Psychiatr Cyril Höschl: Vidím víc moudrosti než hlouposti

Většinou panuje tendence vidět tu blbost ve veřejném prostoru, v politice. Ta ve skutečnosti jenom odráží stav celé společnosti, kde úroveň řešení problémů kupodivu příliš nesouvisí s tím, jaká jsou fakta a jak se lidé doopravdy mají.

Když se podíváte na statistiky čehokoli, co je k lidské kvalitě života relevantní, například střední délky života či dětské úmrtnosti, zjistíte, že jsme na tom momentálně zřejmě vůbec nejlíp, jak jsme kdy byli. Před sto lety se polovina dětí nedožila školního věku. Takové tragédie si lidé dneska už nedokážou ani představit.

Takže mluvit o tom, v kdovíjak stresové době žijeme, považuji za licoměrnost, protože zřejmě nevíme, co opravdový stres znamená. Výsledný vektor toho, jak žijeme, se skládá z mnoha proměnných. Z nich podstatná část není negativní.

Lidská blbost tu vždy byla, je a bude. Ale většina oněch proměnných je pozitivní. Lidská rozvážnost, moudrost, vzdělanost, té se ve společnosti nachází v mých očích stále víc než hlouposti.

Technik vyrovnávání se je spousta. První polovina z nich je odvozena od akce, snahy problémy řešit, angažovat se. Druhá se odvozuje od úniku. Nějak z té situace zmizet, opouzdřit ji, nevnímat, vytěsnit, popřít. První není pro každého, ta druhá zase není moc moudrá.

Nejrozumnější se jeví evropskou scénu sledovat a neházet flintu do žita. Snažit se na své mikroúrovni dění ovlivnit. Starat se o to, kdo je mým zastupitelem, poslancem, kdo mým jménem mluví. Jedinec se může spolupodílet na atmosféře své obce a zaujímat postoje.

Ty postoje nesmí být paušálně xenofobní, to znamená stanovisko, že každý, kdo má jinou barvu pleti nebo jinou víru, sem nepatří, ale nesmí být ani naivně permisivní v tom smyslu, že bychom se nechali zcela převálcovat něčím, co jsme si neobjednali a co může do budoucna znamenat velkou katastrofu.

Dřív, když se mezi sebou státy či religia vzájemně svářily, sešly se v neděli armády na poli. Vítězná zabrala území a ta, co prohrála, se stáhla. Od toho se odvíjel další vývoj událostí, takhle se přeskupovaly národy.

Dneska? Nic z toho není zapotřebí. Žádnou armádu nemusíte postavit. Stačí, když se všichni seberou a půjdou za lepším. Celá Afrika se může zvednout a přestěhovat se do Evropy. Bez boje, bez jediného výstřelu. Tady nás máte a postarejte se o nás. To nemůže vést k ničemu jinému, než že Evropa bude za pár let vypadat jako Afrika.

Když se někdo bojí právě tohohle, je hned označován za xenofoba, za rasistu, za nacistu. Ale to je krátkozraké, protože to neodpovídá skutečnosti. Lze být liberálem, mít respekt ke všem náboženstvím a ke všem rasám, ale zároveň nevzdat hodnoty, které se budovaly po staletí, jenom proto, že prostě někdo přijde a tady si sedne.

Copak jedinec, ale není možné, aby se přesouvaly milióny lidí, celé země. Tam někde se rýsuje kvantitativní hranice, která nás nedělí na xenofoby a sluníčkáře, ale hranice, která nás dělí na zaslepené a prozíravé.

Řada lidí má tendenci ordinovat si dobrou náladu panákem nebo marihuanou, ale takhle jste to jistě nemyslela. Ale vážně, určitě ano. Je to otázka životního stylu. Základní návod zní: snažit se vidět na lidech ve svém okolí to lepší. Ve chvíli, kdy vidíte to lepší, dočkáte se úplně jiné reakce, než když na nich a priori vidíte negativa. To je první předpoklad k tomu nemít blbou náladu.

Když se ze začarovaného kruhu vymaníte, začnete se sama cítit líp. Musí se to trénovat. Nejde to tak, že bychom si řekli: pojďme mít dobrou náladu a našili si hubu doširoka.

Devět.

Nepochybně ano. To, že se ve střední Evropě podařilo postavit zařízení, které je výzkumné, medicínské, velmi dobře vybavené a přitom orientované na psychiatrii, lze považovat za zázrak. Psychiatrie je po celém světě mezi lékařskými obory popelkou a výzkum orientovaný na poruchy chování a prožívání bývá poměrně vzácný všude.

Přece jen ale na západ od nás existovala pracoviště, která do něj prostředky investovala. Tady jsme stále žili, zejména vládci a politici, v přesvědčení, že duševní nemoci se nás vlastně netýkají. Což, jak se stále častěji ukazuje, není pravda. Ani to, že psychiatrovi stačí gauč, tužka a papír, už zásluhou pokroku v neurovědách neplatí.

