Článek
Zákaz kouření pod pokutou až do výše 10 000 Kč. Platí ve všech vnitřních prostorách FN Motol. Cedule s přeškrtnutou cigaretou, někde i s dodatkem, co za porušení zákazu hrozí, visí v motolské nemocnici v Praze pomalu na každém rohu. Ve veřejných institucích je takový zákaz namístě, tím spíše v nemocnici. Jenže cedule tu nevisí jen kvůli pacientům a návštěvníkům.
Vyrazil jsem k největší nemocnici v Česku, abych otestoval, jak rychle uvidím někoho v bílém plášti s cigaretou v ruce. V době obědové pauzy je takový test otázkou vteřin.
„To by člověk nevěřil, jak ti doktoři kouří,“ prohodím před zřízencem, který na chodníku zametá nedopalky.
„Copak doktoři,“ odpovídá, „ale sestřičky, ty kouří ještě víc.“
V jednom z vyhrazených koutků si svoji kuřáckou pauzu dopřává asi pětatřicetiletý muž. Prozradí, že je laborantem na radiologii.
V Americe to došlo tak daleko, že lékaři na kongresech chodí kouřit tajně na záchod, aby je nikdo neviděl.
„Já žiju zdravě,“ reaguje s ironií, když se představím, a potáhne z cigarety. Jeho práce je podle něj stresující a cigareta jej uklidňuje. „Nekouřil jsem deset let. Znovu jsem začal, když jsem nastoupil do tohohle špitálu. Je to obrana před stresem. A taky už trochu závislost,“ říká a sám se tomu zasměje. Kouří podle něj všichni – sanitáři, doktoři, sestry, ačkoli na jeho oddělení převažují nekuřáci. „Jestli to není tím, že tam máme rentgen a lidi můžou rovnou vidět, jak ty prokouřené plíce vypadají.“
Jsem vůl, ale budu kouřit dál
Bylo by naivní domnívat se, že mezi lékaři žádné kuřáky nenajdeme. Přece jen to však u lidí, kteří nám kážou o zdraví, vypadá až nepochopitelně. Vyhlášený kardiochirurg Jan Pirk z Institutu klinické a experimentální medicíny jednou operoval kolegu lékaře – silného kuřáka po infarktu. Když se pacient zotavil, přiznal se: „Já vím, že jsem vůl, ale budu kouřit dál.”
Profesor Jan Pirk je trochu extrémní příklad. Klidně si troufne i na maratón.
A prokouřil se až k rakovině hrtanu. Profesor Pirk dělí kuřáky na dvě skupiny – na ty, pro které je to zlozvyk, a narkomany, kteří bez odborné pomoci nepřestanou. Mezi nimi můžeme klidně najít i lékaře. Takoví těžko můžou být vzorem pro pacienty.
„Souhlasím s vámi. Jednou jsem navštívil kolegu. On i sestra v jeho ordinaci kouřili tak, že už ze dveří bylo obtížně rozeznat, kdo kde sedí,“ popisuje Jan Pirk s nadsázkou.
A tvrdí: „Myslím si, že lékař je svým způsobem veřejný činitel a měl by jít příkladem. V Americe to došlo tak daleko, že lékaři na kongresech chodí kouřit tajně na záchod, aby je nikdo neviděl.“
Úleva na nočních směnách
Kuřáci se v Motole na vyhrazených místech točí neustále. Otázka zůstává: „Proč to děláte?“
„Protože kouřím už 40 let a nějak to nejde zahodit,“ říká sanitář, který se dal do rozhovoru se zdravotní sestrou z interny. Ta kouří 30 let. „Začala jsem, když jsem nastoupila do práce a měla jsem noční. Byla to úleva od stresu a taky proto, abych neusnula.“
Dříve se podle ní na sesterně kouřilo běžně, dneska je to zakázané a musí ven. Uznává, že rada nekouřit by od ní zněla divně. „Ale pacienti nevědí, že kouříme. Vrátíme se do ordinace a normálně fungujeme.“
A co argument, že přece musejí díky svému vzdělání vědět lépe než ostatní, jak je to nebezpečné? „Nevíme všechno,“ tvrdí sanitář. „Co je nebezpečné? Jít po chodníku? Někdo vás srazí, náhoda je blbec.“
Sestra z interny má alespoň pocit, že mezi mladými lékaři milovníků tabáku výrazně ubylo. To už ale její cigareta dohasíná a vrací se do práce. „Ani nám dneska nechutnala po té vaší přednášce,“ otočí se za mnou.
