Článek
Žena, která šéfuje Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí pražské Nemocnice na Bulovce, vozila už jako malá kočky v kočárku a vždycky chovala psy, které si nechá vlézt i do postele.
„Jsem zastáncem normálního způsobu života s běžnou hygienou včetně střídmosti v používání čisticích prostředků. Zásadně jsem proti tomu, aby se domácnosti cídily savem a podobnými přípravky, o kterých se v reklamě tvrdí, že vás zbaví všech bakterií,“ téměř se rozohňuje na úvod našeho povídání primářka největšího zařízení svého druhu u nás.
Vysvětluje, že pokud zahynou bakterie, které se přirozeně vyskytují v našem okolí, budou nás ohrožovat ty, které tam nepatří a které způsobují daleko závažnější onemocnění.
„Říkat dítěti, aby si mylo ruce bez dotyku s pumpičkou od mýdla, protože je na ní bakterie, se vymyká zdravému rozumu. Taky se ukazuje, že lidé, kteří nemají zevní stimulaci a nevypěstují si imunitu v útlém věku, jsou náchylnější k velmi těžkým nemocím. Totéž se týká kontaktu se zvířaty. Proč se máme bránit soužití s přírodou, která nás obklopuje?“
„Pokud nemám žádný program, kazí mi to náladu,“ prozrazuje na sebe primářka.
Nosila domů brouky
Ke zvířatům a rostlinám měla Hana Roháčová odmalička blízko, protože vyrůstala na vesnici u Mělníka. Kromě běžných domácích mazlíčků i drobných hospodářských zvířat se středem její pozornosti stávali třeba i brouci, které sbírala s kamarádem do skleniček a přechovávala doma.
„Pozorovali jsme jejich proměny v neobyčejně zajímavém životním cyklu. Z hmyzu jsme odchytávali kdeco – od chroustů přes ploštice až k mravencům.“
Pro další studium přírody ji nadchla učitelka na gymnáziu. „Chodila jsem do zoo do Troje, kde jsem vytvářela práci na téma tabon australský, což je zajímavý pták, u kterého sedí na vejcích samec.“
Když se vyskytne nový virus, zpozorníme, co se bude odehrávat. Buď je to bublina, anebo se objeví něco, co překvapí celý svět.
Jejím největším koníčkem ale byla botanika. Když v rámci maturity museli studenti určovat rostliny podle klíče, objevila někde v Praze pozoruhodné kytičky, které do té doby neznala, a několik jich utrhla. Naštěstí jenom stvol bez kořínku.
„Paní profesorku mohla ranit mrtvice, protože to byla chráněná květina,“ směje se dnes svému dávnému vědeckému faux pas.
Od novorozenců po starce
Co ji ale nakonec přivedlo k medicíně, když široko daleko v rodině žádný lékař, který by ji inspiroval, nebyl? Navíc její maminka, která pracovala v průmyslu, si přála, aby dcera šla stejným směrem a dala se na chemii. Zato tatínek, který byl dost nemocný, její volbě zatleskal. „Myslel si, že ho budu zachraňovat, což se mi taky dlouho dařilo.“
Přestože vystudovala někdejší Pediatrickou fakultu Univerzity Karlovy v Motole (dnešní 2. lékařská fakulta), nikdy neměla v plánu zaměřovat se vyloženě na děti. Vybrala si infektologii, kde přichází do styku s pacienty od novorozenců až po starce, což jí připadalo dost pestré. Navíc je to obor, který rozhodně nepatří ke stojatým vodám, ve kterých se nerada pohybuje.
Hana Roháčová odjakživa chová vlčáky. „Je to krásné, chytré a dobře vychovatelné plemeno,“ říká.
„Vezměte si, jak často se na světě vyskytne nový virus, který je zapotřebí zkoumat. Pokaždé zpozorníme, co se bude odehrávat. Buď je to bublina, která rychle splaskne, anebo se objeví něco, co překvapí celý svět.“
Dovolenkový strašák? Vzteklina!
Možná si vybavíte zprávy o převozech pacientů v Česku, u kterých bylo podezření, že jsou nakaženi smrtícími viry z exotických destinací – ebolou a MERS. Mimo jiné pro ně jsou určeny tři takzvané bioboxy na oddělení pod vedením Hany Roháčové. Mnohem méně publicity se však dostává těm nejčastějším onemocněním, která si lidé přivážejí z dovolených nebo služebních cest, ať už jde o průjem, malárii či vzteklinu. Počet cestovatelů hospitalizovaných na infekčním oddělení Bulovky ročně dosahuje několika desítek.