Tuhle hlubokou proměnu konečně všichni zúčastnění hráči reflektovali a souhrou příznivých okolností se podařilo vybudovat z prostředků EU zařízení, které disponuje zobrazovacími technikami ke zkoumání mozku, lůžkovou částí, najdete tu denní stacionáře, ambulance a hlavně spoustu laboratoří pro výzkum.

Ano, tento první krok považuju za zázrak. Jsem hluboce vděčný všem, kteří se o postavení ústavu zasloužili, a odpouštím všem, kteří v tom bránili a brání. Daleko obtížnější bude však pracoviště udržet, přesvědčit, že jedno takové zařízení si musíme dovolit, chceme-li předjímat vývoj v medicíně v budoucnosti a unést obrovské socio-ekonomické břemeno, které duševní nemoci představují.

Třetí krok bude propojit NÚDZ do mezinárodní sítě podobných výzkumných pracovišť, protože dneska se výzkum a věda izolovaně dělat nedají.

Máme rozsáhlé oddělení sociální psychiatrie, které vede sociolog, ne lékař, a to se zabývá všemi aspekty péče, včetně „architektury“. I chátrající oprýskané budovy modifikují chování těch, kdo v nich pobývají. Personálu i pacientů.

Když návštěvník přijde do nemocnice, kde hned u dveří narazí na mrtvolu na vozíku a rozlité kakao na zemi, odhodí vajgl nebo papír na podlahu, protože mu to v takovém prostředí připadá přiměřené. Naopak v krásném prostoru se sestřiženým trávníkem a natřenou fasádou ho to podvědomě nutí chovat se také přiměřeně. To vše je pravda, ale za ještě důležitější, než jak vypadá barák, považuji chování personálu. Vztah mezi pacienty a lékaři, zdravotníky.

V psychiatrii se navíc jako perspektivně příznivější ukázalo přesunutí péče z velkých lůžkových zařízení co nejblíž k přirozenému prostředí pacientů. Buď přímo tam, kde žijí a pracují, nebo do chráněných podmínek, které přirozené prostředí simulují. Cesta nevede ke stavění dalších a dalších budov, ale k vysouvání péče do přirozeného prostředí nemocných.

Dlouhodobá hospitalizace je někdy nevyhnutelná, ale snižuje možnost, že by se dlouhodobě izolovaní pacienti mohli někdy do společnosti vrátit. Teď se ukazuje, že by velká část z nich mohla a měla být vrácena do původního prostředí, ale už to z nějakého důvodu nejde. Ztratili potřebné návyky, schopnost pohybovat se ve složitějším prostředí.

Podmínky v léčebnách jsou velice chráněné. Nemusíte většinou nic dělat a stane se z vás víceméně preparát, od něhož se očekává, že přijímá potravu, vylučuje a nezlobí. Což je pro kvalitu života málo.

Roli následování hodného modelu rádi plníme, ale pro poctivost dodejme, že příkladně funguje i řada psychiatrických nemocnic a že tyto nemocnice také mají na starosti mnohem těžší a rizikovější pacienty než my.

U nás však klinika tvoří asi jen pětinu zařízení, čtyři pětiny jsou laboratoře. Pacienti sem vybíraní splňují kritéria pro zařazení do výzkumu té či oné diagnózy.

V očích veřejnosti se ovšem stáváme takovými psychiatrickými Lurdy. Každý, kdo má nějaký problém, upne se k tomu, že bychom mu mohli pomoct právě tady. To je nedorozumění. Nemůžeme suplovat bohatou síť psychiatrických služeb na celostátní úrovni.

Ano. Klid na práci nemám paradoxně tady na pracovišti, kde se pořád něco děje a pořád sem někdo chodí, včetně vás, ale doma. Když se chci soustředit, musím počkat, až bude v celém domě klid, v deset večer zasednout a v půl třetí skončit, protože teprve tehdy se dá udržet myšlenka bez přerušování dalšími intervencemi.

Rozhodně ne přímo, ale bylo by nepravdivé říci, že nikoli. Nebavíme se o duši, spiritualitě, o psychiatrii, ale ovlivňujeme se přístupem k životu, k filozofickým, existenciálním otázkám, k politice.

Mě soužití s Jitkou obohatilo mimo jiné v jedné dimenzi, kterou jsem měl zanedbanou. Mám na mysli estetické vnímání výtvarného umění, odlišení kýče od něčeho opravdového. Naopak si myslím, že Jitka kontaktem s mým prostředím, medicínským v širokém smyslu, pochopila, jak to v životě chodí, co nás nejspíš čeká za nebezpečí. Jde o vliv nepřímý, nikoli věcný.

Rovin, kde by se toto ovlivnění dalo sledovat, najdeme mnoho. Umění přináší do vědy prvek estetický. Nás výzkumníky zajímá, co je pravdivé, ale to do určité míry souvisí s tím, co se jeví harmonické, souladné, krásné. I poznání je krása.