Ulehnout při chřipce? Vyloučeno!
Od října do března. To je pro praktickou lékařku pro dospělé Annu Vulterinovou, která ordinuje v Praze 6, kritické období. Na plnou čekárnu je v době chřipek a angín zvyklá, ale nejhorší je, když něco chytne ona sama. To se stane raz dva, když na ni pacienti prskají a kašlou.
„Všechno přechodíme,“ hovoří nejen za sebe. „Myslím, že většina kolegů svá onemocnění přechází. Jen když je hodně zle, tak si na pár dní lehneme. Praktický lékař na obvodě, který by byl v neschopnosti déle než týden – to je prakticky vyloučené. A zvláště v chřipkové epidemii nemůžu vypadnout. To prostě nejde.“
Co tak hrozného by se stalo, kdyby se doma poctivě vykurýrovala?
„Kolega to musí vzít za vás a je to pro něj stres. O dovolené to ještě jde, pacientům napíšete léky na týden nebo na celé prázdniny dopředu. Ale když máte chřipky, epidemie, tak to jeden doktor místo dvou nezvládne.“
Sama před lety přechodila dva zápaly plic. „Kouřila jsem, tak do pěti cigaret denně, ale po tom druhém zápalu jsem přestala. Už je to 17 let.“
Očkování s výhradami
Jednoho zlozvyku se lékařka zbavila, další změny tak lehce nejdou. „Určitě bych ráda přidala pohyb. Mám sedavé zaměstnání a po léta problémy s páteří. Jenže vyjíždím i na návštěvní službu a musím mít u sebe auto. Z toho důvodu ani nemůžu do práce nebo z práce chodit pěšky.“
MUDr. Anna Vulterinová jako většina praktiků proti chřipce očkuje. A jako většina lékařů ne sebe.
Jednou týdně dochází na aqua aerobic, ale sama ví, že by to chtělo častější pohyb. „Na to není čas,“ tvrdí.
Její dcera se také vydala na dráhu praktické lékařky, takže varování před stresem nebo bolavými zády na ni evidentně nezabralo. „Protože i moje matka je lékařka a praktickou medicínu dělala mnoho let, tak jsem se ani moc nepokoušela dceru odradit. Pozitivní je, že to tady mám komu předat,“ říká doktorka Vulterinová.
Ačkoli chřipkové období skončilo a do dalšího je daleko, nemůžu se nezeptat, jestli se nechává proti chřipce očkovat. Osvětové kampaně přece pořád hlásají, jak je u nás proočkovanost nízká. Neměli by lékaři jít příkladem?
„Očkování jako takové je úžasná věc, ale proti chřipce se musíte nechat očkovat každý rok kvůli různým kmenům. Dvakrát jsem se nechala a stejně jsem celé období měla různé infekce horních cest dýchacích. Takže se nenechávám. Myslím, že nějakou imunitu mám. A taky nerada zbytečně zatěžuju organismus. Až mi bude 65 nebo budu mít kardiální problémy, zvážím to.“
Bez stresu to nejde
Kolem stresu se dneska točí všechno a lékaři radí: „Omezte ho, vyhýbejte se mu, kompenzujte ho.“ Stresovější práci než medicínu si přitom mnozí z nás jen těžko představí. Podle profesora Pirka je stres stručně řečeno přípravou organismu na fyzickou akci. Buď na útěk, nebo na boj. Jenže moderní člověk, a tedy i lékař jej ne vždy vybije tím, že si jde po náročném dni zasportovat. Raději si zapálí cigaretu, vypije pár hrnků kávy, nacpe se sladkým. „I alkoholiky mezi lékaři najdeme,“ ví Jan Pirk.
Často se mluví i o tom, že jsou zdravotníci unavení, přetěžovaní, vyhořelí. „Jak říká neurochirurg profesor Beneš: Copak vás unavuje něco, co vás baví?“ cituje Jan Pirk svého kolegu. „Jen pro představu našich doktorů, které přetěžuje 45hodinový pracovní týden. V USA teď ze zákona snížili pracovní dobu mladých lékařů na 80 hodin týdně,“ srovnává. „Medicína se prostě nedá dělat od půl osmé do čtyř, když v ní chcete něčeho dosáhnout.“
On sám sbíral zkušenosti v Americe na soukromé klinice, kde nikdo neřešil pracovní dobu, přesčasy, víkendy. „Byl to extrém, ale naučili nás strašně moc. Já jsem se tam naučil to, co teď můžu předávat dál.“
Cvičte, kolegové!
