Proslulá architektka Eva Jiřičná: Všechno, co člověk udělá, může udělat lépe

Moje jméno je výborný začátek konverzace. Každý se zeptá, co znamená, a tak říkám, že je to od českého Jiří, anglicky George, takže něco jako Georgina. Na to Angličané slyší, protože George je jejich svatý. Říkají mi Džirikna. Ve Francii jsem Chiricna, v Německu Jirična. A Evu si upravují také po svém od Íva, madame Evá po Evu.

Slovo průkopnice mi zní stejně jako pionýr nebo údernice a pětiletý plán. Nelíbí se mi.

Víte, já nepracuji proto, abych něco ovlivnila, ale dělám to, co nejlépe umím. Jestli to někoho nebo něco ovlivní, je už jiná věc. Buď to lidé přijmou, nebo ne. Průkopnicí se rozhodně necítím.

Sklo jsem vždycky milovala. Už jako malá holka jsem měla skleněné kuličky. Fascinovalo mě, jak si světlo hraje se sklem. Podívejte se proti slunci, jak to krásně vypadá. Vždycky jsem chtěla pít vodu jen ze skleničky a dodnes mám ráda skleněné džbány. Maminka se zlobila, že je to celé ubleptané, a tak jsem všechno pečlivě umývala. Největší radost jsem měla, když jsem jednou dostala skleněnou lžičku. Hrála jsem si s ní a visela u mě v pokoji na okně. Takže do skla jsem se zamilovala kvůli světlu v něm.

Ocel je nutnost, protože sklo se samo v prostoru neudrží. Když se dá ocel do tahu, je skoro neviditelná, takže sklo vynikne, ocel ustoupí a přitom splní nosnou funkci. Ocel je tvárná, existuje jako plech nebo tyčka, možností je tolik, a ta kombinace se sklem se mi zalíbila.

Jsou báječné. Když se naučíme lépe využívat solární baterie, bude to ještě lepší. K tomu ovšem potřebujeme sluníčko, což je v některých státech problém.

Povrch betonu je hrubý, takže do všech otvůrků zapadá prach. Betonové stavby se však velice špatně čistí.

To je hrozné.

V příjemné londýnské čtvrti Maida Vale, což znamená Dívka v údolí.

To ne, ale jsem ráda, že jsem tam našla byt. Mám to blízko na stanici metra Paddington, jedu jednu zastávku a pak přesednu na rychlovlak, který je za patnáct minut na letišti. To je pro mě důležité, jsem pořád na cestách.

Všechno je velice jednoduché. Vymyslela jsem si skleněný stůl, na kterém pracuji, mám i skleněný jídelní stůl, navrhla jsem si kuchyň, obě koupelny, ložnici. Na podlaze je korek, který nevypadá jako korek a špatně se čistí. (smích)

Ano, ale jsou tam jenom obyčejné betonové schody, které patří k domu, a já s nimi nemůžu nic udělat. Jen jsem je potáhla gumou.

Tady jsem si koupila malý byt v Nuslích. Na větší v centru Prahy bych nedosáhla. Ještě není úplně hotový, ale je také jednoduše zařízený: gumová podlaha, rozkládací sedačka, kuchyňka, koupelna, kde ještě chybí umývadlo.

K životu potřebuji minimum, mám ráda prázdné stěny, musím mít něco, abych si mohla dát nohy nahoru, a určitě nesmí chybět pohodlná postel. A také mám byt plný orchidejí. Jsou nenáročné, stačí je zalít jednou za týden.

To ne. V architektuře jsme si rozuměli. S Honzou jsme byli od roku 1969 do roku 1980.

Honza trpěl depresemi a já jsem tehdy byla příliš mladá na to, abych to dokázala dlouhodobě snášet. Jsem pravý opak. Mě rodiče učili, že všichni lidé jsou dobří a všechno je báječné. Honza si myslel, že jsou všichni proti němu. A také měl neobyčejný zájem o mladá děvčata. Neuměla jsem s tím zápolit. Ale i po rozchodu jsme až do konce jeho života zůstali nejlepšími kamarády.

Ale kdepak! Dvacet let jsem žila s francouzským spisovatelem Marcem Emerym. Kvůli němu jsem se naučila francouzsky, protože on mluvil tak strašnou angličtinou, že jsem to nemohla poslouchat. Když jsem ho poznala, psal o architektuře do časopisů. Jezdil pak za mnou do Londýna.

Před pěti lety jsme se rozešli. Marc se v jednom okamžiku rozhodl, že bude starý. Sedí v Paříži a píše, nikam nechodí, má jen pár přátel. Najednou bylo obtížné za mnou jezdit a já jsem za ním nemohla kvůli klientům. Miluji svou práci, jsem obklopena mladými lidmi a nechtěla jsem nečinně stárnout v Paříži.

