Profesor Pavel Pafko: 75 let nic není. Cítím se skvěle

Denně plave, běhá anebo jezdí na kole. V nemocnici ráno začíná v sedm, dopoledne operuje, pak učí mediky, vyřizuje korespondenci. Domů se vrací kolem páté. Takový je pětasedmdesátník profesor Pavel Pafko, emeritní přednosta III. chirurgické kliniky pražské FN Motol.

Dobře. Znám mnoho lidí, kteří jsou v šedesáti letech staří, a když leží na lůžku v nemocnici, tak už čekají jen na další jídlo. A také pamatuji babičku, které bylo téměř devadesát a v pondělí ráno při vizitě se mě ptala: „Jak v neděli hráli?“ A já nevěděl, kdo a co hrál.

Kalendářní věk je něco jiného než biologický. Nevím, jak je to u mě, ale pozoruji lidi a není mezi oběma věky rovnítko.

Jednou k nám přivezli 91letou paní se zlomeninou krčku stehenní kosti, což je v tomto věku dost časté. Kolegové se mě ptali, zda operovat, nebo ne. Šel jsem za ní a vyptával se, zda chodí nakupovat atd., abych zjistil, jak je pohyblivá. A ona že prý loni byla na matějské pouti s pravnukem a jezdila i na centrifuze, hlavou dolů. Když řekla, že je jí přes devadesát, dostala jízdu zadarmo. A tak jsme ji operovali a za pár dní odešla z nemocnice o berlích domů.

Chápu věkové ohraničení určitých činností, ale nevím, jestli je to úplně moudré. V soukromém sektoru mnozí sedmdesátníci, ba i osmdesátníci vedou firmy velmi moudře, ku prospěchu. Je správné, že lokomotivu, letadlo nebo autobus neřídí osmdesátník. Nevím ale, zda totéž platí pro úředníky. Vždy by prospěšnost pracovníka mělo posoudit jeho okolí.

Když jsem byl v Německu, tak tam i pro sedmdesátileté profesory medicíny byl strop a museli do penze. Nesměli být šéfy klinik, ale v soukromí mohli pracovat bez omezení věku.

Neberu žádný lék, jen jednou denně vitamín C. Jinak denně alespoň hodinu buď plavu, běhám, nebo jedu na kole. Když se ptáte, na kole ročně ujedu asi tři tisíce kilometrů. Už staří Římané říkali: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Nadváha vede k lenosti a lenost fyzická je často spojena s leností duševní. Neříkám, že vždy.

Žena by chtěla, abych zvolnil, ale uvědomuje si, že pro mne práce vždy hodně znamenala, a tak mi nebrání. Byla by však ráda, kdybych doma stloukal nějaké poličky... Já se tomu úspěšně bráním.

Až šestadvacet, ale to jen o Vánocích. Zeť má kulečníkový stůl, tak na něj dáme desky a je z toho jídelní stůl. Po jídle se desky sundají a hrajeme kulečník.

Jedna studovala němčinu, ale nedodělala ji, protože se vdala a měla děti. Další dvě dcery vystudovaly dějiny umění a také se staly maminkami. Už mám pět vnoučat.

Vzdělání jim umožňuje předat své vědomosti potomkům. Já jsem neměl co předat, protože medicínu ani jedna nestudovala. A proč? Asi proto, že viděly, že jsem medicíně zasvětil život. Říkaly mi: „Tati, my nechceme trávit život jenom v práci jako ty.“ A tak jdou svou cestou.

Nevím, jestli je slovenské, ale můj tatínek byl Slovák, pocházel z východního Slovenska. Maminku poznal v Praze. Byla z Holešovic. A tak jsem Čechoslovák.

Nikdy, nikdo. Tatínek byl právník, maminka úřednice.

Na medicínu nepotřebujete žádné mimořádné schopnosti. V době mého mládí, což byla padesátá léta, se jazyky nestudovaly, matematika mě bavila okrajově, biologie ano. A tak jsem šel na medicínu. Třeba to bude znít nadneseně, ale já chtěl pomáhat lidem.

Když jsem vybíral, tak padla volba na chirurgii, protože je akční. Do týdne vidíte, zda jste pacientovi pomohl, nebo ne. Když na psychiatrii podáte ruku psychiatrovi, tak je to zpravidla léčba nadlouho, možná na doživotí.

Bylo to v Nemocnici Na Františku v Praze v roce 1962. Nechali mě operovat ještě před promocí.

Nikdy jsem je nepočítal, ale někdo to udělal za mě a je jich přes třináct tisíc. Kvantum není podstatné. Jedna transplantace plic vydá za deset jiných operací.

U operačního stolu jsem stával denně hodiny. Zkuste se postavit k oknu a dívejte se tři hodiny, což je doba složitější operace, z okna a neopírejte se o parapet. Uvidíte, jak vám bude. Proto potom potřebuji pohyb.

