Profesorka Eva Syková: Je falešné, když někdo brojí proti pokusům na zvířatech

Šéfka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR, profesorka Eva Syková (67), má ve svém věku tolik funkcí, cen a patentů, že by jejich výčet zabral možná polovinu strany. „Několik lidí už mi řeklo, že vypadám o pár let mladší,“ usmívá se přední česká odbornice na kmenové buňky a výzkum mozku. „Vděčím za to genetice, protože moje maminka na tom byla úplně stejně,“ doplňuje vědkyně, pro kterou není nic zvláštního, když své pracoviště v pražské Krči opouští v pátek v osm hodin večer. I díky svému pracovnímu nasazení získala koncem dubna titul Manažerka roku 2011.

V čele ústavu před jedenácti lety vystřídala svého o čtyři roky staršího manžela, profesora Josefa Syku, který vede Českou společnost pro neurovědy. Zabývá se neurofyziologií sluchu, sluchovým systémem a vlivem hluku na člověka. Společně vychovali dva syny, ekonoma a lékaře.

Jejím velkým snem je kromě jiného dosáhnout prostřednictvím tzv. kmenových buněk navrácení pohybu do končetin, ochrnutých kvůli zraněním páteře. Také proto už léta experimentuje s pacienty, kteří v ní vidí jedinou naději.

Vůbec ne, dokonce nabízejí, že zaplatí veškeré náklady s tím spojené, takže by to státní pokladnu nic nestálo. Je to strašně smutné, hlavně u lidí, kterým zbývá několik měsíců života a nemají jinou naději. Jenže přísné zákony, které nám testy na lidech do určité fáze výzkumu zakazují, mají své opodstatnění. Nešťastní lidé jsou totiž ochotni zaplatit cokoli, což přitahuje podvodníky a všelijaké šamany.

Ne všichni mají smrtelné choroby, jenom chtějí být v lepší kondici. Týká se to třeba špatných chrupavek nebo obratlů. Dneska snad každého bolí záda a často jde právě o zborcení obratle, který je potřeba nahradit. Běžci nebo fotbalisté, kteří nemůžou naplno sportovat, přicházejí někdy o milióny, a tak jsou za léčbu ochotni zaplatit cokoli. Vzhledem k pokročilosti našeho výzkumu by se už brzy mohli dočkat.

Vybraným pacientům s přerušenou míchou už dnes dáváme jejich vlastní kmenové buňky, ale k sériové výrobě takzvaného spinobridge, přemostění míchy biomateriálem, nás čeká ještě minimálně pětiletá cesta. Buňky pro onemocnění mozku a míchy je nutné rozmnožit v čistých prostorách, kde je to pětkrát nákladnější než v obyčejné laboratoři, hlavně kvůli energetické náročnosti a kultivačním médiím, takže bez nákladů na práci stojí buňky pro jednoho pacienta více než sto padesát tisíc.

V praxi se díky kmenovým buňkám osvědčuje i léčba diabetické nohy. Společně s Institutem klinické a experimentální medicíny máme asi třicet pacientů, kterým se obnovilo cévní zásobení v končetinách a nehojící se rány vedoucí jinak k amputaci se jim zahojily.

Zrovna jsme začali na pacientech zkoušet studii, která by mohla alespoň zpomalit příznaky amyotrofické laterální sklerózy, při které postupně ochrnou všechny svaly a nemocní většinou zemřou na dýchacím přístroji. Tato choroba se týká i mladých lidí a dodnes na ni neexistuje žádný lék. Na našich potkanech se ukázalo, že nová metoda by jim mohla prodloužit život.

Pacienti musí být vytipovaní a sledovaní dlouho dopředu, nemůžeme vzít někoho z ulice. Zatím jich máme asi třicet a zájem je obrovský, čemuž se nedivím. Jenže mě každý den zaplavují e-maily a telefonáty od pacientů, kteří si myslí, že už dokážeme spravit cokoli. Mrtvici, slepotu, hluchotu nebo roztroušenou sklerózu. Někde si přečtou, že budoucnost je v kmenových buňkách, a už mají jasno, že takovou terapii chtějí podstoupit.

