Radek Brzobohatý: V kamarádství je někdy víc než v přísnosti

Na to se neptejte, já ho neprovozuju. Já v něm jen hraju. Ostatní věci bych nezvládl, neumím je. A když mi něco nejde, tak se do toho nepletu. Na rozdíl od mnohých jiných.

Paní ředitelka. Což je moje žena Hanka. Někdy to se mnou konzultuje.

Trochu. Řeknu svůj názor. Třeba z Tančírny jsem měl jisté obavy.

Jednak, že je na to představení potřeba strašně moc lidí a já si neuměl představit, jak je dáme dohromady na jevišti. A pak, jak diváci přijmou to, že se za celé dvě hodiny neřekne jediné slovo. V okamžiku, kdy jsme měli veřejné generálky, mě ale ty obavy přešly. Tam jsem si uvědomil, že hudba má kolikrát větší vliv než lidské slovo.

To ne. Já v muzice žiju celý život. A mám k ní blízko. Ale přece jen na divadle, v kombinaci s tancem… Diváci jsou zvyklí chodit k nám na činohru. V představení, které zachycuje dobu od roku 1930 až do současnosti evokuje hudba a pohyb určitou atmosféru. A soudě podle reakce lidí – hudba je něco, co připomene a umocní mnoho pozitivních i negativních zážitků.

Už ani ne.

To jo. Jenže Ondra už bydlí ve svém, takže na to čas moc nemáme. Ale zahrajeme si, když vystupujeme spolu. Ve hře Dva na smetišti. Tam se vyblbneme.

Jednoduchá odpověď: v té době jsem hrál ve Vinohradském. Skoro 32 let. A to byla první scéna! Proč bych šel na jinou scénu, když jsem byl v té první? V souboru tam byla vynikající atmosféra. To se podaří tak jednou za sto let. Je to otázka náhody, štěstí a toho, že se ti lidé vůbec sešli.

Nejužší vztah jsem měl právě s Lálou. Měl jsem štěstí, že díky němu jsem od prvního ročníku na DAMU dostával malinké role v Národním. Tam jsem se setkal s celou tou nádhernou generací. Pivec, Höger, Štěpánek, Vejražka, Plachta, Steimar, jeden vedle druhého obrovské osobnosti. Všechny jsem poznal, a kdykoli jsme se pak setkali na natáčení, už to pro mě byli kolegové.

Ne. Nejsem pedagogický typ. Potvrdil jsem si to, když jsem začal dělat muziku s Ondrou. Mít trpělivost je strašně těžké. Ale je fakt, že díky tomu, že jsem na Ondru byl dost přísný, dneska něco umí, něco dokázal. I když je ještě mladý. Já ale moc trpělivý nejsem.

To asi jo. (usmívá se) Ale člověk musí být trpělivý, v naší branži to jinak nejde. A bez tolerance taky ne. Kdybych ale někde učil, tak nevím. Asi bych to nezvládal.

Bylo to kamarádství, samozřejmě. I díky tomu, že jsme se znali už ze studií. On byl o rok výš. Když jsme od roku 1967 začali hrát na Vinohradech, obsazovali nás pořád spolu. Dovedli jsme si říct i nepříjemné věci. A bez konfliktu.

Když jsme zkoušeli Krále krysu, což je v podstatě drama o vztahu dvou lidí, nastaly situace, kdy jsme se i chytili pod krkem! A za pět vteřin jsme už zase byli samá sranda.

Ty tam mám už víc než pětašedesát let.

To jo. Bývalo nás devět, dnes už je nás jen šest.

Jistě. Ženská mezi námi nesměla být.

Tak. Stále každým rokem děláme sjezdy. Je to zážitek. Chlapi spolu dovedou vydržet i týden.

A nelézt si na nervy. A to jsou páni doktoři, docenti, všichni výrazné osobnosti. Máme si pořád co říct.

Jistě. Měli jsme svoji kapelu, ale dva kluci, co v ní hrávali, už jsou nahoře.

Většinou staré jazzové písničky. A lidovky. Na Valašsku jsme na nich vyrostli.

