Psychiatr Martin Jarolímek: O schizofrenii panuje řada mýtů

Pochází z lékařské rodiny, jeho otec byl vynikající chirurg, matka pracovala jako vrchní sestra. On sám dlouho o medicíně neuvažoval, chtěl se stát archeologem, a navíc se v rodině předpokládalo, že řemeslo převezme jeho o čtyři roky starší bratr Jan. „Byl to premiant, kdežto já průserář,“ usmívá se Martin Jarolímek.

Bratr na medicínu skutečně nastoupil, ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Ve druhém ročníku onemocněl schizofrenií. „To zásadně ovlivnilo mé další profesní směřování,“ přiznává psychiatr. „Chtěl jsem bratrovi pomoci a navíc, co si budeme říkat, nejméně polovinu genů mám s bratrem společnou. Což znamená, že mám v sobě dispozici ke schizofrenní poruše. Jenže když pánbu házel mincí, vyšlo to tak, že onemocněl bratr a já se stal psychiatrem.“

I kvůli tomu nemocným velmi dobře rozumí a neváhá s nimi vstoupit do jejich složitého světa. Tímto postupem překračuje mantinely běžné psychiatrie, kde se schizofrenie léčí zejména psychofarmaky. „Jenže schizofrenici jsou lidé většinou velmi inteligentní, kteří jsou přesvědčeni, že žádnou nemocí netrpí. Brzy pochopí, jak je třeba odpovídat, aby byl psychiatr spokojen, a léky si vysadí. To je běžná praxe,“ říká Martin Jarolímek.

On volí odlišný postup. Vstupuje spolu s pacientem do jeho bludného, paranoidního systému a snaží se získat jeho důvěru. Doufá, že nastane okamžik, kdy mu bude moci lék nabídnout. Leckdy ten okamžik přijde až po řadě měsíců intenzivní terapie.

Postupy somatické medicíny, léčící následky onemocnění, a ne jeho příčiny, odmítal již na vysoké škole. Po ní nastoupil do psychiatrické léčebny v Kosmonosech. Takovou zkušenost, jakou získal v tomto státním zařízení, doporučuje každému mladému psychiatrovi. Tam začaly klíčit otazníky nad postupy klasické psychiatrie a odhodlání dělat ji jinak.

Nejvíc ho však ovlivnil schizofrenní pacient, který se jmenoval Mirek Pátek. „Většinu času byl zavřený v klecovém lůžku, protože byl agresivní. V léčebně pobýval už deset let. Já si coby mladý a nadšený psychiatr usmyslel, že ho z té klece vyvedu.“

Využil tehdy toho, že v léčebně nejen pracoval, ale i bydlel, a požádal zdravotní sestry, aby ho k Mirkovým záchvatům vždy zavolaly a nedávaly mu tlumicí injekce. „Seděl jsem pak u něj hodiny a hodiny, držel ho za ruku a mluvil na něj. Zabíralo to.“ Mirka z léčebny skutečně po nějaké době dostal a nastěhoval si ho k sobě na ubytovnu. „Pokoj jsem přepažil skříní, sehnal mu práci a učil ho všechno od začátku. I jezdit autobusem. I přes jeho pokus o sebevraždu se nakonec povedlo vrátit ho do života.“

Po Kosmonosech nastoupil do mety psychiatrie, do výsostné pražské kliniky Ke Karlovu. „Mnoho lidí mi to neodpustilo, ale já to tehdy měl zapotřebí,“ usmívá se.

Tam se však definitivně ujistil, že postupy zaměřené nikoli na práci s pacientem, ale na pouhé odstranění halucinace či bludu ho nelákají.

„Takový postup generuje kariéru psychotického pacienta. Začíná hospitalizací, které předcházel zhruba rok, kdy pacientovi hučí v uších, což přejde ve hlasy. Narůstá v něm napětí, je přesvědčen, že ho někdo sleduje, přes satelit, přes družici je jeho život sledován a přenášen někam, kde jeho chování bude mít zásadní dopad na světové dění,“ uvádí příklad, jak může schizofrenní porucha probíhat.

„Když se napětí stane neúnosné, ventiluje ho někdy tím, že někoho napadne. Drtivá většina destruktivního chování u takto nemocných lidí je ale obrácena proti nim samým. Po schizofrenní atace bývá nemocný nedobrovolně převezen do léčebny, kde mu odeberou osobní věci včetně telefonu, utlumí ho léky, a pokud se vzpouzí, přikurtují ho k lůžku. Čím víc se brání, tím víc ho tlumí. Pacient začne slintat a ztuhnou mu svaly. Tak začíná kariéra psychotického pacienta a to není optimální začátek léčby a dobrého vztahu k psychiatrii,“ upozorňuje Martin Jarolímek.