Naše jedno pracoviště ale nemůže provádět desítky klinických studií. Jsme rádi, když se nám povede jednou za dva roky rozjet jednu, a i tak je to přímo hrdinství, protože to děláme mimo svoji běžnou vědeckou práci. Máme sice nějaké granty, ale potřebujeme i soukromý kapitál, který by financoval výrobu.

Někdy je nutné kvůli vysokým nákladům na výrobu prodat nápad nebo patent do ciziny, což je v případě léků poměrně jednoduché. Vyrobíte je třeba za oceánem, zabalíte je do krabičky s určitou expirační dobou a můžete je odvézt klidně do Afriky. Kdežto zpracovat někde kmenové buňky, například kostní dřeň nebo tuk, a dopravit zase zpátky, by bylo hrozně nákladné, takže je důležité, aby to neprobíhalo moc daleko. Také delší zmrazení kvůli transportu buňkám škodí.

Řešením by také bylo pracovat s buňkami, které nebudou vlastní, s buňkami embryonálními nebo fetálními, ze kterých je možné připravit nesmrtelné linie pro tisíce pacientů a které budou takzvaně na poličce. To znamená, že je vezmeme a druhý den je dáme pacientovi, což je důležité třeba v kardiologii, kdy není možné čekat po infarktu nejméně tři týdny, než se kmenové buňky rozmnoží.

Práce v biomedicíně předpokládá práci na zvířatech, nemůžeme experimentovat rovnou na lidech. Nemám ráda brouky, na kterých se dělá řada vědeckých prací. Jinak jsem s ničím neměla problém. Ráda jsem pracovala třeba na žábách, což je dneska kvůli jejich ochraně zakázáno. Na skokanech můžete izolovat klidně celou míchu nebo mozek a udržovat tkáň v živných roztocích i několik hodin. Pokusy ale nesměly působit zvířatům bolest.

Schovávali jsme je v lednici, ale nikdy jsme je nakonec nejedli, protože je to zakázáno. Kromě toho - nechci nikomu kazit chuť - žáby mají strašně moc parazitů, které jsme viděli pod mikroskopem. Nicméně v restauraci si je klidně dám a navíc nám je dělala moje babička, takže mám na žabí stehýnka ty nejlepší vzpomínky.

Kdysi u pana doktora Bureše pracoval jeden člověk z Vietnamu, který dělal pokusy na holubech. Večer si je nosil domů a pekl si je. Ráno chodil ospalejší a ospalejší a pak už se nemohl pomalu ani probudit, protože holuby uspával barbituráty, které s masem konzumoval.

Teď se hodně pracuje na geneticky modifikovaných myších. Máme třeba takzvané alzheimerovské myši se všemi znaky nemocných lidí, se stejnými změnami na mozku. S věkem se hůř a hůř učí a slábne jim paměť. Dáváme jim kmenové buňky a zkoušíme příznaky nemoci zastavit. Zároveň se snažíme, aby laboratorní zvířata zbytečně netrpěla, takže při operaci mozku je uspíme a už nikdy neprobudíme.

U výzkumu míchy se ale nevyhneme tomu, abychom potkanům způsobili nejprve poranění, což se ovšem dělá v narkóze. Pak dostanou antibiotika a léky proti bolesti a pracuje se s nimi podobně jako s lidmi. Ochrnuté zvíře přežívá a my se snažíme přijít na to, jak bychom poranění napravili.

Je falešné, když někdo brojí proti pokusům na zvířatech, protože všichni dosavadních výzkumů celý život využívají a bez těchto pokusů by řada lidí umírala. Laboratorní zvířata jsou rozmnožená a vypěstovaná jenom kvůli experimentům, jinak by v přírodě žádné bílé myši ani potkani nebyli. Ještě než se na nich začne dělat pokus, mají všechnu potřebnou péči.

Je to nutná daň za to, když nechceme vidět, jak lidé trpí a umírají na celou řadu chorob. Kdybychom od pokusů na zvířatech upustili, kdybychom léky nejdřív netestovali na tisících zvířat, neměli bychom dneska třeba inzulín nebo penicilin. Před dvěma sty lety se občas něco zkusilo ze zoufalství přímo na lidech, například vakcína proti vzteklině, ale dneska by to už bez příslušných povolení nešlo. Ačkoli vyvíjíme hodně terapií, které by mohly umírajícím pomoci, tak je to potřeba nejprve vyzkoušet na zvířatech, stanovit možné vedlejší účinky a bezpečnost.