To je dávná historie. Kolem roku 1973 bylo období, kdy jsem nesměl dělat. Ve Valmezu se sešla naše stará skautská skupina. A tehdy jsme založili Valašskou republiku. Vypracovali jsme plán, pokud Valašsko sahá, a v tom plánu zabrali i kus Slovenska. Když jsme v sobě měli asi čtyři litry slivovice, sepsali jsme i ústavu a já byl zvolen prezidentem. Pak šly roky, přišlo rozdělení Československa a Bolek přišel s tím, že uděláme Valašskou republiku. Já mu neřekl, že už jednu máme. On mi navrhl, že budu ministr financí. Podle jména, že. A on že bude prezident.

Že je to vyloučeno, protože prezidentem jsem už já. Tak dobře, já budu král a ty tedy zůstaň prezidentem, prohlásil. Zrušili jsme ministerstvo financí a založili ministerstvo útoku. To vedl Vlasta Brodský, taky Valach ze Vsetína. Byl v tom vynikající. Když byl v penzi a už moc nehrál, chodíval do vrátnice na Vinohrady. Nechal si mě seshora zavolat, postavil se vzorně do pozoru a hlásil mi všechny útoky. Myslel tím samozřejmě útoky na ženské. (Usmívá se)

A i můj děda a praděda. Otec se stal námořníkem ještě za Rakouska-Uherska. Poslali ho na vojně k moři.

To na Valaších není nic neobvyklého, bylo tam 23 námořníků! Můj děda se z moře vrátil v roce 1912 a šel do penze. Byl námořní kapitán. Otec za 1. světové války v roce 1916 nastoupil taky do námořní školy. Podle tehdejších zákonů se nesmělo na učednické plachetnické lodě útočit. A on zažil, že je dvakrát potopili. Všechno přežil. Skončil jako strojní důstojník na obchodní lodi. Když jsem se měl narodit, matka ho už na moře nepustila.

No, nic jiného jí nezbývalo. Po něm strašně jely ženské.

Otáčely se za ním až do stáří.

Otec si myslel, že půjdu na strojní průmyslovku, pak na vysokou a pak na loď. Že budu pokračovat v rodinné tradici. Jenže já k vodě neměl žádný vztah. A ke strojařině už vůbec ne. Mou branži definitivně přijal, až když mě viděl jako námořníka v Martinu Edenovi. To mi zavolal a řekl jenom Promiň, Radošu. Byl jsem blbec. Je to dobrý!

Ne. Ale s Ondrou jsme jednou byli v Řecku. My tedy spolu jezdíme skoro každý rok na pánskou jízdu. Hanka jezdí zase s dcerou Rolou. Vystřídáme se, protože někdo se musí starat o naše psy.

Tehdy bylo Ondrovi asi 12. Zaplatili jsme si výlet lodí, na které bylo asi 500 pasažérů. A my s Ondrou jsme naráz na přídi zahlédli, jak se něco strašlivého blíží. Najednou se přihnala strašlivá bouřka a s ní pěti, šestimetrové vlny. Smetlo to lidi na přídi až ke dveřím, včetně Ondry. Já se přidržoval zábradlí. Od táty jsem věděl, že se v těchto situacích musí na boční palubu. To, co se na lodi odehrávalo, byla doslova hrůza. Ale představte si, že mně ani Ondrovi nebylo vůbec zle.

Možná.

Pro mě byl otec ohromný kamarád. A to jsme s Ondrou taky. Dovedeme si říct i nepříjemné věci. Otec projel celý svět a měl fakt nadhled. Já měl ještě ségru, ta byla o dva roky starší. Byla sochařka a keramička. Náš otec se holil břitvou a v kuchyni na kredenci měl řemen, kterou si ji brousil. Když jsme něco se ségrou provedli, vzal ten řemen, že nás seřeže, ségra ale většinou udělala nějaký vtip a on se začal smát. A bylo po výprasku. V kamarádství je někdy víc než v přísnosti.

To ne. Vojta ji pro mě psal asi čtyři roky. My spolu totiž ve Valmezu chodili na gympl.

