Psí psycholožka Dana Navrátilová: Řidičák na psy by nebyl od věci

Dana je na psy zvyklá od malička z rodiny. Opravdu její vlastní byla však až fenka amerického stafordšírského teriéra Mia, kterou si pořídila před jedenácti lety. Tehdy ještě pracovala jako recepční a o výcviku a výchově psů nevěděla nic.

„Kamarád měl křížence staforda a ten se mi líbil. Když jsem pak uviděla fotku podobného psa v inzerátu, neváhala jsem jet pro štěně 400 kilometrů, aniž bych viděla jeho rodiče nebo měla jakoukoli záruku v podobě rodokmenu. Zkrátka všechno špatně,“ hodnotí dnes své tehdejší nadšení z profesionálního pohledu psí psycholožky. Takzvané „papíry“ totiž nejsou dobré a potřebné jen pro výstavní psy. Vlastně u všech plemen zaručují, že rodiče byli zdraví jak po psychické, tak i fyzické stránce a měli by mít i žádoucí povahové rysy.

„Náležitě jsem svou novou kamarádku rozmazlovala,“ přiznává s tím, že tedy nebylo divu, že se Mia začala brzy chovat problematicky. Dana přitom vůbec nechápala, proč se to všechno děje. A nedocházelo jí ani, že by mohl být problém, když si drobná, něžná blondýnka bez přípravy troufne na tak silné plemeno. Byla přece na svou fenku velmi hodná, téměř vše jí dovolovala a základní cvičák s ní také absolvovala…

Sama na svém příkladu ukazuje, že za většinu psích psychických neduhů mohou páníčci a že rčení „Jaký pán, takový pes“ platí doslova. Hned ale dodává, že většina pochybení ve výchově je naštěstí vratná, ovšem jen v případě, když na sobě pracuje právě páníček a k tomu se pes správně vede a trénuje. „Zvířata zrcadlí jak naše strachy, tak i fyzické neduhy, nejde tedy pracovat jen se psem. Vždy musí největší část práce odvést páníček na sobě.“

Společné soužití původně roztomilé stafordky s Danou trvalo sotva rok, a už bylo jasné, že panička potřebuje odbornou pomoc. „S Miou to bylo složité. Začala ‚lovit‘ psy, tahala na vodítku, a když se jednou ohnala i po mně, byl to vrchol.“ Ukázalo se však, že není nikdo, kdo by pracoval i s ní jako paničkou, a ne pouze se psem. Miiny potíže se nedařilo odstranit, a tak do rodiny pořídili Bruna, druhého staforda, aby měla psího kamaráda.

Nepomohlo ani to, a jak už dnes Dana dobře ví, ani nemohlo. Tehdy ovšem pochopila, že něco udělat musí. Začala studovat odbornou literaturu, sledovat instruktážní a vzdělávací videa a postupně přicházela na to, co dělá špatně. A po pár letech si uvědomila, že by ji bavilo své tvrdě nabyté znalosti předávat dál, takže s tehdy čtyřletým Brunem absolvovala i školu pro psí trenéry.

V té se Dana naučila, že není moc rozdíl mezi tréninkem psů a jiných zvířat. Je třeba nastavit zvířeti režim a učit jej spolupracovat – tak, aby zjistilo, že je to pro něj výhodné. „Nesmí mít volně přístupné zdroje, především potravu, která je největší, a tedy i nejpřirozenější motivací v životě zvířete. Nejde ale o úplatkářství. Zvíře učím, dávám mu vybrat, které chování chce nabízet a co se mu vyplatí,“ vysvětluje.

Když spolupracovat nechce, Dana ukončí trénink, pes si může jít v klidu odpočinout a druhý den pokračují. „Je však mojí povinností, jakožto majitele a průvodce v životě psa, připravit pro něj vhodné podmínky k učení, a tím pádem i k úspěchu.“

Potrava ale není jedinou potřebou čtyřnohého mazlíčka. Instinkty mu sice velí, aby se především nažral, stejně důležité je však i to, aby se cítil v bezpečí, měl smečku a kvalitní pohyb. „Pes je šťastný, když je vedený. Je nutné, aby měl zajištěné základní potřeby spolu s láskou a mantinely.“ Pokud ale vedení nefunguje správně, najde si „práci“ sám podle toho, k čemu je dle plemena předurčen. Hlídací psi začnou třeba právě obsesivně hlídat, nosiči budou nosit úplně všechno, co najdou, atd.

