Radim Schwab, sexy hvězda Fantoma opery, je nepřehlédnutelný

Tak napůl. Když jsem při studiu na JAMU udělal něco dobře, všichni to viděli. Ale když jsem něco zkazil, tak to taky všichni viděli. Třeba při jedné choreografii hned v prváku jsme měli jít celá skupina najednou k zemi a pak prudce vyskočit. Já to udělal obráceně, naštěstí si diváci mysleli, že to je záměr… Jinak zvládnout větší tělo je větší makačka – pak je to ovšem výhoda.

U něho bude důležitý především hlas a energie, která z něj musí vycházet a hrnout se do sálu. Je to těžší v tom, že celý příběh odehraje s maskou, čímž ztrácí třicet procent výrazu. To si málokdo uvědomuje. O to lépe potřebuje ovládat gestickou řeč figury, vše musí vycházet z její podstaty.

Navíc je tenhle muzikál z hlediska hudebního nastudování velmi obtížný, téměř na hranici klasiky. Na takové role se interpreti připravují i několik let. To není tak, že si to jeden den pustíte a druhý zazpíváte. Takže korepetice v rámci hudebního nastudování probíhají minimálně dvakrát týdně, už druhý měsíc.

Už na základce. Nebylo to ve filmu ani v divadle, ale v rádiu. Dodnes si pamatuju, že hráli ten nejslavnější duet Love Never Dies a já stál úplně okouzlený, jako opařený. Už nevím, kdo tak andělsky zpíval, snad Sarah Brightmanová. Kadence v závěru byly neuvěřitelné. I dnes jsem vždycky při té árii napjatý a ptám se: Bude to tam, dá ten tón?

Jde o skutečně nádhernou, po celém světě prověřenou muziku, uváděnou v 25 zemích. A zároveň o skvělou show. Tento muzikál bude nejnákladnější projekt dr. Františka Janečka, jeho částka se pohybuje kolem 50 miliónů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že v něčem tak úchvatném někdy budu sám zpívat.

Když jsem později viděl film, živé jevištní zpracování v New Yorku i koncertní verzi z Royal Albert Hall k pětadvacátému jubileu, zaujal mě samozřejmě part Fantoma. Říkal jsem si: Toho bych si rád střihnul!

Není to tak jednoduché. Osou příběhu je velká romantická láska Fantoma ke zpěvačce Christine. Je to hra o velikých emocích, které jsou vtěsnány do hudby. Fantom není monstrum ničící vše živé, ale bytost toužící po lásce. Jenže v tom vztahu jsou tři, jde moderní terminologií o milostný trojúhelník.

Osobně si myslím, že Fantom miluje Christine víc než jeho sok Raoul. Ten je prostě hezký a bez problémů ji sbalí, vše probíhá tradičně. Zato zohyzděný, ošklivý Fantom ví, že u tak nádherné dívky, pro kterou by udělal cokoliv, nemá šanci. Je pro něho vším – a o to je těžší, že ji na konci nechá odejít. Což je opravdu nesmírně velkorysé a strašně smutné. Kdyby byl skutečně monstrum, asi Christine i Raoula zabije. Fantom opery si rozhodně zaslouží soucit.

Mně se to stalo dvakrát. Ne že bych dal jako na divadle někomu volnost, ale opustila mě partnerka. Vím, jaké je to hrozné trápení, tedy pokud je člověk zamilovaný a nejde jen o chvilkové poblouznění. Takové věci ve vás dlouho zůstanou.

Nikdy jsem nezažil takovou přísnost nejen při výběru, ale v celé přípravě. S ohledem na náročnost a rozsah díla tomu dávala produkce značnou vážnost. Na konkurz jsme se museli naučit třetinu role a zkoušelo se ve třech kolech. Zpěv, herectví, tanec a jednání v dané situaci. Došlo i na souboj Fantoma a Raoula o Christine…

A nakonec se natočený materiál poslal Angličanům, kteří ho zdlouhavě schvalovali. Tuhle otázku by asi přesněji zodpověděl producent dr. Janeček, který s nimi přímo jednal. Museli jsme splňovat všechny jejich požadavky, které jsme ovšem přesně neznali. Základem byla logicky perfektní hlasová vybavenost, herecké a pohybové nadání, a navíc správný typ na tu kterou postavu. Trvalo nekonečně dlouho, než nám oznámili verdikt.