Naprosto. Cestování mě stále baví. Ráda cvičím pilates, chodím na jógu, doma mám míče, švihadla, různé posilovací stroje a rotoped, k žádnému doktorovi nemusím. Také ráda čtu ve francouzštině nebo v angličtině romány, literaturu faktů, o dějinách, o přírodě, všechno. Teď mám knihu o vynálezech. V češtině mi to ale moc nejde.

Na to ještě pořád čekám. (výbuch smíchu) Víte, já si vždycky myslím, že to, co právě dělám, se mi povede. Pak práci dokončím a už jsem po tak komplikovaných jednáních, rozčarováních a tolika bolestivých situacích tak unavená, že ani nehodnotím, jak se mi to povedlo. Jen mě napadne, že příště všechno udělám ještě lépe.

Pyšná jsem na svoje kolegy, pyšná jsem, když čeští řemeslníci udělají něco lépe než ti, se kterými pracuji ve světě, a pyšná jsem, když na stavbě celý tým táhne za jeden provaz a jeden druhému pomáhá.

Pracovala jsem s láskou na velkých projektech, a to jsem si myslela, že dělám něco hodně důležitého, ale první ohlasy, které jsem zaznamenala, se týkaly malých věcí - obchodů nebo bytů. Ty jsem ani nepovažovala za důstojné publikace, přitom upoutaly a měly úspěch. Že bych si ale řekla, že jsem slavná, ha ha ha, to se nestalo.

To je komplikované. Vždycky chcete něco dokázat, postavit perfektní budovu, myslíte si, že se bude všem líbit. Ale život by byl nudný, kdyby se vaše dílo líbilo všem, a tak nakonec to, že to není perfektní, celou situaci zlidšťuje. Když si prohlížím budovy, které jsem dělala, vidím hlavně člověka, co stál na štaflích, vidím ho, jak se rozčiloval, vzpomenu si na kolegu, který tam něco řešil. Je to hra takových střípků, které dohromady dávají celý obraz, a já v tom hraji roli jakési matky pluku, co se stará o čisté košile. (smích) Když o tom pak někdo napíše, nepřivlastňuji si slávu. Opravdu jen málo věcí je zásluha jednoho člověka.

Jenže já vůbec nevím, kdo mě navrhl, a někdo to musel podpořit. Upřímně nemám tušení. Je to ale velká pocta.

Můžete si to napsat na vizitku. Finančně žádné. Ten řád leží doma v krabičce a v životě jsem ho nepoužila.

Nikdy nikoho nemůžete naučit, co má dělat. Snad jen upozornit, na co se mají dívat, z čeho si vzít příklad, jak čemu rozumět a co s tím všechno souvisí. Tohle jsem učila studenty v Harvardu a totéž dělám i v Česku.

To také, ale do architektury se člověk musí zamilovat. Když se o ni zajímá a něco pro něj znamená, když mu pohled na budovu něco dává a má potřebu tvořit, pak to je správný student.

Nic, všechno stejně, jenom má jiné nápady, což je ale výsledek tréninku. Vidí věci v souvislostech, ale to se dá také naučit. Nejdůležitější je vytrvalost, zanícenost pro práci s tím, že vytváříte něco, co bude druhý používat.

Mám svůj tým, který pod mým vedením pracuje pro klienty. Ty stavby mě musí bavit, jinak do toho nejdu.

Můj tatínek měl fotografii Eiffelovky z doby, kdy se teprve stavěla. Řekl mi, že lidé už tehdy věděli, že to bude fungovat. A přitom nebylo možné tolik komponentů spočítat a navrhnout. Byla jsem z toho úplně unešená, že někdo postaví věž pětkrát vyšší, než je pražská rozhledna. Když jsem pak Eiffelovku v roce 1965 viděla poprvé, vzalo mi to dech. Například pyramidy mě nadchly, ale spíš svou masivností v poušti.

Eiffelovka mě okouzluje hravostí jednotlivých součástek, dekorativností technických detailů, tím, jak si na těch čtyřech nohách sedí a kraluje. Když jste nahoře, vidíte celou Paříž a věž se s vámi tak krásně hýbe. Vždycky jsem chtěla jít po schodech dolů. Nevím, jestli bych už teď neměla závrať, ale jako malé dítě jsem ji neměla. Ta konstrukce mě fascinuje, že to vůbec někdo vymyslí! Prostě Eiffelovka.

Ano. Vzpomínám si, jak se po schůdkách vešlo do kuchyně, byla tam také koupelna s nádrží, ve které se ohřívala voda. Byly tam také dveře od sklepa, kam mě rodiče zavírali, když jsem zlobila. Pak se vešlo do obývacího pokoje a jídelny. Nahoře byly tři ložnice. V té nejmenší jsem měla loutkové divadlo. Na zahrádce před domkem maminka pěstovala skalničky. Bylo to krásné bydlení.

Otec byl architekt a s kolegy měl vypracovat plán obnovy rozbombardovaného Zlína. Byla to zakázka, která přišla z emigrace od Tomáše Bati. Chtěl, aby se město hned po válce začalo zase stavět.

