Psychiatrická sestra Eliška Pousková: Vyslechnout duševně nemocného může zafungovat lépe než medikace

Bylo to i tím, že ji tehdy lákalo začít se věnovat i herectví, ke kterému měla i díky své povaze výborné předpoklady. Na konci střední školy si tak podala přihlášky jak na obor herectví, tak na všechny lékařské fakulty s oborem všeobecná sestra. Jelikož se dostala na oba obory, rozhodla se, že je zkusí studovat současně, a oba nakonec i úspěšně dostudovala.

Už od druhého ročníku ale věděla, že herectví jako takové pro ni není a že ji mnohem více baví práce sestry. Tehdy totiž kromě studia dvou VŠ začala na poloviční úvazek pracovat v pražské Všeobecné fakultní nemocnici na psychiatrické klinice.

Proč zrovna na oddělení psychiatrie? Předpokládám, že jste si mohla vybrat, na jaké oddělení chcete jít?

Původně jsem chtěla jít opravdu pracovat na jiné oddělení. Od konce střední školy jsem totiž již pracovala v Rokycanské nemocnici na interním oddělení. Tím, že jsem ale studovala obě vysoké školy v Praze, bylo vše organizačně velmi složité, a tak jsem začala hledat práci v Praze.

Tehdy mě velmi lákala urgentní medicína, a proto mě i zaujal inzerát VFN na 0,4 úvazku na práci sestry na metabolickém JIP. Pak ale přišel spolužák s tím, že už sám pracuje na psychiatrické klinice a že je to tam moc fajn a ať jdu pracovat tam.

Popravdě, tehdy jsem z toho byla v rozpacích, protože jsem si sebe samu na takovém oddělení nedovedla představit. Myslela jsem si, že je tam práce především pro muže či silné ženy „bachařky“. Vše se ale změnilo, když jsem se tam přišla podívat a zjistila, že se věci mají jinak, než jsem si představovala. A tak jsem to zkusila. Vrchní sestra mi tehdy nabídla pracovat na akutním příjmu mužů.

Tehdy vás psychiatrie natolik nadchla, že jste se rozhodla doplnit další vzdělání v tomto oboru, nebo jste spíše studijní typ a využila jste všech příležitostí?

Od obojího trochu. Vždy jsem byla studijní typ a doteď, když se mi naskytne nějaká možnost pro doplnění vzdělání, velmi ráda ji využiji. Nicméně tehdy jsem dostudovala na lékařské fakultě tříletý bakalářský obor všeobecná sestra a chtěla pokračovat v magisterském studijním programu.

Jelikož jsem ale stále v sobě měla touhu pracovat v urgentní medicíně, většinu přihlášek jsem si podala tímto směrem a jen jednu na obor, který je psychiatrii příbuzný, na 1. lékařskou fakultu v Praze na obor adiktologie (léčba závislostí), kam mě přijali. Mně to tehdy připadalo, že je to asi osud a že se mi tam nahoře snaží někdo naznačit, že je to ta správná cesta, kterou se mám vydat.

Zároveň jsem tehdy oslovila i vrchní sestru, že bych se dál ráda vzdělávala i v oboru psychiatrie a ta mi doporučila podat si přihlášku na doplňující vzdělání pro sestry ošetřovatelská péče v psychiatrii v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, což jsem také udělala, a byla přijata.

Následující rok vzniklo úplně nové studium magisterského programu na lékařské fakultě v Ostravě - ošetřovatelská péče v psychiatrii. Rozhodla jsem se tehdy společně s kolegy, že si půjdeme doplnit vzdělání i tam. Kromě adiktologie jsem tedy měla možnost vystudovat i další dva obory zaměřené přímo na ošetřovatelskou péči v psychiatrii.

Psychiatrie je u nás velmi stigmatizovaná, co vás v prvním zaměstnání na psychiatrii nejvíce překvapilo?

V negativním slova smyslu mě nejvíce překvapily ohromné pokoje na odděleních, kde bylo například na ženském oddělení na jednom pokoji 14 lůžek, což mi přijde pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním velmi neetické a že takové prostředí rozhodně nemůže vést k zotavení.

Bylo to opravdu velmi náročné, a to jak pro samotné pacientky, tak personál. Ženy zde neměly možnost téměř žádného soukromí a bohužel zde často docházelo i ke konfliktům.

Jinak v pozitivním smyslu mě překvapilo, jak lidé se zkušeností s duševním onemocněním dokážou být srdeční a vděční za každý čas, který jsme jim mohli věnovat, třeba jen proto, že je vyslechneme.

Bohužel v množství pacientů, a hlavně administrativy, ho nebylo tolik, kolik by lidé potřebovali. Sama jsem to tedy řešila často tak, že jsem si našla čas ve svém volnu, abych si nemocné vyslechla a dopřála jim tak úlevu, která mnohdy fungovala mnohem lépe než medikace.

