První dáma království, krásná i chytrá Polyxena z Pernštejna

K zahození nebyla ani nevěsta. Polyxena z Pernštejna pocházela ze starobylého rodu – její otec byl Vratislav z Pernštejna, český dvorský kancléř. Bohužel zemřel už v roce 1582, a navíc se ukázalo, že byl špatný hospodář.

Peníze a statky obětoval své politické kariéře a nákladnému renesančnímu způsobu života. A to měl deset dcer. Polyxena z nich byla nejvýznamnější, byla inteligentní a krásná. Velmi se podobala své půvabné matce Marii Manrique de Lara pocházející ze španělské aristokracie. Sehnat ženicha ovšem nebylo jednoduché.

A to z několika důvodů.

Sňatek dcer Vratislava z Pernštejna ztěžoval fakt, že celá rodina byla přísně katolická a Marie Manrique de Lara by nikdy nesouhlasila s nekatolickým ženichem. Nemluvě o jejich finanční situaci.

Polyxena to tedy neměla lehké – většina jejích přítelkyň byla už v patnácti provdána a jí bylo devatenáct. Zachránil ji právě Vilém z Rožmberka. Bral si ji, když mu bylo dvaapadesát a Polyxeně dvacet. Pro okolí byla ovšem přestárlá právě nevěsta.

Ale Rožmberk byl v každém případě pro rodinu terno.

Byl přítelem rodiny, bohatý a vážený. Navíc přísný katolík. Šuškalo se sice, že má plno dluhů a „vráží“ peníze do alchymistů, to ale nemohlo nic změnit na tom, že vlastnil stále ještě dost majetku. Svatba pro Polyxenu znamenala společenské povýšení a nijak se nad ní nepozastavovala – na její mínění se nikdo ani neptal. Nebývalo to v té době ostatně zvykem.

Polyxena přemýšlela hlavně o tom, jaký ženich vlastně je. Vídala ho sporadicky. Sympatické jí bylo, že si nehrál na zamilovaného kavalíra a zachovával si důstojnost. Proto přijímala skvělý obřad jako samozřejmost. A skvělý byl.

Snoubence oddával sám pražský arcibiskup Martin Medek. Byl z tolika vznešených osobností celý utrápený. Nikdo se na něj naštěstí nedíval. Všichni hltali očima Polyxenu v šatech posetých zlatými cetkami a po španělském způsobu upjatých až ke krku.

Ona i Vilém se dívali přímo před sebe, jako by nevnímali katedrálu plnou vznešených hostí i zvědavců. Pernštejnové přišli všichni.

Marie Manrique de Lara, celá v černém, zářila navzdory porodům krásou. Většina Rožmberků se sice také dostavila, ale chyběl ten nejdůležitější – Petr Vok. Bylo to logické – v té době Vilém nesouhlasil s Petrovými sympatiemi k Jednotě bratrské. Petr se zase nemohl smířit s tím, že po třech bezdětných manželstvích s evangeličkami si bratr vybral přísnou katoličku. Po obřadu se panstvo shromáždilo v rožmberském paláci na Hradě. V největších pokojích byla připravena velkolepá hostina.

Podle zpravodajů augšpurských Fuggerů se snědlo a vypilo: 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11 560 kvíčal, 150 sudů bílého piva, 70 věder rýnského vína. Chudým v Praze a na Vilémových panstvích rozdávali správcové bochníky chleba, hrnce kaše i sudy piva. Hostinu navštívil i císař Rudolf. Byl jako vždy upjatý a mlčenlivý. Jídla ani pití se skoro nedotkl. Protože nesnášel hluk, všichni u stolů utichali.

Teprve po jeho odchodu se svatba vesele rozjela dál. Polyxena ovšem zrovna nejásala. Opuchlý a plešatý Rožmberk, trápený nemocemi, nemohl být zrovna idol dívčích srdcí. Málo jedl a z obavy o své zdraví skoro nepil. Přesto se svatební veselí protáhlo na tři dny. Poté se Polyxena vypravila do manželova Rožmberského paláce. Svazek ale některé naděje nesplnil.

Jezuité trávili čas na modlitbách, aby Polyxena porodila Rožmberkům dědice, podnikavější politikové se radili s lékaři. Nebylo to nic platné, manželství zůstalo bezdětné, ne vinou Polyxeny. Bylo ale šťastné. Vilém byl ohleduplný, zahrnoval ji dary, šaty a šperky. Uvedl ji do nejvyšších kruhů společnosti a zajistil jí respekt, který odrážel jeho postavení. Hostila významné návštěvníky na Kratochvíli, Krumlově i v pražském paláci.

Využívala přitom své krásy, graciéznosti i znalosti cizích jazyků.

Za pět a půl roku manželství se ale fyzicky nesblížili. Vilém byl neduživý a 31. srpna 1592 zemřel. Při léčbě věřil vždy spíše alchymistům než lékařům. Polyxena očividně truchlila. Začínal jí nový život. Vilémův majetek, finančně dost otřesený, měl ovšem získat kacíř Petr Vok – k Polyxeně byl ale velkorysý.

Dostala jako odkaz zámek Roudnici a panství k tomu náležející. Petr jí navíc věnoval 20 000 zlatých a část mobiliáře z paláce v Praze. Polyxena se ukázala jako rázná hospodyně. I když byl zámek z poloviny gotický a z poloviny renesanční, a tudíž v mnohém nevyhovoval, neuvažovala o jeho přestavbě. O to víc se vrhla na budování velkostatku. Nespoléhala se na úředníky a starala se o všechno sama. Majetek se jí podařilo zvelebit.

