Radek Holub: Mimo Prahu bývají lidé vstřícnější

Koho napadlo, aby v komedii Dobře rozehraná partie hrál v Divadle Kalich vedle vás a Báry Hrzánové váš 26letý syn Antonín?

S tím nápadem přišla režisérka Lída Engelová. Já bych si ho netroufl nikam prosazovat, Bára už vůbec ne. Navíc je ta jeho role alternovaná, protože má Tonda hodně práce v Paříži.

V Paříži?

Našeho Toníka tady nevzali na divadelní fakultu, tak ležel na gauči a koukal na seriál Simpsonovi. Já byl v klidu, ale Bára ho přiměla, aby napsal na tři francouzské herecké školy, které by ho zajímaly. Nadarmo jsme tě nedali na francouzské lyceum, abys všechno zapomněl, říkala mu. Přijímačky dělal online, bylo jim trochu divné, že má zvláštní akcent, ale vzali ho na první školu, kam se hlásil (lÉcole de Comédie Musicale de Paris).

Odjel do Paříže, ale dost to rozboural covid, bylo to tam ještě horší než tady. Školu dokončil, párkrát jsme se tam za ním byli podívat. Udělali hodně velkých školních představení, pak i s profesionálními produkcemi. Jednak muzikály, na které je ta škola specializovaná, jednak Shakespearovy hry. Hraje i Romea, kterého jsem kdysi hrával. Musel jsem se smát, když jsem z toho viděl fotky, je tam ve stejných pozicích, v jakých jsem vyfocený já.

Neměl jste ze společného zkoušení strach?

Během zkoušení jsem mu chtěl pořád radit, ale Bára mě pokaždé zarazila, abych ho nerežíroval. Dopředu jsem mu říkal, že bude muset hodně pracovat. Francouzština má úplně jiný rytmus a frázování než čeština.

Šlo to postupně. Jako když stoupáme po schodech. Já za něho trému neměl, ale Bára obrovskou. Za celou tu dlouhou dobu, co spolu hrajeme, jsem ji neviděl před premiérou tak vystresovanou jako při téhle inscenaci.

Jak to ve vašich očích dopadlo?

Podle mě výborně, dobře ho v té Paříži vycepovali.

Dokážete porovnat hereckou výchovu u nás a ve Francii?

Žádné převratné rozdíly být nemůžou, herectví je herectví. Truhlářskému učni taky nemůžete říct, aby si to dělal, jak chce. Že ho třeba napadne, že stůl bude mít jednu nohu kratší nebo delší.

V Dobře rozehrané partii hrajete šachy. Jste dobrý šachista?

Nejsem. Jako malý jsem hrával s tátou, pak i s naším Toníkem, ale neumím přemýšlet pět tahů dopředu. Mám to tak i v životě. Neumím kalkulovat.

To je však v dnešním světě docela nezbytné, ne? Třeba vzhledem k financím.

Reklamy zásadně odmítám, jestli máte na mysli tohle. Když jsem v Osadě (komediální seriál, vysílaný v letech 2021-2023) používal zahradnickou techniku jisté firmy, režisér Radek Bajgar mi říkal: „Vsaď se, že ti do půl roku z té firmy zavolají, abys pro ně natočil reklamu.“ „Vsaď se, že to nevezmu,“ povídám mu. „Vsaď se, že ji vezmeš.“ Měl pravdu, nabídka opravdu přišla a za hodně milionů. Já měl taky pravdu, protože jsem ji odmítl.

Proč?

Nemůžu přece někam přijet na zájezd a jít na představení kolem billboardu, kde lidem říkám, aby si půjčili peníze nebo si něco koupili. To je blbý. Nechci, aby mě vytiskli a prodávali.

Zájezdů jste si za ta léta užil jistě dost.

Na zájezdy jezdím rád. Sedím v autě, koukám na českou krajinu, projdu se po městě, kam bych se jinak nedostal. Do Třince, do Znojma… I s natáčením se dostávám na zajímavá místa.

Tušíte na takových štacích, co za diváky vás kde čeká?

Mimo Prahu bývají lidé vstřícnější. Na malém městě je divadlo svátečnější událostí, v Praze je toho hrozně moc. Vím už, že v Ostravě mají výbušnější reakce, na jižní Moravě a na Hané pomalejší, tam trvá déle, než se zasmějí.

V kolika divadlech teď hrajete?

V Činoherním klubu hraju už devatenáct let Dámského krejčího, pořád to je vyprodané. V Kalichu mám čtyři představení, všechny s Bárou: Kočka v oregánu, Začínáme končit, Silnice od Felliniho, nově Dobře rozehraná partie. Objíždíme s tím republiku. Pak ještě v Divadle na Vinohradech hru Bach a synové.

Cítíte se dostatečně divadelně využitý?