Víte, já dělám vědu pětačtyřicet let. Na začátku mě hnala dopředu věda samotná, protože jsem chtěla zkoumat mozek a tím vlastně i lidskou duši. Jak fungují třeba srdce a ledviny, to už celkem víme, ale mozek je jako vesmír, takže jeho výzkum je podle mě nekonečný. Zdravé srdce pracuje víceméně u každého stejně, podobně jako ostatní orgány, kdežto mozek má každý unikátní, každý je jiný. Je pak zajímavé zjišťovat proč. Proč se u dětí v mozku objeví něco, co nemá ani jeden z rodičů, a naopak, proč se u nich projevují stejné vlastnosti a schopnosti?

Na svých dětech většinou vidíme, že mají podobné vlastnosti jako my a čím jsou starší, tím jsou nám podobnější. Na svých synech pozoruju, že jeden je psychicky spíš po manželovi a druhý zase po mně. Jeden je klidnější, všechno si hodně rozmýšlí, zatímco druhý je impulzivní a chce všechno rychle a úspěšně dotáhnout. Můj názor je, že dvě třetiny toho dědíme po předcích a zbytek je výchova, která je ale také hodně důležitá.

Na zvířatech pozorujeme, že když mozek obohacujete různými vjemy, vyroste do větší kapacity. Pokud budete děti deprivovat nedostatkem podnětů nebo psychicky týrat, je to větší zločin, než když dítě chvíli trpí fyzicky. Pokud je takto dítě deprivováno v prvních letech života, tak už to nikdy nenahradíte. Zkušenosti, které dítě získá od narození do deseti let, jsou totiž nejpodstatnější, protože se v mozku vytvářejí nové buňky a spoje.

Mozková činnost vrcholí kolem pětadvacátého až třicátého roku života a pak jde zase dolů. V pozdějším věku to ovšem člověk nahradí zkušenostmi. Děláme v této souvislosti pokusy na potkanech, kteří se běžně chovají v malých klecích, kde jsou sami, což je příliš nestimuluje. Když je ale dáme do takzvaného obohaceného prostředí, do větší klece s prolézačkami, houpačkami a hračkami, tak se mnohem lépe učí a na jejich mozku opravdu vidíme, že se rozrostl o nová spojení. Důležitá je zároveň i fyzická činnost. Bylo prokázáno, že fyzická aktivita i v dospělosti vede k větší novotvorbě mozkových buněk a k lepšímu učení.

Ano, má se sportovat. Ale pozor. Na několika studiích je prokázáno, že pokud budete dělat jenom jednu činnost a hodně intenzivně, tak to nepovede k takovým výsledkům jako různorodé duševní i fyzické aktivity.

Ne že by přímo škodil, ale mnohem efektivnější je dělat to jinak. Právě u dětí je důležité, aby si rodiče neřekli: Ty budeš v životě dělat tohle, takže se budeš procvičovat jenom v těchto činnostech. To by bylo zničující. Děti mají mít už od raného věku přístup ke všemu, aby toho mohly poznat co nejvíc.

Něco jsem o tom věděla, ale milující rodina to dělá intuitivně a dává svým dětem to nejlepší. Nepotřebujeme žádné velké vědecké znalosti, abychom dobře vychovávali svoje děti. Musíme je mít hlavně rádi a být k nim tolerantní.

Za prvé jsme dva lékaři, takže víme, co škodí zdraví. Za druhé, děti jsme chtěli, tak jsme se o ně starali, věnovali jsme se jim, jak to šlo, a dělali jsme s nimi spoustu sportů a kulturních věcí.

Vždycky si nějaký čas najdete. Jenom to musíte pojmout manažersky, a když si člověk dokáže zorganizovat jednu věc, například práci, tak zvládne i ty další. S manželem jsme se u dětí střídali a celý svůj plat jsem dala paní na hlídání, protože jesle mi tehdy nepřipadaly jako dobré prostředí pro malé děti. Věci jako praní plen a vaření mohla klidně dělat ona. Nakonec naše děti od nás dostaly možná víc než ty, se kterými byla matka doma až do nástupu do školy, protože, když jsme byli spolu, plně jsme se jim věnovali.