Naopak věda může umění obohacovat svou racionalitou. Vezměte Leonarda da Vinci. Snaha uchopit svět se může projevit jak tím, že ho chápeme racionálně, tak citově, intuitivně, a všechny tyto způsoby mají své opodstatnění.

Když se dělá věda s naprostým cynismem, tak zůstane chladná a limitovaná. Když se pěstuje umění bez ohledu na rozum, stane se manýrismem vedoucím do slepé uličky.

Mám asi překvapivou a triviální odpověď, ale když si vzpomenu na své dětství, tak si myslím, že dost zásadní roli plnila povinná četba. Nevím, jak je tomu dnes, musím se zeptat svých vnoučat. Tato literatura vybudovala určitý zkušenostní základ virtuálního světa, do něhož vstupujeme prostřednictvím knížek.

Klasická stará literatura: Gogol, Mrtvé duše, Tolstoj a Anna Karenina. Potom taková, která nás jako kluky brala svou dobrodružnou estetikou, mayovky, kovbojky, setonovky. To vše má své místo. A pak samozřejmě obrovská část literatury, která nás zakotvuje do naší kulturní tradice, která z nás dělá Čechy, umožňuje vnímat naši identitu nejen v rodině a v obci, ale i v kultuře, v níž jsme vyrostli. Která způsobí, že kdekoli jinde mi budou chybět kořeny, i kdybych uměl jazyk sebelépe.

Francouz, žijící v Praze, si pod slovem Horymír představí geometra, který měří hory. Čech uvidí Šemíka, skálu a Vyšehrad.

Vaculík, Kundera, Klíma, Škvorecký, Havel. Pro mě sem patří i poezie. Holan, Seifert, Machar, Dyk, Ivan Blatný.

Hudbě se věnuju daleko víc a jsem v ní víc doma, protože hudbu jako posluchač, zejména klasiky, vnímám už od dětství. Na mezinárodní scéně je to především Fryderik Chopin, a pak klasika Mozart, Beethoven, Bach, z české muziky trio Dvořák, Smetana, Janáček a k tomu přistupují další, například Martinů. Hudba tvoří bohatý svět, kterým neustále žiju.

I v dalších generacích přicházejí na naši domácí scénu fenomenální muzikanti, kteří patří k nejlepším na světě. Z toho mám radost.

Náš pověstný smysl pro humor se mění, přesouvá se jinam. My jsme symbolicky zakotveni ve švejkovském odkazu, který má své kouzlo. Švejka si vážím víc jako filozofického prototypu než jako velkého románu.

Za nejcennější považuji citáty, víc než celkový příběh. Výrok sapéra Vodičky „Vinen nevinen, berte to po řadě!“ se mi vybaví vždy, kdykoli sleduji nějaké kauzy v médiích. Takových výroků je tam spousta a předznamenávají stereotypy, s nimiž se setkáváme, a Hašek je dokázal zesměšnit. S byrokracií, s nespravedlnostmi, s absurditou.

Mladší generace má cyničtější přístup založený na jiném humoru, víc černém, do značné míry importovaném z anglosaského prostředí. Mladí umí jazyky, mají internet, jsou odkojeni různými americkými komiky a jejich humoru dnešní šedesátníci sotva rozumějí.

Tím, že jsou takové, jaké jsou. Každé je naprosto jiné. Tím, co dělají, jak se chovají, že jsou to slušní lidé. Nejstarší dcera tím, že má šest dětí, mladší dcera tím, že zachraňuje zraněné a umírající po celé zeměkouli, další syn tím, že dosáhl toho, v což jsem nikdy nedoufal, že bych třeba sám mohl dosáhnout.

To znamená vystudovat matfyz, který považuji za školu inteligence. A nejmladší syn proto, že zdědil z různých genetických zdrojů umělecký šmrnc a má obrovský politický rozhled i smysl pro humor. S každým se člověk potěší jinak.

Není k tomu příliš příležitostí, protože matky a otcové těch vnoučat mají své styly, do kterých si prarodiči nenechají moc mluvit, a my je respektujeme. Když se řekne, že čokoládu ne, tak ji tam nenosíme, a když se řekne, jde se spát, tak se jde. Své výchovné metody a tradice se snažíme do toho nepromítat. Už proto, že sami jsme byli, myslím si, na rozdíl od svých dětí, dost liberální rodiče.

Vzpomínám, že jsem ani pořádně nedokázal odpovědět kolegům, na kterou školu naše děti chodí. Dostaly se, dostaly, nedostaly, nedostaly. Ať to byla Josefská nebo Hellichovka, vůbec jsem to neřešil. Když dneska vidím některé primadony, jak hledají různé jazykovky a prestižní školy, zůstává mi nad tím rozum stát. Nakonec je v životě všechno stejně jinak. Dítě je takové, jaké je, škola v tom nehraje až tak zásadní roli.

Rozveselí mě každou chvíli. Vzpomínám si, že jsem byl s vnoučaty na výstavě Tiziana na Hradě, kde jsem se snažil jim vysvětlit, co je autoportrét, a vnuk mne předešel: „Aha, selfíčko!“