První zrádce byl můj otec

Novinářky Lucie Jandová a Dana Kaplanová podobné příběhy sepsaly do knihy První muž, který mě zradil, byl můj otec. Zařadily do ní osudy deseti dospělých žen v různých životních etapách. Spojuje je jediné: stále hledají důvod, proč od nich jejich milovaný táta odešel, přestal se o ně zajímat nebo hledal výmluvy, proč „na ně právě nemá čas“.

Nenaplněnou lásku, již měly dostat téměř automaticky jako malé holčičky, velká část z nich marně hledá dodnes. Psychologové ve svých komentářích k jednotlivým příběhům vysvětlují, že ženy pak nedokážou navazovat fungující partnerské vztahy, protože i v nich chtějí být ty dívenky, které svou pokorou a oddaností prosí o zájem, něhu. Ztraceného „tátu“ hledají stále dokola, často marně.

Příběhy shromážděné do knihy nejsou ovšem do jednoho jen smutné. Jsou – jak se říkává – ze života. Táta v něm bývá prvním mužským vzorem, s nímž by se měly dcery záhy po narození setkávat. Ve fungující rodině díky němu denně vídají, jak se chová k jejich mámě i ke svému okolí. S jeho výchovou do sebe odmala nasávají vzorce, podle nichž si v dospívání začnou vybírat (ne)vhodné životní partnery.

Annino vyprávění je až modelovým příkladem, jak vše, co fungovalo, náhle skončilo. „Když mi pětatřicet let po tátově odchodu přišel do schránky dopis o vydědění a smrti otce, smutek jsem ani necítila. Z mého srdce začal odcházet už dávno, už v pubertě,“ vypráví.

Dodá, že proces to byl velmi složitý, bolestivý. Dlouhé roky si sama nechtěla přiznat, že jeho důvody, proč „nemá čas“, jsou zástupné, že ho prostě „jen“ už nezajímá, že o ni nestojí. Vždy tomu ale takhle nebylo. Byl to právě on, kdo představoval v jejich rodině spřízněnou duši. Vodíval ji na výstavy, do kina. Vysvětloval jí kde co, od fungování letadel po vesmír. V době, kdy byla otcovská dovolená snem i západoevropských feministek, se o ni staral až přepečlivě. Umožňovala mu to jeho profese muzikanta. Ve dne měl spoustu času, do práce obvykle vyrážel po setmění. Ani do školky nechodila.

„Holky ze třídy na základce mi ho záviděly. Byla jsem jeho miláček. Stavěli jsme spolu třeba letadla, ta jsme pak pouštěli na loukách,“ ohlíží se a stopy dojetí v jejím hlase na malý zlomek chvíle prozradí, že se s jeho odchodem dosud úplně nesrovnala. A to je jí téměř padesát let.

Vzápětí vyndá dopis, který jí napsal, když se dozvěděl, že se narodila. Jsou to čtyři hustě popsané strany plné láskyplných slov, vyznání citů. „Uvědom si, milá Aničko s černými vlásky, že jsi dítětem rodičů, kteří se mají rádi tak, že by pro sebe třeba zemřeli. A ode dneška pro Tebe také… Budu tě chránit víc než cokoli jiného,“ zmíní zlomek mnoha krásných vět, o nichž nepochybuje, že je v tu chvíli myslel velmi vážně.

Ostatně ani když rodinu opouštěl, nedělal to vlastně sám od sebe, dobrovolně. O rozvod požádala jeho manželka, Annina máma. Jednoho dne jí došla trpělivost se slečnami, které se kolem něj stále motaly. Úspěšný muzikant vydělával poměrně slušné peníze, jezdil na Západ i před sametovou revolucí. Dokázal si své výsady užívat.

„Vozil mi Mozartovy koule, bílou čokoládu, barevné punčocháče. I na ty slečny, co s námi jezdívaly sem tam na hory, jsem si zvykla. Byla jsem malá, nechápala jsem, co na nich mámě vadí,“ vypráví úspěšná dáma, kterou živí překlady.

S odstupem desítek let, po krachu vlastních vztahů s muži dávno ví, že si tátu příliš zidealizovala. Jako hýčkaná, privilegovaná dcera v něm viděla svého prince. Nevnímala, že má zkažené zuby a jeho prsty „zdobí“ bradavice… „Jako by nebyly. Každé dítě přece vidí v rodičích dokonalé bytosti, alespoň v prvních letech,“ podotýká.