Žili jsme v Hostivicích rok, až do květnového osvobození 1945. Přijeli Rusové a na zámku si udělali základnu. Jak dlouho neviděli ženy zblízka, byly všechny Češky v ohrožení. Moje maminka a její kamarádka se vykoupily hodinkami. Náš otec s ostatními muži tou dobou bojoval v Praze na barikádách. Na zámku jsme s Rusy žít nemohly, a tak jsme se vydaly pěšky do Prahy. Naštěstí nás kdosi vzal žebřiňákem na nádraží v Horních Počernicích. Tam jsme se vecpaly do chodbičky přeplněného vlaku a dorazily na Wilsonovo nádraží. S maminkou jsme našly azyl u dědečka na Hanspaulce. A mezitím se táta pro nás zbytečně vrátil do Hostivic. Pak jsme všichni bydleli na Letné a v Podolí.

Ve válce žádné hračky nebyly, a tak jsem si je musela sama udělat. Měla jsem násadky na pera s takovou kuličkou nahoře, to byla hlavička, tyčka byla tělíčko a šaty jsem vyráběla z různých barevných papírků od bonbónů a ze staniolu od čokolády. To byly moje první panenky.

To vůbec. Zajímaly mě jen panenky, vyrobila jsem si i kočárek a pořád jsem ho někam strkala. Bavilo mě vymýšlet pro panenky různé kostýmy, měla jsem i čarodějnici.

Astronomkou. Moje teta měla malý dalekohled a pozorovala hvězdy. Mně se to moc líbilo. A později mě bavila chemie. Tu jsem chtěla studovat.

Rodiče. Tatínek měl velký smysl pro život, neustále se smál, přitom ho pořád odněkud vyhazovali, protože nevstoupil do strany. Jeho generace dostudovala a začala válka. Určitě zažil těžké chvilky, jenže my jsme tím nikdy netrpěli. Žil pro rodinu a byl to náš maják. Když řekl, že nechce, abych vstoupila do Pionýra, poslechla jsem jako jediná ve třídě. Neptala jsem se proč, tatínek si to nepřál, a tím to bylo dané. Tatínka jsem milovala. Maminku jsem měla ráda. Udělala by pro nás všechno, ale byla přísná, nikdy nás nechválila. To už jsme byli tři - sestra Věra se narodila v roce 1948 a bratr Josef v roce 1951.

Když se nám něco povedlo, maminka řekla - No a co? Snad i proto jsem pak od života moc nečekala. Pokud jsem něco vyhrála, bylo to fajn, pokud ne, řekla jsem si - No a co? Maminka hodně četla, ovládala pět jazyků, byla intelektuálka, všechno věděla a s tátou se docela vhodně doplňovali. Po obou jsem něco zdědila.

Na technice jsem začínala a na AVU byla tříletá nástavba architektury.

Vstoupila jsem do Společnosti pro lidská práva, a tak mně do Anglie napsali, že můj návrat je nežádoucí, a zrušili mi pas. A pak mě odsoudili za neoprávněný odchod z vlasti. K soudu musela maminka.

Josef tam tenkrát byl na brigádě, sbíral na farmě jahody, aby si vydělal peníze na kurz angličtiny. Bylo mu sedmnáct a chtěl studovat medicínu nebo sociologii. Mezitím přišla invaze a on zůstal také v Londýně.

Ne, já jsem žila s manželem (spolužák Martin Holub, kterého si vzala v roce 1963, odešel do Anglie v roce 1967 - pozn. aut.), Josef bydlel jinde. Dnes vede výzkumný ústav onkologie v Curychu.

Ano, před týdnem slavil šedesátiny, a tak jsem za ním jela. Vzal si Angličanku, má dvě dcery, které bydlí v Londýně blízko mě. Je spokojený, optimistický a je s ním legrace. Sestra Věra zůstala v Praze, je o devět let mladší než já. Pracovala jako účetní a teď se zabývá granty na ČVUT. Už se také stará o vnoučata. To je její oblíbená činnost.

Zavolal mi člověk, který měl obchod s oblečením v Los Angeles, a chtěl, abych mu udělala interiér. Někdo mu na mě dal tip. Musím dodat, že mi za práci nikdy nezaplatil.

V Monaku předělávám konferenční centrum a také rezidenci v Tel Avivu.

Dům v Troji a například hematologicko-onkologické oddělení ve Fakultní nemocnici v Plzni.

To je pro každého architekta velký projekt s velkým týmem. Už jsme jeden navrhli pro Brno, má 35 pater. V Anglii se mluví o vysokých budovách od 52 pater výš. Mrakodrapy mám ráda.

Udělat zítra lépe to, co jsem dneska zkazila.

Všechno, co člověk udělá, může udělat lépe. Když mi bylo asi šest let, napsala mi paní učitelka do památníčku Masarykův citát - Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál. A tak to je. Kdybych si myslela, že všechno už umím, nebudu mít žádnou hnací sílu pustit se do další stavby.