Přichází to v hereckých vlnách, kdy jednou hrajete pětadvacet představení měsíčně, což je peklo, a pak období, kdy jen pět šest. Když je hraní málo, člověk začne být nervózní. Do toho přicházejí scénáře, u kterých si říkám, že to hrát nepotřebuju, a jsem protivný. Ideální je patnáct osmnáct představení za měsíc. Člověk sice hodně hraje, ale má kdy nabrat novou energii.

Při těch pětadvaceti představeních neděláte nic, než hrajete. V tu chvíli si říkám: O čem hraju? No přece o životě, takže musím chvilku žít, abych do svých představení nabral energii.

Daří se vám to?

Ano, už nehraju na písknutí. Díky tomu mám rád všechny svoje role. Jsem partnerem dramaturgů a režisérů, kteří se mnou mluví o tom, co by mě oslovilo, jaký žánr by mě bavil. To je příjemnější než přijít do divadla a na nástěnce si přečíst, že budu hrát třetího zbrojnoše.

V Kalichu hrajete výhradně s manželkou. Je to výhoda, nebo nevýhoda?

Hraní se ženou je někdy těžké, někdy zase lehké. Je fajn, že si nemusíme moc říkat, víme o sobě hodně a jeden druhého na jevišti podržíme. Nějaké každodenní rozmíšky se musí na jevišti vyblokovat, profese je profese.

Nevýhoda je, že si hraní nosíme domů a někdy se pak pohádáme. Cos to tam proboha dělal? rozčiluje se vždycky Bára. Ona je úžasná holka, která všechno stíhá, zařídí, ale beze mě by jí to taky tak nešlo. Dbá, abych nezvlčil jak na jevišti, tak v životě. Když mám protivný role, mám tendenci to vnášet do vlastního života, jsem vzteklý a zlostný. Kdybych hrál prince, taky by to asi prosakovalo. Jenže ty já s mým ksichtem nikdy nehrál.

V které roli se vám vaše žena nejvíc líbí?

V Dobře rozehrané partii, strašně jí to tam sluší. Má úžasný drdůlek a na sobě šmrncovní šaty. Taky se mi líbí, když zpívá se svou skupinou Condurango. Tonda tam hraje na housle a baskytaru.

Jak dlouho spolu vystupujete?

Od chvíle, kdy se známe. Seznámili jsme se v Divadle Na Zábradlí, tam jsme spolu hráli dennodenně. Pak bylo období, kdy jsme spolu třeba sedm let nehráli. Bára dělala svého Hrdého Budžese, já s Mírou Vladykou Plný kapsy šutrů.

Jiskra tedy přeskočila na jevišti?

Dohromady jsme se dali Na Zábradlí při zkoušení Čechovova Racka v režii Petra Lébla. Hráli jsme mileneckou dvojici, já Trepleva, Bára Ninu Zarečnou. Hrála ji tak úžasně, že jsem ji požádal o ruku. Ona namítla, že bychom snad spolu měli napřed chodit. Bylo to na oslavě jejích narozenin v divadle, tak jsem jí odtamtud vzal a chodili jsme spolu až do rána po nábřeží u Vltavy. Přišlo mi, že to stačí a můžeme se vzít.

Jeden známý z chalupy nám navrhl, abychom svatbu uspořádali na zámku Nečtiny. Nabídl dva termíny, rozhodli jsme se pro 10. srpna. Přijeli rodiče, kolegové ze Zábradlí i z Národního, kde Bára předtím hrála.

Vaše žena neváhá společensky se angažovat a veřejně vystupovat. Co vy?

Jeden v rodině stačí. Na mluvení před davy nejsem. Raději se skryju za text. Ani ty věci tak neprožívám. Když něco nemůžu změnit, nebudu se kvůli tomu rozčilovat. Když jsem o něčem přesvědčený, že to mohu změnit, tak se o to chci jistě snažit.

Která z vašich současných rolí je nejblíž životu?

Kupodivu Bach, i když žil před 300 lety. Jsou tam jednak obrovská témata o Bohu, o víře, o hudbě, jednak drobná rodinná, kuchyňská témata, což mám rád.

Jaký máte vztah k vážné hudbě?

Bach se hraje každý den na rádiu Vltava: ať Johann Sebastian, nebo jeho synové Carl Emanuel a Wilhelm Friedemann. Vážnou hudbu poslouchám, něco se mi líbí víc, něco míň. Mám hudební sluch, ale nepoznám, když někdo vedle mě zpívá falešně.

Můj děda měl gramofon a desku s Beethovenovou Devátou symfonií. Když jsem přišel odpoledne ze školy, pustil jsem si ji a dirigoval pro sebe. V Bachovi taky diriguju, asi ne úplně správně, hudebníci mi říkají, že to tam máchám, ale je to dvouminutová scéna, hraju, že diriguju.