Doma jsme hodně mluvili o politice, o vědě, o kultuře a naše děti se od mládí zapojovaly do nejrůznějších diskusí a projevovaly své vlastní názory. Samozřejmě měly většinou jiný názor, a tak jsme jim vysvětlovali souvislosti. Po večerech jsme tak vedli debaty a tím, že vyjadřovaly třeba i mylný názor, se bezvadně trénovaly. Kromě toho jsme hráli tenis, jezdili na lyžích, chodili na procházky, organizovali domácí společenská setkání se zajímavými lidmi.

Bylo štěstí, že nás na kluky bylo víc, protože vedle nás je ovlivňovali i dva dědečci a dvě babičky. Hlavně jsme si to dobře rozmysleli: Teď chceme mít jedno dítě a za šest let další. Ne vždycky to vyjde, ale nám to vyšlo. (smích) Víte, člověk musí být realista i v tom, jestli je zdravý a jestli si bere zdravého partnera. Když si berete někoho, kdo má v rodině nějaké těžké zátěže, tak si nemůžete představovat, že vaše děti budou určitě zdravé.

To určitě ne, ale na background - zázemí - budoucího životního partnera jsem se podívala a radila jsem to také svým synům a spolupracovníkům, když si vybírali partnera. A nejenom co se týká zdraví. Jaký byl vztah rodičů a kde žili, to přece partnera vysoce ovlivnilo, protože, jak říkám, dvě třetiny zdědil a zbytek se naučil především od rodičů.

Představa, že partner bude úplně jiný než prostředí, ze kterého vyšel, se naplní zřídkakdy. Je také dobré ujasnit si, co chci v životě dělat, a vzít si někoho, kdo s tím bude aspoň trochu souhlasit. S manželem jsme se potkali v laboratoři, kde jsme pracovali jako studenti, takže jsme o sobě věděli, že chceme dělat vědu. Aspoň jednou za rok se ho zeptám, proč si mě vůbec vzal, jestli by pro něho nebyla lepší manželka, která se bude víc starat o domácnost a pečovat o něj víc než já. Všichni starší páni profesoři totiž mají manželky většinou doma bez kariéry. Někdy to pro ně byla podmínka, aby se mohli úspěšně rozvinout. Dnes už to ale neplatí.

U nás to bylo naopak, ale musel si to vyřešit hlavně manžel. Řekl mi, že vždycky chtěl takovou ženu, protože jeho maminka byla celý život doma, a on si to u své manželky nepřál. Je úžasné, když se to tak povede, a ve stáří je to zvlášť výhodné. Děti odejdou z domova a vy si vždycky máte o čem povídat, máte se s kým poradit.

Život jsou náhody, které jsou ale někdy dost podstatné. S manželem jsme z rodin, které na tom kádrově nebyly dobře, takže jsem nemohla jít rovnou na medicínu. Maminka objevila, že na Akademii věd mají závodní školu práce, kam jsem se přihlásila jako laborantka.

Vybrali si mě pan doktor Bureš s manželkou. On byl naším nejlepším neurofyziologem a se svými pokusy byl tehdy na světové špičce. Pomocí elektrod jsme snímali potenciály mozkových buněk. Hned mě nechali pracovat individuálně, což pro mě bylo důležité, protože jsem typ, který je hodně samostatný.

Po třech letech jsem šla na medicínu, ale do laboratoře jsem chodila celou dobu studií. Zároveň jsem pochybovala, jestli chci zůstat u vědy, protože praxe na klinikách se mi také líbila. Ale když chcete dělat špičkový výzkum mozku, nemůžete si při tom odskakovat za pacienty. Uvažovala jsem i o psychiatrii, která s mozkem souvisí, ale nakonec jsem zůstala v Akademii věd, kde se tehdy soustředila téměř veškerá věda, jezdila tam spousta cizinců, což byl pro nás, kteří jsme nemohli ven, jediný styk se Západem. V době bez internetu byla osobní komunikace vědců velmi důležitá.

Jednou jsem na tři měsíce vyjela na stáž do Švédska a měla jsem z toho neuvěřitelné problémy, protože mezitím se podepsala Charta 77. Intelektuálové byli nadšeni, a když se nás venku zeptali, jestli to opravdu schvalujeme, říkali jsme, že jo. Jenže všude nás sledovali a po návratu jsem měla průšvih a dlouho jsem nikam nesměla.

