Psycholožka a spisovatelka Klára Janečková: Děti často vychovávají sociální sítě, jiné vzory nemají

Kniha V pasti vznikla na základě reálných příběhů. Čerpala jste ze své praxe?

Ano, poprvé jsem zabrousila do práce psycholožky v základní škole, kterou dělám již 14 let, a vytvořila knihu, která by měla sloužit jako kuchařka, jak se chovat v určitých mezních situacích. Je určena nejen dospělým, ale i náctiletým čtenářům. Původní záměr byl napsat třináct povídek, protože se jedná už o mou třináctou knihu.

Zčásti by byly smyšlené a až na konci by se čtenář dozvěděl, co je fikce a co pravdivé. Nakonec jsme s lidmi z nakladatelství vybrali devět příběhů s reálným základem. Některé věci jsem řešila přímo já, další moji kolegové.

Jak jste pracovala s postavami, aby se to skutečných lidí, často obětí šikany či stalkingu, nedotklo?

Jednak jsem všude změnila jména, místa, případně i pohlaví a věk, pak jsem také do jedné povídky slila více motivů dohromady. Tedy to, co se v knize stalo jedné postavě, se ve skutečnosti stalo více lidem.

Dbala jsem na to, aby byl dodržen etický kodex. Někdo se může zdráhat věřit, že by se dané věci doopravdy děly, základ však zůstává podle pravdy a ukazuje, jak je digitální svět zrádný a nebezpečný.

Technologie nám sice mohou v lecčems usnadnit život, na druhé straně se kvůli nim stáváme extrémně zranitelní, a zpohodlňujeme. Že si to neuvědomí dítě nebo teenager, se dá očekávat, bohužel si to však mnohdy neuvědomují rodiče.

Navíc sami neumějí technologie zdaleka tak dobře ovládat jako jejich potomci. Stále totiž vycházejí nové hry, aplikace, funkce na telefonech a dospělí to nestíhají sledovat.

Který příběh vás nejvíce zasáhl?

Příběh slepé dívky, na kterou její rodiče kladli stejné nároky jako na zdravého člověka. S tou jsem skutečně pracovala a přišlo mi neuvěřitelné, co všechno dokázala, byla například schopná lyžovat. Jenže se kromě toho, že byla pod tlakem rodičů, stala také kvůli svému hendikepu terčem kyberšikany.

Naštěstí má příběh dobrý konec. Situace ilustruje, že přílišný tlak na zvýhodňování menšin a jedinců s hendikepy či poruchami cítí zdravé a silné děti jako křivdu, ústupky jdou leckdy příliš na jejich úkor. Reagují tedy na své zvýhodněné vrstevníky agresí.

Co trápí dítě, které vyhledá školní psycholožku?

Vztahy s kamarády, spolužáky, s rodiči, osamělost, prospěch, atmosféra ve třídách, šikana, panické ataky a v poslední době stále častěji i sebepoškozování a sebevražedné myšlenky, s tím se hodně špatně bojuje.

Škála je široká a práce máme s kolegy opravdu hodně. Povolání školní psycholožky je v podstatě smutné, jelikož za mnou nechodí nikdo šťastný a spokojený, navíc nejde jen zavřít dveře a jít domů. Kolikrát mi děti volají i večer, zejména pandemie byla v tomto ohledu velmi náročná.

Pozoruji, že poslední měsíce na sebe byly zlé a agresivní, zhoršily se i vztahy s učiteli. Už druháci jsou schopni říct vyučujícímu velmi ošklivé věci do obličeje, neakceptují ho jako autoritu, pak se vztah naruší a těžce se rovná. A k tomu se přidávají sociální sítě.

Kyberšikanu také vnímám jako obrovský problém. Děti a teenageři se neustále natáčejí, různě se fotí, pak stačí, aby se pohádali, jeden se naštval a po příchodu domů „něco“ hodil na internet. Do druhého dne to má stovky a tisíce zhlédnutí a sdílení, valí se to jako lavina.

Máte šanci zachytit dehonestující obsah, který často bývá přístupný omezenému množství uživatelů?

Dětem říkám, že by podobné věci měly mazat, že se na ně vždycky přijde, ať je nemusíme řešit. V 99 procentech informaci o nevhodném a škodlivém obsahu někdo ze skupiny vynese nebo ho odhalí rodiče.

