Psychiatr a spisovatel Raymond Moody: Věřím, že posmrtný život pochopíme

Možná na ni dojde. Ostatně jednu jsem již v roce 1978 napsal. Týkala se lékařských aspektů smíchu a humoru.

Možná vás překvapím, ale když mi bylo sedm, rozhodl jsem se, že budu komikem. Což se mně splnilo, v letech 1966 až 1978 jsem se věnoval herectví a tahle dráha se mi slušně rozjela. Problém spočíval v tom, že jsem už zároveň vedl psychiatrickou praxi, takže jsem se musel rozhodnout pro jedno, nebo pro druhé. Dostával jsem mnoho pozvání na různá místa, nešlo to spojit.

Ještě pořád jsem překvapen, s jakým zájmem se setkala. To jsem opravdu nečekal. Působil jsem tehdy jako doktor filozofie a měl za to, že věci, co zajímají mě, většinu lidí nezajímají. Když jsem se bavil o Platonovi a Sokratovi, většina se nudila. Život po životě vyšel v nákladu 19 tisíc kusů a já si říkal, že pokud se všechno prodá, bude to zázrak. Očekával jsem, že si knihu najde pár lékařů či psychiatrů.

Na druhou stranu jsem byl přesvědčen, že ti z řad lékařů a psychiatrů, kteří by se chtěli pustit do zkoumání stejné problematiky, dojdou ke stejným závěrům. Na počátku 70. let minulého století už existovalo lidí s podobnými zážitky mnoho, protože resuscitace srdce se začala používat ve velkém měřítku. Když se kniha stala bestsellerem, nikoho to nepřekvapilo víc než mě. Jsem velmi plachý člověk a celoživotně tím trpím. Na společenských akcích jsem postával v koutě a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Publicita mě velmi stresovala. Zpětně jsem rád, že jsem se do toho pustil, ale tehdy to bylo náročné.

Ano, je to tak. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale porušil jsem společenské normy. Já tu otázku považoval za důležitou, bylo to jedno z témat při formování západní společnosti. Dovolte mi otázku: Jste židovka?

Aha, zajímá mě to, protože já jsem ateista. Ale když jsem byl kluk, měli jsme mnoho židovských přátel. Můj otec byl lékař a také ateista, pro křesťanské lékaře tedy nepřijatelný. Naši židovští přátelé nás přijímali.

Pro mě to nebyla otázka náboženská. Už v prvním ročníku, když jsem studoval filozofii a psychologii, jsem se stal obrovským fanouškem Platona. Do té doby jsem měl za to, že otázku posmrtného života nebere nikdo vážně. Zajímal mě, ale bral jsem ho trochu jako vtip z kreslených filmů, kde vystupují andělé a létající bytosti. Když jsem zjistil, že můj hrdina Platon se jím zabývá vážně, ohromilo mě to. On seriózně studoval zážitky lidí, kteří byli domněle mrtví a potom se vrátili do života. V platonské době to vůbec byla populární otázka a i další raní řečtí filozofové se jí zabývali.

Otázky, jež jsou ve filozofii často považovány za důležité, v praxi nedávají žádný smysl. Já se hodně zaměřoval na filozofii jazyka. Přišlo mi zajímavé, že život po smrti je vlastně nelogické tvrzení, které odporuje samo sobě. Jenže nesmyslné věci jsou velmi důležité. Mám moc rád Alenku v říši divů od Lewise Carrolla, od čtrnácti jsem ctitelem Franze Kafky. Otázka nonsensu a věcí, které nedávají smysl, mě láká.

To máte pravdu. Dojem nesmyslnosti by neměl být důvodem, že něco přestaneme zkoumat. Když jsem byl na koncertě Elvise Presleyho, zapomněl slova a melodii vyplnil nesmyslným broukáním. Myslím, že i ve vědě má nonsens podobné místo. Zaplňuje místa, která jsou zatím bílá, tedy prostor neznámého.

Vezměte si dvě nejdůležitější teorie fyziky, teorii relativity a kvantovou teorii. Problém je, že když použijete rovnice z obou, nedávají dohromady smysl. Ale to neznamená, že jsou nepravdivé a že na ně zanevřeme. Naopak, budeme na nich pracovat dál a doufat, že najdeme něco, co je spojí.

Co v jednom období vypadá jako nesmysl, může být v jiné době srozumitelné. Přeneste se v mysli třeba do roku 1917 a poslechněte si tato tvrzení: Dívala jsem se na film ve svém telefonu. Nebo: Dvě ženy měly svatbu. Nedává to smysl, viďte? Ale vrátíme-li se do současnosti, výrokům rozumíme. Stejně tak je dnes koncept posmrtného života nesrozumitelný. Ale když na něm budeme chvíli pracovat, dojde k posunu a bude pochopitelný. Tomu věřím.

