Princezna a vinařka Natalia Strozzi: Nenosíme nosy nahoru

Bývalá baletka a herečka zhruba před dvanácti lety absolvovala sommeliérský kurz. „Víno a umění jdou dobře dohromady, je to vyvážené,“ říká se širokým úsměvem. Toskánská princezna na mě působí nesmírně bezprostředně. Během rozhovoru, který poskytla pouze nám, nabývám dojmu, že jde o nejmilejšího smíška, jakého jsem poznala. Po celou dobu povídání hledám v její tváři podobu s nejproslulejším portrétem. Natalia Strozzi je totiž 15. pravnučkou Mony Lisy.

Jestli je tomu tak ve Španělsku, nevím, pravda je, že v Itálii a ve Francii existuje mnoho žen, které ve vinařství zastávají různé pozice. V Itálii máme dokonce asociaci Dámy vína. Se sestrou pomáháme při sklizni hroznů, ale naše práce v tomto oboru se liší.

Ano, když se řekne chlap, tak si vybavíme nejen víno, ale spoustu dalších věcí (ironicky se směje). V současnosti ženy pronikají, a úspěšně, do dříve tradičně mužských oblastí. A pánové konečně začínají vnímat, což je i statisticky dokázáno, že jsme v mnohém inteligentnější a úspěšnější než oni (hodně pobavený smích). Fakta dokazují, že dozrávají mnohem později než žena. Určitě jim nelze upřít talent, my však máme něco navíc. Možná šarm, ale rozhodně tah na branku. Někdy bývá těžké měřit se s těmi, kteří to ještě nepochopili.

Babička i maminka na mě mluvily rusky a francouzsky, tatínek italsky. Takže jsem souběžně ovládala tři jazyky. Moje babička totiž pochází z Ruska a po VŘSR emigrovala do Francie, kde si vzala muže s francouzsko-italskými kořeny. V Paříži se narodila moje máma. Po seznámení s budoucím manželem odjeli do Itálie.

Ruskou baletní školu jsem si vybrala, protože je nejlepší na světě. Já a moje sestra jsme byly pozvány v roce 1991 do Leningradu na vystoupení umělců při příležitosti změny názvu města na Petrohrad. Předtím jsem v Rusku nikdy nebyla, až poprvé ve třinácti. Po návratu do Itálie se urychlilo moje rozhodnutí studovat balet právě tam. Často u nás totiž pobýval baletní mistr Nurejev, který mi dával nejen dobré rady, ale také na mě pedagogicky působil. Takže i díky němu jsem odešla do Petrohradu. Šlo však jen a jen o mé rozhodnutí, ne rodičů, ani Nurejeva.

Umět prožívat cítění ostatních. Musíme se vžívat do postav, takže i určitý psychologický náhled na druhého, také smysl pro spolehlivost, disciplínu a řád. Když prezentuji víno, je to vlastně také divadlo. Moje profese mi ve vinařství opravdu pomáhá. Obě otevírají okolnímu světu i lidi, kteří jsou normálně hodně skromní a nesmělí.

Pijí pro radost, neptám se, jak jim chutná. Servírujeme víno a hosté s chutí pijí, každý je pak ocení. Naše vína miluje i Andrea Bocelli (italský nevidomý tenorista - pozn. red.), Nurejev si oblíbil červené chianti. Umělci umějí spíš vychutnat lahodný mok a také víc dávat najevo emoce.

(srdečně a dlouho se směje) Ano, to je pravda. Zajímavé... Ani nevím, kolik jich tam visí, já je nepočítala! Neplatí však, že všichni byli zlí. Například Lorenzo Nádherný (1449-1492, politik a literát, slavný mecenáš umění, vládce Florencie - pozn. red.) odeslal sud našeho vína papeži. Ale většinou to byli nebezpeční všiváci. Buď naše předky pozabíjeli, nebo je vyhnali do exilu. Čas nakonec dal za pravdu spravedlnosti. Visí u nás na stěně, už tady nejsou a zírají na poslední Strozzi, kteří ještě žijí. A to je naše pomsta!

Ne, ne, vůbec ne, to už bylo přece dávno.

Ano, vernacciu opěvuje i v Božské komedii. V části Očistec cituje papeže Martina IV., který si ji dopřával k rybám. Zrovna tak Giovanni Boccaccio v Dekameronu. Žil malý kousek od Gimignana, kde leží naše sídlo Cusona, a měl vernacciu také rád. Stejně jako sochař, architekt a malíř Michelangelo Buonarroti. Prostě už kdysi něco znamenala.

Baletem, tak se totiž jmenuje baletní krok. Připadalo mi banální jen namalovat balerínu v pohybu. Takže jsem použila labuť jako symbol tance. Na obrázku vidíte dvě zkřížené labutě, bílou a černou. V hlavě se mi odehrávalo takové Čajkovského Labutí jezero...