„Vzhledem k tomu, kolik lidí vyjíždí do světa, to není až tak vysoké číslo. Zatímco třeba tyfus nebo těžké záněty mozkových blan se vyskytují jen sporadicky, dodatečné očkování proti vzteklině, které je velmi sofistikované, provádíme poměrně často. Bez toho by člověk pokousaný nakaženým zvířetem zemřel. Vždycky. Vzteklina je dost rozšířená v severní Africe a v Asii, kde se hlavně v Indii prohání velké množství vzteklých toulavých psů.“
Z míst, kam Češi hodně cestují, je to podle primářky například Turecko, takže i při pobytech u moře je potřeba dávat pozor na kočky a psy. V národních parcích se zase nedoporučuje mazlení s opicemi. A nedávno měli na Bulovce pána, kterého v Malajsii pokousala vydra.
„Na vzteklině je nejhorší, že se nedá vyléčit. Očkování, které zabrání propuknutí nemoci, proto musí nastoupit brzy. Naprostá většina států, kterých se to týká, je na to připravena, takže lidé by měli vyhledat pomoc hned.“
V Thajsku si dá jídlo na ulici
Hana Roháčová, která promovala v roce 1980, vzpomíná na dobu, kdy se od nás za exotikou mířilo jen výjimečně.
„Vybavuji si případ jednoho vysoce postaveného muže, který si z Egypta přivezl choleru, s níž se dnes setkáváme spíš výjimečně. Lidé se chovají zodpovědně a zpravidla v zemích, kde by se mohli nakazit, nepijí vodu z místních zdrojů a vědí, že si nemají dávat do nápojů led, protože v něm může být právě tyfus a cholera.“
Někdy prý jenom mají smůlu, že v hotelu dostanou salát umytý infikovanou vodou, ale vesměs se v turistických oblastech snaží, aby všechno bylo v pořádku, aby nepřišli o klientelu. Sama si s manželem ze vzdálenějších oblastí oblíbila Thajsko.
„Rádi se tam vracíme, protože máme jistotu, že nás nepotká žádné nemilé překvapení. Na rozdíl třeba od Indie, kde bych to nikdy neudělala, si dám tepelně upravené jídlo klidně i na ulici.“
Vášnivá zahradnice
Dovolená je jediná část roku, kdy Hana Roháčová dokáže vypnout. Zbytek času totiž žije podle plánu. A nejen toho pracovního, což se v její pozici rozumí samo sebou.
„Mám jednu asi ne moc dobrou vlastnost, že nedokážu pasivně odpočívat, a pokud nemám žádný program, kazí mi to náladu. I na té dovolené po týdnu koukám, jestli bych jim tam nemohla něco vyplít, ale ještě jsem se neodvážila,“ usmívá se primářka, vášnivá zahradnice a pěstitelka desítky druhů okrasných rostlin. Mezi její chlouby patří ibišky a orchideje.
Nejlépe se odreaguje prací na zahradě nebo u malířského stojanu. Ve své tvorbě se nevyhýbá ani abstraktnímu umění.
I o víkendu vstává relativně brzo a do večera se nezastaví. Stejně jako se pořád něco děje v práci, tak to musí být i doma. Televizi si pustí nanejvýš jako kulisu, a když už ji něco zaujme, tak na to deset minut kouká a pak si říká: „Ježíši, vždyť bych měla něco dělat!“
Se svým mužem jsou na tom podobně, jinak by spolu nejspíš nevydrželi čtyřicet let. „I když je profesí chirurg, stará se o zahradu hlavně on, vymýšlí různé závlahy a vůbec je moc šikovný. Dokáže postavit dům, opravit zámek, baterie v koupelně.“
Mezi vlčáky
Kolem jejich domu ve Zdibech nedaleko Prahy se prohánějí dva vlčáci, které primářka Roháčová považuje za krásné, chytré a dobře vychovatelné plemeno. Původně to měli být hlídači, ale v průběhu let se to, jak říká, trochu zvrtlo.
„Když víme, že ten starší tu s námi už dlouho nebude, tak si k němu vezmeme mladšího, abychom nikdy nebyli bez psa. Dcera se zetěm, kteří nějakou dobu, než dostaví vlastní dům, budou bydlet s námi, si brzy pořídí ještě vlastního.“
Tvrdí, že po psech nechtějí, aby tancovali – učit zvířata něco, co pro ně není přirozené, koneckonců považují za zvěrstvo, ale musejí zvládnout základní povely, aby neutíkali a reagovali na přivolání.
