí, takže jsme se hecli a jdeme celá parta na přijímačky na magistra. Kdyby nás všechny vzali, to bych to pak snad i dala. Tak nám držte palce!