Pokud jde o pohyb, je Jan Pirk jako nadšený běžec dlouhých tratí a běžkař pro své kolegy vzorem. Sport vnímá nejen jako koníčka, ale i kompenzaci pracovního stresu. Ranní půlhodinu cvičení, už 40 let každodenní rutinu, pak bere jako nutnost.
„Při mnohahodinových operacích stojíme v dosti nefyziologické poloze. Máme lupové brýle, abychom viděli tepny, které mají jeden dva milimetry, a my je sešíváme. Mít dobré zádové, břišní svaly a páteř je nezbytné. Vidím to u mladších kolegů. Řada doktorů u nás už má operovanou páteř. Říkám jim: Kluci, teď je vám 35, ale mně je 67 a vydržím stát déle u stolu než někteří z vás. Jestli chcete dělat medicínu tak dlouho jako já, musíte cvičit,“ radí kardiochirurg, který zvládne kolem 250 operací ročně.
Ač by lékaři měli jít příkladem, nedělá si iluze, že i v dalších oborech jsou lidé vždycky věrní svým zásadám. „Občas slyšíte, že opilý policista jel autem. Lékaři jsou určitě něčím specifičtí, ale jsou to zaplať pánbůh taky jenom lidi.“
Zhubl i kvůli pacientům
Praktický lékař pro dospělé Cyril Mucha by taky rád dělal dobrou reklamu, ale ještě před několika lety to moc nešlo. Jeho index tělesné hmotnosti ukazoval hodnotu kolem 30, tedy obezitu 1. stupně.
„Říkal jsem si, že když správnou životosprávu kážu, tak bych ji měl taky trošku žít. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli pacientům jsem se snažil zhubnout,“ povídá ve své ordinaci na Vítězném náměstí v Praze.
„Už studium medicíny je značně nezdravé. Sezení nad učebnicemi a stres,“ říká praktický lékař Cyril Mucha.
Život lékaře jde podle něj z podstaty proti zásadám zdravého životního stylu. A začíná to už při studiu medicíny. „To je sezení nad učebnicemi a stres. O medicích se říká, že jsou veselí a popíjejí. Není divu, když potřebují nějaký ventil.“
Pro něj bylo únikem od stresu jídlo. Zvlášť jako pro mladého lékaře sbírajícího zkušenosti v nemocnici a při nočních službách. „Prostě jsem jedl a jedl.“
Jít si po náročné práci zaběhat? Na to neměl myšlenky. „Moje nejdelší ‚heroická‘ služba byla jednou na Velikonoce. V pátek ráno jsem vstoupil do špitálu, odešel jsem v úterý odpoledne. A teď si představte, že si vezmete tepláky a půjdete běhat.“
Tlustý lékař není špatný lékař
Uvědomoval si, že by se svojí hmotností něco udělat měl, jenže sport ho nikdy nebavil. Občas ho přátelé vytáhli do posilovny, ve zvedání činek však smysl neviděl. Chytlo ho až kolo, začal na něm jezdit do práce a taky objevil, jak sám říká, krumpáč. Zkrátka fyzickou aktivitu, třeba na chalupě.
„Záleží na prioritách,“ zdůvodňuje, proč si čas najednou našel. „Když chcete a baví vás to, tak si čas najdete. Pacientům říkám, že zničující fyzická aktivita je nejlepší psychoterapie, antidepresivum, ochrana srdce, cév. Ale musí to být něco, co vás alespoň trochu baví.“
Zhubl skoro 15 kilo a těší ho, že si pacienti jeho proměny všimli, protože obezita podle něj není dobrá vizitka. Na druhou stranu říká: „Jsme tu od toho, abychom svým pacientům-zákazníkům pomáhali. Lékař, který žije nezdravě, asi nedělá dobrou reklamu tomu, co říká, ale ještě to neznamená, že je špatný lékař.“
Ačkoli svůj obraz před pacienty už vylepšil, rezervy by se ještě našly. „Vždycky nějaké jsou, každý je máme,“ říká doktor Mucha. „Pořád tu nadváhu ještě trochu mám.“