Znali jsme se od mládí, sledoval mě od mých začátků. V roce 1963 přišel, že má pro mě roli. Ptal jsem se kdy, protože už jsem měl termíny na jiné filmy. S Vojtou jsme spolu mluvili valašsky. A on se na mě podíval a řekl: Eště to nemáš v ksichtu. Mosíš zostárnút! Za rok mě potkal znovu a ptal se: Tož Radošu, aký si? Mosím se podívať. No, eště to není. V roce 1966 jsme se zase potkali na Barrandově a on povídá: Už to tam je. Aj v očách. Bude to dobré! A začalo se točit.

Ale ano. I mně ten horoskop udělal. Kvůli tomu začal studovat i vysokou matematiku. U každé role měl matematické rovnice horoskopu kvůli charakteru postavy.

No vykládal mi můj horoskop a všechno, co říkal, bylo pozitivní. Absolutně. A to mi bylo divné. Pak jsme na Vysočině točili Rodáky, mimochodem byl to skutečný příběh lidí z Kelče. Na natáčení jsem se ho ptal: Vojtíšku, teď mi vyložíš ty dvě pauzy, cos udělal, když jsi mi četl ten můj horoskop. Protože, do Prčic, není možný, aby to bylo všechno jenom pozitivní!

Dal si štamprli slivovice, a pak i druhou, třetí. Neřekl nic. A najednou mu začaly téct slzy a vypadlo z něj: Radošu, tož bude sa ti blížit čtyřicítka, a tehdy během čtyřiadvaceti hodin budeš mít tři šance přežít. Ta šance je ale enem deset procent.

Tak ti děkuju, já na to. Po třech letech jsem si přijel odpočinout z natáčení filmu Oáza, který se točil na poušti Karakum. Přesněji řečeno přijel jsem si odpočinout od alkoholu. Byli jsme tam tři měsíce a chlastali šampaňské s vodkou. S Rudlou Hrušínským a Števou Kvietikem. Jinak by se to tam nedalo přežít. Ale zajímavé je, že tam ten alkohol tak nepůsobil.

Dorazil jsem na svou chalupu v Jizerských horách a uložil si nové lyže, fišerky to byly, nahoru. A šel jsem za kamarády. Po čtyřech hodinách jsem se vrátil na chalupu a ta hořela. Vlítl jsem do chalupy, abych něco zachránil, a v tom jsem si vzpomněl, že mám nahoře ty nové lyže. Drahé fišerky! Šel jsem do patra a otevřel dveře. Všude kolem hořelo. A jak jsem ty dveře otevřel, spadly stropy. Naštěstí jsem neudělal krok.

To mě ještě ten Vojta nenapadl. Ve tři ráno jsem pak odjel ke kamarádovi. Vzal jsem to zkratkou, údolím, kde jezdil vlak. My mu říkali kozí pacifik. A tam zrovna spravovali přejezd. Před a za ním byla vyhloubená jáma. Jenže nezapnuli signální soustavu. Já si té jámy všiml na poslední chvíli. Naštěstí jsem měl saaba a ten to dobrzdil. Jakmile jsem zastavil, přejel vlak.

A to mi došel ten Vojta. Co bude to třetí? Když jsme odklidili škody s hasiči, vydal jsem se domů. Celou dobu jsem slyšel, že něco vzadu v autě vrže a bouchá. Už blbnu, říkal jsem si. Dojel jsem do Libně, zastavil na červenou a upadlo mi levé zadní kolo.

Jo. Tak mám ty tři šance na přežití za sebou, řekl jsem si. Za týden jsem byl na Barrandově a měl jsem telefon. Byl to Vojta. Tož Radošu, řekl mi do telefonu a začal znovu plakat. Žiješ? ptal se. V den, kdy se mně to stalo, si najednou říkal, že něco se mnou je. Přesně v ty hodiny, kdy se mi děly ty věci.

Od té doby nechci už slyšet žádný svůj horoskop. To jsou přece náhody.