Skoro po třech měsících. Byl jsem už hrozně netrpělivý, nemohl se dočkat, jak to dopadlo. Volal jsem panu Janečkovi, jestli nemá náhodou už nějakou zprávu. Odpověděl: Já ti klidně dám číslo na Webbera, zavolej mu. Ale tihle lidi se neuhánějí, potřebují čas, aby se opravdu pečlivě rozhodli. Možná jsem si to číslo měl vzít… (smích)

Trpělivost se vyplatila, škoda že jsem tu radost nemohl kvůli spoustě práce pořádně oslavit. Pocítil jsem velké zadostiučinění, že patnáct let v oboru nejsem nadarmo, vše nějak směřovalo k tomuhle momentu. Role Fantoma je velký mezník, splněný sen, jakých člověk zažije pár. Vzdávám se kvůli ní v podstatě všeho, jiné projekty jsem odsunul. Jsem Fantomem posedlý a jen čekám, kdy se mi o něm začne zdát…

Jako první jsem to řekl přítelkyni Kláře a pak mamince. Pracuje v jiném oboru, ale strašně mi držela palce a skoro mě podezírala, že jí zatajuju výsledek. Já vlastně vůbec nevím, po kom jsem zdědil múzické geny. V rodině zpívala snad jen babička, nejraději v prádelně při praní. Ovšem slyšet ji bylo po celém domě, měla velký fond. A když se zlobila, věděli to až na náměstí…

Diety žádné nedržím, omezil jsem jen alkohol, ne že bych byl nějaký párty boy, ale rád jsem si dal víno nebo vodku. Hlavně chodím šestkrát týdně na dvě hodiny do posilovny, což postupně snížím na čtyři návštěvy. Pohybu jsem měl vždycky dost a mám ho rád, v brněnském divadle Husa na provázku jsme běhali na chůdách, provozovali různé akrobatické kousky, žonglovali, tančili, jinde přibyly lekce street dance… Každý projekt přinesl něco nového. Takže jsem zvyklý.

Můžu být brutální workoholik, ale stejně tak si zvyknu nic nedělat. Jen je pro mě vždycky těžké se do těch poloh dostat. Ale už jsem se nahodil, pohybově musí Fantom jet na sto procent.

Riskuju spíš v rámci své profese. Když hrajete premiéru s orchestrem nebo zaskakujete na divadle, máte adrenalinu až, až. Taky někteří kolegové vám ho občas pěkně našlehají. Jít a skákat z něčeho nebo zlézat osmitisícovky vás pak ani nenapadne. Chcete jen klid, k moři na pláž, to miluju. Kdekoliv, nevadí mi hotelový komplex ani divoká pláž a stan…

Než v červnu natvrdo vypuknou zkoušky, chci ještě zajet za sestrou do Itálie nebo za tátou do Německa a za kamarády do Španělska. Otec vystudoval námořní akademii a pořád někde brázdí moře, tak snad bude někdy v budoucnu čas se přidat a vyrazíme spolu…

Obvykle, když hraju zabijáky, démony a psychopaty, snažím se je obhajovat, protože nikdo není černobílý. Fantom má ze všeho kousek, ale hlavně touží po lásce. Jeho láska ke Christine ho naprosto přesahuje. Chtěl bych ji podat jako obrovskou emoci, která zasáhne diváky až k slzám. Aby to nebylo jen výjimečně dokonalé zpívání – prožitky a emoce musí zevnitř přímo tryskat.