„Pacient záhy pochytí, co je třeba říkat na lékařské vizitě. Na otázku, zda slyší ještě hlasy, odpoví, že ne, nic takového. Je propuštěn, dostane léky na tři dny a doporučení, aby si našel psychiatra v místě svého bydliště. Pacient si léky vysadí, protože mají řadu vedlejších účinků, a navíc je přesvědčen, že žádnou nemocí netrpí. Do půl roku je tady ataka znovu. A tak pořád dokola.“

Pod vlivem takových zkušeností se rozhodl postupovat jinak. Před šestadvaceti lety založil denní stacionář Ondřejov, který je zaměřen na práci s lidmi se schizofrenní poruchou, ale léčí se tu i závislosti na alkoholu a na lécích, patologickém hráčství či na internetu. Denně jím projde na sto padesát nemocných, o které se stará padesát čtyři zaměstnanců. Martin Jarolímek zde využívá své zkušenosti z pobytu v Anglii, kde několik let pracoval.

„Nálepka schizofrenik je podle mě nedůstojná a zavádějící. S klienty pracuji jako s komplexními osobnostmi, které mají psychické, sociální a pracovní problémy. Ty se snažíme řešit.“ Do léčebného procesu neváhá zapojit i rodinné příslušníky a blízké nemocných. „I to je rozdíl proti klasické psychiatrii. Tam jsou rodinní příslušníci často vnímáni jako problém navíc. Což nehodnotím, ale je to prostě fakt.“

Razí takzvané třetinové pravidlo. „Jedna třetina nemocných se plně uzdraví a funguje zcela bez léků. Druhá třetina dosáhne takzvané úzdravy, užívají třeba jednu tabletu navečer a mohou se zapojit do úrovní života relativně dobře. Poslední třetinu pod vlivem různých faktorů vyléčit nelze. Ta pak každou hospitalizací něco ztrácí a užívá čím dál tím víc léků. Svým pacientům zdůrazňuji, že doufám, že patří do první nebo druhé skupiny, ale že záleží na nich. Oni musejí chtít spolupracovat.“

Podle Jarolímka pacient nemůže být zcela v rovném postavení s lékařem. „Ale snažím se tu hierarchii minimalizovat a pobídnout ho, aby spolurozhodoval o své léčbě. Jsem přesvědčen, že na účincích tablety se podílí nejen ta chemie v ní, ale z poloviny také psychické faktory, které rozhodují o tom, jak ta chemie bude fungovat.“

Při práci s psychotickými pacienty musí být opatrný i v detailech. „Měl jsem pacienta, kterému jsem chtěl kdysi nasadit lék s názvem Dogmatil. On se zamyslel a zeptal se, zda z něj chci udělat psa. Dog totiž znamená anglicky pes. I tohle musím brát v potaz.“

Práce s duševně nemocnými lidmi je běh na dlouhou trať s nejistými výsledky. „Ano, mívám pocity beznaděje a duševní propady. Říká se tomu vyhoření,“ přiznává známý psychiatr. V obraně před těmito stavy již několikrát odcestoval do Afriky. „Zatoužil jsem dělat něco jasného, pevného, s hmatatelnými výsledky. Odjel jsem do Keni a dva roky tam pracoval jako zubař.“

Jeho pobyt v Beninu mu zase vynesl vysvěcení na nižšího kněze kultu voodoo. „Africké pobyty pro mě byly ohromnou zkušeností,“ říká. „Poznal jsem, že hranice mezi magickým a schizofrenním je tenká, pokud vůbec nějaká je. Ale africká společnost je nesmírně tolerantní. Odlišnost tam nikoho nepohoršuje. Ostatně prognóza výskytu schizofrenní poruchy je v rozvojových zemích menší než v zemích EU. Navíc tam existuje rodová pospolitost, drží tam příbuzenské vazby. A ty se snaží podržet kohokoli, i když je jiný.“

Podle něj panuje o schizofrenii řada mýtů. „Už samo slovo schizofrenie je zprofanované,“ je přesvědčen. „Politik klidně řekne, že se dostal do schizofrenní situace. Jenže ta porucha takhle jednoduchá není. Navíc média často vykreslují schizofreniky jako agresivní šílence, kteří útočí na své okolí. Ano, to se stane, ale jen v promile případů. Pokud se tak stane, není to kalkul, ale vychází to z přesvědčení, že jsou ohroženi. Nejčastěji ale útočí na sebe. Ve srovnání s běžnou populací vykazují dokonce méně kriminality.“

Martin Jarolímek je přesvědčen, že takto nemocní jsou často nositelé břemen, ať už rodinných, či společenských systémů. „Jejich prožitky se mohou týkat kolektivního nevědomí. Měl jsem klientku, která osobně prožívala balkánský konflikt, jako by ho způsobila ona. Je dokázáno, že celých dvacet procent lidí někdy v životě slyšelo hlasy. A pokud se ohlédneme do historie, co byla Johanka z Arku, Buddha nebo Ježíš? Jak by je hodnotila dnešní psychiatrie? Možná by i oni dostali nálepku duševně nemocných!“