Jak na vaši práci na psychiatrii nahlíží vaše rodina a přátelé?

Rodina mě vždy ve všem podporovala. Můj táta si sice moc přál, abych byla zubařkou, ale i o mou současnou práci se velmi zajímá a fandí mi.

Zvlášť nyní, kdy jsem nastoupila do Centra duševní rehabilitace jako staniční sestra, což já osobně ve svém životě vnímám jako velký kariérní posun a hlavně jako výzvu pracovat v takto nadějném projektu, jako je Centrum duševní rehabilitace v Berouně.

Přátelé nikdy moc neřešili, proč dělám zrovna na psychiatrii. Ale pravdou je, že zejména v začátcích se o mou práci více zajímali a často se ptali, zda to na oddělení skutečně funguje tak, jak je známo například z filmů. Nyní mají již podle mě pocit, že je to taková moje součást a že ke mně psychiatrie asi jednoduše patří.

Co je na práci psychiatrické sestry nejtěžší?

Zvládnout ten občasný psychický nápor. Lidé se zkušeností s duševním onemocněním jsou často manipulativní, snaží se obcházet pravidla a někteří ztrácejí zábrany, já jsem se po dobu své praxe několikrát setkala například se sexuálními narážkami nebo vulgaritami. Na toto všechno musíte být připravená a naučit se to přijímat i zvládat profesionálně, což samozřejmě není vždy snadné.

Je potřeba si ale vždy uvědomit, že nemocní jsou ovlivněni svou duševní chorobou. Například při psychotickém prožívání si dotyčný může myslet, že je v ohrožení života, může vidět například medvěda nebo někoho, kdo ho chce zabít, tudíž za jeho vulgárností a agresivitou může stát jen fakt, že se brání před svými halucinacemi či bludy.

Moje zkušenost je taková, že pouze studium oboru všeobecná sestra vás na tyto situace bohužel úplně nepřipraví. Reakce sester pak většinou nejsou takové, jaké by měly být. A není to jen o tom, že špatně reagují v dané situaci, ale také i jim se může následně udělat psychicky velmi špatně a v některých případech mění i obor.

Bála jste se někdy v práci, i kvůli agresivitě některých duševně nemocných?

Bála. Ale spíše jen na začátku mé praxe, a to většinou o nočních službách, kdy nás na oddělení bylo málo a také jsem ještě neznala techniky, jak všechny nepříjemné situace zvládat. Jde o to, že za agresivním chováním člověka většinou stojí, že vlivem své nemoci se necítí být v bezpečí a úkolem sestry je, aby mu vytvořila bezpečné prostředí, aby se do takového stavu vůbec nedostal. A pokud už se dostane, tak udělat vše proto, aby došlo ke zklidnění.

To vše lze zvládnout různými způsoby, a pokud za vámi stojí dobře vyškolený personál, pak víte, že každá situace má řešení, a cítíte se v práci bezpečně.

I z tohoto důvodu se budeme snažit v našem novém Centru duševní rehabilitace v Berouně proškolit veškerý personál včas, nejlépe ještě předtím, než nastoupí na oddělení naši první pacienti.

Pro naše zaměstnance máme připravené kurzy deeskalačních technik, safewards, komunikace s pacienty se zkušeností s duševním onemocněním, ale samozřejmě se zaměříme i na sebeobranu a omezovací prostředky a mnoho dalších. Jde nám o to, aby se cítili všichni dobře a v bezpečí, nejen klienti, ale i veškerý personál.

Problém může nastat i tehdy, když člověk, který je neklidný nebo agresivní, vycítí, že z něj máte strach, a následně získá pocit, že má nad vámi převahu. Což může vést ke zhoršení situace, a je tedy i z tohoto důvodu velmi důležité vzdělání v oblasti psychiatrie a komunikace s pacientem. Personál pracující na psychiatrii si musí být jistý sám sebou i svou prací.

Nyní jste tedy součástí týmu, jenž stojí u zrodu zcela nového Centra duševní rehabilitace v Berouně. V čem bude podle vás toto centrum jiné oproti standardnímu psychiatrickému centru?

Snažíme se o to, aby zde standardní péče byla doplněna o další, moderní metody a přístupy a pacient dostal skutečně komplexní péči. Plánujeme rozsáhlé možnosti psychoterapie, od arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie přes terapii nutričních hodnot (nemocní se zde budou učit vařit, znát hodnotu jídel, aby si dokázali uvařit jídlo, bez toho, aby je to stálo moc peněz, naučili se základy stolování apod.), terapii virtuální realitou (zejména u fóbií a obsedantně kompulsivních chorob) po ergoterapii a další.

Každý nemocný zde během pobytu absolvuje spoustu individuálních a skupinových terapií i psychoedukačních skupin.