Jsem vyšší baryton, takže na-jdu způsob, jak fantomovy tenorální části zpívat s rozumem. Střídají se v ní polohy dramaticky vypjaté i velmi zklidněné, ty přechody jsou nejtěžší. S rozsahem problém nemám. Vedle činohry na JAMU jsem studoval i operní zpěv na AMU u René Tučka a později jsem bral lekce u světové sopranistky A. L. Bogzy, které mi nesmírně pomohly.

Obě jsou profesně báječné, a navíc moc hezké. Michaela je přímo můj ženský typ – blondýna s nádherným hlasem, hodná, skromná… což je nebezpečná kombinace! Pan profesor Tuček mi kdysi říkal: Když je zpěvačka hezká a skvěle zazpívá, zdá se ti pak ještě krásnější. Moc se těším.

Snad ne. Jsou si každopádně hodně podobné. I povahově. Samotná krása nestačí, kolikrát se dáte s někým do hovoru a za chvíli si nemáte co říct. K tomu, abych se skutečně zamiloval, potřebuju mít v partnerce parťáka. A tím Klára je.

Poznali jsme se v divadle. Chodila na představení divadla TaFantastika, znali jsme se ze zákulisí, povídali si… Bojovat jsem o ni nemusel, ale ani jsem netušil, že s ní budu doma prožívat „Itálii“.

V podstatě kvůli čemukoliv, jsou dny, že je všechno špatně, cokoliv uděláte. Jsme oba značně temperamentní, a tak nám občas dojde nádobí. Naštěstí nemáme sousedy. Já se snažím být ten klidnější, ale když se opravdu vytočím, stojí to za to. Jenže klid Kláru ještě víc provokuje. Když je nejhůř, zavřu se ve svém pokoji, pustím si muziku a za chvíli se to přežene. S udobřováním problém nemáme.

Nedávno jsme zjistili, že chybí skleničky. Klárka to vysvětlila tím, že prostě nějaká upadla – a vydala se do Ikey pro nové. Přijela a já z okna vidím, jak dala plato se skleničkami na střechu auta, pak se rozhodla přeparkovat, skleničky spadly a rozbily se. Takže jela pro nové… Když jsem se divil, kde se zdržela, vymluvila se na velké fronty.

V zásadě ano, věděla, s kým si před pěti lety začala. Ale věci spojené s mou prací samozřejmě nejsou pro vztah ideální. Sama je zaměstnaná v rodinné firmě vyrábějící komponenty do bižuterie. Máme úplně jiný denní rytmus, já jsem pořád na cestách, jednu dobu jsem zkoušel i v Ostravě.

Je těžké plánovat společné akce, protože rozpis zkoušek dostávám týden dopředu. Je to hodně o kompromisu. Když se nám podaří být spolu, jsme nejraději zalezlí celý den v posteli a koukáme na filmy nebo jedeme do Českého ráje, odkud Klárka pochází, to je stmelovák!

Jako kluk jsem toužil být popelář nebo řidič autobusu. Ale už od školních let jsem miloval Karla Gotta, v družině jsem si vždycky pouštěl jeho desky. Jinak jsem byl strašně zlobivý a dělal všechno, co se nemá – zapaloval ohýnky, chodil za školu… Obrátilo se to až s přihláškou na konzervatoř. Najednou jsem měl tak dobré známky, že vedle mě seděla při písemce učitelka, protože nevěřila, že to umím bez taháku.

Nevzali mě, šel jsem tedy na Integrovanou střední školu. A objevoval svět popu, opery i Gershwina. Rapsodii v modrém jsem poslouchal dokola půl roku, až mi máma koupila sluchátka.