Ano, někdy. Moje sestra krásně kreslí, máma také. Já pouze občas.

Pradědeček působil jako jeden z prvních ministrů první italské vlády. Spadalo pod něj zemědělství a zahraniční věci, také zasedal v parlamentu a stal se starostou Florencie. Vzal si Louisu Strozzi a pak z rodinné usedlosti Cusony udělal ukázkové hospodářství.

Abych vysvětlila, proč dostal traktor, musím udělat malou odbočku do hospodaření vinařů v 19. století. Tehdy, v roce 1863, se začala z Francie šířit filoxera (česky mšička révokaz - pozn. red.), která se do Evropy dostala z Ameriky. Na našem kontinentu napáchala větší ekonomické škody než první světová válka. Napadla prakticky všechny vinice, na nichž se pak révové keře musely vyklučit. Vinaři nakoupili americké podnože, na které naroubovali ty naše. Můj pradědeček Francesco byl jeden z prvních, jenž začal s obnovou vinic, a právě proto dostal traktor. Protože se experimentálně pustil do nevyzkoušených prací na vinicích a pomohl je zachránit. Podle něho to pak museli udělat všichni.

Ne, ne, stále stojí u nás doma, i když ho mnohokrát chtěli získat z Fiatu do svých muzeálních sbírek. Už sice dávno nejezdí, ale naše rodina se traktoru nevzdá. Vždyť ho zaslouženě dostal pradědeček!

Je zdokumentováno, že to byli především vinaři, ale v 15. století, v době renesance, působili příslušníci našeho rodu také jako bankéři. Bylo mezi nimi i hodně mecenášů umění.

Můj otec advokát učí jako profesor na univerzitě ve Florencii evropské právo, píše i skripta. Založil také konsorcium pro ochrannou známku na víno Vernaccia, aby rostla jen tam, kde má skutečně růst. Z tohoto titulu jako první začal exportovat vernacciu do Ameriky. Na jedné fotografii pózuje s Teddem Kennedym (senátor, bratr zavražděného amerického prezidenta J. F. Kennedyho, v r. 2009 zemřel ve věku 77 let na rakovinu mozku - pozn. red.).

Především krásnou, dokonalou, vynikající, prostě milující maminkou, což je její nejzáslužnější činnost. V mládí skákala na koni, dokonce se stala juniorskou šampiónkou ve Francii. Jinak kromě práce ve vinařství se věnuje tlumočení.

Jak kdy, v šoubyznysu ani ne. Mnoho umělců si ťuká na čelo a říkají: 'Princezna? A proč pracuje?' Představte si, takhle ještě uvažují lidé v 21. století. Musím si na to dávat pozor. Někdy se zbytečně moc otevřu. Jsme normální lidé, k ostatním i k jejich práci přistupujeme s respektem a pokorou. Tak jsme byli vychováváni, takže nenosíme nosy nahoru. (smích)

Všechny ty průzkumy jsou přehnané, nafouknuté, dokonce se říká, že neexistovala, což je nesmysl. Byla součástí naší rodiny, jenže ta má skutečně tisíciletou historii se spoustou významných předků a jiných důležitých událostí. A někdy mě fakt už štve, že lidé mluví především o Moně Lise. Ano, jde o senzaci, která někdy otevírá dveře, ale my prodáváme historii naší rodiny Strozziů.

Mona Lisa je zajímavá, protože ji portrétoval Leonardo da Vinci, jenže tohoto předka bereme spíš jako dekoraci, i když oficiálně potvrzeného až od roku 2007. Celou dobu jsme však věděli, že Lisa Gherardini del Giocondo existovala. Pro mě a sestru Irinu to nebylo žádné překvapení, vždyť nám o ní často vyprávěla naše italská babička. Že jde o dámu, kterou namaloval Leonardo.

Ano, náš tvar obličeje a oči se prý podobají. Rty a úsměv je spíš otcův.

To byla rodina Mozziů, jedna z větví rodu Strozzi. (zamyslí se a počítá) Prapraprababička Tereza Mozzi, o které Napoleon mluvil jako o nejkrásnější Italce, skutečně vlastnila druhý portrét. Jenže její syn o všechno jmění přišel a prodal i uměleckou kolekci. Víme, že se obraz nachází v nějaké soukromé sbírce, ale kde a u koho, fakt netušíme.

Nic nepreferuji, záleží na náladě, v jakém prostředí a s kým piju. Obecně si ráda dávám kořeněná vína, která mají osobnost. A je jedno, jestli jde o bílé nebo červené. (najednou se začne hlasitě smát a skoro stydlivě zašeptá) Ještě jeden nápoj je pro mě zajímavý. Coca-cola, když jím nebo degustuji víno, odlehčí mě, je dobrá na trávení.

Ano, a chutnají mně. Jsou radostná, dobrá, lehká, chytlavá.