Má-li si připomenout období, kdy otec definitivně odešel z jejich bytu i života, vybaví si dusnou atmosféru, malý pokoj, do něhož se zavíral. I to, že se jí během emočně vypjatého měsíce náhle zkazily oči. „Těch tří dioptrií jsem se nikdy nezbavila,“ povzdechne si.

Nelehkou situaci po rozvodu musela zvládnout ve třinácti letech sama. Máma o tom mluvit nechtěla. A babička, tátova máma, jí pořád dokola opakovala, že to musí chápat.

„Záhy začal žít s paní, která nemohla mít děti. S bratrem jsme se museli naučit žít s tím, že právě proto o nás nestojí. Babička nám tvrdila, že ji námi nechce dráždit, že ona na nás žárlí,“ vypráví Anna.

Ne vždy to dokázala přijmout. Příchod puberty v ní vzbudil vzdor, touhu tahle nařízení nechápat. Když jednoho dne napsala na babiččině chatě verzálkami na fotku nové partnerky větu: UKRADLA MI TÁTU, dostala zákaz tam jezdit.

V tu dobu byl táta znovu ženatý. Na svatbu samozřejmě děti nepozval… S jeho novým závazkem přišla další, nová pravidla. Dala by se ovšem shrnout jedním slovem: neotravovat.

Výrazně oslabené vztahy se omezily na minimum. Děti mu měly volat jen do práce. Anna u něj doma nikdy ani nebyla. Jeho druhou ženu viděla snad třikrát v životě.

Přesto boj o tátu nevzdala. Během studií na gymnáziu chodívala v létě na brigádu do tátovy nové práce, do dílny. Kvůli druhé ženě si totiž muziku nechal jako koníčka a začal se živit jako letecký mechanik. Učila se obsluhovat nýtovačku, pracovat s vrtačkou. „Byla jsem s ním, aspoň v jedné místnosti,“ ohlíží se v čase s tím, že poté, co směna skončila, šli každý jinam. Učila se chápat, že se jejich staré dobré časy nevrátí.

Lásku, již ztratila, se tak snažila hledat jinde. U partnerů, kteří do jejího života začali přicházet. Toužila po samostatnosti. Od mámy se odstěhovala v osmnácti, na vysokoškolská studia si vydělávala na brigádách. Vdávala se brzy. Ve 23 letech se jí narodila první dcera. Tehdy se její táta aspoň občas objevil. Na vnučku se přišel podívat do porodnice, následně občas přinesl barbínku a ovoce.

„To už jsem měla dcery dvě. Dědu ovšem prakticky neznají. Když k nám náhodou přišel, vždy vykouřil čtyři cigarety a zmizel. Nikdy si s nimi nehrál, nikdy je nikam nevzal,“ hodnotí. V tu dobu už tušila, že se její první manžel otci podobá víc, než by chtěla. Byl citlivý, sečtělý, inspirativní, ale také sukničkář, egoista. „Manželství nám vydrželo deset let. Skončilo tím, že odešel za jinou. Historie se opakovala,“ uvádí Anna.

Pomoc z krize hledala – naivně, jak dodává – u svého táty. Marně. Dceři pomoci nechtěl, nebo možná neuměl. V nové situaci se nedokázal zorientovat. Pro jistotu jí přestal zvedat telefony. I v té práci se nechal zapírat. Pochopila, že vše je odteď na ní, že pomoc najde jen u sebe. Lehké to nebylo, ovšem zvládla to. V práci se jí dařilo. Své dcery dokázala uživit.

Jen vztahy s muži jí nešly a dodnes moc nejdou. Uvědomuje si, že do nich přináší své strachy z dávné zrady, své obavy, že ji partner jednou opustí. Když se vdávala podruhé, věřila, že je to na pořád. „Stačilo pár let a já zjistila, že je alkoholik a narcista… A já jsem se stále snažila, omlouvala ho, chtěla jsem, aby vztah fungoval. Bylo to únavné,“ konstatuje.

Po rozvodu jí partner vmetl do tváře, že ji táta stejně vydědí. Tehdy mu nevěřila. Až do chvíle, kdy vytáhla dopis ze schránky, který to potvrdil. Majetek získala jeho druhá žena. „Ani nevím, na co zemřel, kde je pohřbený. Nepátrám po tom,“ říká smířeně.

Stejně tak se naučila přistupovat i ke svým partnerským vztahům: „Tátovi jsem celý život tolerovala téměř vše. Chtěla jsem se mu zalíbit za každou cenu, jenže to nefunguje. Teď si hledám k mužům jinou cestu založenou na vzájemné důvěře, pochopení. Učím se mít ráda sebe.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: