První česká akademička, která prolomila řadu společenských tabu

A také křehká dívka v secesních šatech s kloboučkem Marie Zdeňka Baborová (1877-1937), absolventka Minervy a přírodních věd. Před panovníkem stála naše první akademička. Rektor Josef Strupecký ji představil se slovy: „Zejtra bude promována na pražské univerzitě.“ Císař s ní poté prohodil několik zdvořilých vět. Následovala návštěva přírodovědeckých pracovišť české a německé univerzity. Marie byla celá rozechvělá - zítra ji čekal perný den.

Nervózní Marii vítali v aule Karolina druhý den významní hosté: mezi jinými profesoři Jan Palacký a Jaroslav Vrchlický, primátor Vladimír Srb, bývalý poslanec a ministr financí Josef Kaizl, ale také k velkému překvapení přítomných František Ladislav Rieger. Ten se totiž o dívčím vzdělání nevyjadřoval zrovna vybraně. Jednou jej např. navštívila spisovatelka Eliška Krásnohorská s prosbou o jakousi laskavost týkající se Ženského výrobního spolku. Tam se dívky vzdělávaly v obchodě a řemeslech.

Rieger spolek ohodnotil: „Zase nic ve zlém, slečno, ale co prakticky užitečného může přinést, když ho vedou dvě spisovatelky?“ Tou druhou myslel Karolinu Světlou. Teď kupodivu projevil svůj obdiv k mladé ženě, která za pět let zvládla osmileté gymnázium a hovořila devíti jazyky. Účast žen na promoci byla bohatá - navštívila ji např. manželka známého mecenáše Zdenka Hlávková, vdova po Vojtěchu Náprstkovi Josefa Náprstková, spisovatelka Teréza Nováková, herečka Hana Kvapilová.

V jedenáct dopoledne promoce začala. Profesor František Vejdovský, zakladatel moderní zoologie a biologie, prohlásil Marii, oblečenou v růžových šatech se stojáčkem, za doktorku filozofie - přírodní vědy totiž ještě patřily pod tuto fakultu. Jedna odchylka od běžné mužské promoce se ovšem objevila.

Promotor použil při obřadu latinskou formuli: „Te colegam collega salutat.“ (Pozdravuji tě jako kolegu). Kdyby před ním stál muž, pronesl by: „Accipe osculum, signum familiaritatis.“ (Přijmi políbení, znamení důvěrného přátelství). Líbat mladou dámu se ale neslušelo. Na promoci nepřišla Eliška Krásnohorská. Nejvíce si totiž cenila lékařek.

Marii to na úspěchu neubralo. Dostala blahopřání z Německa, Nizozemska, Itálie, Rakouska, Polska. O její vzdělání se zasloužili především rodiče. Mariin otec Josef Babor, ředitel obecné školy v Holešovicích-Bubnech, s manželkou Annou bydleli v Celetné ulici 15.

Oba chtěli, aby jejich děti byly vzdělané. Syn Josef studoval medicínu, Marie chodila do staroměstské měšťanky u sv. Jakuba. Ta ji měla připravit ke studiu na gymnáziu Minerva, předstupni k univerzitě. Učitelky ji chválily: „Droboučká byla postavou, ale velmi dobrá žákyně.“ První školní den začal pro minervistky 30. září 1890. Marie patřila k nejmladším ve třídě.

Do hodin docházeli profesoři z chlapeckých gymnázií - např. Jiří Guth Jarkovský, pozdější Masarykův ceremoniář. Ve třídě musela po dobu jejich vyučování sedět tzv. hlídačka dobrých mravů - nesměla předhodit nevinnost dívek libovůli muže za katedrou. Hlídačkou byla Pavla Maternová, matka tří dětí, spisovatelka a básnířka, přítelkyně Elišky Krásnohorské. Marie Baborová byla veselá, pilná dívka, která mluvila neobyčejně rychle. A měla vyhraněné záliby.

Marie Baborová se zajímala o flóru a faunu, sbírala přírodniny a kameny. Některé z nich přinesla do gymnázia. Se dvěma spolužačkami sestavila herbář. Po pěti letech učení Marie zažádala, stejně jako první česká lékařka Anna Honzáková, o povolení skládat maturitu na některém pražském gymnáziu. Maturita jí povolena nebyla. V dubnu 1896 byla nakonec připuštěna jako externistka k dosažení maturity na Akademickém gymnáziu v Praze. Maturitu složila s vyznamenáním v červenci téhož roku, a to z celé látky za osm let klasického gymnázia.

Marie se poté stala hospitantkou přírodních věd. Byla spokojená - milovala zejména geologické exkurze. Plavovlasá dívka se svou kolegyní Boženou Rudolfovou se skvěle vyjímala mezi ostatními studenty v buřinkách. Obě hospitantky ťapaly v terénu ve vlněných cestovních kostýmech, s deštníky v ruce a s obrovskými klobouky zdobenými květinami na hlavě. Od března 1896 bylo hospitantkám povoleno řádné studium na filozofické fakultě. Prvních osm dívek, včetně Marie, bylo poprvé v historii Univerzity Karlovy imatrikulováno v říjnu 1897.