Jelikož na základě vědecky podložených dat víme, že se lidé s duševní chorobou dožívají v průměru o 15 let méně než ostatní lidé, a to ne vlivem nemoci, ale špatného životního stylu, tak se chceme více věnovat i této oblasti a vést nemocné i k větší fyzické aktivitě.

Nemocní zde budou mít k dispozici bazén, saunu, fitness centrum, velkou tělocvičnu, jóga místnost a další možnosti terapie, kde budou procvičovat své tělo. V rámci pracovní terapie pak budou moci pomáhat na vinici, kterou máme přímo za budovou centra duševní rehabilitace, a také v parku, který je také součástí areálu rehabilitační nemocnice v Berouně.

Nemocní zde budou mít celodenní program, aby v okamžiku, kdy to není skutečně nutné, například z důvodu nějaké nevolnosti, netrávili čas jen v posteli, a to ani po večerech, kdy se budou moci i sami kreativně zapojit do příprav večerních programů.

Součástí centra bude také neurostimulační centrum, elektrokonvulsivní terapie, repetitivni transkraniální magnetická stimulace, stimulace stejnosměrným proudem a fototerapie.

I samotná budova centra má potenciál být léčebným nástrojem a je v Evropě unikátní. Máme zde totiž komplexní systém osvětlení všech místností, a to včetně výtahů nebo světel v lednici. V budově máme něco přes 6200 světel a unikátní je také to, že každé je samostatně řiditelné.

Chronobiologické osvětlení svým působením obnovuje správné nastavení cirkadiánních rytmů. Správně aplikovaný světelný režim tak léčí příznaky poruch nálady, zlepšuje aktivitu, pozitivně ovlivňuje paměť a v neposlední řadě i kvalitu a délku spánku. Zjednodušeně tak můžeme říct, že u nás léčíme světlem každý den a každého člověka, který zavítá do našeho centra duševní rehabilitace.

Jelikož se jedná o nestátní zařízení, bude zde hrazena péče z veřejného pojištění?

Ano. Naše centrum bude fungovat předně jako standardní psychiatrické zařízení. Součástí centra tak bude urgentní psychiatrický příjem, kam budou záchranné služby svážet nemocné v akutních stavech z naší spádové oblasti.

Dále zde bude uzavřené oddělení, kde budou nemocní ve vážnějších stavech, a poté otevřené oddělení, kde bude režim péče opět o něco jiný. Budeme mít pro naše pacienty i další návazné možnosti, jak hospitalizaci na jednom z našich psychoterapeutických oddělení, tak i například na stacionářích. Na 4. a 5. nadzemním patře již budeme nabízet péči vyššího standardu, zde se již bude jednat o péči, za kterou si pacienti připlatí.

Zároveň zde bude velké množství ambulancí různě zaměřených, včetně dětské a dorostové psychiatrie, sexuologické ambulance či krizové ambulance. Například i psychosomatické a adiktologické oddělení.

V centru budeme mít navíc i tři denní stacionáře, z nichž jeden bude dětský.

Je složité dnes sehnat do takto rozsáhlého centra personál?

Není to úplně snadné, protože Beroun není velké město, a mnoho personálu k nám bude muset dojíždět. Nicméně tím, že se jedná o nový projekt, má u nás zájem pracovat velké množství již zkušených odborníků, což nám opravdu velmi pomáhá a je to pro nás cenné.

Pro podzim, kdy otevřeme urgentní příjem, akutní oddělení, některé z ambulancí a stacionář, v tuto chvíli z pohledu personálního zajištění nebude takový problém. Co se týče budoucnosti a otevírání dalších částí, vzhledem k dosavadnímu zájmu se toho až tolik nebojíme, přestože budeme celkem potřebovat víc než 100 sester a 30 lékařů, plus další personál, včetně psychologů a terapeutů.

Domnívám se, že je v tuto chvíli stěžejní zahájit provoz a i to bude pro další zájemce ten správný signál, že mohou zasílat životopisy.

V současné době jste pracovně velmi vytížená a zřejmě až do otevření nového Centra duševní rehabilitace tomu nebude jinak. Když už vám tedy zbude nějaký volný čas, jak si nejlépe odpočinete a dobijete energii?

Asi nejraději trávím čas ve společnosti přátel, ti mě dobíjí energií, velmi ráda sdílím radosti i strasti našich životů a pak také dobíjím energii se svým kocourem plemene kanadský sphynx, se kterým jezdím často na mezinárodní výstavy koček, což mě moc baví a naplňuje - po poslední výstavě můj kocour získal titul champion.

A protože byl vždy můj sen založit si chovatelskou stanici, rozhodla jsem se i pro tento krok a letos vznikla moje chovatelská stanice s názvem Sen Haroj - což v překladu z esperanta znamená „bez chlupáč“. Velmi brzy ke kocourovi také přibude i kočička.