„Ze začátku jsem držela i svoje psy zkrátka,“ říká Dana, která narazila na dříve běžnou cvičákovou výchovu strachem. „To ale není nejlepší a rozhodně ne individuální směr,“ zdůrazňuje nutnost správné práce s konkrétním psem. A pro majitele by měla „práce“ začít vlastně ještě předtím, než čtyřnohý přítel poprvé překročí jejich práh – musí si ho totiž zodpovědně a informovaně vybrat tak, aby se k nim hodil.

Dana také dodává, že trénink není luxus nebo něco extra. Měl by být přirozenou součástí života se zvířetem. „Kdyby byl ‚řidičák‘ na psa, uznávám i po své vlastní zkušenosti, že by to bylo nejlepší. Je vlastně nutností seznámit se s různými plemeny a vybrat si správně. Jinak bude trpět nejen zvíře, ale i jeho páníček.“

V praxi pak nestačí „jen“ umět psa takzvaně číst. I když i to je důležité, protože nejčastějším mýtem je dle psycholožky rčení, že pes, který štěká, nekouše. Sledovat signály, jež zvíře vysílá, je třeba jak u těch vlastních, tak u cizích. Když má pes problém a bojí se, ocas mívá stažený pod sebe a uši položené dozadu. Ocas v rovině či volně svěšený a mávající značí naopak pohodu. Rychlé kmitání ocasem nahoře ale také může značit nebezpečí, napětí a možnost útoku.

Ovšem základním pravidlem, které by měl každý i jen potenciální páníček znát, je důslednost. Neříkat jednou ano a podruhé ne. „Pro psy, kteří nemají jasně dané, co smějí, a co ne, je přirozené, že si pravidla nastaví sami. Postaví se nad člověka, vedou smečku a mohou být nešťastní. Ne každý pes je totiž zrozen k vedení. I to tedy může být živná půda pro potíže s chováním.“ Náprava možná je, ale člověk k tomu musí mít vyrovnanou mysl a zdravé sebevědomí. „Důležitá je chuť na sobě pracovat. Sama jsem za roky se psy prošla velikou proměnou.“

Jak vlastně probíhá psí terapie? Jedno „sezení“ trvá tři až čtyři hodiny. „Nejprve mi klienti pojmenují problém a popovídáme si o pejskovi i o nich. Založím jim kartu a může začít samotná výuka. Při té učím techniku základních potřeb – pohybu, disciplíny a náklonnosti. Pak testujeme, jak to oni s pejskem vlastně mají, aby si lépe uvědomili vlastní situaci. To si vysvětlíme a následně se učíme pracovat s motivací a zdroji zase s praktickým cvičením.“

Nejčastějšími problémy, které páníčky na jejich miláčcích trápí, jsou neposlušnost, tahání na vodítku, separační úzkost a agrese vůči členům rodiny. Dana vždy jezdí za klienty domů, do prostředí, ve kterém pes žije. Právě tam je náprava nevhodného chování nejúspěšnější.

Nejkurióznějším případem byl francouzský buldoček, který si obsesivně hlídal jakýkoliv předmět, třeba i smítko, které upadlo na zem. Nebo to, co si našel a oblíbil. Byl schopný si svůj úlovek hlídat i několik hodin, a pokud by mu jej chtěl kdokoliv vzít, pokousal by ho.

„Jednalo se o dominantní agresi způsobenou benevolentním přístupem k výchově, nedostatkem správného vedení, aktivit i kvalitního odpočinku.“ Pejska měla Dana na celkové převýchově, při které použila i metodu kontrapodmiňování, kdy se psovi snaží změnit negativní podněty na pozitivní a poté na neutrální. Nově mu také nastavila denní režim i řád. „Odevzdávala jsem ho na 60 % rehabilitovaného.“ Po návratu do rodiny se jeho stav celkově stabilizoval, majitelé dodnes dodržují nastavené rutiny a jeho problémy se nevracejí.

„Osobní terapie proběhne jednou a pak jsem k dispozici na telefonu pro řešení dalších postupů,“ popisuje Dana, která nikdy žádného klienta neodmítla a úspěšnost má prý 80 procent. „Vždycky záleží na lidech. Výsledky jsou po terapii pokaždé lepší, je ale na páníčcích, jak velká a jak trvalá změna nakonec bude,“ zdůrazňuje.

„Když vidím psa, většinou hned vím, co je s ním třeba udělat, ale větší práce je vždy s páníčky. Musím jim vysvětlit, že teď na tom musí pracovat oni a je to na delší dobu než na čtyři hodiny terapie. Což nebývá vždy snadné, ale vesměs to všichni pochopí.“