Profesionální zpěv se rovná vrcholovému sportu, říká operní pěvkyně Ivana Rusko

„Od dětství jsem chtěla být zpěvačkou. Zásadní zlom nastal, když jsem ve dvanácti letech začala jezdit k jedné paní profesorce na sólový zpěv do Olomouce. Tehdy jsem ještě nevěděla, co je opera, nikdy jsem na ni nechodila. Prostě jsem chtěla zpívat, a protože mě popová muzika nezajímala, viděla jsem se jinde,“ vrací se do svých začátků milovnice Mozarta, Pucciniho nebo Janáčka, jíž v odborných kruzích předpovídají nadějnou kariéru, ne nepodobnou té, jakou před lety nastoupila například mezzosopranistka Dagmar Pecková. Také ona se nejprve musela prosadit v zahraničí, aby ji nakonec oslavovala její domovina.

Životní příběh Ivany Rusko je zajímavý v mnoha rovinách. Pochází z malého moravského města, z rodiny, kde se příliš nemuzicírovalo.

Od pěti let hrála na klavír a už jako mladá slečna opanovala regionální pěvecké soutěže, pak jako starší ty mezinárodní. Rodné město jí přestalo stačit a ani studia na jazykovém gymnáziu v ní umělecký oheň nedokázala uhasit. Nakonec přestoupila na brněnskou konzervatoř a po ní následovala Vysoká škola múzických umění v Bratislavě.

„K opeře jako žánru jsem se jednoznačně dostala později, až ve druhém ročníku na vysoké škole. Vždycky mi zpívání nějak šlo, nedřela jsem dlouhé hodiny jako některé mé spolužačky. Samozřejmě jsem na sobě pracovala, ale nikdy jsem se pro zpěv nemusela obětovat. Velký vliv na můj rozvoj měla paní profesorka Magdaléna Blahušiaková a pak můj budoucí manžel, s nímž jsem se sešla ve stejném ročníku. Byl velice zapálený, hodně jsme spolu chodili na představení a povídali si o nich a já jsem tomu skrze jeho oči a uši začala víc rozumět.“

Po absolvování vysoké školy se představila v jedné roli v košickém divadle. Hned poté zamířila do operního studia při curyšské opeře. Tam strávila šest let. „Je to jeden z nejlepších operních domů světa. Byla to pro mě obrovská škola a prestižní záležitost,“ popisuje svou zásadní uměleckou příležitost.

„Zkušenost ze zahraničí je cenná v tom, že velice rychle zjistíte, že si z vás nikdo takříkajíc nesedne na zadek. Až v Curychu jsem se naučila přijímat chválu a děkovat za ni, dokázala jsem si skutečně věřit,“ míní skromně působící Moravačka.

Podobná operní studia, podmíněná velmi tvrdým konkurzem, fungují u všech významnějších divadel jako přípravky pro hlavní pódium; vychovávají si tam nové zpěváky a rovnou je obsazují do menších rolí ve velkých produkcích.

Do finančně náročné švýcarské společnosti přišla Ivana, tehdy ještě Krejčiříková, úplně sama. Ještě před tím ji na předzpívání doprovodil její současný manžel Ján. Společné curyšské dny byly pro mladé pěvce spíš spartánské. Přespávali v nejbližším kempu. Musím přiznat, že představa dvou pěvců, jak nocují ve stanu a ráno jde křehká operní diva zpívat mezi vymydlené kolegy do pozlacené opery, mě pobavila.

„Pak jsem samozřejmě už bydlela v bytě, a protože jsem dostávala stipendium, nouzi o peníze jsem neměla. Zpočátku mě spíš trápila jazyková bariéra. Moje němčina byla taková ta středoškolská, v té době navíc dost zaprášená. Dobře jsem rozuměla, ale než jsem se stačila vyjádřit, šlo téma už dávno okolo rohu. Z toho jsem měla trochu trauma. Nicméně zdaleka jsem nemluvila nejhůře. S Jánem, tehdejším přítelem a současným manželem, jsem chodila na dálku, protože zpíval v košické opeře. Ovšem usmálo se na nás štěstí a od další sezóny angažovali do Curychu i jeho,“ podotýká.