Marie si zapsala přednášky z biologie, zoologie a botaniky. Zajímala se o hmyz, červy i plazy. Prázdniny trávila v Jílovém u Prahy a každý den vyrážela do přírody. V Praze rotovala mezi Botanickým ústavem, Klementinem, Kaulichovým domem a Všeobecnou nemocnicí. O prázdninách cestovala v doprovodu bratra Josefa po různých evropských ústavech. Jako budoucí vědkyně, v což Marie doufala, se ohýbala nad mikroskopy např. v Terstu, ve Vídni, ve Štýrském Hradci, Basileji, Nice i v Paříži.

Studovala a pozorovala drobné živočichy a doma sbírala motýly. V roce 1901 začala přispívat do Ottova slovníku naučného. Zpracovala např. heslo Nálevníci. A nebyla žádná sucharka.

Marie Baborová milovala tanec a jízdu na kole. A to v čase, kdy ženy na bicyklu vzbuzovaly posměch a kritiku. Herečka Růžena Nasková o nich napsala: „Jezdit na kole byla pro ženy těžko omluvitelná výstřednost, které se odvažovaly buď jen ženy emancipované, nebo takové, o nichž se mluvilo šeptem, významným mrkáním a děti se při tom posílaly za dveře. A to se, prosím, i na kole jezdilo ve šněrovačce a dlouhé sukni.“

Marie si z toho nic nedělala a vesele šlapala do pedálů. Také sbírala pohlednice - měla jich dvě bedny. Byla největší sběratelkou pohlednic u nás. Mezi sběrateli se najdou dodnes.

Na vědeckou dráhu ale nezapomínala. V lednu 1901 předložila děkanátu filozofické fakulty dizertaci O tukovém tělese Arthropodů (členovců). V dubnu téhož roku složila s vyznamenáním rigorózum z filozofie u profesorů T. G. Masaryka a Františka Drtiny a v červnu 1901 ze zoologie, biologie a pedagogiky u profesorů Františka Vejdovského a Jana Palackého.

Ženský svět jásal. Besedy lidu chválily: „Už není pouhým vtipem ženský doktor ani pouhým lichotivým titulem paní doktorová, vlastně jen manželka doktora. Slečna Baborová je prvním opravdovým doktorem, vyšlým z naší české Minervy.“ A Marie se vrhla do práce.

V srpnu 1901 se Marie účastnila V. mezinárodního zoologického kongresu v Berlíně. Přednášela o preparaci dírkonošců. Kromě německé doktorky, hraběnky Marie Lindenové, byla jedinou ženou na kongresu, nepočítáme-li manželky vědců. Na banketu v zoologické zahradě ji všichni obdivovali.

Marie přednášela, působila jako asistentka v Ústavu pro zoologii, rozšířila svou dizertaci a vydala ji tiskem. A také se vdala, čímž prolomila tabu, že v úspěšném povolání mohou zůstat pouze ženy svobodné a bezdětné.

Například první česká lékařka Anna Honzáková se nikdy neprovdala. Napadlo ji to už v jedenácti letech. Vzdala se mateřství - hodlala být především ženou lékařkou. Její sestra Albína napsala: „Mladá spanilá dívka se zříká erotické lásky, jen aby se cele mohla věnovat svému poslání.“

To nebyl Mariin případ. Už od dětství znala Stanislava Čiháka z Jílového. Ten v letech 1899-1908 vybudoval vlastním přičiněním peněžní ústav pro financování průmyslníků a živnostníků - První českou diskontní společnost v Praze. V roce 1908 založil Českou banku a stanul v jejím čele.

Slečnu Baborovou si vzal 12. října 1903. Elišce Krásnohorské se sňatek vůbec nelíbil. Marie působila v Ústavu pro zoologii až do narození první dcery v roce 1906. V roce 1910 se stal Stanislav Čihák společníkem firmy Červinka a Čihák - továrna na hospodářské stroje v Čelákovicích. Marie, nyní už matka čtyřleté a roční holčičky - Marie a Stanislavy, se tam s ním přestěhovala.

V Čelákovicích prožila dlouhých 27 let. Starala se o dům a zahradu. Bylo těžké skloubit domácnost s prací. Přesto se jí to podařilo - ve volných chvílích studovala odbornou cizojazyčnou literaturu. Její moderní a velkorysý manžel na ni byl pyšný.

Zároveň pracovala na druhém dílu Velkého ilustrovaného přírodopisu všech tří říší, který vyšel v roce 1914. Byla v redakčním kolektivu jedinou ženou. Všechny plánované díly však světlo světa nespatřily - zasáhla velká válka. Stanislav odešel na frontu, naštěstí se vrátil zdráv. Pak ale začala rodinná tragédie.

Mladší dcera Stanislava zemřela ve 14 letech v roce 1920 na následky španělské chřipky. Matka se nervově zhroutila a nikdy se s touto ztrátou nesmířila. Vytvořila ještě statě do druhého vydání Velkého ilustrovaného přírodopisu všech tří říší. Ve svazcích Zoologie z let 1931 a 1933 popsala nižší bezobratlé živočichy. Dne 13. srpna 1937 skonal po vleklé nemoci její manžel. Tuhle ránu už nepřekonala. Zemřela v září 1937. V jejím nekrologu stálo: „Zůstala vědecky činná.“