„Párkrát jsme byli na cvičáku, ale že by měli nějaký dril, to ne. Strašně mě rozčilují zvířata v cirkuse. To je něco tak odporného, že nechápu, proč se to ještě nezakázalo. Cvičit medvěda, aniž by ho člověk poškodil, prostě nejde.“
O kuchyň se pere s dcerou
Aby toho nebylo málo, Hana Roháčová je také náruživou kuchařkou. Vaření baví i její dceru, takže se občas perou o kuchyň a jejich muži jsou rozmazleni dobrým jídlem. „Manžel v životě nevkročil do závodní jídelny, a když je třeba dva dny v práci, chystají se čtyři teplá jídla a několik svačin. Máme rádi hlavně maso, naposledy jsem dělala zvěřinu.“
Protipól ke svému někdy hodně dramatickému zaměstnání nachází i v malování, kterému se sice věnuje už dlouho, ale teprve před pár lety dostala k Vánocům stojan. Plátno má rozdělané v pokoji třeba půl roku, než ho dokončí. „Není to činnost, které se dá věnovat každý den. Člověk na to musí mít náladu a invenci.“
Jeden z posledních obrázků z její dílny nese název Jablka a rozpracované má Motýly v okně. Nelíbí se jí figurální malba, protože za lidmi, za jejich zadumanými pohledy vždycky vidí osud, který není úplně dobrý. „Už tak jsme obklopeni světem, ve kterém na nás útočí negativa ze všech stran. Stačí si pustit zprávy. Když z obrazu čiší skoro až nihilismus, čím má lidi obohatit? Na mě naopak působí dost depresivně.
Podobně mi nedělá dobře takové to supermoderní umění, ve kterém se nevyznám, a obávám se, že mu často nerozumí ani autor. Vím, že to může znít lacině, ale co má znamenat třeba prkno s přibitým hřebíkem, které má nějaký vznosný název? Možná by mi to autoři vysvětlili, i když občas nabývám dojmu, že si z nás dělají spíš legraci.“
Rodina doktorů
Hana Roháčová by se co nevidět měla stát babičkou. Na jedné straně je ráda, že má dceru stále nablízku, ale zastává názor, že mladí by měli mít vlastní zázemí.
„I když máme dobré vztahy, přece jenom jsou životní situace, kdy si to mezi sebou musejí vyříkat, a já to špatně snáším.“ Jinak si ale myslí, že rodiny mají jednoznačně držet pospolu a mladší se postarat o starší.
Jedním z míst, kam opakovaně míří s manželem na dovolenou, je ostrov Tenerife.
„Považuji za chybu naší společnosti, že se to mnohdy neděje. U nás na oddělení pak vidíme, že starší pacienti se kvůli tomu hůř zotavují, protože nemají perspektivu, jsou nešťastní, nechtějí do domova důchodců.“
Není divu, že právě zdravotnická témata jsou v domě manželů Roháčových na denním pořádku. Vždyť dcera je internistka a zeť ortoped. „O práci se bavíme hodně, někdy do sebe i vjedeme,“ připouští primářka. Po letech, co dělá medicínu, už si na ledacos zvykla, ale smrt mladého člověka ji pokaždé zasáhne.
„Jsou věci, se kterými se nikdy nesmíříte, ovšem vždycky je chyba, když se doktor vcítí do těžce nemocného pacienta až do té míry, že žije jeho život a sám se při tom zničí. Hlavně mladí lékaři si myslí, že budou altruisté a zachrání celý svět, ale pak si musejí stanovit nějaké hranice.“
Vyvzteká se a je klid
Ačkoli už by nemusela, stále si bere služby na oddělení, aby měla přehled, jestli to běží, jak má.
„Zatímco při vizitě je všechno připravené, na službě kolikrát přijímám dvacet až třicet nových pacientů. Když mi pak kolegové řeknou: To nejde, to jsme nestihli, to nemůžeme, já jim na to odpovím: Ale můžete, když můžu já. Při službě všechno obejdu, sepíšu nedostatky a případné provozní problémy, které se týkají sestřiček nebo sanitářů, předám vrchní sestře k řešení.“
Že by se jí podřízení báli? Hana Roháčová se zasměje: „No, když je potřeba, tak jim pomůžu a zastanu se jich, ale primář nemůže fungovat tak, že všem všechno dovolí, to prostě nejde. Někdy jsem možná přísná, ale oni vědí, že se chvilku vztekám a pak je klid.“