Šok jsem však zažila, když se ke mně z jedné školní skupiny dostala koláž, která se týkala mě samotné. Jednalo se o falešnou porno fotografii. Okusila jsem, jaké je to být obětí, nikoliv jen nezávislá strana, která pomáhá.

Co to s vámi udělalo?

Cítila jsem se velmi oslabená a zrazená, protože fotomontáž vytvořili žáci, kterým jsem velmi pomohla. Jim to asi připadalo jako obrovská legrace, tak jsem se jim snažila vysvětlit, že kdyby fotka unikla na veřejnost, bude z toho obrovský průšvih a pravděpodobně by se do záležitosti vložila policie.

Představila jsem si, jak si policisté prohlížejí moje nahé fotky, které sice ve skutečnosti moje nejsou, přesto bych se nevyhnula zahanbujícím pocitům. A to nemluvím o tom, jak bych se cítila před kolegy, rodiči žáků, před svým okolím.

Znamená to tedy, že šikanujícím mnohdy nedochází, co podobným chováním mohou způsobit?

Vůbec. Nejsou schopni si představit důsledky. A co je horší, nejsou vůbec empatičtí a neumějí se vcítit do toho, co oběť prožívá. Proto se snažím v rámci programů proti kyberšikaně vytvářet modelové situace, pouštím dětem i videa, aby samy došly k tomu, jak snadné je druhého zranit a ublížit mu, že je třeba přemýšlet nad následky svých činů.

Podobné věci je nutné dětem vtloukat do hlav už od druhé třídy, tehdy začínají mít přístup na sítě a do různých aplikací.

Nechce se mi ani věřit, že sedmileté děti jsou už jejich běžnými uživateli.

Bohužel jsou. Věk, kdy se dítě začne pohybovat ve virtuálním světě, na sítích a dalších platformách, se neustále snižuje. Dříve to byla sedmá třída, tedy zhruba třináct let, dnes se běžně setkávám se sedmiletými dětmi, které jakmile se naučí číst a psát, dostanou mobil nebo tablet. Přitom je to extrémně nebezpečné, protože jejich mozek ještě není dostatečně vyvinutý.

Řešíte ve školách i klasickou šikanu, tedy fyzické útoky a nadávky?

Ano, stále se setkávám i s urážením, zastrašováním, vydíráním, braním peněz, rozbíjením věcí, někdy si skupina počíhá na oběť před školou nebo v jejím okolí. Mladí mají posunuté hranice násilí z videoher a filmů, které sledují, přestože pro ně nejsou vhodné. Jejich mozek nedokáže zpracovat, co je fikce a co realita, takže mi jsou schopni říct, že pokud neteče krev, tak se nic neděje, protože to není násilí.

Jakmile jim vysvětlíte, co vlastně dělají, jaký to má vliv na oběť, pláčou a velmi svého chování litují. Většinou si pak dávají pozor. Jsou však i tací, co šikanují své spolužáky opakovaně.

Jsou dnes děti vůbec schopny fungovat bez sociálních sítí?

Myslím, že ne. Jejich sociální prestiž a kulturní gramotnost se odvíjí od virtuální identity. Pro děti jsou sítě mnohdy jediný kamarád, kterému se svěřují a se kterým tráví čas. Přibývá rozvrácených rodin, rodiče následně vstupují do nových vztahů a výchovu potomků upozaďují.

Dokonce se stává, že dítě na sociálních sítích přijde na nevěru jednoho z rodičů dříve, než se o ní dozví druhý rodič, a přichází zhroucené, protože neví, co má dělat. Setkala jsem se i s případy, kdy maminky rodinu opustily a nechaly dítě se zničeným tatínkem. To hlavně chlapci špatně snášejí.

Považujete nedostatek rodičovské pozornosti za hlavní důvod, proč děti berou mobil do ruky?

Ano, děti tím hodně trpí. Ve své podstatě je vychovávají sociální sítě, různé aplikace a hry. Kolikrát žáci na prvním stupni sledují obsah plný násilí a ač to rodiče vědí, nic s tím nedělají, protože chtějí mít klid. Také mi často děti říkají, že máma i táta jsou na telefonu, babička či děda na počítači, jiné vzory nemají.