Chtěl jste se stát dirigentem?

Na základní škole jsem chtěl jsem být námořníkem, kuchařem ve vlaku, popelářem. Lákala mě i řemesla. Díky tomu si toho doma i na chalupě dovedu hodně spravit. Umím třeba vyměnit vypínač. Už jako malý jsem našel způsob, jak si na všechna ta povolání sáhnout: že je budu hrát. Jen pak jsem na to pozapomněl a věnoval se sportům.

Jakým?

Závodil jsem v řeckořímském zápase. Jako dítě jsem hodně zlobil, dneska se tomu říká hyperaktivita. Když mi bylo čtrnáct, vzala mě maminka na Slavoj Vyšehrad, byl jsem sice hubený jako kudla, ale vzali mě do zápasnického oddílu.

Žádné posilovací stroje nebyly, šup šplh na laně desetkrát za sebou bez přírazu. Po roce jsem vyhrál pražský přebor a na republikovém mistrovství jsem skončil čtvrtý. Chtěli, abych to dělal vrcholově, dvoufázové tréninky a individuální učební plán, ale to mi táta zakázal. A tak jsem začal chodit do divadelního kroužku.

Kdo vás učil?

Mně tenkrát nedocházelo, jakou mám kliku. V lidové škole umění jsem se dostal do třídy Jiřiny Steimarové (herečka a divadelní pedagožka, matka Jiřího Kodeta a herečky Evelyny Steimarové, babička Anny Polívkové).

Jednou, to mi bylo už skoro devatenáct, mě po škole vzala do baru. Seděli jsme tam až do zavíračky. Nechala nám oběma přinést skleničku a řekla mi, abych si stoupl na stůl a zarecitoval básničky, co jsme se učili. Přišel jsem domů ve dvě.

Když se rodiče divili, kde jsem byl tak dlouho, tak jsem jim vysvětlil, že jsem se s paní učitelkou Steimarovou připravoval na přijímací zkoušky. Díky ní jsem byl na DAMU fakt dobře připravený. I na herecký život.

Je skutečně tak bohémský, jak si mnozí myslí?

Jen občas. Když ráno vstávám na natáčení nebo na zkoušku, nemůžu večer předtím flámovat. Někdy se to urve. Takové neplánované večírky mám rád.

Uplatnil jste mimochodem v profesi svou sportovní průpravu?

Určitě při šermování, měl jsem asi čtyři šermovací role. Od Romea přes Jaga po Cyrana. Přišlo to vhod i při nošení kulis.

Jak vzpomínáte na léta strávená na DAMU?

Nastoupil jsem tam v roce 1989, první rok jsme se moc neučili, měnili se pedagogové, každý rok jsem měl někoho jiného. Hodně vzpomínám na Petra Čepka, Věru Galatíkovou, Tomáše Töpfera, ten si mě vzal na Romea na úplně první Letní shakespearovské slavnosti (1994).

Studia jste nakonec nedokončil.

Karel Kachyňa mě ve druháku obsadil do hlavní role filmu Kráva (1993). Viděl to i Jakub Špalek, který tehdy s Michalem Dočekalem zakládal Spolek Kašpar. Řekl, že mě tam chce, ale potřebuje, abych už nechodil do školy. V Kašparovi jsem rovnou dostal Cyrana.

Usmlouval jsem to na jedno dvě zkoušení ročně, abych měl čas i na školu, a takhle jsem to pytlíkoval celý třeťák. Pak už to nešlo. Z Kašpara jsem šel Na Zábradlí, a když jsme odtamtud s Bárou odešli na volnou nohu, měli jsme jednoročního Tondu a žádnou práci.

Tehdy nás zachránil producent Jan Balzer, který nám našel hru Frankie a Johnny ve svitu luny, hráli jsme to s Bárou v Divadle v Řeznické. Tím se to otočilo a během jedné sezony jsem měl pět premiér v různých divadlech. V Národním jsem hrál v Hamletovi (Horacio), v Dejvickém v Bratrech Karamazových (Smerďakov), k tomu v Městských divadlech, v Činoheráku a na Palmovce.

Máte nějaké nenaplněné herecké sny?

Já nikdy žádné neměl. Že bych přišel do divadla a řekl si, že chci hrát tuhle roli a udělám pro to všechno, to by mě nikdy nenapadlo. Ambice mi jsou cizí. Těším se na úplně jiné věci než na nějaké pocty a uznání.

Máme dva malé pejsky, Báru a Pepinu, Jack Russel teriérky. Pořídili jsme si je za covidu. Chodím s nimi na dlouhé procházky. Bára si zatím doma lebedí, já vždycky přijdu a vyprávím, co krásného jsme s holkama viděli. To mám rád.