Punkerka Nikola Mucha: Díky manželovi si můžu dovolit být konečně víc ženou

Ale to víte, že mám! Je to můj domov, kde žiju s manželem a dvěma dcerami. Velké je tak akorát, všude dojedeme na kole, jsme tam spokojení. Ten videoklip marketingově zafungoval na jedničku, na Facebooku má teď víc než 400 tisíc zhlédnutí. Ze tří spotů, které nechal magistrát k propagaci města natočit, byl právě tento nejúspěšnější.

Ne každý má ale smysl pro humor, lidi psali a vlastně pořád píší na sociální sítě leccos, třeba že jsme Brno zneuctili. Nepochopili, že je to nadsázka. Ale tak je to v pořádku. Jaké by to bylo, kdybychom všichni se vším souhlasili a všechno se nám líbilo?

Vlastně ani ne. Ale pokud vyrůstáte v Kyjově, jste tím obklopená. To malé město nic jiného než folklor nezná. Naši rodinu to moc nebralo, rodiče pocházejí z Bruntálu, tam je to jiné, ale v Kyjově si lidi tradice opravdu užívají, včetně toho kroje.

Mně se líbí spíš vizuálně, hlubší význam pro mě nemá. Jsem ještě takové děcko, můžu si přece jen tak dělat srandu, blbnout s krojem třeba... A mimochodem, v tom klipu o Brně jsem ho měla oblečený obráceně, což jsme zjistili až v průběhu natáčení a už to tak nechali.

S ostatními dětmi jsem vycházela normálně. Trochu horší to u mě bylo s kázní a autoritami. Když ale přišla učitelka, která mě měla opravdu ráda a šla na to se mnou jinak, třeba mi neřekla, že jsem ji nazlobila, ale že jsem ji zklamala, platilo to na mě. V Kyjově jsem prožila hezké dětství.

A víte, co nesnáším? Označení rebelka a punkerka. Tyhle škatulky mě nebaví, jsem prostě Mucha. Písnička Ježíš, kde zpívám ten sprostý refrén, je stará deset let, teď už jsem zase někde jinde. Vdala jsem se, mám druhé dítě, v hlavě už mi nemrdá…

Ani ne. My máme v rodině děti rádi. Máma měla samozřejmě pochybnosti, jestli to zvládnu. Říkala mi, ať si to rozmyslím, že to nebude úplně lehké. Otec dítěte byl navíc v protidrogové léčebně.

Johanku jsme počali právě cestou do ní, byl to poslední fyzický kontakt, měl pro nás symbolický význam.

Ne, to je něco, co mě ani nenapadlo. Možná je to sobecké, ale nevím, jestli bych dokázala žít s tím, že jsem šla na potrat. Byla jsem zdravá, zázemí jsem měla, tak jsem si říkala, proč by se tohle dítě nemělo narodit?

Byla to jedna z největších náhod, které mě v životě potkaly. A jsem za ni vděčná, Johanka je úžasný člověk. Nebylo to sice lehké, ale teď mě to definuje. Kdybych neměla děti, jsem úplně jinde. Mateřství mi hodně pomohlo.

Pomohlo mi stát se zodpovědnějším člověkem. Okolí mi často říká, že jsem sebestředná. Ale já vím, že pravdu má jen do jisté míry. Protože když máte děti, zase tak moc sebestředná být ani nemůžete.

I když teď se mi to hezky mluví – mám koncerty, jedno dítě u jedné babičky, druhé už týden u druhé babičky. (smích)

Ale vážně, děti člověka změní. Když porodíte, už nikdy se nevyspíte. Když mi bezdětný člověk říká, jak je nevyspalý nebo že nemá čas, tak se jen směju. Vůbec neví, o čem mluví. Ve vztahu k bezdětným jsem trochu fašoun.

Studovala jsem tenkrát střední hotelovou školu v Brně. Abych mohla být u maminky, která v té době byla taky těhotná, vrátila jsem se do Kyjova a přešla na hotelovku ve Strážnici. Tam jsem získala individuální vzdělávací plán. V šestinedělí jsem do školy nechodila, ale jinak jsem ji normálně dodělala.

Ale prosím vás, to byla škola pro idioty! Chtěla jsem pak ještě na vysokou, studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně francouzštinu, ale s dítětem a vším kolem to bylo náročné. Po roce jsem to vzdala. Ale aspoň můžu říkat, že jsem byla na vysoké škole. (smích)

Každý má na svůj komfort jiné nároky, já to vidím takhle. Moji i partnerovi rodiče mi hodně pomohli. Naši si v té době pořídili na stará kolena čtvrté dítě, bylo hezké, jak jsme s mámou ten stav prožívaly společně.

Ona je taková ta žena, která žije svými dětmi, vaří teplé polévky a vytváří zázemí. Celý život pracovala jako učitelka, teď teprve zjišťuje, že by mohla chtít dělat i něco jiného, baví ji třeba psychologie. Jsem v tomhle jiná, ale lidí, jako je ona, si vážím, svět je potřebuje.

Přes všechnu pomoc od rodiny své i partnerovy, za niž budu vždycky vděčná, jsem začala v Kyjově pociťovat diskomfort a měla potřebu posunout se dál, vytvořit si zázemí vlastní. Když byly Johance tři, přestěhovaly jsme se do Brna.

Prakticky vůbec. Vzpamatoval se teprve nedávno. Byly jsme s Johankou samy, neposílal ani tu tisícovku alimentů, kterou mu soud vyměřil. Nemůžu říct, že nám chyběly peníze, vždycky jsme měly kde bydlet a co jíst, ale musela jsem hodně rozmýšlet, co a za kolik koupím.

Vyběhala jsem příspěvek na bydlení, školku pro Johanku, našla si práci v kavárně. A hlavně – spojila jsem síly s další maminkou, která na tom byla podobně. Spolu jsme se podělily o nájem i hlídání dětí. Ona pracovala přes poledne v restauraci, já večer v kavárně, takže jsme se u dětí střídaly.

To je ostatně ideální model a někdy jediné možné řešení – spolu s ostatními v podobné situaci se spojit a pomáhat si. Přemýšlela jsem dokonce o takové nadaci pro samoživitelky, která by byla založená na vzájemné pomoci maminek. Pět ženských může někde bydlet, čtyři jsou v práci, jedna hlídá děti. Zní to logicky, ne? Ale to jsou ty moje plány… Často z nich sejde.

No jo, nějaký čas to fungovalo dobře, pak to roze... borci, jak už to tak bývá.

Kamil je úplně jiný typ člověka než já. Starší o třináct let, zodpovědný podnikatel, patří mu v Brně dvě italské restaurace. Život s ním je odměna po tom všem, co jsem si zažila. Díky němu jsem si s druhou dcerou, teď tříletou Dorotkou, mohla v klidu užít mateřskou, aniž bych musela stát fronty na úřadech s žádostí o sociální dávky a dokazovat, že mi nechodí alimenty.

Víte, nejsem nafoukaná, ochotně jsem se do té fronty šedesáti cikánek zařadila a přijala, že jsem jedna z nich, ale to obíhání úřadů a vyplňování formulářů bere energii. Jsem ráda, že to mám za sebou.

I když je pravda, že teď zase víc jezdím po koncertech, v listopadu jsme jich měli třeba patnáct, pak jsem to trochu srazila. Být celou mateřskou doma bych ale stejně nezvládla. Nejsem kariéristka, děti mám ráda, nicméně strávit tři nebo čtyři roky jenom péčí o rodinu a domácnost by pro mě bylo destruktivní.

Necítím, nejsem vůči mužům militantní, nemám to ráda. A vůbec, kdo je to feministka? Ten dnešní feminismus je spíš k smíchu.

Jistě, všichni mě k feminismu na základě této tvorby logicky řadí. Ale třeba Chlapi sú kokoti je písnička stará deset let. Samozřejmě ji na koncertech s kapelou pořád hrajeme, lidi ji chtějí, na YouTube má dva miliony zhlédnutí, stala se z ní taková naše hymna. Ale emočně jsem už jinde.

S Me Too se ocitáme na tenkém ledě. Trochu jsem na to změnila názor, už to nevidím tak příkře, jak to v té písničce zní. Znásilnění je samozřejmě špatná věc. Ale třeba nevinné poplácání po zadku mně osobně nevadí, nepovažuji to za násilí, podobně jako nepovažuji za násilí verbální provokace.

Vstupuje do toho i ta žena a je její rozhodnutí, zda na tu hru přistoupí. Má většinou na výběr. A myslím, že pokud se něco takového stane, měla by sebrat sílu a odvahu a toho muže ihned zažalovat.

Chápu ale, že ne každá žena je toho schopná. Existují i koketní typy žen, kterým tahle hra zcela vyhovuje a hrají ji s plným vědomím toho, co dělají. Pokud se pak po mnoha letech rozhodnou svého spoluhráče zničit s okázalou grandiozitou, není to myslím úplně fair.

Není ještě hotová, tak o tom zatím nebudu moc mluvit. V květnu ji natočíme, na podzim by měla vyjít. Každopádně bude ale víc holčičí než moje předchozí desky. Něco se se mnou děje. Možná si i díky manželovi můžu dovolit být konečně víc ženou.

Dá se říct, že ano. V baru už nepracuji, dcera chodí na čtyři dny v týdnu do školky. Mám teď nejvíc času a nejvíc peněz, co jsem kdy měla.

Ale i to období, kdy jsem si musela přivydělávat po barech a kavárnách, mělo své výhody. Byla jsem v prostředí inspirujícím pro tvorbu. V době, kdy jsem takto pracovala, jsem napsala víc písniček než teď.

On ten čas není úplně všechno, když má být člověk tvůrčí. Chce to podněty, impulzy. Když sedíte sama doma a hrajete na kytaru, tak je nemáte.