Já byl hrozně stydlivý. Na kytaru jsem se neučil ani jsem nezpíval, nenapadlo mě, že by můj zpěv mohl někoho zajímat. Chodil jsem do Studia Dům při divadle Husa na provázku k paní Evě Tálské, která s námi zkoušela věci dřív, než je dělala s profesionály. Z téhle líhně vyšla spousta herců jako Matěj Dadák, Honza Budař…

Jednou jsme náhodou něco zpívali a paní profesorka se divila, že s takovým hlasem nic nedělám. Učila mě pak i na JAMU a později mě vyhecovala poslat přihlášku do Prahy na konkurs do muzikálu Monte Christo.

Měl jsem kliku, hned první role mě dobře nakopla. Pak jsem na půl roku odjel do USA a po návratu rovnou nastoupil do Excaliburu, do role Mordreda. Ten mě bavil zatím nejvíc – s Klíčem králů, Kyticí a show jednoho herce Mistero Buffo.

Musím říct, že obrovskou výhodou byla právě moje činoherní průprava. Úplně jinak přemýšlím o jednotlivých písních, zajímá mě, proč je autor napsal, co přitom cítil, co chtěl vyjádřit. A to se pak snažím předat s maximální intenzitou.

Díky kolegyni Jolaně Smyčkové, doporučila mě Jiřímu Suchému jako Umrlce do Svatební košile. Ten mě hned po první schůzce obsadil. Nádherně se přitom vyřádím, odpadávají mi části těla… Spolupráce s panem Suchým je vůbec skvělá, velmi si ho vážím, je to chráněný druh, náš klenot. Teď chystá Prsten pana Nibelunga, příběh ústící do satiry na současnou společenskou situaci.

To byla recese a hrozná hloupost. Dnes bych to už neudělal. Vsadil jsem se tehdy se třemi kolegy, kdo projde bez povšimnutí nejdál. Dělali jsme šílené ptákoviny, rappovali, pobuřovali porotu. Jako Lukáš Kopecký jsem došel až do semifinále, ale pak jsem to vzdal. Tečka, nikdy víc.

Raději bych zmínil, že jsem vloni vydal své první cédéčko Amoroso, kde jsem se pokusil o spojení klasiky a popu – známé songy jsme oblékli do klasického kabátu – a povedlo se to.

Taky pro mě byl zvláštní zážitek zpívat a hrát pro vězně ve Vinařicích, což vyplynulo z mé spolupráce s Fondem ohrožených dětí. Vypadá to jako divné spojení, ale vězni pomáhají fondu lepit obálky a já pro ně byl něco jako odměna. Prověřil jsem si, jak funguje vystoupení pro lidi, kteří v životě nebyli v divadle. Někteří seděli odvrácení, ale nakonec jsem je chytil. Nikdy jsem nezažil takový potlesk.

Mám výhodu, že hudba je i můj koníček. Je to asi úlet, ale rád bych si zahrál na klavír Rapsodii v modrém s orchestrem. K tomu chci co nejvíc koncertovat, líbí se mi spojení zpěvu s myšlenkou, divadlem a pohybem. Také bych rád uspořádal třetí benefiční koncert MR. MUZIKÁL na podporu Fondu ohrožených dětí. Dva ročníky už máme úspěšně za sebou. Myslím, že bychom měli pomáhat potřebným. Je s tím sice spousta práce, ale z výsledného efektu mám radost.

Ovšem nejdřív mě čeká Fantom. Příběh se bude určitě líbit, uděláme pro to maximum!

Vždycky to nějak vyplynulo ze vzájemných sympatií. Věřím, že co se má stát, to se stane. Když se člověk moc snaží a vyvíjí různé taktiky, nedopadne to dobře. Dnes mám svůj fanklub, píšeme si, povídáme, některé slečny zůstávají po představení a já většinou šikovně odejdu…

Jedna se ale před rokem dostala k mému telefonu a otravovala dokonce rodinu mé partnerky, v podstatě šlo o stalking. Takže si dávám pozor. Nejlepší je nereagovat a samo to vyšumí. Je mi pětatřicet, rodinu plánuju až kolem čtyřicítky, protože si chci své děti užít, a ne je vídat v poklusu. Klárka neprotestuje…