Svoboda je úžasná věc, ale naši mladí už si to vůbec neuvědomují. Hlavně to, že člověk nemohl mimo domov říkat, co si myslí, a musel se přetvařovat. Lidi jsou z toho ještě dnes charakterově pokřivení.

Kolikrát už se mi nikam nechce. (smích) Pracovní cesty si zásadně nevybírám podle destinace a jezdím už jenom tam, kam mě pozvou, abych přednášela. Kdybych jela jenom jako posluchač, tak bych musela být pryč pořád. Zajímavá setkání ve světě jsou stále, ale dnes je velká část mé práce doma. Když už někam vyjedu, tak potom skoro za trest tři hodiny každý večer trávím připojená na internetu. Je důležité, aby mozek taky někdy odpočíval, ale my s manželem nedokážeme vypnout ani o víkendu, proto občas potřebujeme odjet na dovolenou. Už třetím rokem jsme si jeli v zimě prohřát kosti do teplých krajů.

Bojím se jakékoli nemoci, ale nejvíc té, při které by člověk dlouhou dobu trávil v nemocnici nebo byl někomu na obtíž. Chtěla bych umřít v práci nebo na dovolené v aktivním stavu. (smích)

Teď si ho hlavně ničím. (smích) Vím sice, jak bych si měla zdraví chránit, jenže na to nemám čas. Mozek ale trénuju pořád, podobně jako mí spolupracovníci ve vyšším věku. Když se musíte ráno obléct, upravit a dojít do práce, je to taky jistá námaha. Kdo odejde do penze, tak zpravidla duševně rychleji sejde, a úplně nejhorší je, když se z nějakého důvodu přestanete hýbat, přestanete na sebe dbát, chodit důsledně za nějakou činností.

Ti, kteří něco aktivně dělají, se dožijí vysokého věku v daleko lepší kondici než ti, co jenom odpočívají. Pokud ale máte dost peněz, vede vás to taky k aktivitě, abyste je utratila (smích), takže práci můžete nahradit třeba cestováním. Například němečtí penzisté se udržují ve velmi dobrém stavu také proto, že jezdí po poznávacích zájezdech. Naši důchodci nemají kolikrát ani na kvalitní jídlo a péči. Všechno je pro ně drahé a to se na zdraví projeví.

Trochu se to mění. Dříve byly léčebné možnosti dost omezené, zatímco dneska má každý sice nárok skoro na všechno, ale už ne v úplně stejné kvalitě. S nástupem regenerativní medicíny, která se netýká jenom život zachraňujících výkonů, si třeba nové chrupavky za příplatek například sto padesát tisíc bude moci dovolit jenom ten, kdo na to má. Ale pořád je lepší moci chodit, než si koupit nové auto, takže lidi do svého zdraví budou určitě investovat.

Výzkum všech degenerativních onemocnění mozku nezahrnuje jen choroby, které se vyskytují převážně ve stáří, jako jsou Alzheimerova a Parkinsonova choroba a mrtvice, ale třeba i roztroušenou sklerózu, která se objevuje u lidí už po dvacítce, nebo poškození mozku u dětí během porodu. Tato onemocnění a různé úrazy mozku a míchy postihují i mladé lidi plné zdraví. Je to velká výzva těmto pacientům pomoci, protože zatím je léčit příliš neumíme.

Na nervové spoje se podívat nemůžu, protože si nemohu kvůli mikroskopickým obrázkům nechat odebrat část mozkové tkáně. Ale svůj mozek jsem viděla několikrát. Naposled před třemi lety, když jsem v Číně přehlédla schod, spadla na hlavu a dost se zranila. V obličeji jsem měla modřinu ve tvaru motýla a zlomila jsem si nos.

Měla jsem strach z vnitřního zranění, prasklé cévy, ze které vytéká krev a utlačuje mozek, takzvaného subdurálního hematomu, což by mohlo vést k těžkým následkům. I když to bylo velké riziko, než se nechat ošetřit v Číně, raději jsem hned letěla zpátky. Z letiště jsem jela do Nemocnice Na Homolce, kde mi syn radiolog udělal magnetickou rezonanci a zjistil, že uvnitř žádný krevní výron není. A na funkci vlastního mozku se dnes taky podívat můžeme - moderními zobrazovacími metodami, například pomocí funkční magnetické rezonance.