Přitom se nadále stýkala s představiteli katolické církve, ale i s Petrem Vokem. Vzbuzovala všeobecný respekt a jednoznačně se stavěla za katolickou protireformaci. Přes své všestranné úspěchy se ale nevdávala.

Den ubíhal za dnem a Polyxena zůstávala nezadaná. Netoužila po muži – první sňatek ji zbavil všech iluzí o manželství z lásky, a tak nepospíchala. Nemilovala galantní dobrodružství – manželství pro ni bylo především záležitostí společenskou a v tomto duchu nakonec v roce 1599 uvažovala o cestě do Španělska, kde by snad našla ženicha.

Osoba, která jí to rozmlouvala, byla prazvláštní. Karel starší ze Žerotína, představitel moravské opozice na Moravě, napsal Polyxeně dopis, v němž ji vyzýval, aby zůstala. Hodnotil její intelektuální schopnosti a nazval ji tou nejpřednější mezi šlechtičnami.

Nakonec se ale přece vdala podruhé. Šestatřicetiletá Polyxena si vzala 23. listopadu 1603 pětatřicetiletého Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, uznávanou hlavu české katolické šlechty. Měl dobré vzdělání, byl vynikající politik, navíc věkem k ní blízký.

Sňatek potěšil i císaře Rudolfa. Dal páru k dispozici rožmberský palác na Pražském hradě, v němž už se Polyxena vdávala poprvé a který mezitím císař získal od Petra Voka. Věnoval jim také nádherný dar – malý domácí oltář z ebenového dřeva, zdobený polodrahokamy.

Manželé žili ve svornosti – v roce 1609 se více než čtyřicetileté Polyxeně narodil syn Václav Eusebius František. Jediným stínem jejich vztahu mohl být fakt, že se Zdeněk Vojtěch Popel věnoval především diplomacii – hospodářství opět musela vést Polyxena. Ovšem opět s úspěchem.

K romantické lásce měli oba manželé daleko, ale spojovala je vzájemná úcta dvou ctižádostivých a inteligentních jedinců. A také těch, kteří dobře tušili, že brzy dojde ke změnám. Napětí mezi evangelíky a katolíky rostlo. V roce 1617 se projevovalo už jasně. A mělo rychlý spád.

V roce 1617 se mezi katolíky a evangelíky rozhořel spor o možné korunovaci Ferdinanda Štýrského českým králem. Král Matyáš byl bezdětný, a proto měl na jeho místo nastoupit bratranec Ferdinand Štýrský. Byl známý jako neústupný katolík a zastánce pevné panovnické moci. Nekatolické stavy k němu měly přesvědčený odpor. Zdeněk Popel z Lobkovic v té době nezahálel. Jako český kancléř neváhal vyhrožovat svým nepřátelům.

Nakonec byl Ferdinand 29. června korunován, stal se Ferdinandem II., a tento akt představoval manifestaci síly katolické strany.

Ne nadlouho – protestantská šlechta se nedala zastrašit. Byla si toho vědoma i jasnozřivá Polyxena. Pronesla větu, která způsobila více rozruchu než varování politiků. Pavel Skála ze Zhoře zaznamenal: „Polyxena, žena nadmíru vysokomyslná a římanka tuhá, směla před některými osobami neukrytě mluviti, že již k tomu přichází a přicházeti bude, aby neb papeženci evangelíkům, aneb evangelíci papežencům na hlavy vsedli a zjezdili se.“

A to se také splnilo.

V roce 1618 po pražské defenestraci ukrývala u sebe Polyxena Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu, které představitelé českých stavů vyhodili z okna Hradu. Její postavení v Praze bylo ovšem neudržitelné. Byla si toho vědoma a spolu s rodinou uprchla do Vídně. Paradoxně svůj majetek Roudnici svěřila do rukou evangeličce Marii Magdaléně Trčkové, neobyčejně schopné hospodyni. A sledovala situaci doma.

Po Bílé hoře a následné popravě českých pánů bylo jasné, kdo zvítězil. Už v roce 1622 v únoru omilostnil Ferdinand II. všechny účastníky protihabsburského odboje, ale byl jim zabaven majetek a rozprodán vítězům. Všechno se „rozjelo“ v březnu. O dva roky později, v březnu 1624, pak vydal Ferdinand II. patent prohlašující katolictví za jedinou víru v zemi a všechny reformační směry za zakázané.

Polyxena ve Vídni dostávala od starobylých českých evangelických kruhů mnoho intervenčních dopisů o pomoc. A za mnohé spolu s manželem také intervenovala. Proč? Bála se rozkladu celé české šlechtické společnosti.

To se ovšem netýkalo poddaných. Když se Polyxena ve Vídni dozvěděla, že roudničtí povstali proti císařským, neváhala na dálku popravit sedm vůdců povstání. Do Čech se Polyxena s rodinou vrátila právě v roce 1624. Zdeněk Vojtěch byl povýšen na knížete. Jeho žena zase rozšířila panství – skoupila statky za 350 000 zlatých.

Jejich zlaté časy ale už byly pryč – starobylé české rody upadaly a draví zastánci centralistické vlády se dostávali do popředí. Zdeněk Vojtěch zemřel v červnu 1628 a byl pochován na Roudnici. Jeho žena poté žila uzavřená ve smutku na témže místě. Zemřela v roce 1642 ve věku 75 let.

Její vláda první dámy přitom skončila už smrtí druhého manžela.