Jak jim mohu rodiče pomoci zvládnout virtuální svět?

Tím, že ho zvládnou také a budou s dětmi trávit více času. Především by je měli přijímat takové, jaké jsou, včetně všech nedostatků, protože i rodiče chybují. Je nesmysl snažit se děti předělat k vlastnímu obrazu, každý přece máme specifické dispozice a charakter, který je potřeba respektovat.

Umějí spolu děti ještě komunikovat offline?

Také s tím mají problém. Sice je to generace, která si cokoliv umí najít na internetu a zvládne cokoliv nainstalovat, neumí si však říci o pomoc a ventilovat své potřeby.

Prostřednictvím modelových situací tak děti učíme, jak adekvátně vyjádřit, když jim něco vadí, jak si efektivně s druhým vykomunikovat problém, jak si říci o pomoc učiteli. Věci, které starší generaci mohou přijít zcela banální.

Říká se, že stávající generace je křehčí než ty předešlé. Vnímáte to stejně, nebo musí jen vstřebávat rychlejší svět a více podnětů než generace předešlé?

Rozhodně se k dětem přistupuje daleko citlivěji, ustupuje se jim mnohem více, než tomu bývalo dřív. Vědí dopředu zadání písemky, diktáty píší s nácvikem. Stále je někdo drží za ruku, což vede k tomu, že nejsou samostatné.

Špatně snášejí neúspěchy, a místo aby zpětnou vazbu braly jako prostor pro zlepšení, aby na sobě pracovaly, hledají vinu jinde, k čemuž přispívají i někteří rodiče. Říkají nám, že vychovávat má přece škola, neuvědomují si, že především doma potřebují jejich potomci zázemí, jistotu a pozornost.

Co se naopak u dětí příliš nemění? V čem zůstávají stejné?

Moc miluji dětskou upřímnost a spontánnost. Vždy mě rozesmějí třeba tím, že se zeptají, zda i za mne byla vojna sedm let, jak se to učí ve vlastivědě, nebo zda věřím na Ježíška.

A jako my kdysi i ony zapírají a dělají, že nevědí, že mají ve škole průšvih, svádějí věci na učitele, známky atd. Ve škole jsem prožila i nejkrásnější chvíle v životě, kdy dvě dívky psaly ministru školství, aby si mě ve škole nechal. Tehdy končil projekt a já měla být bez práce. Dopis byl dojemný.

Čím si náročnou práci kompenzujete?

Tvrdím, že psychologie je mé poslání, psaní ventil. Oboje nemohu dělat současně, proto píši o prázdninách nebo když jsem nemocná.

Velmi ráda také cestuji, to vypínám úplně, mám ráda i hudbu a tanec, historii. Pomáhá mi i anonymita, ideálně sto a více kilometrů od domova, kde mě nikdo nezná.

Vaše prvotina Ďábelská tvář vypráví příběh francouzské šlechtičny z 16. století. Proč jste si pro svůj debut zvolila zrovna historický román?

Pokud existuje něco jako minulé životy, určitě jsem byla nějakou podobnou šlechtičnou. Daná doba mě přitahuje a já takové příběhy hltala zhruba od deseti let. Když jsem se potřebovala zotavit poté, co mě unesli, utíkala jsem do světa historie a napadlo mě nějaký příběh napsat.

Strávila jsem tím dva roky, velmi mi to psychicky pomohlo. Vydání románu odstartovalo moji spisovatelskou kariéru. Nebýt únosu, začala bych psát mnohem později.

Bylo vám osmnáct, když vás unesl rodinný známý s komplicem, aby od vašich rodičů získali výkupné. Drželi vás na ubytovně přes třicet hodin, než se vám lstí podařilo utéct a zachránit si tak život. Za jak dlouho jste se dokázala vrátit k nějakému normálnímu fungování?

Stalo se to v březnu, na konci května jsem měla maturovat. Asi zafungoval pud sebezáchovy, chtěla jsem se za každou cenu vrátit do školy, což se zhruba po dvou týdnech podařilo. Jenže jsem se vrátila s nálepkou, že se mi něco stalo, a okolí mě stigmatizovalo.

Paní učitelka totiž spolužákům poradila, aby mě nechali být, takže se se mnou nikdo moc nebavil. Myslela to sice dobře, ale cítila jsem se velmi nepříjemně. Opřela jsem se tedy do učení a maturitu úspěšně udělala. Byla jsem hodně lekavá, všeho jsem se bála, otřesný byl i přístup policie. Při výslechu se mě ptali na intimní věci a právníci únosců u toho svačili, bylo to necitelné, dnes bych si stěžovala.

Navíc soud probíhal za přítomnosti únosců, stálo mě hodně sil tam dojet a vnímat, že sedí o pár lavic za mnou. Až po půl roce, kdy je konečně odsoudili, jsem měla klid. Doufala jsem, že je už nikdy neuvidím.

To se bohužel nestalo, jeden z nich vás kontaktoval, zvonil u vás doma…

Opravdu jsem nepočítala s tím, že se mi devatenáct let po únosu jeden z nich ozve. Měla jsem pocit, že ten zážitek mám zpracovaný, a pak se mi všechno opět vrátilo. Velmi jsem se bála, nejen o sebe, ale i o dceru, protože jsem v té době byla bez partnera. Sice mám doma alarm, dům hlídá bezpečnostní agentura, přesto jsem se cítila v extrémním nebezpečí.

I když mě policie informovala, že se vrátil na Ukrajinu, nemohu si být ničím jistá. Na druhé straně si zranitelnost nesmím příliš připouštět, protože bych se zbláznila. Poslouchám intuici, když se mi něco nezdá, zpozorním, mám připraveny různé varianty záchrany. Obecně jsem velmi ostražitá, i v cizině.

Kdy přišlo rozhodnutí stát se školní psycholožkou?

Po maturitě jsem šla na jazykovku do Brna, jenže se projevily následky únosu a kompletně mi selhala imunita. Vrátila jsem se tedy zpět do své rodné Bystřice pod Hostýnem, začala psát první knihu a pracovat u rodičů ve firmě.

Rozhodnutí studovat psychologii přišlo za pár let, poté, co jsem si únos zpracovala v knize Unesená, a začala jsem dojíždět do Olomouce do školy. Musím říci, že díky škole jsem pochopila pocity oběti, že všechny mé reakce byly přirozené, šlo mi o život.

Smířila jsem se s tím, že únos zůstane mojí nedílnou součástí, že to nikdy nezmizí. Chtěla jsem tedy pomáhat dalším obětem trestných činů, dokonce jsem prošla výběrovým řízením u policie. Jenže těsně před nástupem bylo místo zrušeno a místo toho se naskytla volná pozice školní psycholožky.

Poznamenal únos vaše vztahy s muži?

Přemýšlela jsem o tom a uvědomila si, že jsem se vždy podvědomě snažila nebýt ve vztahu v roli oběti, jenže partner mě do té role tlačil.

První láska a otec mé dcery měl velké problémy s alkoholem, ač jsem ho měla velmi ráda, pochopila jsem, že od něho musím odejít. Byla jsem rok vdaná za Francouze, u kterého se až po sňatku projevila hraniční porucha osobnosti, v jedné chvíli mi vyznával lásku, za okamžik mě nenáviděl. Snažila jsem se o terapie, jenže mě to příliš vyčerpávalo.

Poruchy osobnosti  – narcistická, psychopatie, sociopatie – jsou skoro neléčitelné. Ani další vztahy nebyly jednoduché.

Můj současný manžel například těžce nese, že jsem tak činorodá a že se snažím jít s dobou, ač je mladší než já. Snažíme se to sladit a myslím, že nám to jde.

A dcera? Nechce být také spisovatelkou?

Spíše než jako dceru ji vnímám jako nejlepší kamarádku, máme spolu velmi blízký a krásný vztah. Teď půjde na střední do prváku na management cestovního ruchu, protože miluje cestování a ráda by vyrazila pracovat do světa.

Ale vyhrála už i literární soutěž, ráda píše. Je hodně nezávislá a tvůrčí, věřím, že uspěje, ať už se rozhodne dělat cokoliv.

Může se vám hodit na Zboží.cz: V pasti - Klára Janečková