Přes obrovskou konkurenci se Ivana do hlavního angažmá dostala po dvou letech. Jako jediná z celé skupiny. „Moje první větší role byla Karolka v Janáčkově Její pastorkyni. Zážitkem bylo setkání s největšími hvězdami operního světa, s vynikajícími umělci, o nichž jsem dříve jenom četla. Buď jsem se na ně chodila dívat, nebo s nimi dokonce stála na jednom jevišti. Zpívala jsem přímo vedle Cecilie Bartoliové (italská mezzosopranistka – pozn. red.). To byl neskutečný zážitek a zároveň vynikající škola. Pozorovala jsem Annu Netrebko (světově uznávaná ruská sopranistka – pozn. red.), jak lze zpívat jinak…“

V čem spočívá výjimečnost těch nejlepších? zajímá mne. „Zpívají technicky výborně a mají krásné hlasy, ale u těch úplně nejslavnějších stars platí, že s nimi na jeviště vstupuje ohromné charisma. Sledujete jen je. Vyzařuje z nich něco zvláštního,“ rozplývá se.

Curyšská štace byla výjimečná nejen tím, že se Ivana dotkla pěveckého Olympu – odkoukala jiné pěvecké techniky, ale i to, jak se dobře starat o svůj hlas a tělo, které jsou jejím hudebním nástrojem. S přítelem se na terase curyšské opery zasnoubili a pár měsíců nato ve švýcarském městě na okraji rozlehlého jezera přivedli na svět dceru Aničku.

„Mateřství mě posunulo dál v pěveckém myšlení. Najednou jsem měla balanc mezi nereálným operním světem, kdy ze sebe vydáte všechno, ale je to večerní chiméra, nic trvalého, a domácí realitou. Ta mi dodává klid a nadhled. Jsem šťastná, že mám rodinu a paralelní život s jinými starostmi.“

Rodinu by podle svých slov za kariéru všudezdejší zpěvačky, která jezdí od divadla k divadlu, nikdy nevyměnila. Nicméně jisté ústupky pro zachování umělecké kontinuity s manželem udělat museli.

„Po tříměsíční mateřské dovolené jsem nastoupila zpět do práce. Od té doby se o dceru staral manžel. Jsem mu nevýslovně vděčná. Vnímám to jako velikou oběť z jeho strany, lidskou i profesionální, kdy svoji kariéru dal na vedlejší kolej a absolutně se dceři věnoval. Pro mě to byl úlevný pocit, že ji nemusím odložit k chůvě.“

Do Curychu se dostala mimo jiné díky předzpívání árie Donny Elvíry z Mozartovy opery Don Giovanni, v níž tehdy zazářila a nyní v ní exceluje na prestižních divadelních prknech Oper Köln. A právě do německého města nad Rýnem jsem se na premiéru záletného milovníka za Ivanou vydala.

„Svým způsobem se kruh uzavřel. Elvíra je jedna z mých hlavních rolí a také nejoblíbenější. Mozart u muzikantů a zpěváků platí za absolutní základ. Fantastická hudba a pěvecky náročné, ale zároveň je to něco, čím si musí projít každý zpěvák, pokud chce své umění dále rozvíjet. Bývá dobrým testem pěveckých schopností. U Mozarta se vždycky ukáže, jak si kdo stojí. V tom dobrém i špatném,“ podotkne talentovaná sopranistka.

Pro emocionálně bohatou Giovanniho milenku v industriálně strohé kolínské scénografii oblékla jednoduché splývavé šaty v tělové barvě, doplněné boa dlouhým až po zem. V šatně, kam jsem měla přístup před generálkou i premiérou, jsem se snažila splynout s prostorem a stát se co nejméně rušivým elementem. Fascinovaně jsem pozorovala umělecký manželský pár, jak do posledních minut před velkým výstupem diskutují každičký detail.

Ján své ženě dával rady, jak frázovat, kde přidat, kde naopak tempo zmírnit. Nad notami a scénářem společně ladili, co udělat jinak. „Umění je v detailech. To vás odlišuje,“ utrousil Ján Rusko, zatímco jeho žena něžně hladila dceru po vlasech.

„Na špici se člověk udrží pár let. Navíc hlas se vyvíjí a konkurence je veliká. Toto není práce pro každého. Profesionální zpěv se rovná vrcholovému sportu. Deset procent tvoří talent, zbytek je velká dřina,“ dodala Ivana. Za svou Elvíru si na premiéře vysloužila bouřlivý potlesk. Sama byla spokojená, že si všechno sedlo tak, jak mělo.

„Skvělá technika zpěvu je důležitá, aby si člověk neurval hlasivky a nezničil si je. Asi do třiceti let můžete být vděční přírodě, ale s věkem a náročnějšími rolemi je nezbytné osvojit si správnou techniku. Není to o tom takzvaně přeřvávat se na jevišti, ale využít veškerou kapacitu těla ke kýženému výsledku,“ vysvětluje mi během svlékání kostýmu, ještě stále dokonale divadelně nalíčená.

Během rozepínání odolného zipu na zádech s mou malou výpomocí stihne ještě dodat: „Hlasivky nejsou příčně pruhované svaly, které můžeme ovládat vůlí, ale hladké. Takže se zpěváci musí naučit je ovládat a zlepšovat jejich výkon.“

Nepřehlédnutelná tmavovláska se mimo jiné dosud představila jako Musetta v Bohémě nebo v náročné operetní roli Rosalindy v Netopýrovi. „Pro mě jedna z nejtěžších. Z jiného ranku bych vyzdvihla produkci kolínské opery, kde jsem zpívala Liu v Turandot od Pucciniho. O ní jsem snila už během studií. Režie byla moderní, aber, tedy pardon (skočí jí němčina do úst), ale role romanticky krásná v klasické opeře. Tím jsem si uspokojila jednu z mnoha tužeb,“ vypíchla své dosavadní větší role.

Už v Curychu zaujaly barva Ivanina hlasu a její výrazná vizáž: „Asi můj hlas považovali za jedinečný a těžko zaměnitelný. A samozřejmě hrál a stále hraje roli vzhled. Asi jsem se jim hodila do palety. Představa korpulentnějších operních zpěvaček je dávno přežitá.“

Ivanina osobní předpremiérová opatření vypadají přísně. Musí si šetřit hlas, ani kapička alkoholu. „Vysušuje podobně jako ořechy. Před zpíváním si občas dávám kávu,“ zní odpověď na mou otázku, proč se nedoporučuje alkohol. Mnou nabízený sýr s díky odmítne, že nemůže, protože je příliš těžký na žaludek. „Ani chlad na hlasivky a hlas není vhodný. Nejhorší je pro mě nevyspání a nedostatečný pitný režim,“ dodává.

Operní zpěváci se musí udržovat v dobré fyzické kondici. Dávají si pozor, aby nenastydli. „Běžným lidem lehká rýma při práci nevadí. Pro nás je to někdy jako pro fotbalistu vyvrácené koleno,“ zkouší zvolit dobře pochopitelný příměr Ján Rusko, kterého můžete také vidět v letní českokrumlovské produkci Příhody lišky Bystroušky na scéně otáčivého hlediště.

„Pro zpěváky je před každým náročnějším vystoupením nejdůležitější spánek a odpočinek. S malým dítětem je to někdy horší, a tady musím opět vyjádřit velký dík manželovi, který mi je velkou oporou,“ tvrdí.

Tlak na bezchybný umělecký výkon je v Kolíně stejně jako v Curychu silný. Ivana se snaží nervozitě zabránit hlavně perfektní přípravou. „Bývám spíš nervózní z pocitu zodpovědnosti, ale když vkročím na jeviště, opadne to. Kdybych trému necítila, asi bych to nebrala vážně,“ odpovídá. Speciální rituály ani talismany nemá ráda, protože by se na ně až zbytečně upínala. „Mým jediným rituálem je, že si před představením na hodinu zdřímnu,“ prozradí.

Její manžel, který je mým průvodcem po Kolíně nad Rýnem, působí až zneklidňujícně klidným dojmem. Jeho výraz tváře a smysl pro humor naznačují, že léta „v domácnosti“ jej o životní nadhled rozhodně nepřipravila. Navíc, jak zjišťuji, je to muž mnoha talentů.

S dcerkou, pochopitelně toužící se po vzoru maminky stát zpěvačkou, pěstují vzácné tropické rostliny: „Dávám jim péči jako dítěti. My si doma na tradiční stereotypy nehrajeme. Ivana dostala příležitost a živí celou rodinu. Já na své příležitosti teprve pracuji.“ K tomu po večerech vyřezává ze dřeva malé objekty a sochaří – celý byt zdobí studie malých soch a obrazů. Pokud mohu soudit, tak jej výtvarná múza obdařila značným talentem.

Přesun do Kolína vyznavači charakterních tenorových rolí částečně rozvázal ruce. „Dcera nastoupila do školky, takže se zase můžu na sto procent věnovat zpěvu. Párkrát do roka se poštěstí, že mám menší produkci. Nyní se připravuji na předzpívání do kolínské opery,“ zmiňuje své plány, jak nastoupit zpět do divadelního procesu. „Líbí se mi různí floutkové, podrývači, spíš humorné role,“ popisuje své oblíbené typy postav.

Oba manžele v Německu zastupuje agent. Bez něj se rozšiřuje pěvecký repertoár údajně velmi složitě: „Náš agent jde napříč německy mluvícími zeměmi. Našli jsme se navzájem ve Švýcarsku. Stejně jako u sportovců jsou pro profesionální zpěváky agenti klíčoví, protože divadla komunikují převážně s nimi. Pokud chcete mít práci, musíte mít někoho, aby vám ji sháněl.“

Další kariérní milník českou sopranistku teprve čeká. Příští rok se v Oper Köln promění v Rusalku. „Z této nabídky jsem měla ohromnou radost. Je to jedna z rolí, o které sní snad všechny sopranistky na celém světě. V Curychu jsem zpívala První žínku, po Rusalce jsem pokukovala, ale tehdy jsem na ni ještě měla čas. Po pár letech strávených na jevišti se na ni cítím být připravená, můj hlas se posunul do mladodramatického sopránu, ale stále mám před ní respekt. Pro mladou zpěvačku je to veliká výzva. Bude potřeba hodně času a absolutní soustředění na přípravu,“ soudí.

V Kolíně nad Rýnem vstoupí do třetí sezóny. „Z Curychu jsem odešla hlavně z toho důvodu, že jsem narazila na svůj kariérní strop. Nedokázali mi nabídnout role, po nichž jsem toužila, protože na ty hlavní většinou zvou přední světové hvězdy. Chtěla jsem se pěvecky posunout a jsem velice vděčná, že mi v kolínské opeře nabídli krásné příležitosti,“ hodnotí. Přesto se na konec našeho povídání neubrání posmutnělému povzdechu. Stále ji to totiž táhne domů.

„Velice toužím zpívat v Čechách. Kromě zmíněné letní produkce v Českém Krumlově jsem se v žádném českém divadle dosud nepředstavila. Každý rok dostávám pěkné nabídky od dirigenta Jakuba Kleckera z ostravské opery, za což jsem mu velice vděčná. Zatím se bohužel nepodařilo žádnou spolupráci z časových důvodů realizovat. Tak snad jednou... Trochu mě mrzí, že ačkoliv zpívám hlavní role v prvotřídním německém divadle, zůstávám pro české publikum neznámá. Současné angažmá vnímám jako skvělou možnost vybudovat si repertoár. Byla bych ráda, kdybych to mohla časem zúročit i u nás doma,“ přeje si v delším časovém horizontu.

A v tom kratším se nemůže dočkat prázdninových volných dní, „nemluvení“ a nějaké dobré knihy.