Je fakt, že Vojtovi vyšlo hodně předpovědí. Když jsme točili Rodáky, a bylo to v květnu 1968, tak jsme s Waldou Matuškou a Láďou Menšíkem sedávali v hospodě. Jednou tam Vojta přišel a povídá: Ogaři, bude to špatné. 21. srpna přijdou Rusáci. A na den přesně odhadl zabití Roberta Kennedyho. Asi na těch jeho horoskopech opravdu něco je.

Bylo v něm moc pánaboha a kostelů. A nejen to. Začali jsme to točit kvůli době, která nastala po roce 1968. Pocit vlastenectví bylo třeba povzbudit. Obsazení bylo výborné, to se málokdy podaří. Tolik znamenitých herců! Měli i jiné smlouvy, ale zrušili je, aby mohli točit tohle.

To zažije asi každý. Zorba měl filozofii, která byla blízká mému tátovi a dědovi. I mně. Tedy nepodělat se. Co bylo, bylo! Ne se pořád vracet do minulosti. To mě dneska šíleně vytáčí. Teď se přece musí něco dělat. A ne se pořád jenom vracet! To bych musel odsoudit všechny katolíky, Němce, Rusáky! Takhle se nedá žít. Ale situací, kdy jsem měl všeho dost, bylo několik. Vždycky jsem si řekl, takhle tedy ne. Konec! Jde se dál!

Všechno zlý je k něčemu dobrý, to taky říká Zorba. Já se tehdy rozešel ve zlém s vedením Vinohradského divadla. A to byla právě ta situace, kdy jsem si řekl, že se vším seknu.

Jo. Že skončím a basta. Přišli za mnou kluci z divadla v Mladé Boleslavi a já už nechtěl o divadle ani slyšet. Naštěstí mám ženu Hanku, která řekla: Tak to nie! Čo chceš zaživa zhniť? Zvedl jsem se a šel do toho. A vzniklo krásné představení Pohled z mostu. Do toho mi volal tehdejší ředitel Karlínského divadla Láďa Županič, že má pro mě roli v muzikálu Klec bláznů. Přiznal se, že mě tím chtěl vyzkoušet, jak si vedu v muzikálu, protože to už se mnou počítal na Zorbu. Ten příběh jsem miloval.

Jenže těsně před zkoušením mi vypověděla kyčel. Naštěstí mě odoperoval kamarád, vynikající ortopéd Mirek Slavík. Operoval mě tak, že i po jedenácti letech nemám problémy, ale hlavně po dvou měsících jsem mohl začít zkoušet. Ale kdybych se nerozhádal na Vinohradech, nikdy by Zorba nepřišel.

Když jsem byl mladý, dělal jsem snad všechny sporty na světě. Lyže, basket, házenou, pinčes, tenis. Při závodě na lyžích na červené sjezdovce, to jsem byl ve 4. ročníku na DAMU, jsem najel na hlínu, udělal dva přemety a dopadl blbě. Na dva šutry. Vzkřísili mě a já, jako pořádný Valach, že mi nic není. Druhý den jsem cítil bolesti, ale vyboural jsem se už mockrát a doufal, že to přejde. Jenže jsem dojel domů a ochrnuly mi nohy.

Doktoři mě čímsi napíchali a já začal chodit. Hodil jsem to za hlavu. Ovšem postupem času mi začaly šílené bolesti hlavy, to jsem skoro mlátil hlavou o zeď. Takže jsem denně jezdil z natáčení na masáže k paní Mojžíšové. Ta mě dostala z mnohého. Ale když mi ochrnuly nohy i podruhé, už nic nesvedla. Tehdejší primář vojenské nemocnice mě odmítl operovat s tím, že mám poničenou páteř a že skončím na vozíku. A jeho asistent mi dal učebnici jógy. Budeme to spolu zkoušet, řekl.

Dva, tři měsíce jsem poctivě cvičil, pak mi vybral šest cviků, co je musím dělat denně. Cvičím je dodnes a nemám žádné bolesti hlavy, nohou, zkrátka ničeho. Jen otáčet hlavou nemohu. Ale to nevadí, když jdou hezký holky, otočím se klidně celý!