Sbírám staré motorky. Mám jich šest. Víte, v nemocnici je člověk obklopen pacienty a ti často zdůrazňují mimořádnost lékaře. Ale vy se také potřebujete dostat mezi lidi, kde neznamenáte to, co pro nemocné.

Lékař, jenž je neustále obklopen pacienty, kteří mu říkají, jak má zlaté ruce, tak – obrazně řečeno – když přijde domů a má tu smůlu, že v předsíni je žlutá žárovka a on se podívá na své ruce, řekne si – ti lidé mají pravdu, mám zlaté ruce. A to je jeho konec.

Ale pokud přijdete mezi motorkáře, tam zlaté ruce nikoho nezajímají. Řeknou: „Hele, co tam máš za šroub pod sedlem? Máš tam dvanáctku, ale tam byla originální desítka, to máš blbě.“ A rázem vás srovnají do latě.

Ničím. Dostal jsem hrníček na kávu s ouškem uvnitř a s nápisem „Pro ty, co už mají všechno.“ Rád se na něj dívám. Mám dobré zdraví, práci, vynikající manželku, s níž jsem padesát let, tři dcery, pět vnoučat, sportuji, co víc si mohu přát. Mám všechno.

Poznal jsem, že principem lidskému myšlení je srovnávání. Jestli jsem lepší než vy nebo bohatší. A lidé se srovnávají vždycky s těmi nahoře, ne s těmi, co mají třeba důchod deset tisíc nebo nemají nic.

A když se srovnávají s těmi nahoře, začnou závidět a prožijí frustrovaný život… On byl na Kanárských ostrovech a já jen na chatě u vody. Já mám felicii, ale on kolem mě jezdí autem za dva milióny korun… A závist a frustrace kvetou.

Osobně jsem spokojen s tím, co mám, drahá auta ani luxusní dovolené mi nic neříkají. V mém věku v onom hmotném nevidím smysl života, ale neviděl jsem ho nikdy. Jestli mám dvoje nebo padesatery boty, je mi úplně jedno.

Mám šest starých motorek, které jsem dostal nebo si koupil. Ale mám jenom jeden zadek. A jen na jedné z motorek mohu sedět. Na šesti najednou ne.

Na druhou stranu chápu mladé lidi, že chtějí mít všechno, ale neměli by štěstí a spokojenost vidět jen v majetku.

Ano. Jen moje žena na kole jezdí pouze z donucení. Ale my jsme k sobě tolerantní, ona jde plavat a já si mezitím zajezdím na kole.

Všechno. Medicína je přece závislá na vývoji technických věd. Před padesáti lety jsme měli – obrazně řečeno – holé ruce. Dnes máme velké množství nejmodernějších diagnostických i léčebných možností ku prospěchu pacienta. To se nedá srovnat. Dřív jsme se častěji mýlili, dnes, díky zázemí, které máme, je pacient v nemocnici při jakémkoli zákroku mnohem bezpečnější.

Ten je ještě větší než v chirurgii. My dělali asi 10 až 12 transplantací plic za rok, dnes se jejich počet blíží třiceti. I kvalita transplantace a její postup je jiný, pro pacienta šetrnější.

Technika v medicíně vede k odosobnění. Ale to je v celé společnosti, podívejte se, jak se využívají mobilní telefony. Mladí lidé si život bez nich neumí představit. SMS píšou ve zkratkách, mobil mají v ruce, a když nikdo nevolá, tak jsou málem nešťastní. Technika nás pohlcuje.

Já dostávám maily, kde mi lidé posílají svoji zdravotní dokumentaci a připíšou, abych jim napsal svůj názor. Nevyvyšuji se, ale za našich mladších dob, když někdo chtěl takový názor, přišel za lékařem a slušně ho o to požádal. Vytrácí se komunikace mezi lidmi a nahrazuje ji komunikace přes techniku. Ztrácí se důvěra. Je nahrazena mnoha formuláři.

Samozřejmě, dnes ale máme tzv. informovaný souhlas pacienta. Na naší chirurgické klinice, ale to platí všeobecně, pacient podepisuje šest papírů formátu A4. Jenže informovaný souhlas byl původně myšlen tak, aby pacient byl informován, co se s ním bude dít. Dnes je to ale tak, že informovaným souhlasem se lékař chrání… Může pacientovi v případě komplikací kdykoliv říci: „Vždyť jste mi to podepsal.“

Často lékař pacientovi před operací jen dá podepsat papíry a vybídne ho, že kdyby se na něco chtěl zeptat, tak ať se zeptá. Umím si představit 80letou ženu, která je roztřesená z operace, a to je každý, jak takové papíry čte a podepisuje. A ona je podepíše, protože si myslí, že když nepodepíše, tak se s ní nikdo bavit nebude. Ve studiích se ukázalo, že lidé v nemocnici to, co podepíšou, druhý den většinou nevědí. Na naší klinice jsme zavedli informovaný rozhovor, tedy důslednou promluvu s pacientem před operací.

Myslím, že volba na naši kliniku padla z Hradu anebo od paní Dáši. V té době, a to platí dodnes, jsme dělali a děláme nejvíce chirurgických výkonů na plicích. Osobně jsem se s Václavem Havlem neznal, takže těžko si mohl mě on sám vybrat.

Samozřejmě, mluvili jsme o tom. Jeho operace nebyla ani odvážná, ani mimořádná. Takových plicní chirurg udělá za svůj život stovky.

Ano. Ale tady jsem byl trochu zklamán. Václava Havla jsem měl nesmírně rád, protože to byl mimořádně slušný člověk, který uměl za vše poděkovat, a s tím jsem se u vysoce postavených činitelů, které jsem ošetřoval, často nesetkal. Ale pro vývoj zdravotnictví, i když mi to slíbil, nemohl asi z titulu své funkce mnoho udělat, protože to rozhodovala vláda. Proto se nic podstatného ve zdravotnictví nestalo.

Ne. Za výrokem si stojím a bohužel platí dodnes. Samozřejmě jsem ho s Václavem Havlem předem konzultoval. Řekl mi: „Jen jim to klidně řekněte.“ Lékařský seznam výkonů je stále víceméně stejný. A v opravách mercedesů šly ceny za dvacet let určitě hodně nahoru.

Rozhodně pro Česko velice příznivě. Jezdil jsem hodně po světě, a tak vím, že české zdravotnictví je na vysoké úrovni. Bohužel český občan si stále ještě myslí, že na západ od nás je všechno růžové. Měl by jet do Velké Británie, Německa, Francie a poznal by, že tamní pacienti nedostanou nic víc než český pacient. Ba naopak, mnohdy na některé zákroky čekají déle než v České republice. USA dávají z hrubého domácího produktu na zdravotnictví dvakrát více než Česká republika, ale 40 miliónů lidí tam nemá zdravotní pojištění. U nás ho má každý.

Ano, v rámci připojištění. V západní Evropě toto funguje naprosto běžně. A my k tomu stejně jednou dospějeme. Je to otázka času a také toho, zda se politici na dalším vývoji zdravotnictví napříč politickým spektrem dohodnou. Připojištění by určitě být mělo.

V této společnosti jsme svobodní pouze tehdy, když jsme zdraví. Pokud onemocníme, končí naše svoboda, protože si nemůžeme koupit to, na co máme.

Když mě začne trápit kyčel, tak musím čekat několik měsíců, než dostanu endoprotézu. Měl bych mít svobodu říci: „Chci to příští týden, protože takhle pajdat nechci, ale zaplatím si to celé.“ Toto v naší společnosti možné zatím není. Ono to je, ale tak, že někoho najdete a strčíte mu do kapsy obálku s penězi nebo tzv. zasponzorujete nemocnici. Ale to je podle mě nedůstojné pro obě strany.

Přemýšlel jsem o tomto vztahu. Nemocný znamená ne mocný. To znamená, už nejsem mocný toho, čeho jsem byl mocný, když jsem byl zdravý. Ale ne mocný je také člověk v důchodu. Už není mocný toho výkonu, který dělal během života. Filozoficky připouštíme, aby si lidé připláceli na penzi ve stáří, až budou ne mocní z hlediska svého věku. Není tedy logické jim nedovolit, aby se připojistili, až budou ne mocní z hlediska svého zdraví. Aby si vybrali místo, zařízení, čas, dražší pomůcky či osobu ošetřujícího lékaře.

Myslím si, že společnost k ní dospěje. Rozhodující je ve filozofii každého z nás, jestli považujeme svobodné rozhodnutí člověka za vyšší hodnotu než život. Lidé, kteří si řeknou, že svoboda je víc než život, ti budou souhlasit s eutanazií. A ti, kteří řeknou žádná svoboda, rozhodující je život, ti eutanazii budou popírat. Ani si neuvědomují, že oslavují lidi, kteří své rozhodnutí povýšili nad hodnotu svého života. Například Hus nebo Palach.

(dlouhá odmlka) Vzala i dala mi všechno, co mám. Vzala mi možná to, že jsem neměl čas podílet se na výchově mých tří dcer tolik, jak si dnes myslím, že by bylo dobré. Snažím se to napravit s vnoučaty.

Kdysi jsem v rozhovoru s vámi, pane Pergle, prohlásil, že budu obnovovat turistické značky v okolí Prahy. A rodina mi to dodnes mlátí o hlavu, kdy už s tím obnovováním značek začnu. Kyblíček s barvami ale ještě nemám. Zatím mě těší stále operovat, mladší kolegové mi to umožňují a mám radost z té nové chirurgické generace. Ale uvědomuji si, že jednou ten kyblíček s barvami vezmu a v lese turistické značky obnovovat budu. Ale kdy? To se ukáže.