Po celém světě to bylo stejné. První stadium poté, co přestane bít srdce, je, že vyjdou ze svého těla. A jdou cestou ke světlu. Setkávají se se zemřelými přáteli a členy rodiny. Prožijí si znovu svůj život, zobrazí se jim každý okamžik, který v životě nastal.

Není to tak, že by se setkali jen s lidmi, které měli rádi. V roce 1978 jsem měl případ mladíka s klinickou smrtí. Setkal se v ní se svým bratrem, se kterým měl opravdu velmi špatný vztah. V zážitku smrti došlo k jeho zhojení.

Téměř vždy. Gallupův ústav na toto téma prováděl průzkum a došel k výsledku, že jen 0,3 procenta bylo negativních. Negativní zážitky jsou také mnohem různorodější než pozitivní. Ty se zdají být dost homogenní.

Již při studiích na lékařské fakultě mi jedna profesorka popisovala zážitek sdílené smrti, který prožila, když se pokoušela resuscitovat svou matku. Později jsem takových příběhů slyšel stovky.

V roce 1994 jsme s kolegy plánovali provést výzkum na téma zážitků sdílené smrti. Chystali jsme se vypracovat systematickou studii a měli k tomu poradu v Las Vegas. Byla neděle a já volal matce, jak se jí daří. Ten den byl svátek matek. Zdála se ve výborné kondici, tvrdila, že se cítí dobře. Jen zmínila, že jí včera naskočila vyrážka a že zítra půjde k lékaři. Tam jí diagnostikovali Non-Hodgkinův lymfom. O dva týdny později zemřela. Když umírala, byl jsem u ní se svou paní a sestrou. Všichni jsme měli silné prožitky. Sestra vnímala přítomnost mého otce, který zemřel dva roky předtím. To, co jsem zažil já, bylo mimořádné, ale popsat slovy to nejde.

Nejlíp to vyjádřím tak, že jsem opustil 3D prostor. Jediné slovo, které přibližně vystihuje prostředí, kde jsem se ocitl, je světlo. Nacházel jsem se ve velmi dynamickém trychtýři, něco jako přesýpací hodiny, který se otáčel, ale ne tak, aby se motala hlava. Tou dobou byla moje matka už v kómatu. Když umírala, všichni jsme slyšeli, jak nám dvakrát řekla: Miluju vás. Neslyšel jsem to ušima, bylo to křehké a vnímal jsem to jiným způsobem.

Už jsem věděl, že lidé při zážitku sdílené smrti někdy opustí své tělo a vyprovázejí duši zemřelého směrem ke světlu. Mimochodem ten projekt, do kterého jsem se zapojil, mě pak už přestal zajímat, protože tenhle zážitek mi vzal vítr z plachet. Mě totiž dál žene hlavně zvědavost. Trvalo to dlouho, než jsem si zážitek zpracoval a dal o tom dohromady knihu.

Všechny věci, o které se zajímám, vycházejí z mého zájmu o řeckou filozofii. Až si myslím, že jsem s tím nudný. Reinkarnace se do mého života dostala, ale ne pod vlivem východních nauk, ale studiem Platona a Pythagora. Ten tvrdil, že si pamatuje osm svých předchozích životů. Ovládal techniky, které jemu i jeho studentům umožnovaly minulé životy navštěvovat. Platon v několika svých dialozích o reinkarnaci hovoří.

První se týká mojí reflexe Boha a podtitul je Bůh je větší než bible. Druhá kniha se týká zármutku. Od roku 1970 pracuju jako poradce v otázkách truchlení a zármutku. A třetí je o novém pohledu na paranormální svět. Skeptický ani parapsychologický pohled to není. Shrnuje moje myšlenky o paranormálních otázkách z hlediska lingvistického a jazykových vzorů, které řídí naše myšlení.

Ano, to je pravda. Nemyslím si, že by mé studium psychologie, filozofie a medicíny bylo v rozporu. Naopak, tyto obory se mi hodily, například když jsem pracoval jako forenzní psychiatr. Přicházel jsem často do styku se sériovými vrahy a schizofrenními pachateli. Násilné činy byly mým denním chlebem.

Často jsem chodil k soudu, kde jsem se musel vyjadřovat, zda pachatel naplnil měřítka nesoudnosti. Tam mi filozofie byla velkým pomocníkem. Soudci mají právní vzdělání, což je blízko filozofii. Kdežto psychiatři jsou z prostředí lékařského, kde vládne věda. Soudci vždy vítali, když spolupracovali s někým, kdo mluvil pro ně srozumitelnou řečí bez odborných výrazů.

Bojím se bolesti, ale smrti ne. Viděl jsem mnoho lidí napojených na přístroje, to bych zažil opravdu velmi nerad. Vím, že si nemohu vybírat, ale mám přání, abych naše dvě děti, které jsme adoptovali a viděli je přijít na svět, zažil v jejich samostatnosti. Zatím je jim šestnáct a devatenáct let, tak snad to není příliš neskromné.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: