Profesionální pěstounka Lenka Cingrošová: Dáváme dětem lásku

Čtyřiapadesátiletá Lenka Cingrošová je už dva roky profesionální přechodnou pěstounkou. Rok předtím procházela s manželem Michalem Cingrošem (57), který je televizním a filmovým střihačem, důkladným školením a psychotesty.

„Prý jsme ideální pěstounský pár: syn je dospělý, my jsme zabezpečení, splnili jsme všechny podmínky. Vzdali jsme se ale volného času a svobody. Je to služba 24 hodin denně. Přesto jsme šťastní.“

Lenka odmaturovala na obchodní akademii v Praze a chtěla na FF UK studovat jazyky. Nevzali ji, tak nastoupila jako asistentka režie do Krátkého filmu a po roce do Československé televize. Postupně se vypracovala na pomocnou režisérku a pak jednou zaskočila na místo režiséra. Bylo rozhodnuto. Režisérkou dokumentárních filmů se stala v Kristových letech a vydržela až do padesáti. Dál ale už nemohla. Točila do seriálu Příběhy slavných (Jiří Adamíra, Petr Novák, Klára Jerneková) a Předčasná úmrtí (Jaromil Jireš, Václav Hrabě, Jiří Wolker), režírovala pořady Sama doma, Klíč o hendikepovaných lidech. Léta se věnovala cyklu Čas pro rodinu.

„Ty dokumenty mě nejen velice bavily, ale i vzdělávaly ve výchově dětí, v psychologii, v mezigeneračních vztazích. Točili jsme o různých poruchách a o tom, jak s nimi pracovat. Mockrát jsem natáčela v kojeneckém ústavu, například o muzikoterapii, kterou tam dělá Matěj Lipský, vnuk Lubomíra Lipského, o dobrovolnících, kteří chodí za odloženými miminky. Točila jsem o občanských sdruženích, která pomáhají dětem při odchodu z dětského domova, také o chráněných bytech a dílnách. Těžká témata a šla jsem do všeho po hlavě.“

Po letech na ni dolehla tíseň, deprese. Cítila zoufalství a zmar. Dvacet let točila o sociálních věcech a nic se nehýbalo, měla dojem, že nikoho ty problémy nezajímají. Pořady v televizi nasazovali v časech, kdy je lidé ani nemohli vidět. V noci nebo dopoledne.

„Před čtyřmi roky jsem připravovala v Plzni dokument o občanském sdružení Šafrán, kdy lidé jezdí do kojeneckých ústavů dělat bazální stimulaci. Tehdy jsem se dověděla zásadní informaci. Šárka Francírková, vedoucí Šafránu, mi vyprávěla, co se vlastně děje s mozkem dítěte, které leží bez podnětů a přímé péče. Ze skenů mozku je zřejmé, že se netvoří spoje u nemazlených dětí. Má to vliv na intelekt, na sociální cítění a hlavně emocionální chování.

Mozek se začne vyvíjet úplně jinak, nestandardním způsobem, působí na něj stresové hormony, ty brání tomu, aby se tvořily správné spoje. Chybějí podněty, které zažije dítě v normální rodině – střídá prostředí, vidí své příbuzné a chod domácnosti, vnímá vůně z kuchyně, kde se vaří, slyší zvuky, hudbu, hovory. Ale nejhorší je chybějící náruč, individuální přístup, okamžitá reakce na potřeby dítěte a nemožnost navázat hluboký vztah s jednou osobou.

V kojeňáku panuje hrobové ticho. Děti mají veškerou péči – dostanou najíst, přebalí je, vykoupou, v postýlkách na ně koukají plyšové hračky. Lidský obličej jim však moc neříká. Když jsem si později vezla první dítě domů, smálo se na plyšáka, a ne na mě.“

Potom v televizi ze dne na den zrušili cyklus s Václavem Vydrou Máte mě, který Lenka točila. To už bylo moc, všeho měla plné zuby. Nastalo totální vyhoření, beznaděj. Skončila v padesáti, upracovaná, vyčerpaná. Ještě rok na volné noze dokázala spolupracovat s různými sdruženími. Jenže věděla, že musí dělat něco jiného. Kdysi natočila dokument o syndromu vyhoření, znala, jaké jsou příznaky, a věděla, jak to řešit. Alespoň dočasně, i když tušila, že ta její změna už bude trvalá.

Začala hlídat děti. Na serveru nabídla své služby a do týdne byla plně vytížená. Velmi se jí ulevilo. Celodenně hlídala děti v několika rodinách, práce ji naplňovala, měla smysl. Podle Lenky to bylo nádherné období. Pak se stala přechodnou pěstounkou. Zákonem je stanoveno, že dítě má být u přechodných pěstounů maximálně rok. Jde o to, aby orgány problém řešily rychle. Kdyby nebyla stanovená lhůta, pobyt by se protahoval.

„Tuhle práci nemůže dělat člověk, který by k dítěti přilnul zcela a nemohl by ho pak předat dál. Obecně se soudí, že jsme chladné ženy bez citu, ale je to přesně naopak. Děti opravdu miluji. To mám od táty, který nás s bratrem miloval a miloval by i adoptivní děti. Jsem jako on, a hlavně nepotřebuji dítě vlastnit. Neshledávám rozdíl mezi tím, když jsem vychovávala syna Adama, a tím, když teď vychovávám soudem svěřené děti. Je to stejné, jako když jsem byla chůva – prostě někomu hlídám děti.

Cílem služby je dát jim lásku, chladná žena by tohle nedokázala. Psychologové by to stejně zjistili a neschválili by ji. Nesmíme naplňovat svou vlastní potřebu.“

Psychotesty zjišťují, z jakého důvodu lidé tuhle práci chtějí dělat. Lenka měla jednoznačný cíl – znala sociální situaci z předchozího zaměstnání a trápilo ji to. V pěstounství viděla řešení. Něco jiného je, když má zájemce potřebu se mazlit a sám sebe saturovat. To je špatně. Neprojde ani žena, která nemá vlastní děti. Podmínkou přijetí mezi pěstouny je naplnění vlastního mateřství, může to být svobodná matka. Ne všechny však tuhle zátěž vydrží.

Vyškolená a prověřená od hlavy po paty dostala své první dítě. Byl to chlapeček, kterého drogově závislá matka nechala v porodnici. Když pominuly jeho abstinenční příznaky, jeli si pro něj s manželem do porodnice.

„Bylo mu deset dní, vážil 2,5 kila, pořád jsme míchali mlíčko. Byl překrásný. Nicméně mezi čtvrtým až šestým týdnem, kdy už se u nás cítil v bezpečí, si začal odžívat trauma, které poznal v prenatálním věku a po porodu. To všechno se zapisuje do nervové soustavy a nastává období šílených pláčů. Chlapeček se propínal do luku, byl napnutý jako struna, což mohlo být doznívání abstinenčních příznaků. Naším úkolem bylo všechno vydržet a přimět ho, aby se uvolnil.“

V tu chvíli nepomáhá nic jiného než ho nosit na těle a takzvaně ho klubíčkovat. Nelze ho odložit do postýlky. Je nutné dopřát děťátku, aby se vyplakalo, a přitom zachovat klid.

„Chlapečka jsme měli pět měsíců, byl právně volný, tak šel brzy do rodiny. U nás si odbyl tohle plačtivé období, trvalo asi čtrnáct dní. Od dvou a půl měsíce spal celé noci, dokonce se ani nepočurával, až ráno do hrníčku. Byl zlatý. U jiných tohle období trvá i několik měsíců.

Víme, že se mu daří dobře, roste z něj krasavec, je chytrý a šikovný, má milující rodinu. Jsem šťastná. Ostatně, se všemi rodinami jsme v kontaktu.“

Podruhé manželům Cingrošovým přidělili tříměsíční dvojčata – děvčátko a chlapečka. Otec u nich vůbec nefiguroval a matka situaci nezvládala. Jeli si pro ně do kojeneckého ústavu.

„Dvojčata u nás byla sedm měsíců. U nich to bylo obtížnější, protože odžívání stresu trvalo déle. Manžel kvůli tomu dočasně přestal pracovat, abychom mohli vzít i druhé miminko do náruče. Nezvládla jsem utišit oba najednou, navíc už byli těžší a neunesla jsem je. Od čtyř do sedmi měsíců si děti žádají zvýšenou pozornost, je to náročné období, chtějí dělat spoustu věcí – lézt, uchopovat – a nejde jim to, tak pláčou. Nejde tolik o naši fyzickou námahu, ale o pláč, který je stresor a i v nás spouští mnoho stresových hormonů. Byla to velmi náročná, vyčerpávající práce.

V deseti měsících šla dvojčata do rodiny, máme o nich přehled, protože noví rodiče nás požádali, abychom byli jejich příbuznými, takže se navštěvujeme. Předali jsme je letos v únoru, vídáme se a všichni se z toho radujeme.“

Po dvojčatech si Lenka vybrala čas na regeneraci. Bolela ji záda, cítila každý sval. Odjeli s manželem na měsíc za jednatřicetiletým synem Adamem do Francie. Je vystudovaný grafik, ale oboru se nevěnuje. Zcela propadl autům. Žije ve francouzských Alpách a taková změna prostředí manželům Cingrošovým velmi pomohla. Hlavně změnili témata.

Lenka si s údivem uvědomila, že uběhl půlden a ona si na dvojčata vůbec nevzpomněla. Byla zase fit. Její manžel už také pracuje, teď například v Bratislavě stříhá seriál.

Janičku dostali letos v dubnu z vícečetné rodiny, kde maminka nezvládala péči. Bylo jí devět měsíců a byla úplně traumatizovaná. Laik by to ovšem nepoznal. Když ji přivezli, Lenčina maminka jásala, jaká to je hodná holčička. Takhle hodné jsou i děti v kojeneckých ústavech. Vžijme se do nich: Na startu dostanou o světě špatnou zprávu – nikdo nereaguje na jejich potřeby, když pláčou, nikdo hned nepřijde, tak se naučí neplakat. Mají jinou startovní čáru než jejich vrstevníci. Úkolem pěstounů je dát jim znát, že život není tak zlý, že všichni lidé nejsou tak špatní, že vnímají jejich pláč.

„Janička se pořád křečovitě usmívala, kam jsme ji posadili, tam seděla, cokoli jsem jí dala k jídlu, snědla. Při přebalování nehnutě bezhlesně ležela. Normální dítě v tomto věku se vrtí, přetáčí, máte co dělat, abyste mu dala novou plenu. Janička vůbec nevydávala zvuk, týden jsme nevěděli, jaký má hlas. Neplakala, o nic si neříkala. Jediné, co vyžadovala, byl tělesný kontakt. Nemohla jsem se vzdálit, musela jsem ji stále nosit. Věděla jsem, že to je typická traumatická reakce, říkáme tomu zamrznutí. Děti doslova zcepení a nehýbou se. Janička nebyla schopná si ani hrát, dávala jsem jí hračky, ale ona nic nedělala, jen pasivně seděla.

Malinko roztávat začala asi po týdnu, pak se dostavilo období velkých pláčů a po celou dobu měla separační úzkost. To, co vidíte teď, je velká výhra, že můžu sedět na židli a ona se pohybuje sama po pokoji.“

Dívám se na Janičku – je veselá, brouká si melodii, hraje si, prolézá pod stolem a juká na nás, všemu rozumí, začíná mluvit, je šikulka. Ale Lenka se nesmí vzdálit ani za roh do kuchyně. Všude musí spolu.

Když bylo blonďaté dívence čtrnáct měsíců, tedy po pětiměsíčním pobytu u Lenky, začala se připravovat na předání do dlouhodobé pěstounské péče. Janička není právně volná, maminka o ni má stále zájem, ale není schopná se o ni postarat. A Lenka poprvé chystá odchod většího dítěte. Čím menší dítě je, tím rychleji se překlopí na novou osobu.

„Zrovna včera jsme s její budoucí pěstounkou byly u lékaře a já jsem se zcela uklidila stranou. Vůbec jsem Janičce nechyběla. Už se scházíme přes měsíc. Takhle pozvolna k tomu dochází, velmi citlivě, aby dítě neutrpělo další trauma. Předání trvá tak dlouho, jak potřebuje dítě. Nejdřív k nám noví pěstouni přijdou, seznamují se, pak je navštívíme my. Když jsou reakce a důvěra v pořádku, půjčují si ji k sobě. Tak to pokračuje, až jsem úplně v pozadí.

Před Janičkou se s manželem oslovujeme jménem, neříkáme si máma, táta, abychom ji nemátli. Budoucí rodině předáváme jakýsi manuál k ní, aby se jí zase nepřevrátil život naruby. Nový pár pak pokračuje v tom, co jsme dělali my, alespoň v počátcích. Změna by měla být plynulá. Oni si to potom předělají, jak chtějí. Důležité je, aby se setkal náš svět s jejich co nejpřirozeněji. I po předání za dětmi chodíme, aby věděly, že jsme se z jejich života úplně neztratili, ale pauzy protahujeme. Nikdy sami nevoláme, záleží na přání nové rodiny.“

Tahle situace není jednoduchá ani pro Lenku, i když od začátku ví, že k ní maximálně za rok dojde.

„Vypořádáváme se s tím rozumem. Říkám si, že je to moje práce, to pomáhá. Přesto vždycky dojde i na nějakou tu slzičku, ale převládá radost. Po prvním chlapečkovi jsme s manželem hned ten den šli do Rudolfina na koncert. Sice jsem slyšela hudbu, ale mysl mi utíkala k dítěti. Pak začala tklivá hudba a já byla hned dojatá. Děti to zvládají líp. Zamilovaně koukají na novou maminku, hrají si s ní, a když upadnou, běží k ní, a ne ke mně. To je pro mě obrovská odměna. Najednou vím, že nemám proč plakat. Hrozné by bylo, kdybych ji měla dát někam, kde by to pro ni nebylo dobré. Ale to se nestalo.“

V těchto dnech už Janička bydlí v nové rodině a manželé Cingrošovi se tentokrát nebudou zotavovat v cizině. Naopak, syn přijede do Prahy a bude pár dní zase doma u rodičů. A zajímavé bude, co nastane, až se jednou do rodiny narodí vnouče.

Lenka se jen usměje: „Naučila jsem se brát život tak, jak přichází, neplánuji a nic neřeším.“